„Takovej sladkej pejsek jsi, viď? Au! Nech toho! Au! Jsi snad piraňa? Pusť to! (ať je to cokoliv:)) No vidíš, že umíš být milej Rexík, když chceš… Cože, zase musíš jít ven? Jsou dvě ráno! Dělej… je mi děsná zima. Ne, nejdu až dozadu na zahradu, jsou dvě ráno a já si nestihla vzít přes noční košili mikinu. No konečně… Brr, jsem úplně zmrzlá. A ty máš škytavku. Tak jo, pojď ke mně. To víš, že jsi můj…“

Dnes je to právě dva týdny, co se naše rodina rozrostla o dalšího člena – malého Rexe, vlastním jménem Gandalf z Bramogrodu. Je to Staroněmecký ovčák (lze hledat jako Old German Shepherd), což zjednodušeně znamená dlouhosrstý německý ovčák s rovným hřbetem a trochu jinou povahou, než jakou mají obvyklí němečtí ovčáci. Chovatelé se snaží o robustní, klidnější, všestranně použitelné psy, vhodné do rodin, se silným ochranitelským instinktem. Řekla bych, že je to prostě návrat ke kořenům oblíbené rasy 🙂

U chovatelky – ahoj Rexi, víš, že jsi náš? 🙂

Má zajímavé zbarvení. Po těle je v podstatě plavý (ne žlutý, jako jsou třeba někteří labradoři, světle prachově plavý), přičemž na některých místech těla mají pesíky černé zbarvení, takže to vypadá, jako by měl černý závoj přes plavé šaty 🙂 Skutečně černý má jen čenich, dost černý má pruh na zádech a kupodivu i hruď a část bříška (tedy, kde má chlupy – jinak má zatím miminčí holé bříško). Oficiálně je vlkošedý. Neoficiálně vypadá jako strašidýlko a neskutečným způsobem mizí v podrostu – stačí mu chvilku se nehýbat a už se špatně hledá:)) Bude si muset zvyknout na reflexní vesty nebo reflexní postroje… Jinak jsem moc zvědavá, jak bude vypadat jako dospělý, protože tohle je štěněčí srst – oba rodiče jsou tmavě vlkošedí, on byl mezi štěňaty poměrně světlý. Uvidíme.

Cestou od chovatelky domů

Když jsme si ho vezli od chovatelky, byl osmitýdenní a osmikilový. Teď má 10 týdnů a 11 kilo, od pohledu poznáte, že je to štěně pejsek a ne fenka. Větší hlava, silná tlama, širší plece – sice miminko, ale jinak kluk jako buk.

První chvilka doma

A ne, na nudu už opravdu nemám čas. Popravdě si připadám jako na mateřské s aktivním rok a půl starým batoletem, jen bez plenek. Po většinu z těch dvou týdnů jsem měla vlčka za patami – jen posledních několik dní se začal občas držel i Martina.

Venku… kromě trávy umí opticky splynout snad se vším 🙂

Spím s ním dole v dětském pokoji, abychom mohli v noci snáz vybíhat ven, protože pejsek je čistotnej a ven si říká. Už je to „jen dvakrát“ za noc – obvykle mezi jednou a druhou a pak mezi čtvrtou a pátou hodinou. Kolikrát jsem si v duchu řekla: „udělej tu loužičku a nech mě spát! Já to ráno uklidím!“ Jenže nemám šanci, že jo. Trvá na tom a já se už poučila, že otálet v posteli znamená, že budu vzhůru stejně, a ještě budu uklízet. Jinak nehody samozřejmě jsou – loužičky i bobky. Ale je mu teprve deset týdnů, takže chtít po něm stoprocentní čistotnost je zatím mimo. Každopádně zvládne venku tak 90 % případů, a to není na takové škvrně málo.

Nevidím TO. Dejte TO pryč!

