„Upozorňuju tě, že asi za půl hodiny podávám oběd. Tak s tím počítej!“ volám na svého muže a doufám, že mě zaslechne – když pracuje, umí se tak dokonale soustředit, že okolí nevnímá. Hm. Vezmu do ruky mobil – možná mu to ještě napíšu. Je to lepší, než se pak… no… nad stydnoucím jídlem hlasitě nedohodnout.
Kdysi dávno jsem jako dítě u babičky ve Dvoře Králové strávila nespočet lenivých dní s pozdním vstáváním. Nebylo divu, že jsem se ke snídani kolikrát dostala až někdy po deváté. Mělo to jedinou nevýhodu – ve dvanáct jsem málokdy měla ten pravý hlad, abych ocenila oběd.
„Babi, proč musíme jíst tak brzy?“ ptávala jsem se sedíc bez nadšení nad talířem polévky. Babička obvykle odvrkla „Nemluv a jez!“ Takže jsem jedla a nechápala, proč to nemůže počkat. Skutečnou odpověď jsem dostala, až když mi bylo asi čtrnáct.
„Podívej, dokud není po obědě uklizená kuchyň, nemám šanci si ten den užít,“ vysvětlila mi babička jednoduše. Opravdu jsem to však pochopila až v době, kdy jsem začala být za rodinné obědy zodpovědná já. Právě na to jsem si vzpomněla, když jsem se před časem snažila vysvětlit svému muži, proč se tak vztekám, pokud nepřijde k jídlu včas.
„Pochop, že to není jen to každodenní vaření. Já musím vědět, co bude ke snídani, obědu i k večeři, den co den. Myslet na to, aby doma byly potřebné suroviny, plánovat nákupy a uskutečnit je. Dohlížet na to, abychom jedli zdravě a ne pořád to samé. Totéž musím zajistit i pro psa! Zkombinovat to se svojí vlastní prací. A mám to na doživotí. Přijít k jídlu včas je tak minimálně… zdvořilé.“
Přikývl, pochopil a už pozdě nechodí. Já mu zase dávám dopředu varování, aby s časem na jídlo počítal.
Takže vy, kdo máte to štěstí, že pro vás někdo pravidelně vaří, vezměte na vědomí celou tu nikdy nekončící síť myšlenek a činností, které se za talířem s obědem skrývají. A… oceňte to:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023
Hm… tak jak je to u vás? Kdo nosí v hlavě know how schované za denním vařením? 🙂
O víkendu většinou vařím já. Od pečených brambor, přes itálii, mexiko, francouzskou kuchyni po svíčkovou. Co se mi nechce dělat, tak to jsou knedliky a tak, tak většinou zbyde na Evu.
Co se týče pečení, jako mladý jsem se s bábi napekl hodně, takže to umím, ale většinou spíš kynuté těsto, i když tažené, křehké a podobně také jde. Ale od té doby, co jsme spolu, tak peče téměř výhradně Eva.
Co se týče oběda a společného stolování, tak ten čas je vyloženě fluidní, ale domluvíme se na tom, co se bude vařit a pak se u jídla sejdeme všichni.
Přes týden jsme každý jinde, takže tam společné obědy a podobně odpadají.
Tedy Davide, ty jsi fakt terno 🙂 Eva se má 🙂
🙂 Hlavně nepřechválit, to by mohl jeden zpychnout. 😀
A také pro mne je to relax, i to vaření. Člověk se oprostí od vymýšlení komplexních systémů, systémových propojení, řešení bezpečnostních rizik a dalších podobných věcí.
V takovém případě je i vymýšlení sebesložitejšího jídla poměrně slušný odpočinek pro hlavu. 🙂
🙂 Pokud to není den co den…
njn nechtěla jsem to sem ani psát, abyste mi to vůbec věřily 🙂
My snídáme hodně pozdě (přestože vstáváme po sedmé)často až kolem desáté. Já se ráno chodím probrat ze spánku obchůzkou zahrady, manžel má také svoji rutinu. Takže na době „kdy postavím na kafe“ se dohodneme a časově to bývá různé. Když musíme z domu drzy ráno, většinou snídáme, až po návratu, nebo já si jen rychle udělám kafe na probuzení. Takže už neobědváme, zato večeříme brzy, kolem čtvrté či páté a to vydatně, většinou s něcím sladkým nakonec.Pro zbytek večera už nejíme nic.
V dětství jsme jako rodina obědvali (v poledne) vlastně jen o víkendech na chatě (zůstat v Praze byla vyjímka). V manželství jsem obědy nevařila nikdy, manžel byl v práci a o víkendech jsme bývali mimo dům. K současné rutině jsme se dopracovali postupně, když šel manžel do důchodu a oběma nám vyhovuje.
Vaření a pečení mě baví a díky zvířetnickému mlsotníku se mi rozšířil výběr jídel. Někdy jídlo plánuji předem, někdy se rozhoduji na poslední chvíli. Nákupy dělá „podle papírku“ manžel, takže doma jsou vždy zásoby surovin na celý týden i víc a není problém „něco dát dohromady“. A jako Hanča, také běžně uvařím tolik, že zbyde na další den (někdy i dva) , přihřívané jídlo nám rozhodně nevadí, ba naopak, někdy mu rozležení prospěje. Navíc se manžel běžně, tak hodinu před večeří ptá, „mám pro něco zajet?“ do fastfood (vozíme si domů, protože rádi k večeři pivo nebo víno). Někdy to odhlasuji (máme několik oblíbeých jídel), ale když řeknu, že není třeba, protože k večeři bude to a to, jen se mlsně zaraduje a já vařím. Manžel vařit neumí ani trochu, ale zase se ještě nestalo, aby jídlo pohanil, naopak po každé večeři umí dodat, že si pochutnal.
Maričko, to je taky pěkný a pohodlný systém 🙂
Pravda, já bych od večeře do pozdní snídaně asi vyhynula… hlady 😛 😀
U nás doma je o víkendu doba oběda pohyblivá a záleží na ročním období, na plánech pro víkend, na době, kdy se snídá. třeba v létě je významnějším jídlem večeře, v poledne stačí něco lehkého.
V zimě bývá oběd pozdě – je škoda propást cennou dobu světla, takže si obvykle po snídani dámě svačinu, vyrazíme ven, užijeme světla a oběd je třeba až kolem půl třetí.
V létě je lehký polední oběd v pohodě, protože se kryje s dobou poledního horka, kdy se stejně člověk před horkem schovává. Ale večeře je obvykle společenštější.
Nicméně když už vařím (a já vařím pořád), chci mít také volno, tedy oznámím, kdy podávám jídlo a chci, aby ho ostatní v té době také snědli. Co mě fakt nebaví (byť to v odůvodněných případech dělám), je podávání jídla opozdilcům. To totiž krade můj čas, ve kterém bych k té kuchyni už přivázaná být neměla (aneb babi, měla jsi pravdu – byť já netrvám na té dvanácté:))
Know-how ohledně vaření je moje záležitost, MLP má na starosti nákup surovin (dle zadání ovšem). Rozhodně ale nevařím každý den, to by mě zničilo – navařím větší množství a střídáme pak jídla obden nebo část rovnou zamrazím na příště. Závidím všem ženám, jejichž manželé vaří!!!!! 😀
Ačkoliv práce v kuchyni není moje hobby, mám radost a je pro mne satisfakce, když vidím, že strávníkům chutná a když jídlo pochválí a pěkně poděkují. 🙂
Hančo, máme to asi stejně, až na to, že já teď denně vařím (co Martin pracuje z domu:)) I teď mě baví vymyslet u vařit něco nového, mám radost, když to chutná… jen se to uspokojení dostavuje podstatně hůř než kdysi 🙂
O víkendu obvykle obědváme kolem jedné, protože i později vstáváme. Později to nemám ráda, pak mám celý den posunutej našíbr.
Taky se o tom snažím – kromě případů, když jdeme v zimě ven za nejlepšího světla 🙂
Přiznávám, že oběd v pravé poledne málokdy u nás klapne. Ve všední dny chodíme do „závodní“ hospody a to už v půl jedenácté 🙂 – aby na nás vybylo předem vybrané jídlo. Taková férovka v jedenáct už není, o guláši nemluvě…
Jsem-li doma, mám většinou též navařeno kolem jedenácté, ovšem Jeník se dostavuje až hodně dlouho po jedené hodině – jasně, že ohřívám, i když on patří mezi ty strávníky, kteří klidně sní jídlo studené a ještě si šmakují. 😉
P.s. Dnes Jeník v lese zpracovává dřevko a já vařím. Vepřo-knedlo-zelo pomalu chladne a čeká, až se ho dřevorubec ujme 🙂 🙂
🙂 Tak co, jak dřevorubci chutnalo?
