HOST DEDENÍKU – Ivana: Hipoterapie v domově seniorů aneb jak dostat koně do výtahu

Koně Famir a Fabius z jezdeckého klubu Portáš jsou na první pohled obyčejní haflingové. Ve skutečnosti jsou ale neobyčejní, stejně jako jejich majitelé. Pojďte si přečíst o tom, jak jsem se přichomýtla k hipoterapii v domově seniorů a jak se ze mě stal „podržkůň“.

 

Martinu s jejími čtyřnohými parťáky jsem poznala teprve nedávno. Díky nim jsem téměř po dvaceti letech mohla oprášit své jezdecké (ne)umění, což pro mě byla výzva, ale také obrovský zážitek. Tehdy jsem ještě netušila, že mě zanedlouho čeká zážitek ještě mnohem silnější.

Famir s Fabiem jsou starší, klidní koníci, jejichž posláním je přinášet lidem radost. Nejde jen o takové to běžné vození dětí, předvádění na akcích a podobné věci, které dělá kdekdo, ale také o návštěvy v zařízeních pro seniory nebo handicapované. A protože nic není nemožné, chodí v takových případech i „hora k Mohamedovi“ a koně přímo do pokojů k ležícím klientům.

Nedaleko místa, kde bydlím, se nachází úžasný domov pro seniory a domov se zvláštním režimem zaměřený převážně na klienty s demencí. Když mi Martina nabídla, že mohu s hipoterapií v tomto zařízení pomoct, protože – jak jsem později sama zjistila – čím víc lidí koníky doprovází, tím je všechno jednodušší, neváhala jsem. Moje „práce“ prý bude spočívat v občasném podržení koně a podobných lehkých úkolech. Svou nově nabytou funkci jsem si tedy pracovně nazvala „podržkůň“.

 

 

 

V den D a hodinu H jsme se sešli na parkovišti domova seniorů v Komárově u Šternberka. A bylo nás šest. Jestli vás to množství lidí na dva koně překvapuje, stejně jako zpočátku mě, pak vězte, že to je tak akorát. S koněm totiž přímo pracují vždy dva lidé – jeden ho vede a druhý „hlídá zadek“, tedy při pohybu uvnitř budovy dohlíží na to, aby kůň do ničeho a do nikoho omylem nevrazil nebo něco nezašlápl, a v případě couvání úzkými chodbami pomáhá zvíře nasměrovat. Taky je potřeba člověk, který má na starosti úklid, odměny pro koně a další věci. A když se někdo odhodlá povozit, hodí se i silné mužské paže.

Vlastní návštěvě domova předcházela pečlivá příprava venku. Koně museli být čistí a aby neporušili podlahy v budově, dostali na kopyta speciální gumové boty. Pod ocasy jim pak Martina připevnila vaky na trus. Během příprav jsem mohla dělat „podržkoně“ a obdivovat, jak oba koňští bratři se stoickým klidem zvládají veškerou manipulaci.

 

 

Doladili jsme poslední detaily a mohli jsme vyrazit. To, co je pro Famira s Fabiem rutina, bylo pro mě nové, úžasné i dojemné. Nebyla jsem sama. Klienti domova seděli ve velkém sále v kruhu, takže je Martina a další pěkně obešli a s koníky seznámili. Každý si mohl koně pohladit, vyčistit nebo jim učesat hřívu. Nutno dodat, že Famir i Fabius jsou velice kontaktní a při mazlení s klienty také neobyčejně něžní.

Na zakaboněných tvářích se pomalu začaly rozlévat úsměvy a když se jeden z klientů, zjevně bývalý jezdec, rozhodl, že se sveze, došlo i na „zlatý hřeb“ programu. Mužská část naší výpravy pánovi pomohla do sedla a ten za všeobecného povzbuzování absolvoval několik koleček po místnosti. Poté se k jízdě odhodlali někteří další klienti domova, za což sklidili zasloužený potlesk. Prvotní dojetí vystřídala hrdost, radost a veselí na všech stranách. Byla to zkrátka přehlídka emocí.

Koníky jsme na chvíli vyvedli ven, aby se napásli a odpočinuli si před další, náročnější částí programu. Teď nás čeká druhé a třetí patro. Nepochybovala jsem, že to s Martinou její svěřenci dokážou. Pro svou paničku a pro kousek mrkve by udělali cokoliv.

