Většinou v literatuře se konkrétní text stává inspirací pro ilustrátora. Napadlo mne naopak psát příběhy pod vlivem dojmů z jednotlivých obrazů. Zkuste poznat obraz podle příběhu!
Stoslůvky jsem začala psát díky literární výzvě Duben měsíc drabble. Potom mě napadlo zveřejňovat je postupně v rámci autorského čtení pod názvem 100 obrazů a sto příběhů na sto slov a doprovodit text videem.
Zvu vás ke sledování další dílů.
Lovci ve sněhu
Obraz:
Pieter Bruegel starší (mezi 1525 a 1530 – 1569): Lovci ve sněhu
1565, olej, dřevo, 117 × 162 cm
Kunsthistorisches Museum, Vídeň
Drabble:
Z návrší se otvírá pohled na zimní krajinu. Zasněžené hory s namrzlými licousy shovívavě shlíží na lední plochu, odkud doléhá halas bruslících. Větvoví zdobí výhled na obzor. Občas zaskřípe v závanech větru. Havranům na holých rukách stromů s tenoučkými prsty zamrzlo krákání v krku.
Lovcům křupe pod nohama sníh. Dech jim ojínil vousy. Hřeje je spíš lovecká vášeň, než oblečení. V patách smečku psů. Ti mají kožichy, ale zebou je tlapy. Zpěněné sliny u huby prozrazují, že snad víc než jejich páni touží po kořisti.
„Pospěšte si,“ naléhavě volá první z mužů. „Dnes nám nesmí utéct, ať děti nemají hlad.“
Tajný polibek
Obraz:
Jean-Honoré Fragonard (1732 – 1806): Tajný polibek (Ukradený polibek)
1787 – 1789, olej, plátno, 45 × 55 cm
Ermitáž, Petrohrad
Drabble:
Konečně! Přišel, jak slíbil. Sladké očekávání se stalo skutečností.
Srdce se rozhlaholilo štěstím. Jeho tlukot umocnil úlek. O radost z polibku ji okrádá obava. Zpropadené dveře! Vržou tak hlasitě! Jsou horší než hlídací pes. Neprozradí je?
Počkej. Nerada tlumí jeho touhu.
Zdá se, že společnost ve vedlejší místnosti nic nezpozorovala.
Jak se těšíte na ples? Doléhá sem tlumený hovor.
Její milý je tady! Tolik by ho chtěla obejmout, ale musí být opatrná. Svůj pruhovaný šál nechá ležet na stolku tak, aby byl zčásti vidět ze salonu. Budí zdání, že stojí hned za dveřmi. Zatím to vypadá, že malá lest funguje.
Jak se vám tento způsob vyprávění líbí? Máte nějaký obraz, který na vás zapůsobil tak, že byste si ho chtěli také převyprávět? 🙂
Dede, prosím, před chvílí jsem posílala komentář k tomuto článku, omylem jsem do toho komentáře přidala víc odkazů takže to asi spadlo do spamu. Mohla by ses na to, prosím, kouknout a dát to sem? Pokud ne, nic se nestane, ale už se mi to nechce vypisovat znovu. Díky moc předem.
Už jsem ho povolila 🙂
Díky.
Jinak Vídeň všem vřele doporučuju, i jen tak na pocourání. Nádherné město.
Jinak, teď na dovolené jsme se seznámili s moc sympatickou Francouzkou. Jsme domluvení, že tam na jaře pojedeme spolu, ona ve Vídni nikdy nebyla. Pak ji asi vezmeme k nám, na Pálavu apod.
Jo a která byste chtěla moc pěkný a relativně levný hotýlek ve Vídni, doporučuju Schani, je to hned u toho nového nádraží a jezdí odtud tramvaj D, taková vlastně okružní linka, která jede kolem všech těch památek a muzeí. A mají tam výborné snídaně.
Dík za tip na ubytování.
Moc hezké. Ted jsem přišla na to, že to nejsou jen obrázky, ale když se na ně klikne, že se přehraje i video. Moc pěkné pěkné obrazy, drabble i videa. Děkuji.
Děkuji, Katko. Jsem moc ráda, že jsi na to přišla. Bez obrázků to není ono.
Vyprávět příběhy podle obrazů je krásný nápad. Těším se na další a jsem zvědavá, které to budou.
Svůj nejoblíbenější obraz asi nedokážu vybrat, je jich hodně! Za všechny vyberu třeba Hvězdné nebe od van Gogha. A pak mám ráda obrazy, k nimž mám citový vztah (a proto je mám doma) – zasněženou krajinu od olomouckého malíře Lenharta, s nímž se znal můj děda nebo obraz okolí České Lípy od kamaráda – amatérského malíře Jana Vondry.
Hančo, děkuji. Mám radost, že jsem tě nalákala ke sledování dalších.
Obrazy, které máš doma, neznám, ani jejich autory. Zkusím si o nich něco vyhledat. Je úžasné, kolik lidí mělo a má výtvarný talent.
Přidávám se k obdivovatelům Van Gogha. Jeho obrazy jsou nesmírně dynamické…
Tvorba příběhů podle obrazů je hezký zájem – zajímáš se pak i o skutečné okolnosti vzniku díla?
Dík, Alčo. To je různé. Někdy ano, někdy ne. U některých ani okolnost vzniku zjistit nejde.
Kdysi jsem na gymplu v češtině napsala úvahu o infantce Margeritě, kterou mnohokrát maloval Velásquez. Maloval ji snad od dvou let vždy tak ve dvou až tříletém intervalu. Lze pozorovat, jak postupně dospívá. Přemýšlela jsem, jak se cítila, na co myslela, uzavřená v těch strašně těžkých šatech. Co ji čekalo v budoucnu. o, nic moc, což jsem tenkrát nevěděla, nebyl google. Dnes se dá najít, že se stala manželkou našeho krále a císaře Leopolda I a že se dožila pouhopouhých 22 let…
Tenkrát ta úvaha byla určitě na více než 100 slov.
Jako dítě měla moc milou tvářičku. Určitě nebylo jednoduché být svázána dvorní etiketou. Rozhodně bych s ní neměnila a to přitom neberu v úvahu její nízký věk,ve kterém zemřela.
Myslím, že kdybych měla říct, kdo mě v poslední době oslovil, tak je to Vlasta Tvrdá, „malířka krkonošských zahrad“. V Luhačovicích v prodejní galerii jsou její díla vždycky a chodím na ně koukat moc ráda…
Malířku Vlastu Tvrdou neznám, ale díky Tvému tipu se budu pídit po jejích obrazech.
Moc hezké příběhy, milá Aplír! Tento obraz Lovci ve sněhu od Bruegela neznám. Přiznám se, na první pohled jsem byla poněkud zmatená, jak to, že Bruegel namaloval indiány, chystající se přepadnout osadu přistěhovalců. Dyť stoletími to není možné. No potom mi to došlo… To jsou ty moje zbrklé první dojmy!
Mě zase překvapilo, že už v 16. st. hrály hokej a curling.
Už tenkrát se lidé věnovali zimním kratochvílím.:-) Je zajímavé si obraz zvětšit a pozorovat detaily. Mnohé z nich by vydaly na samostatný obraz.
Jsem moc ráda Alex, že se ti líbí a źe nedáš jen na první dojem. To je moc sympatické.
Před časem byla jeho (moc pěkná) výstava v Umělecko-historickém muzeu (KHM = Kunsthistorisches museum) ve Vídni, tady je k tomu nějaké video a dokumentace: https://www.bruegel2018.at/
My byli teď z kraje roku ve Vídni dvakrát, jednak tam končil v Albertině ten Basquiat (to bylo prostě „must see“, ale po pravdě řečeno, nějak dvakrát mě to nenadchlo) a pak tam byl Helmut Newton (fotky), nevím, jestli ho znáte. Pak jsme ještě (konečně!) zašli do Židovského muzea (my jsme ve Vídni vždycky sobotu, kdy je to tam zavřené, poprvé jsme tam byli i v neděli, tak jsme tam holt museli jít).
Další týden jsme jeli do Albertiny Modern na výstavu Od Jacksona Pollocka po Marii Lassnig, ale to teda bylo! Viz https://www.albertina.at/en/albertina-modern/exhibitions-archive/
Pollocka tam měli jen asi dva-tři kousky, pár kousků od jeho ženy, Lee Krasner, ale ten zbytek! To bylo něco nevídaného. Jména autorů jsem vůbec neznala, ale bylo to moc pěkné. Strávili jsme tam snad 3-4 hodiny a pořád se nemohli odtrhnout, fakt krása, ještě teď na to myslím.
To vše prokládáno obligátní kávou u Hawelků a chlebíčky u Trzesniewského. Tak jsme se seznámili s mladým párem architektů, původně z Gratzu, teď už pár let žijí ve Vídni. Ptali jsme se jich na tip na autentickou vídeňskou, ne moc drahou restauraci. Poradili nám Hostinec u Pešlů, je to jen snad 150 metrů od Stephansdomu, ale skvělé – autentické, jídlo výborné, atmosféra bezvadná: https://www.gasthauspöschl.com/ – chodí tam povětšinou místní, jídelníčky mají jen v němčině.
