„Nestrkej mi sem ten čumák, sakra, budeš ho mít barevnej/ budeš od sazí/ uříznu ti omylem ucho/…“ Dobře si vzpomínám na tyhle svoje litanie, protože mladá Ari byla fenka dychtivá, která nesnášela, byla-li nechávána stranou rodinného dění a aktivně vstupovala kamkoliv se jí podařilo strčit nos.

Někdy jsem s tou bílou psí hlavou neustále lezoucí do mého zorného pole ztrácela trpělivost, ale většinou jsem se snažila mít pochopení. Dnes, kdy se Ari stala ve svých deseti letech poklidnou dámou, mi ta zvědavá všude překážející hlava chybí. Možná i proto, že dychtivost je ztělesněním mládí a já sama někdy mívám pocit, že by mi neškodilo mít jí víc. Nerada to přiznávám, ale nemít svoje psaní, nebyla bych na tom nejlíp!

Být dychtivý, toužit poznat víc a lépe, život skutečně ochutnávat, a nejen se na něj koukat… to je úžasná vlastnost. Domnívám se, že ji dostane do vínku každý, jen ne každému dostatečně dlouho vydrží. Potíž je v tom, že osobám starším, takzvaně rozumným a vůbec usazeným leze mladistvá dychtivost strašně na nervy.

Nesahej na to! Nemluv pořád! Nelez tam!“ Nebo o něco horší: „Kdo je na tebe zvědavej? Rozumíš tomu jak koza petrželi… Pusť to, ty nemehlo, udělám to sama!“ Zákazy, výsměch, nevšímavost, to vše dusí přirozenou dětskou dychtivost. Děti se pak obávají ptát, nechtějí zkoušet nové věci – co kdyby se to nepovedlo? A přestávají být upřímné – kdo by stál o výsměch?

Šťastní jsou potom ti, kdo si dychtivost nenechali vzít a dokázali ji přenést do dospělého života. Protože dychtivost se obvykle pojí s optimismem a touhou poznávat, a to je koření, které je v životě zatraceně potřeba. Potíž je v tom, že život sám, byť žitý dobře a s odvahou, zcela přirozeně tu prvotní čistou dychtivost eroduje. A nejsou to jen zkušenosti, které člověku přece jen odstraňují většinu záhad běžného života, ale i jistá otupělost, plynoucí z únavy a často i z navyklého pocitu bezmoci.

A právě proto je třeba si dychtivost kapku pěstovat. Od jistého věku to už nemůže být ta dětská, přímočará, nekomplikovaná, ale pořád ještě může být hravá, hnaná zvědavostí a nadějí, že život vždycky může mít pro člověka schované i příjemné překvapení.

A tak vám přeju, aby vás zrovna dnes (a kdykoliv potom) potkalo něco, co vzbudí vaši zvědavost a donutí vás myslet rychleji, nadšeněji a aspoň maličko novým způsobem:))

Zrovna teď musím jakoukoliv dychtivost dlabat z hloubky a výsledky nejsou nic moc, únor mi nesvědčí. Jak jste na tom vy? 🙂

PS: Nutně potřebuju štěně a zase ho nebudu mít – fenka měla předčasný porod a žádné ze štěňat nepřežilo. 🙁 Vzdávám touhu mít psa jako byla Berry, a budu čekat na bílého vlčka…