Kdykoliv zaparkuji autem tak, že mám pod sebou kanál, trpím představou, že mi do něj spadnou klíče.
Ostatně klíče od bytu mi do kanálu už opravdu spadly.
Byla to nějaká mřížka na odvod vody z chodníku. Celý děj jsem v tom šoku viděla zpomaleně. Vlivem gravitace se klíče sunuly do mezery mezi šprušlemi. Bezmoc. V duchu jsem se s nimi loučila. Naštěstí mám na nich jako přívěšek plyšovou myš, která je tak velká, že nepropadla těmi otvory a klíče zůstaly za myší zadní část těla viset.
V Praze existují dva typy kanálů. Hranaté a kulaté. Dočetla jsem se, že hranaté spravuje Technická správa komunikací hl. m. Prahy (TSK). V tom případě byste měli štěstí, protože v kanálu by se měla nacházet sběrná mřížka a klíče by se asi daly najít.
Kulaté kanály spravuje společnost Pražské vodovody a kanalizace a.s. (PVK). Taková situace je komplikovanější, protože tam se žádná záchytná mřížka nenachází.
Pokud se rozhodnete volat o pomoc na dispečink správce kanálů a oni vám vyjdou vstříc, služba je zpoplatněná.
Z toho plyne poučení, že větší zadní část těla může být prospěšná. 🙂
Dede: Děkuju Bláže za zajímavý pohled na svět! A ano, není dobře, když vám něco cenného spadne do kanálu. Nebo když tam spadnete vy… 😛 Což berme jako dnešní téma! Kanály a co do nic padá? A jako podotázku bych přidala – používáte větší přívěsky na malých věcech? 🙂
Ke klíčům bych historky měla, ke kanálům ne. 🙂 Co si tak vzpomínám, svoje klíče jsem ztratila nejméně 3x, z toho 2x na veřejném prostranství jako v lese nebo na ulici před autobusovým nádražím, a stejně se ke mně vrátily, díky všímavým a ochotným lidem!! Ale to je dnes mimo téma.
Hezká příhoda se stala s klíčem od auta naší snachy, když byla u nás s dětma na návštěvě – to si velmi samostatný hošík sám šel pro něco do auta a ty klíče v něm zabouchl. Jeho tatínek za hodinu a třičtvrtě, kterou strávil na cestě s náhradním klíčem z HK do CL, naštěstí stačil vychladnout. 🙂
Příhodu s kanálem fakt nevím. Nosím klíče v klíčence, třeba by ani nepropadly. Ale zkoušet to nebudu. 🙂
Teď jsem si vzpomněla, že jsem jednou házela manželovi z okna klíče, on dole chytal a co myslíte? Přesně pod ním byl takový kulatý kanál a klíče spadly rovnou tam, ani to necinklo, byla to přesná trefa. 🙁
🙂 🙂 🙂
No teda! Kdybys chtěla, tak se netrefíš 😀
skončila jsem v kanále přímo na Staromáku,když ho v roce 1987 v létě předělávali,nějakej blbec to nezaklopil ani nedal zábranu a já si šla a čuměla po apoštolech..sedřená jsem byla, halenku na vyhození…ještě že se mi víc nic nestalo…
Tedy Sharko, to bylo takřka stylové 🙂
Téma mi připomnělo, že jsme včera za starým areálem JZD vedle polní cesty viděli nezakrytý kanál. Hned jsem chytala psy a ani jsem se nezašla podívat, co už skončilo dole…
Jo, to se stalo Páji se psy na prochajdě,ještě když měla doma Cony. Najednou se zastavil Olíček a říká: „Cony není“, spadla do otevřeného kanálu nebo co to bylo,museli pro souseda a pro žebřík. Naštěstí to dopadlo dobře. 🙂
Fuj, to je hrozené. To už bych radši postrádala ty klíče…
hrozná představa, že mi spadnou klíče do kanálu a budu volat na všechny strany o pomoc 🙁 naštěstí nosím na klíčích plyšového tygříka, je všude vidět a snad by i zbrzdil pád ( nosím svazek klíčů jako viktoriánská kastelánka – od domu, od práce, od Davidova bytu v UH) 🙂 do kanálu ( nezajištěného, neoznačeného, před vchodem do bytového domu!) spadl kolega, odnesl to modřinami a čtyřmi nalomenými žebry, chudák 🙁 jeho pojišťovna si potom smlsla na stavební firmě, provádějící opravu 😉
Taky jsem jednou spadla do kanálu, šla jsem potmě a šlápla na něj čistě, jednou nohou, takže jsem skončila napříč přes něj, na jedné straně nohou (pestrobarevná modřina na vnitřním stehně), na druhé bokem (bolavá žebra). Těm žebrům to bolení tenkrát docela vydrželo, mám dodnes podezření, že byla zlomená, ale moc jsem se styděla, než abych okolo toho dělala nějakou lékařskou akci – rodičům jsem to utajila. Jojo.
klidně mohla být, i naražená prý bolí jako čert ( nemám naštěstí osobní zkušenost).
Teď mi Jenny připomněla, že do kanálu nepadají jen klíče, ale i lidé. Ehm, možná mi to nebudete věřit, ale já též spadla do kanálu – teda do výkopu na kanál, ovšem plném vody, neb období dešťů. Z práce jsem odcházela na poštu jak cukrová panenka – úzká bílá suknička nad kolínka a naprosto šik tmavomodré sáčko. Zpět jsem se vrátila též jako cukrářský výrobek – prošlápnutý indiánek. A ta sukně se už nikdy nevyprala…
wauuu prošlápnutý indiánek…to je jako nakopnutá muchomůrka 🙂
Ygóóó, ty dnes perlíš ! Prošlápnutý indiánek! 🙂
😀 Ygo!
Moje matinka měla kolo přirostlé k pozadí a jednou ráno najela cestou do práce na kanál,dobře maskovaný kaluží ale nezavřený, skončila v něm celá i s kolem. Když ji vyndali, byla potlučená,kolo k ničemu a doklady,brýle ,peníze všechno v kanále. Matinka povolala celou kavalerii a Vodárny a kanalizace musely vybrat kanál,vyndat všechno, prohrabat a vyčistit ale to ještě nebyl konec. V době kdy naši odjeli do práce, zazvonil u nás zvonek, plánovaně a můj nastávájící měl volné pole působnosti, bez rodičů. Jenže tenkrát byla matinka dopravena domů a naložena do vany. Mně nenapadlo nic jiného, než napsat vzkaz pro drahouše ,dát do krabičky od zápalek a hodit z okna, po zazvonění. Napsala jsem,“ „dnes to nejde, máti spadla do kanálu“. Tak vidíte jak jsou kanály zrádné. 🙂
Ten půvabný vzkaz mě rozesmál.
Dnes to nejde, máti spadla do kanálu! Tak to je dnešní top!! 🙂 🙂
to je hláška roku, milá Jenny 🙂
Jenny, a nápadník uvěřil? 😀
🙂 Byl silně zmaten-:-)
=D
Jednou, když nejmladšímu dítěti byly 3 roky (další o 9 a 11 let starší) intenzivně jsem hledala klíče od bytu i domu na všech možných a nemožných místech a ne a ne je najít. Tak jsem se začala ptát postupně starších dětí, zda je někde neviděly. Ne, ne, odpověděly shodně. Když už bezvýsledně hledala celá rodina, zeptala jsem se nejmladšího, jestli klíče neviděl.
Já je hodil do kanálu.
Mozek nechtěl tu informaci přijmout.Šly na mne mrákoty. Pojď mi ukázat, do kterého. Ochotně šel. Klíče naštěstí uvízly ve sběrném koši v kanálu před domem. Pro mne zase je záhada, kdy je tam hodil a jak je možné, že nepozorovaně.
Já naházela do kanálu veškerý spojovací materiál a vercajk, co prošel těmi dírkami. Když vešel tatínek do své dílny, tak nenašel ani hřebík 🙂 🙂 . Byli mi dva roky, tak mne nezabil, ale všude se chlubil, jak má šikovnou děvčičku, co je k černé práci. A celé odpoledne nabíral z kanálu bahno a proplachoval na řičici. Ehm – ten kanál jsme měli na dvoře, krs který protíkala veškerá odpadní voda z domu (ano, i ze záchodu) do septiku…
Koukám, že dneska je to téma pro mne! 🙂 🙂
Tak jak píše YGA, i když mi do kanálu ještě nic nespadlo, vždy mám nad ním při manipulaci s nějakým předmětem nepříjemný pocit. Ale černý prostor mezi tunýlkem a autosedačkou, to je vesmírná černá díra! Co já se nahledala peněženky nebo mobilu. Od té doby trvám na barevných provedeních peněženky nebo mobilovém obalu. Nikdy černé!
Což mi připomíná, že už týden hledám Ajvinčin polostahovací obojek se dvěma zvonivými známkami v červené barvě. Je v domě, ale zmizel a já ne a ne vydolovat z mozku, kam jsem ho odložila. Před ním to bylo vodítko, ještě před vodítkem ….. A to nemáme doma kanál.
A do lednice jsi se Alex dívala? Já tam občas něco odložím! 🙂
Vloni cestou s dovolené do té vesmírné díry nepozorovaně zapadla Jeníkova platební karta… my v Maďarsku, nutno tankovat a karta nikde. To bylo vzůšo… 🙂
Alex, my zase nemůžeme najít uklizenou výbavu po Berry – hlavně postroj a to silné kratší vodítko. Určitě jsme to nevyhodili!!! Ale prostě to zmizelo do jiné dimenze, jako už víc věcí (třeba jedna moje peněženka :P)
neodnesla si to Berryška k CD? věci mají někdy tendenci mizet a nenechat se nalézt 🙂 mobil v ledničce uprostřed jablek a hrušek už jsem taky jednou našla 😀
Hele, to jste vyfotili nás? Když byly děti ještě malé (cca 1 +4 roky), a my měli nového červeného favorita, jeli jsme na návštěvu k rodičům manžela na sídliště do Pardubic. Vše bylo v pohodě, až jsem zavelela k odjezdu, že už je pozdě. Ověšeni dětmi, taškami a buchtou jsme zamávali do okna a došli k autu, Roman vytáhl klíčky z kapsy a chtěl je zasunout do zámku, jenže mu vyklouzly a … spadly přesně do kanálu pod autem. Takže obrat, stěhování zpět do bytu a zkoušení různých možností. Kanál byl zalitý asfaltem, nadzvednout nešel, auto zamčené a zabržděné, posunout nešlo, nakonec tchán někde sehnal dlouhý kus drátu, vyrobil na konci háček a manžel v leže na břiše pod autem lovil klíče z kanálu jak zlatou rybku z tůně. No, nakonec se podařilo a my asi po dvou hodinách skutečně odjeli domů. Ale od té doby dodnes trpím obscesí z kanálu a když parkuji, dávám si na ně opravdu velký pozor a klíče křečovitě svírám v ruce.
