Většinou v literatuře se konkrétní text stává inspirací pro ilustrátora. Napadlo mne naopak psát příběhy pod vlivem dojmů z jednotlivých obrazů. Zkuste poznat obraz podle příběhu!
Stoslůvky jsem začala psát díky literární výzvě Duben měsíc drabble. Potom mě napadlo zveřejňovat je postupně v rámci autorského čtení pod názvem 100 obrazů a sto příběhů na sto slov a doprovodit text videem.
Zvu vás ke sledování další dílů.
Zima, studie
Obraz:
Vojtěch Hynais (1854–1925): Zima, studie
1901, olej, plátno, 29 × 35 cm
Národní galerie Praha
Drabble:
Říkají o mne, že jsem krutá. Není to tak docela pravda. I já trpím. Mně samotné je ze mne zima. Zebou mi nohy a mráz se nestydatě vtírá pod lehoučké šaty. Stěží skrývám drkotání zubů. Špatně vidím. To z jiskřícího sněhu jsem téměř oslepla. A je to právě sníh, do kterého se zachumlá krajina jako do peřiny. Sníh, který izoluje. Sníh, který obsahuje životodárnou vláhu. Sníh, který sypu z rukávu.
Nejsem krutá. Je mi líto všech zmrzlých květin a tvorů. Čím déle žiju, tím je jich více. Smutné, že?
Ale řekněte sami, chtěli byste dobrovolně zemřít dřív, než je nutné?
Experiment na ptáku ve vývěvě
Obraz:
Joseph Wright of Derby (1734 – 1797): Experiment na ptáku ve vývěvě
1768, olej, plátno 183 × 244 cm
National Gallery, Londýn
Drabble:
Pták bije křídly o stěny vývěvy v zoufalé snaze uniknout z jejího sevření.
„Hrůza!“ odvrátí se dcerka. Pláče na rameni otce.
Skleněný zvon právě odzvonil umíráček bezvládnému tělu.
„Podívej, není tam vzduch,“ otcovo gesto směřuje k důkazu.
„Vzlétne jako fénix z popela?“ táže se mladší dívenka.
„Ne,“ odpovídá smutek v jejích očích.
Muž se zaujetím sleduje skleněnou klec.
„Jak se může dívat?“ obviňuje ho manželčin pohled plný lítosti.
„Měl jsem pravdu. Vidíte?“ Experimentátor zrudl vzrušením.
Chlapec se zvědavě natahuje dopředu, aby lépe viděl.
Stařec sklopil hlavu. „Až umřu, málokomu se sevře srdce stejně tak jako tady nad koncem nebohého opeřence.
První obraz- paní Zima- je popsaný zajímavě. Byť si myslím, že paní Zima neumře, jen spí, aby se mohla znovu probrat a převzít vládu. Opakování cyklů je základ přírody.
druhý obraz je mi tak neúříjemný svým tématem, že se mi nad ním ani přemýšlet nechce.
Hezký den, Matyldo.
Děkuji moc za Tvoje vyjádření.
Vidíš, to mně při psaní nenapadlo, že zima by upadala do estivace. (Není to tak morbidní jako smrt. :-))
Obraz první
Vítejte u mne doma,
všechno tu září.
Já jsem paní Zima
přeji ať se Vám daří.
Ať všechno se uklidní
to já Vám přeji
Krajinou procházím,
když mrzne a sněží.
Stromy se ke spánku
dávno už uložily.
To když přikryl můj
plášť stvořený z mlhy.
Zářím a sněžím,
hraju si s mrazem.
I s větrem závodím
křičím zvonivým hlasem.
Na okna kreslím
kytičky, vločky.
Rampouchy zavěsím
na Vaše střechy.
Už se však blíží
pomalu vláda jara
A tak se rozloučím,
z dáli zamávám.
Davide dík za dojmy z obrazu a dokonce ve verších. 🙂
díky, to je opravdová pohádka o Paní Zimě…je bílá, zářivá a chladná na pohled i na dotek. avšak není krutá a bezcitná… je nezbytná. uloží ke spánku medvědy, veverky i stromy, posype stříbrným prachem cesty i domy 🙂 rozkvete ledovými kvítky okna a rybníky, klouzavými zrcátky pokryje i chodníky. jak by nám bylo, kdyby si díky Paní Zimě vše v přírodě neodpočinulo? Aplír, díky za Příběhy, vždycky potěší je číst 🙂
Evo,
díky moc za milý komentář. Jsem ráda, že Příběhy ráda čteš. 🙂
Obraz druhý
Uvězněn, bezmocný.
marně křídly mávám.
Na stěny narážím,
modlím se za vzduchu závan.
Pomalu se mé oči
do škvírek klíží,
Do mysli odcházející
obraz si zapíši.
Jeden se zaujetím
na mne teď hledí.
Malý chlapec nahlíží
přes něčí paži.
Holčička táže se
třesoucím hlasem
„Bude žít? Přežije?“
Já vím, že ne.
Mlhavým okem
Vidím starého muže,
Je notně zamyšlen,
Vypadá zachmuřeně.