Když jsme vyjížděli od chovatelky, ze začátku brečel, ale tak do dvaceti minut se uklidnil a smířil se s tím, že jsem jeho nový pilíř životní jistoty. Naše aktuálně budované pouto zpečetil tím, že mě třikrát během velmi dlouhé cesty poblinkal. Nebyla to vzadu v autě katastrofa jen díky tomu, že jsem s tou možností počítala, a byla pokud možno připravená (poprvé jsem to pohotově chytla do misky na vodu – omlouvám se citlivým čtenářům:)) Ručníky, dětské podložky a role papírových utěrek nám pomohly dojet v obstojném stavu domů. Mimochodem ty utěrky patřily do velké tašky výbavy, kterou štěně dostalo od své chovatelky – věno měl pejsek opravdu důkladné:))

Se mnou na záchodě… Jakpak ti to paničko jde? 😀

Ano, chtěla jsem svého psa, jako byla Berry, a zdá se, že ho mám. Vlček je neustále se mnou – nemusím se bát, že bych byla osamělá, a to ani ve chvílích, kdybych i ráda byla. Je se mnou na záchodě, dobýval se za mnou do sprchového koutu… Dnes už naštěstí jen sedí na chlupaté předložce a teskně zírá dovnitř. Tak nějak přemýšlím o tom, jaká bude v koupelně tlačenice, až nakonec opravdu vyroste!

Splývání s jiným pískovcem:))

Popravdě je dobře, že k nám momentálně nechodí žádné návštěvy. Rex má dračí instinkty – hromadí si své poklady v doupěti. Až na to, že těch doupat – pelechů má v domě víc, a jedním z nich je i chlupatá předložka před sprchovým koutem. Zkušenost mě poučila, abych mu v koupelně (kde je i záchod) nabídla dostatek pokladů ke kousání, protože… víte, jak moc jste právě v koupelně zranitelní vůči útokům jehličkovými zoubky??

Kořist v koupelně… Teď tam má vařečku, hadr a trpaslíka 😛

Popravdě, hravé a radostné útoky na kohokoliv a cokoliv jsou Rexovou nejlepší zábavou. Když jsem byla v pondělí na rehabilitaci, radši jsem výmluvně hovořila o existenci štěněte… ty krvavé ranky a rukách, nohách (i na bradě!:)) bylo lepší vysvětlit rovnou. Je ale fakt, že když jdeme v noci ven, pak štěně pevně zakousnuté do lemu mého županu nemá čas čůrat a může tak být bezpečně odvedeno až na trávník před dům.

Šiška!!! Nakonec jsem byla panička bestie a šišky doma zakázala…

Jistě, pořád mám na mysli, že je třeba šetřit první zoubky, aby správně narostl druhý chrup. Ale proč si toho, sakra, není vědomo i to štěně? Bylo mi řečeno, že není vhodné, aby chroupal tvrdé věci, jako polínko nebo klacky… proč se tedy snaží chroupat nejen naše nohy, ale nohy od nábytku, ha? Snažím sama sebe přesvědčit, že přírodní březová kůra nebo kvalitní eko-bio modřínové klacky přímo z přírodního lesa jsou pro štěně to pravé. Nakonec sílu hryzu si určuje sám, tak snad nebude dělat něco, co by ho třeba bolelo? Jiné je to, když na něčem za ty zoubky visí – tam už naprosto automaticky jemně otvírám tlamku a zuby vyprošťuju, ať jde o lem mé noční košile nebo, sakra, moje prsty na nohou 😀

Ari se už zase směje – i když někdy asi trochu šíleně 😛

Pokud byste se zajímali, proč tedy nekouše měkké štěněčí hračky, pak moje odpověď je jednoduchá – nebaví ho to. Většinou. V celém přízemí domu jsou volně roztroušeni plyšáci, provazové uzly, uzlosmyčka či měkký štěněčí pískací uzel, ale pozornost jim věnuje tak těch pár okamžiků, když mu to vrazím do tlamky a snažím se si s ním hrát. Jinak má radši hadry, smetáky (už hrdinně přemohl všechny smetáky v domě včetně velkého venkovního), klacíky, starou vařečku, jeho vlastní (nebo Ariinu:)) plechovou misku, jakékoliv boty… Boty jsem zatím uchránila všechny, ale obávám se, že jednou moje ostražitost poleví… a pak se nebudu divit 😛

Volala jsi, paničko??? 🙂

Ostatně ta tlama… Už jsem prakticky profesionál, pokud jde o odhalování tlamkového kontrabandu a štěně si zvyklo, že tyto kontroly probíhají. Vedle relativně neškodných přírodnin totiž nosí i věci potenciálně nebezpečné, jako jsou třeba vyhrabané, původně veverkami ukryté, skořápky vlašských ořechů (nikdy bych neřekla, že jich veverky u nás na zahradě nechají tolik – i když je fakt, že jednou mi vyrostl maličký ořešák na záhoně mezi meduňkou:)). Ale ani ořechy mě nerozčilují tak, jako kameny. Je to náš první pes, který bere do huby kameny, a já dělám všechno proto, aby si to co nejdřív odvykl. Naštěstí na lesních pěšinkách kameny vlastně nejsou, takže se prostě zatím vyhýbám kamenitým cestám.

