„Víš, když tady je takovej divnej klid,“ svěřila jsem se před časem kamarádce. „Naše fenka Ari je tak hodná a poslušná, že mám obavy, jestli jí něco není. Dobrá, nejde o nemoc, ale smutná je určitě. Potřebujeme štěně!“ „Ari je deset, není už žádný větroplach,“ odpověděla mi a významně si odkašlala. „Takže tebe mrzí, že máš doma pořádek, nemusíš schovávat jídlo a boty, a v noci se pořádně vyspíš? Mám takový pocit, že dráždíš hada bosou nohou!“

Musím uznat, že má pravdu. Jenže… já se nemohu zbavit pocitu, že v Aryščině životě po smrti její družky Berry naráz zavládla nuda. A smutek. No dobrá, možná ten smutek je trochu polidšťování, ale prostě to zvíře úplně ztratilo svou jiskru.

A to mi vadí, přestože je to pro mě nesmírně pohodlné. Mezi námi, mě ten celkový klid znepokojuje také. Ne prvoplánově, samozřejmě, ale pohodlním! A toho by se žena mého věku měla spíš obávat, než to vítat. Aspoň si to myslím. Tedy… teď si to myslím! Prostě… všichni potřebujeme štěně.

Dobrá, štěně přijde. Malý vlček s ostrými zoubky, veselou a hravou povahou. Celá domácnost ožije! Bude to naše šesté štěně v pořadí, takže svoje zkušenosti mám – a to na celé škále povah. Od chlupatého anděla (Beruška:)) po barbara ničitele (Max!:)). Ze všech vyrostli báječní poslušní psi, ale takřka vždy to byla minimálně první rok nezapomenutelná jízda. A víte co? Já se nemůžu dočkat.

Zkoumám výdobytky štěněčí potravy, pomalu uklízím v dětském pokoji hračky do skříněk nebo aspoň o kus výš, a sním o tom, jak vlčka prvně pošleme po mé stopě, já budu nadšeně volat: „Hurá! Pejsek našel!“ a zase naskočím do tréninkového kolotoče. Ano, to vše za stavu, kdy je štěně stále ještě u své maminky, a se svými sourozenci radostně škodí v domě své chovatelky.

Opět jsem si vzpomněla na hada a bosou nohu. Možná se mi bude stýskat po klidu a pořádku… pokud na to ovšem budu mít čas. Víte co? Zeptejte se mě za půl roku! 🙂

Hm, taky máte s poklidem rozporuplné zkušenosti? 🙂

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023