Obsesi z kanálů mám taky. 🙂 Za to může Olympic! 🙂
to se vůůůbec nedivím 🙂
Nám kdysi klíče od auta vysublimovaly. Prostě se ztratily a nikdy nenašli. Odjížděli jsme na dovolenou, nosili věci do auta. Děti malé, takže krámů plno, ještě jsme měli odvážet babičku k ní domů, tudíž narvanej kufr auta – a když bylo hotovo, nebyly klíče od auta. Takže vše vyndat, prohledat kufr – nic. Prohledat vše doma – nic. Prohledat cestu k autu – nic. Kanál poblíž nebyl. Tak jsme vzali náhradní klíče s tím, že budou zapadlé v nějaké tašce nebo někde doma, a odjeli. Jo, vše ještě za hustého deště (od té doby u nás doma populární úsloví mojí maminky – to jste si vybrali počasí). Absolvovali dovolenou, a já očekávala, že klíče z nějaké tašky nebo kufru fakt vypadnou. Nevypadly. Neobjevily se už nikdy. Tohle je moje soukromá záhada – jo i pod tím výtahem jsme hledali, tam taky nebyly…
Šmarjá, nečtu to po sobě – klíče se ztratily a my je nikdy nenašli. Taková hrubice, fuj, pardon!
Takové záhady se dějí, ale zrovna v případě odjezdu na dovolenou to je dost nepříjemné. Třeba na vás po letech ještě někde vybafnou?
Když byl synek malý, asi 3 letý, vzal si ho manžel do práce. Najednou se všichni divili, kde dítko je. Volali, sháněli, prohledávali a nic. Nakonec ho našli v plechové šatní skříňce, jak se tam schoval a usnul.
Mně jednou vypadly klíče od auta pod venkovní schody u domu
Řekli byste banalita, jenže pod schody se nedalo vlézt, jsou zabezpečené plechovými dvířky a visacím zámkem.
Byla neděle brzy ráno, budila jsem domovníka, ten klíč nemohl najít, tak telefonoval synovi, ten taky nevěděl ♀️♀️♀️
Odjela jsem s náhradními
Domovník během neděle sháněl pákové kleště, aby odštípl zámek a malé dítě, které do otvoru bylo ochotné vlézt
taky dobrý zážitek
Nevybafnou, jsem z toho bytu (a i z toho města) už přes deset let pryč, ty klíče prostě zmizely.
a to jsem myslela, že se vyskytují jen Lichožrouti… asi i Kovožrouti, co číhají na opuštěné klíče a tyto poponášejí do neznáma..
Takhle jsme taky jednou hledali klíče od auta. Když jsme je asi po roce našli, ukázalo se, že v rodinných historiích už jedna podobná ztráta byla – občanský průkaz, takový ten starý, knížkový. V obou případech bylo „černou dírou“ to, že postrádaný předmět spadl do škvíry, ale zaseknul se v ní a nepropadl skrz. Třeba ta občanka spadla za botník, čili skříňku na nohách – akorát že dno skříňky trochu přesahuje dozadu (to asi znáte) a na tuhle uzoučkou poličku si občanka stoupla a opřela se tam. Na botníku se hledalo, pod botníkem se hledalo (a všude jinde, samozřejmě), ale nikoho nenapadlo odstavovat nábytek od stěn, že jo.
I když, stěhování úkryty odhalilo, to u vás tedy ne…
Pro pobavení – kocourovi jssem každou chvíli dokupovala plyšmyši, protože mizely. Při stěhování jsem za skříní našla… jednu.
Tak pámbu zaplať, do kanálu mi ještě nic nespadlo (ale ano, mám vždycky takový nepříjemný pocit, když u kanálu parkuju).
Do výtahové šachty jednou spadl Terezčin vánoční dárek od babičky (Jendové matky) – naštěstí to byly plechové příbory polské provenience (Terezka je dostala asi do výbavy – v jejich šesti letech! 🙂 ), takže jsme je tam s klidným srdcem nechali.
Mně spadly klíčky od auta do prázdného! kontejneru. No, spadly – já je tam hodila! Teda ne schválně – ale v jedné ruce jsem vynášela odpadky, v druhé klíče a u kontyšu se mi tak nějak popletl mozek a následně ruce a pak jsem jenom nevěřícně zírala na ten černý pytel v ruce. A lovit klíčky z prázdného kontejneru v kostelových šatech (neb jsem spěchala do zaměstnání) za povzbuzování známých kolemjdoucích ála „hledáš si tam oběd?!!“ je taky požitek.
Ygo, ty nikdy nezklameš! 🙂 🙂 🙂
Šiš Ygóóó, ty si úň, ty fakt nezklameš. Se picnu! 🙂
Ygo, na FB je u tohoto článku prakticky stejná příhoda 😀 Až na to, že Marcela počkala a oslovila ochotného muže větších rozměrů, který tam dosáhl:))
Ygi, ty jsi teda zvíře!!!
Děkuji za exkurz do pražského kanálnictví. Mým štěstím budiž, že nejsem tamní, tudíž klíče v Praze po kapsách nenosím a můj vůz je již bezklíčí.
Jinak bych totiž, dle slov klasika „Há jsme v pérdelí, pane hráběé!“, byla přesně tam. Jako přívěšek mám placatou kočku.
Asi bych ji měla vyměnit za pérdelatou myš.
Jako je ponožkožrout, tak je kanáložrout. 🙂
Milá Blážo, máš naprosto pravdu, velkému pozadí vděčíme za mnohé. Například svobodný pán von Münchhausen s jeho pomocí zachránil celou loď, když si sedl na otvor pod čarou ponoru a dokonale ho utěsnil. 🙂
Vyřiď své myši, že je skvělá. A tobě díky za pondělní článek.
A to mám radost, děkuju za další potvrzení mé teorie a přeju pěkný den! 🙂
:-),no vida,vida! 🙂
Obvykle mám pocit, že mi spadla do kanálu práce. Spadla práce do kanálu, já ji hledat nebudu, já jsem si ji nevymyslel, já se na to….
A to je dobré, to se naučím.
I to se dá, Matyldo… 🙂
jak se říká “ umřela práce, už ji vezou…“
Jo a ještě k malým věcem a škvírám. Vozím v autě automatické otvírání vrat, což je malá hladká černá úzká krabička. Nemusím dlouze vysvětlovat, co se stane, když vám taková věc zapadne mezi sedadlo a středový tunýlek v autě! většina aut má tmavé čalounění, prakticky všechna mají černé čalounění pod sedadly. Zkuste potom hledat a následně vytáhnout placatou hladkou černou krabičku! 😀
Používám různé přívěšky, ale doteď nedám dopustit na bambuli z různobarevných gumiček – ta byla zatím nejlepší! Jenže po čase a pobytu v mraze se gumičky začaly lámat a bambule pelichala.
Teď tam mám pěkný velká přívěšek, funguje, ale nemá tu zářivou barevnost gumiček:))
Jak lovíte z těchto prostor věci vy?
No, lovím je velmi těžko a ani nemusejí být malé. V prostoru pod sedačkami v autě se ty věci nějak vždy vzpříčí, či čo. 🙂 🙂
Milá Blážo, tohle je důležité téma 🙂
Já zatím mohu říct, že pokud mi něco spadlo do kanálu, dalo se to postrádat, takže jsem maximálně zaklela. Pravda, jednou jsem tam spadla já 🙂 To mi bylo šest, šla jsem s maminkou na zmrzlinu (úplatek:)) po prvním školním dnu oblečená mimo jiné v krásném bleděmodrém kabátku a bílých punčocháčích, které maminka tak těžko sháněla. (Mám fotku:)). Nesnášela jsem to oblečení, protože jsem si na ně musela dávat pozor – bylo nové a krásné, tudíž jsem si (svými slovy) nic neužila. A jak jsme s maminkou šly, šlápla jsem na kanál, ta mřížka se pode mnou překlopila a já zapadla těch asi půl metru hluboko… Punčocháčky už pak pochopitelně bílé nebyly, nové botičky byly odřené, a mně se ulevilo, že teď už můžu běhat, protože svému úboru víc neublížím 😀
Ježiš, Dede, to je skoro hororový zážitek! Já doufám, že nikdy do žádného kanálu a podobné díry nespadnu ani jednou nohou!
Jednou jsem se tak propadla do dešťové jamy, která byla vtipně umístěna hned u dveří z verandy a někdo ji nezakryl deklem, když z ní bral vodu na zalívání. Naštěstí jenom jednou nohou, ale takový rozštěp, co jsem tenkrát udělala, by mi záviděla i primabalerína z Národního…
Já takhle zapadla do studánky. Takže nic ošklivého, ale zato jsem tam vjela až po ramena (byly mi čtyři roky).
Zano! Tak jestli byla ta studánka čarovná,tak jsi možná měla i štěstí ale ten zážitek, to je teda děs!
Co kanály, ale taková škvíra mezi kabinou výtahu a dveřmi! To si tak při vystupování vytahujete klíče z tašky… A pak už jen koukáte jak zlomyslně padají na hranu a poslušny gravitaci zajíždí do výtahové šachty.
Naštěstí to byl výtah co měl okolo jen klec, takže stačilo dojít pro náhradní klíče, vyrobit hák na tyči a zahrát si na lovení rybičky. Nevím co bych dělala u výtahu s pevnou šachtou. Teda teď už vím – nesahala na klíče! 😀
Ty mi bereš slova z úst, mám hodně podobnou zkušenost. Vylepšenou o to, že se opravdu muselo lovit na dně šachty. Ale povedlo se. Podrobnosti asi nechcete vědět. 🙂
nechceme – a navíc Ty, jako fyzik, sis dovedla představit všechno možné o pohybu kabiny sem a tam…
Taky se mi to stalo a naštěstí dole byla dvířka, kam se dalo do šachty vlézt (architekt asi měl zkušenost…). Ale pamatuju si, jak ty klíče kloužou a propadávají tou škvírkou…
Petro, díkybohu, aspoň této nehody jsem byla ušetřena 🙂 Protože z šachet domů, kde jsme bydleli a které měly výtah, se nic lovit nedalo…
Ano, to je další nebezpečná škvíra. Naštěstí už dnes moderní výtahy mají přístupová dvířka do šachty a mezery jsou z bezpečnostních důvodů velmi malé.
Ano, jsou velmi malé… přesně na ty moje dva klíče na kroužku 😀
Tak to bohužel dost důvěrně znám. Náš výtah klec neměl, ale ta škvíra snad měla magnet na klíče. Vyndávat to byl horor, protože se výtah musel zastavit o patro výš a HLÍDAT, aby s ním nikdo nechtěl sjet do suterénu. A tam se jezdilo běžně, byl to dost frekventovaný zadní východ. V suterénu „nějak“ otevřít dveře (hurá, to už s výtahem jezdit nešlo) a s baterkou v zubech, v leže pátrat po klíčích. Stalo se nám to v průběhu let asi třikrát, vždycky se našly. Ještě teď mám husí kůži 🙂
Já mám trauma z ještě jedné škvíry – v metru mezi nástupištěm a prahem dveří metra. Zatím (ťuk ťuk ťuk) jen preventivní, ale vždycky se snažím při jejím překračování všechno pevně držet…
To mi povídej! Oběma!!! bíglům se povedlo do ní zahučet! Naštěstí byli na vodítku a nevyvlíkli se. Prostě nějak špatně spočítali zadní nohy a najednou viseli za nástupiště za přední. Vzhledem k tomu, že do toho prvního případu jsem s Bardou občas na vodítko kašlala… tak potom už NIKDY!!! A od té doby co někde na začátek a konec nástupiště namontovali takové gumové „smetáky“, tak jsem se psy brala zásadně jen tyhle dveře.
Věc neživá v kolejišti je snadná – stačí sehnat dozorce, oni mají takové šikovné kleště a mezi dvěma vlaky ochotně vytáhnou. Mít tam psa a jen čekat kdy se dotkne napájecí kolejnice…