Ticho, štěně spinká! 🙂

Pokud jde o povahu, je to skutečně ten veselý extrovert a pohodář, jakého jsem si u chovatelky vybrala. Báječné normální nebojácné štěně, které bere život s radostnou důvěrou. Jinak mám dojem, že bude jiný než všichni moji předchozí ovčáci – kutálející míček nebo hozený klacek ho zajímá jen velmi mírně. Je velmi pozorný, skvěle si pamatuje všechno, co jednou objevil (bohužel i to, že se vejde do jediné větší mezery pod vrátky), hodně a pozorně čuchá. Ano, už objevil pamlsky v levé kapse mé domácí vesty, takže ji v nestřežené chvilce stáhl že židle, odtáhl do pelechu a kořist sežral:))

Toho psa mi někdo vyždímal! 😀 Ale ne já…

Samozřejmě je to jediné štěně, které z tohoto plemene znám, ale přece jen – v popisu povahy tam uvádějí vyšší práh dráždivosti, významný obranný pud, jistou samostatnost v rozhodování. Tedy chovem se snaží směřovat spíš k pastevci než ke služebnímu plemenu, jakým je klasický německý ovčák. Já ten rozdíl oproti svým ostatním ovčákům vidím, i když samozřejmě může být zcela individuální.

Ukrást misku a hrát si s ní je skvělé. Vzít do zubů kraj plné mísy s vodou a udělat potopu na chodbě je ještě lepší! 😀

Ostatně… vítám to. Cvičák a poslušnost podle IPO vnímám jen jako krátkodobou pomůcku v rámci výchovy psa, jinak o výcvik tohoto typu nestojím. Pokud s ním něco budu soustředěněji dělat, než s ním jen žít, pak to bude praktické stopování a tam žádný dril nepomůže:)) Tam je to věc hluboké spolupráce a to mě – a obvykle i psy – baví. No, uvidíme… zatím je to je jen chundelaté miminko.

Spolu na cestách 🙂

Jo ještě krátce k Ari – když ho poprvé uviděla, byla naštvaná… klidně si doplňte i expresivnější výrazy. Ignorovala ho fest, a zároveň z něj byla na nervy. První dva tři dny jsem z ní byla opravdu nešťastná. Naštěstí mi došlo, že je skutečně hodně vystresovaná, takže jsem jí po poradě začala přidávat do jídla kozlík lékařský – 2 gramy denně rozděleno do dvou dávek. Celkem to brala tři dny. Pomohlo jí to se zklidnit a ve chvíli, kdy jsem si ještě nebyla úplně jistá, jestli není pro štěně nebezpečná, se najednou rozhodla s ním nastoupit do auta!

Prvně na sněhu

Totiž… bylo to čtvrtý den, kdy byl Rex doma, a mně došlo mléko. Bez mléka pro mě není kafe, bez kafe není rozumné existence. Takže jsem se rozhodla vzít štěně do auta (doma jsem ho ještě neměla, jak zabezpečit) a zajet si do Miletína do obchodu. I dala jsem Rexe do psí klece v autě a Ari najednou stála před autem a tvářila se: „Proč zacláníš, když chci skočit dovnitř?“ Užasla jsem – ještě den předtím naprosto odmítla jít k autu, ve kterém bylo štěně!

Ale já ještě nechci jít domů!

Se štěstím nediskutuju, takže jsem jen ustoupila stranou a ona naskočila… jako by vevnitř byla Berry. Nasadila jsem jí postroj, zaklapla klec a nejela pro mléko, ale do lesa. A měli jsme tam všichni naši první společnou procházku… To vám byla taková radost! Tedy, vyhráno nebylo, ale od té chvíle to šlo rychle kupředu. Teď už u ní lehává, hrajou si. Musím říct, že se mi významně ulevilo 🙂

Občas se mu zvedne některé z uší… ale zatím vždy zase spadlo:))

Už končím, jinak to bude sága. 🙂 Ale já sem zase Rexe někdy vezmu 🙂