 

 

Z „podržkoně“ jsem povýšila na „hlídejzadek“, protože nastalo složitější manévrování na chodbách. Na nakládání koně do výtahu se přišlo podívat i relativně početné obecenstvo. Martina nejdřív s koníky zkušeně nacvičila nástup do otevřeného výtahu a postupně zvyšovala obtížnost. Nakonec se dveře zavřely zcela a první kůň za stálého odměňování mrkví odjel do poschodí. Stejným způsobem byl poté vyvezen také druhý kůň.

Po důkladném pomazlení s několika klienty v menší společenské místnosti následovaly návštěvy přímo na pokojích. Famir a Fabius byli dovedeni až k postelím a svým něžným olizováním překvapili nejednoho seniora. Klidně a trpělivě plnili své poslání a zdálo se, že přesně vědí, proč tu jsou. Stejně profesionální výkon předvedli i v dalším patře. Pak už zbývalo jen rozloučení, poslední nástup do výtahu a zasloužená pastva před budovou.

Bylo to náročné, ale moc krásné odpoledne, a jsem šťastná, že jsem toho mohla být součástí. Byla jsem po tom všem – v dobrém slova smyslu – totálně emocionálně vyřízená. Tolik pocitů, obdiv ke koním a jejich lidským parťákům, k tomu, co dělají, k zaměstnancům domova i ke klientům, kteří „do toho šli“ i přes počáteční nedůvěru. Upřímně vám řeknu – rozdávání radosti potřebným je fakt skvělá věc!

 

Fotky z akce najdete na Facebooku Domova seniorů Komárov nebo na webových stránkách Domova seniorů Komárov: https://www.dskomarov.cz/

 

Kdyby vás zajímaly všechny aktivity úžasných koníků z JK Portáš, podívejte se na jejich stránky: http://portas.vevyvoji.cz/ nebo Facebook: https://www.facebook.com/JKPortas

Aktualizováno: 27.3.2023 — 16:09

39 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Je to krásné a dojemné. Obdivuji, jak ti koně musejí být vycvičení. Jezdit výtahem 😮
    Vždycky, když se dívám, s jakým potěšením ti staří lidé koně hladí a nechávají se od nich očichávat, říkám si, že přece nejsou plné domovy bývalých koňáků, a přesto se ti lidé nebojí a užívají si to.
    K nám se totiž spousta lidí chodí podívat „na koníčky“, ale většinou mají dost velký respekt, někteří se ani neodváží koně pohladit. A že by tihle kolemjdoucí měli zvládnout, že budou sedět nebo dokonce ležet a přiblíží se k nim kůň, tak to si vůbec neumím představit! (Nejsou všichni zvyklí občas koukat na koně zespodu 😀 )
    Takže v tom je něco jiného, bezmezná důvěra toho starého člověka, která je tak dojímavá. A ti koně vědí.
    Díky všem, kdo tohle organizují, jedno s jakými zvířaty.

    1. To je vlastně pravda – spousta lidí „v plné síle“ by se ke koni neodvážila přiblížit… Moc zajímavá připomínka, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Ale třeba konkrétně z těchto dvou koníků vysloveně vyzařuje klid a pohoda, možná to na ty lidi dokážou přenést… Každopádně je úžasné, co dělají.

  2. Ivano, děkuji též za krásný článek, zaujal mě už samotný nadpis. Dovedu si představit ten hřejivý pocit majitelů koníků, když vidí reakce seniorů. Protože někdy úsměv na tváři (třeba jindy zakaboněné, či smutné), je často cenější odměna, než ta finanční. Platí tady to,“udělali radost jiným a udělali radost i sobě“
    Pro seniory to ten den bylo nejen krásné rozptýlení z často jednotvárných dnů, ale i zážitek o kterém si jistě ten den povídali až do večera. A což ta radost a krásné sny, pro ty, kteří se dokonce odvážili na koně si sednout. Fotky jsou též krásné, ba dojemné, kdy koníci jdou přímo k postelím.