Bruegel! To musel být zážitek! Škoda, že už je výstava ukončena.
Dík za všechny odkazy a tipy. Z komentáře přímo srší nadšení. Nalákala jsi mne k návštěvě Vídně, jen nevím, zda to vyjde.
Ale to je moc dobrý nápad, namluvit svá drabblátka.
Líbí se mi obě dvě – mám ráda Bruegelovy obrazy, jsou plné shonu a života. Ovšem ten druhý je velmi mile pikantní. Oba jsi popsala naprosto skvěle – těším se na další setkání s uměním ve tvém podání.
Můj oblíbený obraz je Naplavené dřevo u Prostředního od místní malíře Antonína Vojtka.
Děkuju za komentář. Taky se mi Bruegelovy obrazy líbí. Člověk si je může dlouho prohlížet a stále objevovat nové detaily, kterých si dříve nevšiml.
Od Fojtka se mi nejvíc líbí jeho krajiny. Naplavené dřevo, žel neznam.
Zajímavý příběh.
Aplír, díky! Je to krása, obrazy i příběhy. Mám doma pár obrazů, které jsem si průběžně pořídila ještě z „Díla“ od našich českých malířů. Vždy jsem se rozhodovala dle toho, jak mne oslovily. Tak mám doma třeba zimní ves vpředu se sýkorkou,taky vázanou kytici,evokující léto nebo drobné fialky se vzpomínkou na Erbena a na ty ,co už nejsou.Taky mám něco po tatínkovi,tajemnou uhlokresbu od Mařáka,za níž se vidím svůj život v mém rodném domě atd. Těší mne třeba veselé kočky a psi, paličkovaná miniatura z Italie nebo kočičí kamarádky,malované na skle. Je to čirá radost,jak mohu vymetu každou galerii. Díky!
Jenny, to je milé, dík. Ani já bych si domů nepořídila nic, co se mi nelíbí. U některých obrazů nebo předmětů to u mne funguje tak, že se mi vybaví konkrétní vzpomínky a situace, se kterými je mám spojené a nechci, aby mě doma zbytečně přepadávaly nepříjemné pocity.
Tahle tvoje drabblátka, milá Aplír, absolutně zbožňuji.
Otevírají tajuplný svět fantazie s kouzlem sobě vlastním.
Už se těším na duben, na nová 😀
Děkuji Ti mamute za vyjádření Tvých pocitů, moc jsi mě potěšila.
Moc se mi líbí ten druhý obraz. Nemám ráda skoro černobílé obrazy zimní krajiny, působí na mě dost… zoufale? Hladově? Se zimní krajinou mě obvykle smiřuje jen nějaké rozsvícené okno 🙂
Děkuji Matyldo. Ono číst v zimě o zimě může být náročné, i když poslední zimy nejsou plné mrazu a sněhu jako dřív, ale je fakt, že tmy je i pro mne víc než dost. A máš pravdu, že druhý obraz barvami i tématem trochu ten pocit z prvního zmírní.
Moc pěkné popisy obrazů. Ten první od PieterA Bruegela, tak jeho kopii jsme měli doma, když jsem byla malá.
Moc ráda jsem si ho prohlížela a představovala si, co se tam děje.
Obrazy mám moc ráda a mým koníčkem je navštěvovat galerie a že jsem jich po Evropě už navštívila.
Mám ráda obrazy od italského malíře Caravaggia. Jeho obrazy jsou drsně realistické, ale jsou ze života.
Jeho obraz Madonna di Loreto vyobrazuje Madonnu jak se opírá o zárubeň dveří. V náručí drží Ježíška v batolecím věku. Je unavená, dítě asi v noci špatně spalo. Před dveřmi klečí dva staří poutníci. Muž a žena mají špinavé bosé nohy. Zřejmě mají za sebou dlouhou cestu. Prosí o něco Madonnu. Malé dítě se na ně usmívá a natahuje k nim ruce.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/57/Madonna_di_Loreto-Caravaggio_%28c.1604-6%29.jpg/800px-Madonna_di_Loreto-Caravaggio_%28c.1604-6%29.jpg
Máš pravdu Míšo, tenhle obraz opravdu mluví a Marie je tu velmi uvěřitelná 🙂
Tak ano, má jakousi svatozář, ale nepřipadá mi ani přívětivá, ani soucitná. A to jsem si ji zvětšila, abych viděla její oči. Asi ji vidím špatně.
To víte, to je Caravaggio.
Však mu také církevní otcové vyčítali reálnost jeho obrazů.
Madonnu di Loreto prý namaloval podle své mileny, prostitutky z Trastevere. To je čtvrť v Římě.
Díky Míšo, taky mám moc ráda obrazy.
Taky se mi živě vybavují obrazy, které jsme měli doma, když jsem byla malá. Je zajímavé, jak i malé dítě je vnímá a že ho ovlivní na celý život.
Dík za obraz od Caravadggia.Také ho mám ráda, ale já těch oblíbenců mám povícero.
Jo a ještě můj obraz. Viděla jsem obrazů bezpočet, v posledním půlroce jsem navštívila Louvre a nádherné Izraelské muzeum v Jeruzalémě, a přesto, když jsem si v duchu řekla „obraz, který na mě zapůsobil“ mi opět v hlavě vyskočil obraz „Přiletěli havrani“ od Savrasova. A to jsem ten obraz ani neviděla jako obraz! Jen jako ilustraci na Vojně a míru, vydání, které měla moje maminka. Naprosto nedokážu vysvětlit, proč mám ten obraz v hlavě – prostě zimní krajina s břízami, ale mám 🙂 Asi od té doby mám ráda obrazy zimní krajiny – nakonec dva malé originály (Tatry a Beskydy) mám hned tady kousek od mého psacího křesla 🙂
No a druhý takový obraz je „Šípkový keř“ od pana Popelky, otce mého strejdy z Chrudimi (Sharko, neslyšelas někdo to jméno? Byl krajinář). Je tam obyčejná polní cesta stáčející se k lesu, vlevo na mezi je šípkový keř. Přesně typ krajiny, kterou miluju. Po té cestě jsem už v duchu šla mockrát a kolikrát došla na úplně jiná místa! 🙂
Znala jsem dvoje Popelkovy… Chrudim není tak velká,jedni příbuzní být mohli….
a líbí s emi tenhle, kromě teda zviřátek, co namaloval..
https://www.galerieplatyz.cz/aukce/detail/vojtech-hynek-popelka-dama-s-paraplickem-17975
Z prvního obrazu čiší zima, stejně jako z Lovců na sněhu. Moc dobře to ti malíři uměli zachytit.
A díky za zmínku o malíři Popelkovi. Neznala jsem ho a už jsem si ho vygooglila. 🙂
Milá Aplír, podařilo se ti vytvořit nový způsob nahlížení na obrazy a musím říct, že máš krásný hlas – poslouchá se to jako pohádka na dobrou noc, i když obsah nemusí být vždy… no… pohádkový.
Děkuju moc za nový seriál, budou to na Dedeníku takové vlídné hlasové šperky mezi ostatními články.
Díky Dede, jsem Ti moc vděčná za ochotu drabble zveřejňovat.
S barvou hlasu si nejsem jistá, on se vypravěč slyší jinak než ho vnímají posluchači a tak když se Ti líbí, je to pro mne povzbuzení pokračovat.
a mě se při čtení vybavilo: A prečo má súdruh Žižka v ruke hen takú halúzku? A mám kafe na monitoru i v klávesnici…a nebijte mne prosím…
Jakže bylo to pokračování?
Jen debil by namaloval Žižkovi do ruky samopal!
Máš ještě kafe? 🙂
mám, druhé,ale už ho nemám v hústech,když si tu čtu…
Dajte mu tam ĺahký gulomet!
Jo, takhle to bylo přesně, dík!
Pardon. Nějak mi vypadlo to hlavní. Takže znovu:
Aplír, krásné obrazy a živoucí popis, jak je u tebe dobrým zvykem. Už se těším na duben, co letos zase přibyde.
Díky. I já se těším na drabble od Tebe.
Přemysl Rut napsal povídku o mladém malíři, který chtěl být slavný. Namaloval velký obraz – pod žlutým sluncem zamilovaný pár na rozkvetlém zeleném trávníku, v pozadí město. Pozval si odborníka k ocenění. Toho se nedočkal. Proto svým obrazem zaplatil hostinskému. Věnoval se pak něčemu jinému. Po letech se do hospody dostal a zjistil, že obraz je stále na zdi. Zahnědlý, zažloutlý, Nějaký milovník umění mu vysvětloval, jak nad nimi visí dílo neznámého umělce. Jak je ten obraz nádherný. Dva chudí milenci na šedé vyprahlé trávě, pod žlutohnědým nebem na periferii města. Jak citlivě je zachycena tíže chudého života. Malíř v duchu děkoval každému, kdo si pod jeho dílem zapálil cigaretu. A vymluvil se, že obrazům nerozumí…
Hezký příběh, dobře napsaný. I když, mně by se líbila víc ta původní, radostná verze. To máme každý jinak. 🙂
Zajímavý příběh.
Chudý kraj Max Švabinský