Ach, mít tak závodní jídelnu, klidně bych jedla v jedenáct, jen kdyby to uvařil někdo jiný! 😀
Taky bych ráda, kdyby někdo navařil, ale je nás tu 10 stálých zaměstnanců a jídlo by chtěli tak 3-4, takže nám ho nikdo vozit nechce. V dědině restauračka ani vařící hospoda není, tak si všichni nosíme jídlo v krabičkách.
jsm eto kdysi ve starý práci řešili tak,že každej den nosil jídlo někdo jinej-pro všechny..pro 4 -5 lidí se vařilo líp než pro jednoho a dva… peníze jsm eměli domluvené, nikdo nikomu vlastně neplatil,jídlo bylo v stejné cenové hladině…
Je to řešení, ale tady asi nepoužitelné. Chodíme do práce na různé doby, tak i různě jíme. A hlavně jsme tedy sestava, co asi najde málo jídel, které jedí všichni 🙂
tak nějak mám od dětství naučeno,že o víkendu je oběd v poledne a poledne je ve 12 hodin. Drahý neprotestuje, jeho syn se diví, proč s ejí v poledne a všichni u stolu, tak se raději neptám, jak to má jinde…vysvětlila jsemmu,že rodina se sejde u stolu v poledne, protže se chce najíst spolu, že to j ei úcta k ostatním a společně k estolu přijdou a společně odejdou,žádné-naházet si jídlo do krku a zmizet…takže s espolečně najíme, popovídáme si, trochu si oddechneme(aby nám slehlo) a pak se sklidí ze stolu a myje se nádobí. Na beaveru je oběd také v poledne, zvoním na zvonek-bimbací a pomáhá mi ještě kostelní zvonpokud je nás moc,jsou zvyklí chodit na etapy, pokud do 30lidí,přijdou najednou …
někdy jsou jídl ajednoduchá a dají se v pohodě stihnout,pokud jsou složitější,předdělám si je den předem… A moc hezky jsi to Dede Martinovi vysvětlila.. (heart)
Sharko, máš pravdu, s tím společným jídlem – aspoň o tom víkendu.
Z tvých zkazek o tom, jak krmíš 30 lidí, po mně jde mráz – to bych nedala:)) Podobně vidím Inku a její vaření na těch vodáckých táborech – fakt klobouk dolů!
Inkla to měl ahorší..já toho v kotlíku už moc nevařím, jen někdy, když táboříme mimo Beaver..a těch
30 je normální počet, někdy pro 50 a někdy i pro mnohem víc…;-)
a můj drahý umí vařit stejně dobře jako já, dokonce se někdy štengrujeme, kdo bude vařit…jeho jelení svíčková a kachna a špagety, jsou skvělé..a naučil se i hrnkovou bábovku..no a umí toho mnohem víc…a moc si toho považuju…
Vařím denně, pro dva,což je větší morda ,než vařit pro regiment.Oběd je hotov kolem poledne a vzhledem k tomu,že MLP jí nepřetržitě celý den nebo aspoň já mám takový dojem,prostě zavolám do patra „oběěěéd“ a pokud nepřijde,jí sám,neohřívám,nikdy a jednou pro vždy! Snídaní a odpolední jídlo si chystáme každý sám neb zvláště ráno mám ráda absolutní klid a úplně nejraději jsem,když na mne nikdo nemluví,pro tuto krásnou chvíli bych i vraždila. :-)) ( Však pojďte dál!)
😀 naprosto tě chápu, já teď taky vařím denně.
Ad ranní chvilka klidu – taky mi nevadí, když s Martinem snídáme každý zvlášť, máme i jiné pracovně ranní rituály.
Výjimkou jsou lenivé víkendové snídaně v létě, kdy jíme venku… Ach. Já chci teplo! (nějak je mi posledních pár dní neustále zima, ale fakt pořád)
Také trvám na obědu ve dvanáct. Můj muž to respektuje, i když měl trochu jiného koníčka. Jakmile jsem začala cinkat příbory a talíři a oznámila, že budeme jíst, zmizel do garáže, do kotelny, na zahradu a měl nejvíc práce. Kdysi mě to strašně vytáčelo a i moje maminka, když byla u nás se zlobila. Potom jsem zaujala jinou taktiku, svoje teplé jídlo jsem snědla a na něj zůstalo studené. Jenom jsem oznámila, ať si to ohřeje. Už dávno tuhle strategii opustil a způsobně čeká u stolu.
