BTW: Máš opravdu všechno aneb odjezdy…

„Prosím tě, mysli. Máš opravdu všechno? Doklady, peníze, mobil, foťák, nabíječky, děti, hlavu… “ Andy s rodinou odjíždějí, a tak děláme poslední kolečko domem. Zbytek rodiny už sedí v autě a my se snažíme na poslední chvíli zjistit, co bylo zapomenuto. Protože prakticky vždycky se něco najde.

 

Nic nenacházíme, takže obejmout, pusu a mávat! Nikdo nevolá a já si říkám, že by? Že by tentokrát měli opravdu všechno? Už jsem málem žasla nad tím, že svět se změnil, ale pak se ukázalo, že je všechno při starém – jen mi trvalo celý den, než jsem našla v druhé lednici všechny ty laskominy, které chtěl Andy dovézt domů:))

Mám dojem, že minimálně v naší rodině je zapomínání věcí u babiček naprostou klasikou. Dobře se pamatuju na odjezdy ze Dvora Králové. Babička s dědou bydleli ve druhém patře starého činžáku, a když jsme odjížděli, babička vždycky mávala z ložnicového okna a my jsme vždy, ať jsme spěchali jakkoliv, mávali zpět. A často nejen mávali.

To se v okně ukázala babička a volala: „Nechali jste si tu bundu! Svetr, sešity, klíče, tramvajenku, svačinu… prostě cokoliv, co nám od ruky odpadlo. Další vývoj záležel na charakteru zapomenuté věci. Bundy nebo svetry babička házela z okna, klíče taky – zabalené do kapesníku nebo hadru:)) Pro jiné se muselo sprintovat ty dvě patra zpátky.

Později jsme my odjížděli od našich nebo od Martinovo rodičů a také zapomínali. A naši říkali stejné věci, jako kdysi babička a stejně prohledávali při našich obvykle kvapných odjezdech byt, aby se věci nacházely až v době, kdy už nemělo cenu se pro ně vracet. No a jak je vidět, uběhlo pár let a ten, kdo obíhá dům a hledá potenciálně zapomenuté věci, jsem já.

Ovšem nemusím se proto cítit zbytečně babičkovsky, protože jsem zjevně ještě neztratila ten správnej švunk coby osoba odjíždějící. To jsem před nedávnem odjížděla od taťky, před domem zvedla oči ke čtvrtému patru a zamávala. Taťka sledoval, jak odemykám auto, nasedám, startuju… a vypínám motor, vystupuju a divoce mávám. Okno se otvírá a já volám: „Tati, nechala jsem si u tebe mobil! Jdu nahoru, jo?“

Když vystupuju z výtahu, už na mě otec můj rodný čeká a podává mi mobil. Děkuju a chci utíkat zpátky, když se mě náhle zeptá: „Co myslíš, pojedeš sem ještě jednou?“ A poťouchle se na mě usmívá. Zarazím se. Co ještě můžu postrádat? Slitoval se nade mnou a otvírá dlaň druhé ruky… a na ní jsou moje hodinky a prstýnky. „Aha!“ svítá mi. Vždyť já jsem vařila a při tom nesnáším mít cokoliv na rukách. Radostně si vše navlíkám a dávám taťkovi pusu. Ty by mi moc chyběly!

Když podruhé absolvuju mávání, startování, loučící zablikání a konečně odjíždím, jsem najednou tak nějak nečekaně spokojená. Možná je to velmi hloupý rituál svědčící o nepozornosti, ale je to svým způsobem rituál, který pro mě znamená, že je tu pořád někdo, kdo na mě dává pozor a říká: „Ta holka jednou zapomene i hlavu!“

 

A tak se dnes ptám: Jak se zapomíná u vás? Kde v řetězci zapomínajících a připomínajících se zrovna nacházíte? A pamatujete si na opravdové zapomínací průšvihy? (Jako třeba u nás, když se posílaly ze Dvora do Prahy maskované doklady po řidiči dálkového autobusu:))

 

 

Aktualizováno: 28.2.2023 — 19:52

53 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Měli jsme doma takový zvyk. Hlavně před delší cestou jsme si před odjezdem na chvíli sedli. Přitom jsme si zkontrolovali, zda máme opravdu všechno. A také na šťastnou cestu. Je to sice zvyk údajně z Ruska, ale je moc užitečný. Tam se koneckonců vracet pár tisíc kilometrů nebo čekat na příští návštěvu třeba za několik let se nevyplácí.

    1. Apino, to je dobrý zvyk… rozhodně lepší než honem utíkat na poslední chvíli, protože už jede autobus nebo vlak 🙂 Tehdy se toho zapomene nejvíc!

  2. Při našich pražských návštěvách jsme běžně něco u maminky zapomněli. Naštěstí nikdy nic extra důležitého a zapomenuté mohlo klidně počkat do příští návštěvy (kdy jsme ale často zase zapomněli něco jiného).

    Moje švagrová k nám z Floridy jezdí každý druhý měsíc a těch několik dnů bydlí v našem vedlejších domě. Když odjíždí i když tvrdí, že má vše v autě, přesto když dům jdu já pro jistotu projít, často tam něco najdu „přehlédnuté“. Jednou mě ujistila, že v domě nic nenechala, tak já šla kontrolovat až po jejím odjezdu, jen abych zjistila, že přímo na stole nechala tašku s nutnými prášky. Švagrová má během jízdy zásadně vypnutý mobil, volat jí nemělo cenu. Ozvala se sama, asi za hodinu, když to zjistila při zastávce na kafe. Nezbylo jí, než se vrátit, prášky potřebovala.

    Pro mne, nejhorší zapomenutí byla kreditka v obchodě. Platila jsem s ní u pokladny, za mnou čekali další, nechtěla jsem zdržovat, do peněženky šoupla jen účtenku, popadla sáček s nákupem a vypadla z obchodu. Až doma jsem vyndala účtenku a zjistila, že kreditka tam není – to byl tedy šok !!! Naštěstí manžel v té době ještě pracoval, tak jsem rychle sedla do auta a jeli zpět, dostatečně nervózní. Sotva jsem došla k pokladně, stejná slečna tam stále byla a s úsměvem mi říká, že ví, pro co jedu. Sice na mne prý volala, ale já neslyšela, tak kreditku dala do šuplete, tušila, že se vrátím. Jak já si oddechla a šlečně vřele děkovala !!! Ta představa, že to mohlo dopadnout jinak -brr.

    1. Maričko, s tou kartou se mi to povedlo taky – když jsme žili v Norsku. I mně to dopadlo dobře, ale ty nervy! 🙂
      Jinak mít cestou vypnutý mobil je pro mě těžko pochopitelný koncept:)) To já si naopak dávám pozor, abych ho na cestách měla i nabitý 🙂 Občas telefonuju (mám handsfree reagující i na hlasové příkazy), ale obecně se cítím lépe, když vím, že mám pro případ nouze po ruce funkční (tele)komunikační prostředek 🙂

      1. Dede, švagrová cestou (jede 6 hodin) posloucha „book on tape“ a tak mobil vypíná.
        S tím „handsfree“ něco dodám. V sobotu jsem byla na oslavě a protože kamarádka mě měla při cestě, tak mě vyzvedla. V jejich bílém autě „Tesla model X“. Přišel se podívat i manžel,jak se zadní dveře itevárahá (říká se jim „falcon wings“). Auto má i tzv. „yoke“ volant, co vypadá jako v letadle (no její manžel je pilot). Téměř všechno je dotekové a reaguje na čidla. Vnitřek úžasně prostorný, nepochopitelné, jak se tam vejde 6 fakt velkých, skvostně bílých a pohodlných sedadel a ještě je místo na nohy (+ prostoný „kufr“ vzadu i ve předu), Baterie zabírá celý spodek auta, které je tím pádem mnohem těžší, takže tomu odpovídá i tloušťka pneumatik. Když jsme jeli zpět, kamarádka přepnula na „auto-pilot“, pustila volant a dala ruce do klína a auto jelo dál stejnou rychlostí zcela samo. Blížily jsme se ke křižovatce, naskočila červená, auto začalo zpomalovat a zcela zastavilo za autem před námi. Naskočila zelená, samo se rozjelo. Na obrazovce byla vyznačená naše adresa, takže bylo třeba odpočit do pravého proudu (auta před i za námi) – i to zvládlo, samo zastavilo před pravo-odbočením (tady se to smí i na červenou) a samo v naši čtvrti hladce projelo dvě začátky, než začalo pípat a zastvilo před domem. Prostě zážitek, ale jak kamarádka řekla, je to především hračka jejího manžela a já jen obdivovala, s jak suveréně tu jízdu zvládá (když si představím tu cenu!). Tady jsou vidět ty dveře, jinak není třeba na to koukat celé

        https://www.youtube.com/watch?v=jhbhxC7oFzM&list=RDCMUC5WjFrtBdufl6CZojX3D8dQ

        1. No jo, Tesla je zatím kategorie sama o sobě… 🙂
          Já jsem ještě nikdy v žádné neseděla

  3. Při odjezdech? Klíče, mobil, brejle, peníze (kartu) …to ostatní si v nejhorším koupíme/koupíte 😀
    A potom má člověk některé věci i víc než dvakrát.
    Doklady obvykle nekontroluju. Předpokládám, že mě tak nějak samovolně následují. Je fajn, že je obvykle po mně nikdo nechce, protože by jistě nebyla nouze o překvapení 😀

    1. 😀 Doklady mám v chladné sezóně obvykle v bundě. No a pak se náhodou ustrojím za dámu a… také není nouze o překvapení:))
      Mimochodem, říkala mi jedna paní, že pro tyhle případy stačí mít v autě fotokopie průkazů s ověřeným podpisem. Opravdu netuším, jestli je to pravda… já mám ty fotokopie v mobilu 🙂

  4. V podstatě jsem rozkročena mezi posty zapomínající a hledající 🙂 . Naposled jsem si nechala El. kartáček u sestry, takže teď drhnu zuby růčo. Ještě dva týdny, pak zase máme sesterské divadelní odpoledne, tak snad ho tam zas nenechám. Kdysi jsem psala pojednání o tom, jak si Jeník 2x po sobě zapoměl doklady, poprvé včetně peněz při výjezdu na expedici Jeseníky a hned nato při odjezdu do Chorvatska, naštěstí tentokrát aspoň ty peníze byly…

    1. Hm, to jsem zvědavá, jestli si na něj vzpomeneš:))
      Jen na dovolenou (hlavně do zahraničí) bez dokladů je fakt blbý 😛 Ale víš co je skvělé? Že když jezdíš po EU tak si toho ani nemusíš všimnout – pravda, pokud tam nebyla i platební karta:))

  5. Tohle sice nesouvisí s odjezdem, ale moje maminka, když nakupovala dárky na vánoce, tak v dostatečném předstihu, aby pak neměla velký stres. Dárky vždy pečlivě schovala, aby je nikdo nenašel. A tak se stalo, že našla dvě totožné knihy, anebo některé dárky objevovala průběžně až v dalších měsících.

    1. Milá Aplír, nikdy bych nevěřila, že se mi to může stát (obvykle dělám věci na poslední chvíli, včetně výběru a nákupu dárků), ale jednou jsem byla pilná a prásk – nenašla! 😀

    2. Copak knížky, to se už u nás také stalo. Ale dvoje stejné povlečení na dvě postele? Jedny jsem koupila a uložila do skříně jako rezervní. Za nějaký čas jsem přišla do obchodu a říkám si, že se mi to povlečení moc líbí a že tedy si ho koupím. Tak jsem ho koupila. Naštěstí jsem na modrou, v jiné neumím spát. Nebylo to teď, na starý kolena, to bych měla nárok zapomenout ale nebylo mi ještě tolik.

  6. No,my jsme jednou odjeli na na dovču na dvě skupiny,ženy autem + pes, muži vlakem. Věra pro mne přijela,tak jsem projela batůžek,kapsičky na doklady,mobil, mám?. Dobrý. Volám z okna , „už jdu“. batoh na záda,tašku do ruky,klíč,zabouchnu dveře a metelím po schodech,když v tom uslyším HAF!, no, zapomněla jsem Áju I. v bytě. Achjo! V tomto směru mám historek dost! Takže si na mě při organizaci „Setkání“ dávejte pozor! Jo?! 🙂

  7. Náš pán veterinář mi vyprávěl, jak mu do ordinace vkráčela dáma, pro něj dlouholetá klientka, majitelka domácích zvířat a že jde na očkování se psem. A pes nikde, byl zapomenut doma….

    1. Tedy Alex, u toho bych chtěla být 😀 řekla bych, že je typická ukázka „jízdy na autopilota“ 😀

  8. Kačka něco zapomíná vždycky. Bydlí daleko, tak je lépe zapomínat věci, bez kterých se neobejdou 🙂 Zkontroluje posádku auta, klíče, doklady, mobil, ale onedy se pro doklady vraceli, protože Kačka je sice měla, ale neměl je její přítel 🙂

    1. Je dobré vidět, že se v zásadě ve vesmíru nic nemění 😀
      Já už jsem zapomněla doklady mockrát. Obvykle to znamená, že šťastně dosvištím do Prahy a tam na to nějak přijdu… a velmi opatrně se pak zase plížím zpátky, abych na sebe neupozornila rameno zákona:))

  9. momentálně jsem v pozici (trochu přetíženého) hlídacího psa, ač jsem povahou kočka 😀 chystám, rovnám, přemýšlím..“klíče, mobil, brejle? vodu na cestu?“ a pak nastává leckdy “ do háje, knížka/svetr/makronky pro neteře/njn tak příští týden“ 😀 v námořnickém režimu jsme si zkrátka vypěstovali pozornost na to, co se v jednom/druhém domově zkrátka zapomenout NESMÍ, protože by se bez toho celý týden nedalo fungovat a co teda týden počká 🙂

  10. Když někam jdu, mám sebou většinou jen klíče a peněženku, kabelku jen když jdu za dámu. Mobil většinou zůstává doma, nejsem a nechci být na něm závislá, takže toho nemám k zapomínání moc. Ale zapomínám a to většinou věci, které jdu nakoupit. Není to tak dlouho, co jsem zapomněla nákupní vozík s celým nákupem před obchodem pro zvířata a spokojeně odjela domů s papáním pro pejska a kočičku. Až doma jsem objevila prázdné auto a hurá zpátky. Vozík tam na mě čekal nedotčený, tak jsme se najedli i my.

    Před mnoha lety náš kamarádský pár přivedl na svět své první miminko. Přišli ho zčerstva ukázat, popovídali jsme, miminko spokojeně spalo, posléze se kamarádi zvedli a tak díky, ahoj! No, nechali jsme je vyjít ven a pak jemně upozornili, že by si děťátko snad měli odnést domů. Čerstvá matička skoro omdlela, tatínek se plácl do hlavy, ale chlapečka si tedy domů vzali a vypiplali z něho zkušeného kardiologa. Tomu se ta historka dodnes líbí.
    Ehm, možná jsem už o tom kdysi psala, tak omluva, ale ono to snad nevadí.

  11. klasika, je pak na co vzpomínat…když někde něco nechám a není to telefon nebo doklady – to bych musel azapomenout celou kabelku, tak bez toho ten tejden vydržím…nevracím se, to přináší smůlu…

    1. Eh, Sharko, doufám, že to smůlu nedělá, protože v naší rodině se co chvíli někdo vrací 😀

  12. Myslím, že to je téměř běžný kolorit prakticky jakékoli návštěvy, kde se člověk cítí jako doma nebo tam vyrůstal. 🙂

    Máme přes týden plnou hlavu všeho a na návštěvě prostě vypneme. Mamka to po nás taky vždycky kontroluje a nejvíc toho zapomíná prostřední brácha se synem, ale tam je to vlastně jedno, když bydlí asi 500 metrů od sebe. 😀

    1. Máš pravdu s tou „domácí“ návštěvou! U cizích nic nenechávám (obvykle:)) Nebo maximálně deštník 🙂

  13. Já jako babička kontroluju vnuka Samíka, jestli u nás něco nezapomněl. On je expert na zapomínání.
    Takže se ho preventivně ptám, jestli má opravdu vše.

    Moje babička se nás také vždy ptala, zda máme všechno. Navíc ještě přidávala, jestli máme lístky na MHD. I když jsme měly všechny tramvajenku.

    A můj muž má pěknou průpovídku :
    “ Máte všechno ? Protože zapomenuté věci u nás propadají státu „.

    1. 😀 Míšo, kdyby zapomenuté věci propadaly, to by bylo horší:)) To by toho chybělo! U mě včetně dokladů. Co já se najezdila bez nich!

  14. Na zapomenuté věci dřív byl geniální ČD Kurýr. Šlo to i vyhledat na internetu. Prostě jste věc dali k pokladně a dotyčný přesně věděl, kterým vlakem to přijede. Pomohlo to nejen mně.

    1. No, my jsme kdysi posílali věci vlakem na trase Praha Košice čistě na černo – aneb poprosit buď v poštovním vagonu nebo u průvodce některého ze spacích vagónů. Třeba u Hornádu (rychlík) to fungovalo velmi dobře. Jen člověk musel věřit… a zajímavé bylo, že došlo všechno 🙂

  15. Nejhezčí zapomínací historku má můj pan profesor. Nechal si kdysi u maminky občanku, a ta mu ji poslala v balíčku poštou. Doporučeně. Samozřejmě, že mu ten balíček nechtěli na poště dát,dokud nepředloží občanský průkaz. Tak se jim tam snažil vysvětlit, že když mu balíček dají, udělá to a rád. Nakonec muž ve frontě za ním nevydržel s nervy, prohlásil se za jeho švagra a ukázal svůj doklad. Takže profesor balíček dostal, otevřel a konečně se mohl prokázat, že je to on. 🙂

    1. JJ, to je úchvatná historka! A víš co? Nejlepší byl ten pán ve frontě, který se prohlásil za švagra 😀 Naprosto ho chápu:))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN