Koně Famir a Fabius z jezdeckého klubu Portáš jsou na první pohled obyčejní haflingové. Ve skutečnosti jsou ale neobyčejní, stejně jako jejich majitelé. Pojďte si přečíst o tom, jak jsem se přichomýtla k hipoterapii v domově seniorů a jak se ze mě stal „podržkůň“.

Martinu s jejími čtyřnohými parťáky jsem poznala teprve nedávno. Díky nim jsem téměř po dvaceti letech mohla oprášit své jezdecké (ne)umění, což pro mě byla výzva, ale také obrovský zážitek. Tehdy jsem ještě netušila, že mě zanedlouho čeká zážitek ještě mnohem silnější.

Famir s Fabiem jsou starší, klidní koníci, jejichž posláním je přinášet lidem radost. Nejde jen o takové to běžné vození dětí, předvádění na akcích a podobné věci, které dělá kdekdo, ale také o návštěvy v zařízeních pro seniory nebo handicapované. A protože nic není nemožné, chodí v takových případech i „hora k Mohamedovi“ a koně přímo do pokojů k ležícím klientům.

Nedaleko místa, kde bydlím, se nachází úžasný domov pro seniory a domov se zvláštním režimem zaměřený převážně na klienty s demencí. Když mi Martina nabídla, že mohu s hipoterapií v tomto zařízení pomoct, protože – jak jsem později sama zjistila – čím víc lidí koníky doprovází, tím je všechno jednodušší, neváhala jsem. Moje „práce“ prý bude spočívat v občasném podržení koně a podobných lehkých úkolech. Svou nově nabytou funkci jsem si tedy pracovně nazvala „podržkůň“.

V den D a hodinu H jsme se sešli na parkovišti domova seniorů v Komárově u Šternberka. A bylo nás šest. Jestli vás to množství lidí na dva koně překvapuje, stejně jako zpočátku mě, pak vězte, že to je tak akorát. S koněm totiž přímo pracují vždy dva lidé – jeden ho vede a druhý „hlídá zadek“, tedy při pohybu uvnitř budovy dohlíží na to, aby kůň do ničeho a do nikoho omylem nevrazil nebo něco nezašlápl, a v případě couvání úzkými chodbami pomáhá zvíře nasměrovat. Taky je potřeba člověk, který má na starosti úklid, odměny pro koně a další věci. A když se někdo odhodlá povozit, hodí se i silné mužské paže.

Vlastní návštěvě domova předcházela pečlivá příprava venku. Koně museli být čistí a aby neporušili podlahy v budově, dostali na kopyta speciální gumové boty. Pod ocasy jim pak Martina připevnila vaky na trus. Během příprav jsem mohla dělat „podržkoně“ a obdivovat, jak oba koňští bratři se stoickým klidem zvládají veškerou manipulaci.

Doladili jsme poslední detaily a mohli jsme vyrazit. To, co je pro Famira s Fabiem rutina, bylo pro mě nové, úžasné i dojemné. Nebyla jsem sama. Klienti domova seděli ve velkém sále v kruhu, takže je Martina a další pěkně obešli a s koníky seznámili. Každý si mohl koně pohladit, vyčistit nebo jim učesat hřívu. Nutno dodat, že Famir i Fabius jsou velice kontaktní a při mazlení s klienty také neobyčejně něžní.

Na zakaboněných tvářích se pomalu začaly rozlévat úsměvy a když se jeden z klientů, zjevně bývalý jezdec, rozhodl, že se sveze, došlo i na „zlatý hřeb“ programu. Mužská část naší výpravy pánovi pomohla do sedla a ten za všeobecného povzbuzování absolvoval několik koleček po místnosti. Poté se k jízdě odhodlali někteří další klienti domova, za což sklidili zasloužený potlesk. Prvotní dojetí vystřídala hrdost, radost a veselí na všech stranách. Byla to zkrátka přehlídka emocí.

Koníky jsme na chvíli vyvedli ven, aby se napásli a odpočinuli si před další, náročnější částí programu. Teď nás čeká druhé a třetí patro. Nepochybovala jsem, že to s Martinou její svěřenci dokážou. Pro svou paničku a pro kousek mrkve by udělali cokoliv.

Z „podržkoně“ jsem povýšila na „hlídejzadek“, protože nastalo složitější manévrování na chodbách. Na nakládání koně do výtahu se přišlo podívat i relativně početné obecenstvo. Martina nejdřív s koníky zkušeně nacvičila nástup do otevřeného výtahu a postupně zvyšovala obtížnost. Nakonec se dveře zavřely zcela a první kůň za stálého odměňování mrkví odjel do poschodí. Stejným způsobem byl poté vyvezen také druhý kůň.

Po důkladném pomazlení s několika klienty v menší společenské místnosti následovaly návštěvy přímo na pokojích. Famir a Fabius byli dovedeni až k postelím a svým něžným olizováním překvapili nejednoho seniora. Klidně a trpělivě plnili své poslání a zdálo se, že přesně vědí, proč tu jsou. Stejně profesionální výkon předvedli i v dalším patře. Pak už zbývalo jen rozloučení, poslední nástup do výtahu a zasloužená pastva před budovou.

Bylo to náročné, ale moc krásné odpoledne, a jsem šťastná, že jsem toho mohla být součástí. Byla jsem po tom všem – v dobrém slova smyslu – totálně emocionálně vyřízená. Tolik pocitů, obdiv ke koním a jejich lidským parťákům, k tomu, co dělají, k zaměstnancům domova i ke klientům, kteří „do toho šli“ i přes počáteční nedůvěru. Upřímně vám řeknu – rozdávání radosti potřebným je fakt skvělá věc!

Fotky z akce najdete na Facebooku Domova seniorů Komárov nebo na webových stránkách Domova seniorů Komárov: https://www.dskomarov.cz/

Kdyby vás zajímaly všechny aktivity úžasných koníků z JK Portáš, podívejte se na jejich stránky: http://portas.vevyvoji.cz/ nebo Facebook: https://www.facebook.com/JKPortas