    1. Není zač, ráda jsem to napsala. I to mi dělá radost – zprostředkovat ostatním něco zajímavého, u čeho nemohli být. :⁠-⁠)

  3. Krásná práce , díky Ivano! Šťastní senioři, to je fajn a každé takové pohlazení po duši je prostě nej! Ono to stáří je dost krušné samo o sobě a pak každá přítomnost zvířete je nanejvýš povzbuzující, moc za všechny děkuji! Kéž bychom mohli všichni dožít doma mezi svými anebo aspoň mezi svými zvířátky. =^..^=

  4. Paráda, to pro ty lidičky musí být silnej zážitek..ale když vaky na trus, ehm, co vaky na moč?

          1. Vím, já a jistě i další jako Dede,Alex,Yga a taky mi to vrtá v hlavě jak nedosáhnout v tu chvíli čůrání, možná, když to jde naučit u psů, tak u koníků taky? Nevím. Nebo jak bylo řečeno, zadák pucuje, no kobližky jo ale fakt nevím. 🙂

            1. Tak se ke komentování dostávám až teď. Skvělá práce s koňmi. A co se týká povelování, viděla jsem koně venčit se ještě na pastvině před vstupem do stáje – jak bylo jasné, že se tam jde, udělali oba jezero i hromadu na požádání. Asi to tedy naučit jde.

    1. S tím koňským močením jsem vypozorovala, že oni si to stejně obvykle schovají až zpátky do svého čerstvě nastlaneho boxu, kdežto kobližky dělají průběžně:) Jen klisny v říji učurávají v jednom kuse 😉

  5. To je krásné.
    Vůbec jsem netušila, že i koníkové takhle můžou pomáhat.
    A je to moc fajn.

    1. Viděla jsem kdysi dokonce i „terapeuticky“ vychovávaného holuba, ten byl úžasný. Nosil speciální plenku, aby se mohl volně pohybovat v místnosti a nic neznečistil. Říkali mu Supíček, ale byla to samice – jednoho dne našli Supíčkovi v plenkách vajíčko. :⁠-⁠D

    1. Není zač. Je fajn podělit se o něco hezkého, když pesimistických článků je všude jinde plno. :⁠-⁠)

  6. to je krásné a představa, jak ti dva moudří koníci rozdávají laskavou energii, mne dojímá. díky jim i zúčastněným lidem. každý jednou zestárne a toto, co jste vymysleli a zrealizovali s pochopením a úctou ke starým lidem, trávícím svůj pozdní podzim v pečovatelském domě, zaslouží velkou poklonu. měla jsem maminku v penzionu pro seniory a tak jsem viděla osobně, jakou radost rozdávaly terapeutické kočky, králíček a borderkolie. pejska patří dceři jedné obyvatelky penzionu, nechodící paní a tak se panička rozhodla absolvovat s pejskou výcvik, aby mohly spolu rozdávat radost 🙂

    1. Ano, je to nádherné, někteří lidé komunikují s okolím už jenom přes ta zvířata… Taky jsem absolvovala kurz canisterapie pro začátečníky, ale jenom sama bez psa, protože mě to zajímalo. Najtyna je na to moc psychicky nevyrovnaná, ne každé zvíře má na tohle povahu. Ale myslím si, že každé zvíře dělá svým způsobem „terapii“ doma svým vlastním lidem. :⁠)

      1. ano, to je pravda… když naši jezdili k nám na návštěvu, kočky se od nich nehnuly 🙂 a pozorovala jsem, jak naši vždycky odjíždějí osvěžení a plní energie i z našich chlupáčů 🙂

  7. Úžasné, emotivní, vymyšlené pro radost… koně a lidi jsou skvělí!! Díky za článek, Ivano.

  8. Viděla jsem fotky různých fanouterapií (psy, kočky, koně, poníci a lamy) a vždycky mne to dojme.

    Nejvíc mne dostalo video koně s odcházejícím koňákem – bylo vidět, že onen člověk nejprve ani nedokáže uvěřit, že mu stojí u postele kůň, a pak to dojetí, když se dotkl jemných pysků. Bylo to krásné a bylo to smutné, protože tohle bylo asi poslední setkání…

    Skládám hold všem lidem a jejich zvířecím souputníkům, kteří tyhle akce realizují. Děkuju Ivano za reportáž.

    P.s. stejně tak se klaním zdravotním klaunům.

  9. To vypadá úžasně! Navíc každá činnost, která rozptýlí klienty těchto zařízní, je báječná. Chodila jsem se staroušky šít a vyrábět, tak vím.

      1. to je pravda – u mamky měli jednu ze sociálních pracovnic „kulturní sestřičku“ velmi nápaditou a šikovnou, vymýšlela bezvadné aktivity – babičky pletly a háčkovaly různé taštičky a ozdoby, malovaly, šily chňapky a podobné drobnosti, pekly cukroví… pořád se něco dělo. taky hrály různé hry a kvízy. poklad, taková osoba.

  10. Tak to je nádhera. Dostal mne kousek s výtahem. Oba koně mají skvělou, trpělivou výchovu a tak jako pes, jdou tam, kam jde jeho člověk.
    V Domově sv. Alžběty se zase každoročně koná lamoterapie. Emoce se mnou cloumají také, když sleduji, jak se lidé postupně otevírají a mají odvahu k fyzickému kontaktu. Jsou jen ojedinělé případy, kdy se člověk zasekne. Dvě lamy zase jezdí v malém vanu, ve které jsou jenom sedadla vepředu, řidič, spolujezdec a za nimi ochranná mříž. Ale musí se tam vejít ještě pyrenejský ovčák a kokršpaněl. Ano, jsou mezi námi úžasní zvířecí lidé!
    Dík za krásně podaný zázitek!

      1. úplně mimo – bude článeček s fotkami Pana Vlčka? 🙂 posíláme podrbání oběma 🙂

        1. Ve čtvrtek 🙂 Nemám zrovna klid na psaní a dost jiných povinností (s vlčkem za patami nebo visícím na mém kotníku… či jakékoliv jiné části těla, kam dosáhne:)). Občas dávám fotky na FB, ale chápu, že tam každý není.
          Každopádně přes občasný udatný pokus mu zatím nestojí ani jedno ucho, takže s tím černým čenichem vypadá jako strašidýlko (na banditu je moc malej a chundelatej:))

    1. Lamy musí být skvělé! (A navíc, ehm, mají přadnou vlnu. Pardon.) Já si nemůžu pomoct, ale vybavuje se mi jeden lamí zážitek poněkud jiného druhu. Kdysi dávno jsem se svým tehdejším přítelem navštívila zoo. Bylo to po mé promoci, přítel si tenkrát koupil novou bílou košili speciálně pro tuto příležitost. Pak už se nepřevlékl, prostě rovnou z promoce se jelo do zoo. Byl tam zookoutek s lamou. Lama byla už z otravných návštěvníků řádně namíchnutá. Přítel zatoužil být vyfocen s lamou, jenže lama byla opačného názoru a poplivala ho. :⁠-⁠D Tu fotku mám dodnes. Bílá nová košile, na ní ohromný zelený flek a všeříkající výrazy ve tvářích obou aktérů…
      (Ale to samozřejmě s lamoterapií nemá nic společného, s řádně vychovanými a cvičenými zvířaty to může být paráda.)

  11. Ach Ivano, tak tam bych chtěla být! ❤️ To je nádherná akce, opravdu. Já bych držela koně, zadek, ocas… cokoliv.
    Koně i lidé jsou naprosto úžasní. Lidé proto, že dokážou po dobrém přesvědčit koně, zvíře stepní a obvykle mírně klaustrofobní, aby procházelo jen tak domem, nejen beze strachu, ale ještě se mazlilo s cizími lidmi, vyskytujícími se v jiné výšce, než jsou zvyklí (lidé sedící a ležící, kolem koní se obvykle chodí nebo stojí:))
    Koně za to, že jsou úžasní a léčí poranění duše lidí. A jsou moc krásní!
    Mám jen otázku – pytel pod ocasem zachytí kobližky, leč… jak dokázat, aby se tam kůň… eh… nevyčůral? 🙂

    1. No, on i ten pytel pod ocasem nezachytí pokaždé úplně všechno, takže jeden z členů lidské výpravy je vybaven všelikými nástroji na úklid (a název této funkce raději nebudu ani vymýšlet). :⁠-⁠D Necítím se způsobilá odpovědět na tvůj dotaz – během naší návštěvy v Komárově se nic takového nedělo a tudíž ani neřešilo. Takže nevím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN