Zatím jsme po Ugandě a Keni cestovali veřejnou dopravou. Přišel však čas se postavit na vlastní nohy – tedy spíš kola!
Popsali jsme si tu základní fungování veřejné dopravy. Dálkové autobusy, které nabízí relativně slušný komfort, nicméně často potřebujete krátké nohy a musíte cestovat jen mezi nejdůležitějšími městy. Matatu, která jezdí stále, skoro všude, kde je nějaká normální silnice a jsou navíc laciná. Jenže svou nevyzpytatelností, snahou do jedné dodávky narvat maximální počet lidí a velmi častými zastávkami po nějakých deseti pokusech už člověka dohání trochu k zoufalství.
Bajaj BM100, moje první seznamování s motocykly v Ugandě. Zde na prašné cestě už to bylo o vyhýbání se lidem, motorkám, zvířatům a zároveň hledat správnou cestu
Nakonec pro ostatní je tu BodaBoda, osobní motorka i s řidičem, po městě levně, mezi obcemi už docela draho (taxa 6 Kč za kilometr už prostě cítit je), neustále musíte smlouvat, většinu času jen slyšíte motor, takže komunikace s řidičem taky není úplně ideální.
Zajel jsem na BM100 do Fort Portalu, který byl na poměry Ugandy celkem moderní
U všech zmíněných navíc největší bolestí je to, co není vidět. Neustálé vysvětlování, kam chci, kam přesně, jestli to tam jede a jestli i když mi říkají, že to tam jede, jestli to tam opravdu jede. Pořád přemýšlet jak a čím se kam dostanu a kolik to asi bude stát. Třeba 30 km na BodaBoda už je docela drahá sranda a člověk si to pak rozmyslí, zvlášť když neví, jestli tam vůbec něco zajímavého bude. A takové to „tady mi zastav, chci si udělat fotku, chci se projít, chci si odskočit, tenhle obchod se mi líbí…“ to sice jde, ale je to dost otravné si před někým muset obhajovat každé rozhodnutí.
Také jsem udělal okruh okolo kráterových jezírek
Takže jsem se po čase rozhodl hledat možnosti, jak si půjčit místní motocykly. První pokus byl v Kasese, na západě Ugandy, odkud jsem pak lezl do pohoří Rwendzori. Bylo jasné, že nějaké oficiální cesty tady nefungují. Tak jsem se ptal těch, co jsem znal. Nakonec přece jen místní Agnes, které jsem i z ČR vezl nějaké drobnosti pro ni a dcerku (to je zas jiný příběh), znala ve čtvrti BodaBoda řidiče a ten mi motorku půjčil.
BM 150 z Kampaly, o poznání lepší zážitek
Byl to Bajaj BM100. Indické Bajaj jsou v Ugandě nejpopulárnější motocykly, jezdí tam všude. Další volbou jsou čínské TVS, které nemají moc dobrou pověst. Dal mi i přilbu, která mi byla velká a po čase jsem ji musel sundat, bylo nebezpečnější jezdit s ní než bez ní.
Bajaj BM150 byla ve vynikajícím stavu, ale trochu víc žrala
Začátky byly zajímavé. Krom toho, že jsem se musel naučit startovat motorku nakopnutím (fakt se to někdy dělalo i u nás?:)), tak technický stav motocyklu, který vozil lidi, byl dosti zarážející. Zrcátka padala a nedržela, patrně je majitel vůbec nepoužíval, přední brzda nefungovala vůbec, brzdit pouze nohou bylo dost nepřirozené a trochu nebezpečné kvůli smyku (takový smyk jsem i na BodaBoda zažil, nefungovala mu přední, a vzadu nám to krásně klouzlo, naštěstí to včas vyrovnal).
Zajímavá značka mi ukázala, že jedu správně
Že budíky neukazovaly rychlost, stav nádrže, vlastně vůbec nic, mě už ani nepřekvapilo. Cestou mě i 2x zastavili policajti kvůli tomu, že jsem přilbu měl na batohu a ne na sobě (protože byla velká), jednou mi dali i pokutu, přestože místní si jezdili vesele bez… (prostě muzungu). Vyjel jsem do 80 km vzdáleného Fort Portalu a pak jsem se projížděl okolo kráterových jezírek v okolí. Cestou jsem tedy zavítal i do servisu, kde jsem za asi 60 Kč nechal vyměnit zrcátka, to se hned jezdilo líp. Také mne překvapilo, že boční stojan motorku nebyl schopný unést, a velikost nádrže takové motorky, která byla snad přes 10 litrů.
Podíval jsem se na nosorožce
Další pokus jsem měl v hlavním městě Kampale. Dostal jsem od německého turisty zajímavý kontakt. A opravdu, byla to půjčovna, motorka Bajaj BM150 byla v krásném stavu, zrcátka držela, elektronický startér. Zvláštní na té motorce ale bylo, že nad 80 km/h se dost třásla a žrala benzín více než bych od takového stroje očekával. Jel jsem na ni do Ziva Sanctuary, asi 250 km, podívat se na nosorožce. Potom jsem se ještě podíval na Nil z mostu.
Největší nosorožec v Ziwa Rhino Sanctuary
Tady jsem opět více poznal provoz v Ugandě mimo města. Většinu provozu tvořily matatu, autobusy a kamiony. Pak v blízkosti vesnic a měst vždy stoupala koncentrace motorek a až pak se vyskytovala auta, a to část z nich byli různí safari turistické jeepy nebo rangeři co objíždí rajon. Personálních aut mimo hlavní město bylo relativně málo. Nejotravnější věcí na takové trase jsou všemožné zpomalovače ve vesnicích. Tedy hrboly, které donutí každého zpomalit. Různého druhu a provedení. Chápu důvody, ale zážitek z jízdy to nezlepšuje.
A nesmí chybět Pumba. Ti jsou všude, kde je wildlife
Na druhou stranu na nich šlo dobře předjíždět kamiony i některá auta. Často ten hrbol měl i vyjetou část motorkami, kde to bylo „mělké“. Každopádně cesta nebyla příliš divoká, jen jsem se musel schovat kvůli jednomu dešti a druhý mě i zastihl na cestě a docela promáčel. Dopravně to však bylo zajímavé až na kraji Kampaly, ale i tam se celkem přirozeně dalo projíždět. S policajty problém nebyl. Byť policejních postů jsem potkal hodně, ale měl jsem sedící helmu, dlouhé rukávy a stačilo to, aby si mě nevšímali.
Dopravní situace poblíž Nilu
K další motorce jsem se dostal v Kilifi, na pobřeží Indického moře v Keni. Sednul jsem si na bar, poptal se, barman znal borce, zavolali si a za půl hodiny přijel i s motorkou. Ještě jsem ho na jeho motorce odvezl domů. Motorkou byla Honda Ace 125. V Keni už mají Bajaj a Hondy a pak kopec čínských podivných značek.
Dalším cílem byl Nil
Honda motoricky je skvělá (prostě Honda). Na objem 125 jela výborně, táhla až ke 100 km/h, a spotřeba se držela pod 2 litry na sto, dle odhadu, protože ukazatel paliva neměla. Rychlostník ale funkční byl, stejně tak ukazatel rychlostních stupňů. Bohužel majitel, opět BodaBoda driver, se o motorku příliš nestaral. Zrcátka opět v hrozném stavu, klasika. Horší to ale bylo se spojkou, která po sevření na volnoběh prostě chcípla motor, pokud se nepřidalo dost plynu.
V obci Karuma
Tenhle problém více, či méně tam mají snad všichni, ale tady to bylo obzvlášť evidentní. Průjezd přes příčný práh, chcípne, pomalu do křižovatky, chcípne. Jediné řešení je i na křižovatce na volno trochu přidávat plyn. Později jsem se na to zaměřil, při cestách na BodaBoda a opravdu hodně jich pod plynem fakt stojí na křižovatce.
Na svačinu
Další překážkou bylo velmi nestandartní řazení. Bajaj měl relativně klasické na špičce přidávání rychlostí N-1-2-3-4-5 a na patě dolů. Honda Ace125 měla na špičce jedničku a na patě 2-3-4-5, obráceně se šlo už vždy špičkou. Jenže neutrál nebyl pod jedničkou, ale mezi 1 a 2! Chtělo to takový mezikop, dost nepřesný. A aby to nebylo málo, tak motorce nefungoval elektrický startér, takže se musela nakopávat. Zážitků mnoho.
Zpomalovače do každé vesnice!
Přesto jsem si docela objezdil pobřeží. Ve Watamu jsem byl na novoroční party, i na delfínech, objel jsem pár pláží, dojel do Malindi, které je velmi italské a dal si skvělou italskou pizzu. V Kilifi mi také posloužila na festivalu mezi Baobaby. Povedlo se mi i ohnout řadičku při vyhýbání se s autem (drcnul jsem do skály bokem). Tak jsem v Malindi 1.1. hledal otevřený servis.
Beneath of Baobabs festival
Nejlepší bylo, jak mi poradili mítní. Křikli něco jako „There!“ a skočili mi oba na motorku, takže jsem s rozbitým řazením vezl s sebou dva těžké borce ucpaným městem. Za 40 korun vyřešeno. Bylo to tam moc fajn, ale motorky jsem se pak rád zbavil. Policie mně zastavila jednou (přilbu jsem neměl ani nedostal) a jen se mě ptala, zda je vše ok. Řekl jsem, kam jedu a oni, že jsem přejel odbočku. Tak pomohli.
Jen tak jsem na motorce odbočil…To je na tom krásný
A nakonec Nairobi. V Nairobi jsem bydlel nejdéle, a tak jsem tam po motorce toužil. Bylo ale docela obtížné se v anonymitě velkého města něčeho domoct. Už se tam více zaměřovali na přilétající turisty, kteří jsou ochotní platit a moc nemyslet. Dokonce jsem jel mimo, do nedalekého Ngongu, kde jsem málem získal nějakou BodaBoda motorku za pěkný peníz. Nakonec se mi ale za téměř stejné peníze (asi 400kč na den) povedlo půjčit z oficiální půjčovny pěknou docela udržovanou Bajaj BM150. Z těch místňáckých jsem byl už lehce unavený.
Zkratka
Po Nairobi jsem si na moto užil hodně, tamní provoz má opravdu své zákonitosti. Jednak můžeme zapomenout na jakékoliv čáry a značky, jezdí se tak, jak se vidí. A nakonec motorky neřeší ani červenou na semaforu. Prostě se podívají a projedou, byť třeba pomaleji. Vyhýbat se kolonám po chodníku, po cyklostezce, protisměrem…žádný problém. Tuhle flexibilitu člověk dostane pod kůži velmi rychle. Udělal jsem si i několik výletů po okolí, tak jsem získal i dojem z keňského provozu.
Keňa je bohatší než Uganda a je to vidět. Silnice Nairobi – Naivasha je solidní ekvivalent silnic Brno – Svitavy nebo Hradec – Olomouc. Jen kousek je čtyřproudový, zbytek je klasický dvoupruh, šíleně přetížený provozem. Zde se opravdu silničně bojuje o místo, předjíždí se všemožně, můžete jet a proti vám jedou dva kamiony. Ale vždycky se to nějak vyhne. Krom toto tam je ještě „old naivasha road“, která je ještě horší, plná kamionů, na úzkém skalním útesu a bez odstavných pruhů. Tato silnice už je pověstnou třešničkou lokálního provozu.
Nairobská Bajaj BM150 běžela líp než ta Kampalská. Táhla i na 100 km/h, spotřeba byla nižší, nicméně také měla ten problém se spojkou. Ne až tak znatelný jako ta Honda, ale zhoršovalo se to. Výhoda byl elektrický startér, takže jsem nastartoval klidně za jízdy než se motorka zastavila. Jelikož jsem v Nairobi znal dost lidí, tak už jsem se stal i místním BodaBoda řidičem, a sem tam někoho zavezl. Jel jsem několikrát i v noci, což je taky extra zážitek. Indické motorky fakt dobře nesvítí, člověk vidí pár metrů před sebe. A pak pouliční osvětlení v Nairobi a navigace jsou opravdu ve špatném stavu.
K volbám
Několikrát jsem vždycky přejel odbočku a otáčel se, jednou jsem přehlédl i Carrefour kam jsem chodil nakupovat, ale byl zhasnutý. Celý známý svět vypadal úplně jinak! S policií jsem ale problém neměl nikde. Přitom jsem jich potkal hodně. V Nairobi si stoupají na křižovatky, když je špička a silný provoz. Jenže mi přijde, že je všichni stejně ignorují. Tuhle jsem stál na červenou, po cyklostezce vyjel motorkář, málem přejel policistu co řídil provoz a tu červenou projel…policajt nic.
Jedu volit!
Motorka mi v Ugandě a Keni přišla opravdu jako nejlepší dopravní prostředek. Projede a zastaví všude, počasí tomu nahrává, a to kochání se…Určitě se k tomu zas vrátím. Byť bych tam docela uvítal skútr. Bez řazení, pohodlné nastupování, ale je jich tam dost málo. Místní preferují dlouhá sedadla, na která naloží cokoliv a větší počet lidí.
A teď nějaká videa… 🙂
Nil
Old Naivasha road, největší zážitek, a je to jen půlka.. 🙂
Na křižovatce v Kampale
Díky! Ty fotky,žasnu! Zvířata, paráda! Takhle vidět všechno zblízka a naživo. Zážitek skvělý, díky ,že jste se podělil. Mně kdyby se v té divočině pokazil motor, mohla bych použít jedině známé zaklínadlo“ Pane Mopagi“,možná, že to funguje na celou Afriku. 🙂
Všude se někdo pohybuje a někdo pomůže 🙂
Nádherné zážitky a fotky. Ježdění na motorce má kouzlo v kontaktu s okolím, užil jsem si na Taiwanu. Jak se řeší porucha někde daleko od města? Ta volební fotka zaslouží velký formát, ideálně A0 🙂
Díky 🙂 Servis tam je fakt v každé vesnici. Vše se řeší mávnutím na kolemjedoucí
Velmi zajímavé a protože jsem si přečetla už i komentáře, opakovala bych už jen to, co naspaly ostatní, včetně těch bonusů vidět na živo žirafu, nosorožce, opice … a dokonce Nil – tak to se hned tak každému nepodaří.
Přitom letenka do Ugandy z Vídně je i pod 9000 🙂
Díky za náhled do úplně jiného světa, než je ten náš. Páni, jen tak vedle silnice narazit na nosorožce, žirafy, opice – to je něco úchvatného!
Jinak obdivuji každého řidiče, který dokáže plynule přecházet z jízdy vpravo na jízdu vlevo. Mně stačí koukat na video, kde se jezdí vlevo, a jde mi z toho hlava kolem a mám pocit, že tohle nemůže dobře dopadnout! 😀
Úplně v pohodě, když to tak mají všichni 🙂
Hančo, já ti mám pocit, že na jízdu vlevo jsem si zvykla mnohem líp, než když jsem se pak musela znovu vrátit k pravostrannému provozu. George říká, že ten levostranný je z nějakého důvodu přirozenější a z mé zkušenosti to tak skoro vypadá 🙂
Čísílko! Tak jsem si zase početla. Stav motorek mne dostal do kolen a obdivuju tě, že jsi na těch šrotech jezdil. Já bych to nedala. A už vůbec ne bez helmy!!! Fotky jsou krásné. Nosorožec i s rohem a s bodyguardem volavkou, gueréza s nabídkou ubytování – to tam chudina byla jistě uvázaná, zebra. Dostal ses konečně do destinací velmi zajímavých.
A Nil ještě jako mladík.
Máš do života úžasné zážitky!
V Nairobi už jsem helmu pořídil!
Gueréza uvázaná nebyla, ony tam blbly a běhaly po střeše restaurace 😀
Nil na samém začátku 🙂
Bylo to fakt zajímavé, doprava umí být na různých místech světa hodně… jiná.
Umí, ale ona se postupně stává ekvivalentem chůze v davu. Kamarádům to popisuju jako když jdeš podchodem v Brně z hlavního nádraží do Vaňkovky. Kolikrát se mineš s lidmi, kolikrát si skřížíte cestu, kolikrát se prolínají davy jdoucí jiným směrem…a tak nějak funguje i ta doprava třeba v Nairobi nebo Kampale
Tenhle „dopravní“ cestopis se mi moc líbil – Číslo, to se ti opravdu moc povedlo. A ta videa (ač jinak jsem spíš fotková), tak jsou super, i když u toho, jak se řítíš po silnici v levém pruhu, se mi zatočila hlava. A to mne zajímá – jezdí se v Africe v levém pruhu častěji než v pravém? Předpokládám, že je to koloniální dědictví.
Jinak dneska zvedám palec ke zvířecím fotkám – nosorožec, žirafa se zebrou, paviáni na silnici a prchající prase se vztyčenou anténkou jsou krásné. A inzerující gueréza je vtipná.
Jak dlouho trvalo tohle tvé africké dobrodružství?
P.s. voličská fotka tentokrát asi vede.
Díky, trvalo 3 měsíce. No v britských koloniích se jezdí vlevo 🙂 Vpravo v těch ostatních.
Jo, zapomněla jsem pochválit fotky! Copak motorky moc neocením, ale ten nosorožec, ten je! 🙂
A pak ta fotka lemura, či co to je, jak nabízí ubytovaní 😀 ta je skvělá.
A ještě dotaz – co za zvíře je Pumba? Nějaký druh divokého prasete?
Pumba je Warthog, česky koukám Prase bradavičnaté. Pumba se jim říká v místním jazyce proto, že to je přezdívka pro někoho hloupého a zapomětlivého. Ono má staršně špatnou paměť. Dokonce začne utíkat před predátorem a pak zapomene proč utíká. Ale jsou roztomilý
Ach ano, vlastně je znám z dobrodružných knížek! 🙂
No a pombe je pivo, že jo. 🙂
MLP o sobě tvrdí, že je jazykový antitalent, ale s místními komunikoval velice pěkně, on je takový učenlivý. Vyřídil si, co chtěl, a oni měli fakt velkou radost, že s nimi mzungu tak pěkně komunikuje, hlavně když mzungu teka pesa, že jo.
No to pak je radosti 😀
to není lemur, to je, myslím, gueréza 🙂 článek opět super a fotky/zážitky záviděníhodné! asante sana, rafiki 🙂
Myslím, že kromě ZOO, žijí lemuři pouze na Madagaskaru.
Hm, ta tohle bych už dnes nedala, ale v nějakých třiceti by mě to asi bavilo! 🙂 I když, asi jen místně, bez těch příšerných silnic, na ty bych neměla nervy.
Viděl jsi plno věcí a zažil bez turistického pohodlí, jak tam opravdu žijí lidé.
Zajímalo by mě – ladil jsi s tím? Líbilo se ti to? A třeba… se tam chceš zase jednou vrátit? 🙂
Vrátit! Rozhodně, kéž by co nejdřív, v Nairobi jsem se neuvěřitelně zabydlel a i další posun letenky mi byl docela líto. Keňa je moc fajn místo pro nějaké bydlení i cestování, byť silnice tam jsou dosti bláznivé. Uganda pro mne asi bude jen návštěvní destinací, vidět přírodu, nějaká místa, ale nebýt tam už tak dlouho.
Já jsem rozhodně pochopil, že na ladění člověk musí zůstat nějakou dobu na jednom místě, a to myslím i spát na jednom místě. Hromada přesunů člověka rozptyluje a sice hodně vidí, ale málo pochopí. Ty drobné detaily každodenního života při neustálých přesunech nejde pochopit
„Sice hodně vidí, ale málo pochopí“ jo, to naprosto podepíšu 🙂
Právě ze zkušenosti vím, že když někde jedu jako turista, vidím jen povrch a to ještě ne přesně 🙂 Ale zase je lepší vidět aspoň něco, že jo. S vědomím, jak jsou ty první pocity zavádějící, se člověk může vyrovnat.
Především člověk se tam pak potřebuje naučit fungovat nějak vhodně vzhledem k nákladům. Tohle je na Africe (a tady si troufám říct, že to bude po celé Africe více méně) nejtěžší. Realita turisty a místního se liší hlavně v nákladech, skoro každá cenovka má nějakou cestu jak ji udělat nižší, někde lze nepatrným snížením komfortu ušetřit hodně, jinde se dá i najít levnější cesta a ještě k tomu příjemnější. A hlavně vygooglitelné to není, návod napsat nejde, každá situace je originál a člověk si musí vybudovat ten cit. Tohle bude hlavní problém zejména té Ugandy. Vlastně ji navštíví tři druhy lidí:
– Američané a Evropané co si zaplatí zájezd. Od A do Z, jezdí safari autem, zaplatí jeden balíček a je o ně staráno
– dobrovolníci a pracovníci neziskových organizací, kteří tam jedou pomáhat třeba ve školství, zdravotnictví nebo ekologii. Placení z grantů
– dobrodruzi s nějakým velkým plánem typu přejet Afriku na motorce, přelézt hory, splout Nil apod.
Průměrný návštěvník, co by chtěl jen tak týden, dva si po svém poznávat cizí zemi, ten tam není a za země je pro něj nepochopitelně náročná a hlavně drahá.
No a pak další kategorie jsme my, viz níž. Teď jsme jeli zcela bez cestovky, ale ke kamarádům (se kterými jsme se tam seznámili před časem). Vzali jsme s sebou další dva, kteří tam nikdy nebyli, poradili jim, co a jak a myslím, že si to docela užili.
P. S. A pořídili jsme to fakt za levno, nejdražší nakonec byly letenky, zbytek byl za pusu.
Ale uznávám, že Zanzibar fakt není ta pravá Afrika, to jo. My si holt chtěli hlavně odpočinout. Naposledy jsme tam byli v únoru 2020 a hned po našem návratu „spadla klec“ a jen jsme o tom ty tři roky snili. Tak jsme si ten sen holt vyplnili.
Ten COVID byl peklo v tomhle
Jo, Olivie, majitelka toho našeho ubytování, to taky říkala. Za celý Covid měli jen jednoho hosta, a to jen kvůli tomu, že musel být v karanténě.
Ale zase měli čas se věnovat jejich malé holčičce, Sky, která se jim během karantény narodila. Ještě jí nejsou tři roky, ale mluví plynně anglicky, polsky a svahilsky. Zná barvy, umí počítat do pěti a kreslí obličeje. Navíc je to moc krásné dítě – má barvu bílé kávy a blond kudrnaté africké vlasy.
Osobně bych se vrátila teď hned, zatím jsem v Africe byla 4x a určitě ne naposledy. Ale znám to jen jako hloupý turista, který nikdy nikde nebyl delší dobu (1x Keňa pracovně, 2x Tanzanie + Zanzibar turisticky, 1x Zanzibar válečka), asi jsem ten kontinent vlastně nepochopila, nicméně o to víc se mi líbí.
Milé číslo, jsi číslo, protože tohle je fakt ukázkový doprovodný text k Martinovým textům o řízení rizik. 🙂 Ale všechno dobře dopadlo a budeš mít na co vzpomínat.
No v Nairobi jsem to vymyslel, že jsem si přilbu pořídil! Ona tam stojí jen 150 korun. To mne mohlo taky napadnout dřív 🙂 Jinak si myslím, že jsem oproti tamní standardům nejen bezpečnosti nijak moc nevybočoval