Oči už zavírám,
došel mi vzduch.
A tak se z mého těla
oddělil duch.
Davide! Jsi drsoň. Teď se už na ten obraz opravdu dívat nechci.
To se omlouvám, ale tohle ten obraz ve mne vyvolával.
Davide, díky.
Zajímavý nápad: pohled na přihlížející očima trýzněného ptáka včetně zveršovaného vizuálního vjemu.
Já své pocity raději vyjadřuji ve verších než klasickým psaným textem. 🙂
chudák ptáček…experimentátora bych taky přidusila šátkem 🙁 že bez vzduchu není život, to by opravdu nenapadlo živou duši 🙁 ta neúcta ke tvorovi, který nikomu neublížil, mne znechucuje a zlobí. já vím, že je to obraz – ale musel mít reálnou předlohu.
Právě. Proto jsem to napsal takhle.
Evo,
děkuju. Chápu Tvoje rozhořčení. Ale je zajímavé si přečíst komentář níže od anonyma, co chtěl zřejmě malíř obrazem vyjádřit.
Obraz první – hezky jsi k nám Aplír promluvila ústy paní Zimy. Nemá to někdy lehké. Ale možná by podobně malíř namaloval a tys dokázala „dár slovo“ ostatním přírodním živlům. Protože ani bez slunce, vody, větru… by život moc nefungoval. A jejich „stížnosti“ by možná byly hodně podobné těm od paní Zimy. Všechny mají své klady a zápory, jejich dlouhé nebo naopak krátké působení také ničí a zabíjí.
Druhý obraz je hodně smutný. Ano jak píšeš, malíř skvěle zachytil lidské emoce ale jinak přemýšlím, proč se rozhodl něco takového namalovat. Jak píše Dede, rozhodně to není obraz do bytu. Možná visel právě v nějakém institutu vědy, učebně? Nebo bych si mohla namlouvat, že právě tímhle obrazem chtěl upozornit na zbytečná utrpení ptáků. Obraz je z 18.stol a kdo ví, možná právě tenhle pokus pomohl využít „kanárka do dolů“ – také utrpení a smrt nevinného udušeného ptáčka. Ale jeden kanárek „se obětoval“ pro záchranu řady horníků (otců rodin…). Nerada nad podobnými pokusy přemýšlím, protože prostě vždy jako první vidím to nevinné zvíře (ptáka). A při tom vím, že bez jejich (nedobrovolné) pomoci“ by trpěli a umírali lidé. Hadům se odebírá jed, aby vzniklé protisérum naopak lidi zachránilo od hadího uštknutí!
No končím, koukám, už se odkláním moc daleko od obrazu!
Milá Maričko, děkuji za tvé vyjádření. Je to tak, jak píšeš.
U kanárků v dolech je rozdíl. Jejich smrt zachraňovala životy. To o smrti ptáka ve vývěvě říct nelze. Navíc horníci při prvních příznacích chování kanárků vlivem vyšší koncentrace důlních plynů opouštěli rychle důl a kanárky brali s sebou, takže ke smrti docházelo ojediněle.
Dočetla jsem se, že v pozdějších letech byly dokonce vyráběny speciální klece, které na přední stěně měly vyvrtané otvory. Když pták spadl z bidýlka, otvory se uzavřely a kanárek byl oživen přívodem kyslíku.
Osobně vědomí, jak zvířata při pokusech trpí ve prospěch lidí, raději vytěsňuju. Brrr.
Kakadu byl v časech Josepha Wrighta vzácným druhem a „jeho život by ve skutečnosti nikdo pro takový experiment neriskoval“. Výběrem tohoto vzácného druhu jako vědecké oběti Wright nejen vytvořil dramatičtější subjekt, ale také chtěl možná vypovědět o hodnotách v tehdejší osvícenské společnosti. Kakaduovo bílé opeření navíc v tmavé místnosti vyniká.
David Solkin předpokládá, že předmětem malby je ukázat věcný odstup vyvíjející se vědecké společnosti. Úzkost kakadua ve vývěvě vyvolává jen pečlivé prostudování. Byla objevena také skica od Josepha Wrighta, kde je scéna poněkud odlišná: učenec uklidňuje dívky a je zřejmé, že pták přežije.
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Experiment_na_pt%C3%A1ku_ve_v%C3%BDv%C4%9Bv%C4%9B)
Milý anonyme, díky moc za zajímavé doplnění. 🙂
První obraz – krutá zima. Tahle dvě slova už nedávají smysl alespoň ne u nás na JM. Říkám suchá zima.
Druhý obraz. Už několikrát mne napadlo, co zvířat už položilo svůj život kvůli lidskému bádání
Díky, Alex.
Pro stařičké lidi suchá zima ideální. Pro děti bez zimních radovánek. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě jásala, když začalo hustě sněžit a nechápala jsem otce, který jen nespokojeně odfrkoval. Teď už mu rozumím. Ve městě není nad suchou zimu. 🙂
Lidské oběti se vždy počítají. Počítání mrtvých zvířat v zájmu vědy se nekoná. Že by ztráta času, nebo obava z výčitek svědomi?
Působivé obrazy! Díky!
Zima je někdy krutá a někdy zase křehká, spojená s cykly života a smrti,mohu ji milovat i nesnášet,stejně tady bude i když já tu už nebudu,takže přináší i jistot žití, aspoň prozatím.
Druhý obraz je krutý pokus pánů tvorstva,dělají to protože mohou,silně se mohu bouřit ale nepřestává to bolet,zbytečný zmar živé bytosti budící zájem i lítost spatřenou na obraze.Cítím bezmoc toho tvora ve vývěvě,možná,že i malíř to tak cítil a pocit zvěčnil.
Jenny, já zase děkuji tobě za komentář.
To tvé slůvko prozatím… Ledovce tají, přírodní rezervoáry vody vysychají… Nechci domýšlet, co přinese oteplování planety.
A vjem z druhého obrazu je u mě stejný jako tvůj.
ach paní Zimo, přece Tě mám ráda…možná právě pro to,jak jsi ve své síle křehká, svou chladnou krutost umíš překrýt třpytivou načechranou bílou peřinou, dáš odpočinout všemu živému, aby se po tvém odchodu mohli radovat z nabytých sil a pokračování života, až procitnou z dlouhého spánku…
—-
A starče, věda a poznání někdy bolí. Mělo smysl tvé počínání? Pro mne nikoliv. Líto je mi malého ptáčka, kterého jsi ukrátil na životě…až ty budeš odcházet, jistě si na něj vzpomeneš…
Zima je úžasná umělkyně. Třeba jen takové vločky. Četla jsem, že ani jedna není stejná. Nebo zasněžené stromy, to je hotová pohádka!
Nejsem si jistá, zda si experimentátor vzpomene. Žel, někteří lidé při zkoumání berou zvířata jen jako předmět určený k pokusu. 🙁
Milá Aplír – miluju tvé malování slovem.
Ten první obraz – krásně jsi ho vystihla. Zima dokáže být krutá i krásná zároveň, ale pro život v našich krajích je důležitá stejně, jako ostatní roční období. Hmm – ale stejnak jsem ráda, že ta loňsko-letošní je už za náma 🙂 .
Ten druhý obraz – přiznávám, že ten jsem si jenom přečetla. Čím jsem starší, tím hůř snáším utrpení zvířat. Jéžiš – dyť já už se nemůžu ani dívat na 101 dalmatinů! 🙂 🙂 . Obraz krásný s etickým nábojem, ale pro mne ne.
Ygo, cítím to s tím druhým obrazem stejně – patří do galerie, ne domů 🙂
Pod to se podepisuu. 🙂
Milá YGO, srdce mi poskočilo radostí, že se ti stoslůvky líbí.
O letošní zimě se nedá říct, že by byla krutá, ale cítím to stejně jako ty. Mám radost, že jaro už probouzí přírodu.
K Experimentu – rozumím ti. Já nesnáším utrpení obecně. Na obrazu se mi líbí ne to utrpení, ale jak malíř výstižně zachytil emoce přihlížejících.
Teda Aplír zase krásně a hlavně výstižně popsané.
Z dámy na prvním obraze na mě opravdu jde zima a chlad.
Je zvláštní. Její bílý obličej a ty zrzavé vlasy, je to tak trochu démonické.
Druhý obraz na mě mluví o hodně více. Malíř přesně vystihl jednotlivé emoce v obličeji všech zúčastněných.
Míšo, děkuji moc.
Malíř opravdu mistrně personifikoval zimu. A máš pravdu, zima, když se pořádně rozmáchne, může působit až démonsky.
Milá Aplír, dnes jsi mě dostala – vlastně v obou případech.
Zima – tvoje vyprávění je stejně poetické jako je něžný ten obraz, a najednou jdeš na dřeň. Zima je potřeba a umí být krutá. A ani ona nechce odejít předčasně… Moc pěkná myšlenka – budu si ji pamatovat.
Experiment… to je dost otřesná záležitost. Lidstvo toho spáchala a páchá na zvířatech tolik! A takový důkaz… proč? Ano, i tady jsi sáhla do bolavého problému. Popravdě bolavějšího – zima umí být krutá, protože je to její podstata. Lidé jsou mnohem, mnohem krutější!
Díky za tvá povídání.
Milá Dede, Tvůj komentář mě zahřál víc než sluníčko. Je fakt, že působit na nás mohou ne právě krásné nebo dobré věci. A někdy nás mohou rozpálit spravedlivým hněvem. Děkuju moc.
A k Tvému vyjádření k Experimentu – vzpomněla jsem si díky němu na písničku, kterou zpíval Vodňanský a Skoumal. Jmenuje se Králík pokusný a zpívá se tam: Je králík pokusný s dlouhýma ušima, je králík pokusný, však taky duši má….
Jak bych to řekla… ten druhý obraz je velmi výmluvný, autor se v něm zabývá těžkým etickým problémem. Ale doma bych ho fakt mít nechtěla. V galerii je na správném místě…