Jinak nesnáším vaření, ale celý svůj vdaný život (47 let), vařím. Ještě horší je jídla vymýšlet a úplné dno mého zoufalství je logistika nákupů. Tu za ta léta zvládám bravurně, ale poslední roky nesnáším atmosféru nákupních center. Takovou jakousi tu uřvanost. Lituji personál, že v tom musí být celé dny.
Alex, máš pravdu s těmi obchody. Nejenže je tam neustálý hluk (ta obchodní rádia), ale třeba většina velkých obchodů potravin (ale už nejen těch) jsou dnes uzavřené krabice bez oken. Ti lidé tam pracují den za dnem jen v umělém osvětlení a stálém hluku. Brr.
chybí mi ty výkkladní skříně starých krámků a samošek..prostě chybí…
To má i jiný efekt. S obědem pozdě přijde pozdě i hlad na večeři a pak se jde spát s plným žaludkem a to není úplně ono.
Je dobré shodnout se v rodině na nějakém základním řádu, který by samozřejmě měl být flexibilní pro případ výjimečných situací (ať jsou pravidelně výjimečné nebo jen náhodné). Ke kuchařkám (kuchařům) je to rozhodně ohleduplnější.
Ahoj 🙂 Naplánovala jsem si svůj článek geniálně na den, kdy jsem na cestách… zkusím odpovídat i z metra z mobilu, až tam dojedu 🙂
Těším se na vaše zkušenosti!
Když jsme před dlouhými lety začli renovovat náš dům – což trvalo neuvěřitelných 12 let – pracovali jsme na stavbě nejvíce rodinně. Od té doby máme pevně stanovené časy na jídlo. Já vařila, stavební četa přišla přesně na oběd a odpoledne jsem mohla jít s nima. Jinak snídaně si děláme každý zvlášť, večeře jak kdy. Nakupuju a vařím téměř 100% já. I když Bimbo má dvě speciality: chlebové smaženky a to pro celý tábor a doma dětem mravence na stromě. Jinak se stará o kávu
Co jsou to ti mravenci, Inko? Trochu mě to vyděsilo. 🙂
klídek, je to jedlý…zadej si to a přidej slovo recept…uvidíš 😉
a ševcovskej mls taky umí dobře!
A na ten by recept nebyl?
Inko, když si dřív lidé stavěli všechno svépomocí, často byla cenou za dům rozpadlá rodina – ta zátěž při práci a s dětmi byla prostě enormní. Klobouk dolů před každým, kdo to zvládl…
Teď už vařím jen o víkendu, ale byla jsem dlouho doma se syny a to jsem vařila denně celý oběd i s polévkou.
Také jsem měla a mám ráda, když k obědu všichni přijdou hned, aby jídlo nevystydlo.
Jak já říkám, mám svého druhého muže za odměnu. Protože děvčata on vaří rád a skvěle. Italské těstoviny by z fleku mohl jít vařit do italské restaurace. Ale umí i česká jídla. A peče skvělou vánočku a štrúdl.
Já se tomu zpočátku bránila, ale teď jsem ráda, že se o vaření střídáme.
Míšo, řekla bych, že si takový poklad, jakým je tvůj muž, určitě zasloužíš. tak si ho užívej!
Tak abychom hlady nevyhynuli, to musím hlídat já. Jinak dílčí uvaření – snídani, polévku a jednoduché jídlo, vytáhnout z lednice něco k večeři – už zvládáme všichni. Taky skočit do obchodu pro něco. Bohužel, ve všední den se u oběda nesejdeme, jen o víkendu. No a tam je jídlo, až ho dodělám, protože dost často se musí dopoledne ještě řešit něco jiného. Od té doby, co pánové vědí, co obnáší vařit, se nechodí co pět minut vyptávat, kdy už to bude. Taky by mohli dostat škrabku na brambory, což dobře vědí. 😀
Škrabka na brambory ještě nikomu neublížila, pokud s nimi opravdu brambory škrabal 🙂 Můj děda byl třeba živoucím „kuchyňským robotem“, když nás bylo u babičky plno, obvykle bez řečí čistil a krájel veškerou zeleninu. Často jsem se divila, proč se nebrání a eh… nedeleguje, když nás tam byla spousta? Teprve později jsem pochopila jeho zenový přístup – dokud škrabal, čistil a krájel, dávali mu většinou ostatní pokoj a on se mohl šťastně ponořit do svých myšlenek – navzdory spoustě žen v okolí 🙂 Mimochodem, když v době přetlaku společnosti můj vnitřní introvert úpí, umím se takhle schovat taky 🙂