Má slavnostní premiérová výprava za českými korunovačními klenoty se započala 19. ledna 2023 v 8:20 v polovině Starých zámeckých schodů, kde jsem narazila na konec fronty. Ajaj, tak to bude dlouhý. První zdržující kontrola je u vstupu do hradu, ale za ní jsem hezky popošla až do poloviny zahrady Na Valech. Sluníčko krásně hřálo a já se těšila čím dál tím víc. Lidé okolo mě si povídají, dobrá nálada a krásný výhled na Prahu tu je. Usmívám se, i když je mi v mínus dvou stupních trochu zima a záda bolí jako ďas.
Stoupám po Býčím schodišti… a už vidím vysoké věže katedrály! Jsem blízko velkému zázraku. Nahoře na nádvoří je pěkná zima a fouká, brr. Už necítím nohy, ale těšení je pořád větší. Jsem uvnitř. Ve 12:21. Tedy přesně po čtyřech hodinách. Další kontrola, tentokrát jako na letišti, nejen rámy, ale i skenery kabelek a batohů.
S pokorou vcházím do katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Hrají varhany, okamžitě mi naskakuje husí kůže a chvílemi se mi do očí derou slzy. To je pokaždé taková krása! Do vitrážových oken svítí paprsky slunce a vy máte pocit, že se tu musí dít zázraky. A už stojím před otevřenou Svatováclavskou kaplí.
Skoro otevírám pusu. Hledí na mě prázdné oční důlky lebky svatého Václava. Chvíle, kdy se ve vás zastaví krev a v duchu se přenesete do roku 935, kdy byl zavražděn. A teď, v roce 2023, tu před ní tiše a dlouho stojím já. Král Karel IV. byl velký sběratel relikvií. Jednou z nejcennějších, kterou kdy získal, je právě lebka svatého Václava, knížete a patrona českého národa. Václav byl zákeřně zavražděn 28. září 935 u vstupu do kostela ve Staré Boleslavi kvůli sporům o moc a český trůn.
Jeho ostatky jsou dosud pochovány v katedrále sv. Víta, kde mu nechal Karel IV. postavit překrásnou Svatováclavskou kapli. Lebka je vystavena ve skleněné vitríně, na stříbrném soklu a odpočívá na stříbrem vyšívaném polštářku. Na lebce sedí zlatá čelenka se svatováclavskou orlicí, okolo ní jsou vzácné zelené chrysoprasy a po stranách visí ozdoby s českými granáty. Lebka je pokrytá závěsy a působí tak tajemně… musím říct, že pohled na ní byl úplně nejvíc… člověk se ponoří do staletí dávno minulých a přeběhne mu mráz po zádech.
Nerada pokračuju dál. Ale už je vidím. Ve velké vitríně obestoupené hradní stráží. České korunovační klenoty. Největší vzácnost a poklad. Srdíčko buší, hlavou se míhají dějiny… cítím hrdost a dojetí… představuju si slavnou korunovaci a Karla IV., kterému možná právě na tomhle místě pokládá arcibiskup na hlavu Svatováclavskou korunu a on se stává naším nejvýznamnějším panovníkem a králem.
Ach… zlaté jablko, žezlo, kříž, zlatem se třpytí, drahokamy září. Opravdu zázrak. Oči přecházejí… a dech se tají nad nejvzácnější součástí korunovačních klenot. Svatováclavská koruna. Tu nechal Karel IV. vyrobit roku 1346 a 2. září 1347 jí byl v katedrále svatého Víta slavnostně korunován. Koruna se skládá ze čtyř spojených dílů, z každého z nich vybíhá velká lilie. Nad korunou se kříží pásky, které byly použity z opravdového zlatého opasku Karlovy manželky Blanky z Valois. Na výšku i šířku měří koruna 19 cm a váží 2,358 kg.
Je vyrobena z 21-22 karátového zlata a zdobí ji neskutečných 94 drahých kamenů a 20 perel. Uprostřed čela září červený rubelit, nad ním ve květu lilie rubín ve tvaru srdce. A dole pak největší modrý safír. Všechny drahokamy mají přírodní tvar, jsou jen různě leštěné. Některé mají v sobě vyvrtané dírky, což svědčí o tom, že byly původně navlečené na šňůře jako korále. Na vrcholu koruny je kříž, v něm je dutá schránka a v ní by měl být uložen trn z Kristovy koruny. Po obvodu křížku je nápis: „Zde leží trn z koruny Páně“.
V roce 2003 byla koruna prozkoumána, ale zjistilo se, že je dutina prázdná. Vloni se ale pomocí speciálního rentgenu objevilo, že je na dně křížku ještě jedna dutina a památkáři nepochybují, že je trn opravdu uvnitř. Já tomu taky věřím. Korunu věnoval Karel IV. svatému Václavu, na jehož lebce dlouhé roky spočívala. Proto nese jméno Svatováclavská po našem nejvýznamnějším světci. Nádhera a dokonalost.
Žezlo a jablko nechal Karel IV. vyrobit jako součást korunovačních klenot. Původní originály jsou ale uloženy v klenotnici ve vídeňském Hofburgu, kam byly převezeny za 30. leté války. Nebyly tak krásně zdobené a nebyly posázené drahokamy. Žezlo a jablko, které tu máme na Pražském hradě, nechal vyrobit císař Ferdinand I. roku 1533 a původně sloužily Habsburkům. Jablko je celé ze zlata, je vysoké 22 cm a váží 780 g. Na jeho vrcholu je velký kříž ozdobený modrými safíry, červenými spinely a perlami. Zlaté žezlo je dlouhé 67 cm a váží 1013 g. Je do něj vsazeno 62 perel, 4 safíry a 5 spinelů. Zakončeno je krásným ornamentem ve tvaru rozkvétajícího poupěte.
Opodál v další vitríně visí korunovační plášť s hermelínem. Ten se mi zdá takový malý a drobný… tolik staletí musel vydržet pohromadě. Je ušitý z luxusní hedvábné tkaniny zvané zlatohlav. Vyšívaný je nití obtočenou plochým zlatým drátkem. Plášť nemá rukávy, zato vzadu je prodloužený do vlečky, to aby korunovaný král udělal ten nejlepší dojem. Dlouho jsem tu stála a uvnitř dušičky se mi odehrávaly příběhy z našich dějin a já cítila obrovské štěstí a vděk za to, že tu můžu být. Když jsem pak vyšla před katedrálu, bylo 13:13. Šťastná, unavená, spokojená. Nejsilnější zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Dede: Vítám na Dedeníku novou autorku, fotografku KláruH 🙂 A rovnou jí děkuju, že za nás všechny nepřítomné vystála tu strašně dlouhou frontu a ukázala nám, co jsme minuli.
A zrovna se ptám – poštěstilo se vám někdy vidět podobné poklady na vlastní oči? U nás nebo v cizině? Co a kde? 🙂
V roce 1978 jsem korunovační klenoty viděla – tedy spíše neviděla. Spousta hodin čekání ve frontě v pěti i vicestupech. Když jsme se dostali k vitríně, neustálé nás popoháněli dozorčí,ať se nezastavujeme a postupujeme dál. Byla jsem z toho roztrpcená. Tolik hodin čekání pro kratičký, méně než minutový pohled. Zařekla jsem se, že nikdy více a u toho zůstane.
A tak děkuji za skvělé fotografie, které mi daly více, než kdysi pohled na skutečné klenoty.
Zcela OT, už jsme doma, po asi 30 hodinách jsme dorazili zpět. Cesta domů byla poměrně dobrodružná, zrušili nám pár letů, naše kufry jsou zatím někde na cestě.
Ale vrátila bych se hned. Pokud budete některá chtít tip na pěknou a levnou „válečku“ na pláži, pište.
Šiš, 30 hodin. Tak vítej 🙂
Díky za krásný článek, věřím, že prohlídka korunovačních klenotů je nezapomenutelný životní zážitek!
Já jsem viděla v Toweru britské korunovační klenoty, jsou návštěvníkům běžně přístupné, jen mám dojem, že se nesmí fotit. Královských korun, v různém provedení a všechny nádherné, je několik a používají se pro různé slavnostní příležitosti. Ale vidět ty naše české – to musí být zážitek mnohem silnější.
Návštěvu Bečova a relikviáře sv. Maura doporučuji, to opravdu stojí za to!
Mimochodem dnes se stojí fronty, srovnatelné s tou na Hradě, před pobočkami ČNB na pamětní tisícikoruny. 🙂
Já moc děkuju Hančo 🙂 Byl to fakt zážitek. Když si představím, že tu samou korunu, na kterou jsem se dívala, měla Karel IV. a další naši králové na hlavě před nějakými 700 lety 🙂 Koukala jsem na ty štrůdly lidí, čekající na tisícovky.. holt to máme asi v krvi, trpělivě stát frontu :-D… ehm, kdybych nemusela do práce a věděla to dopředu, tak bych ji taky chtěla 😀 hezký den přeju
Šance tu ještě je, má se prodávat až do pondělka. Anebo do vyprodání zásob (200 tis. ks). 🙂
Děkuji Kláře za krásný popis prohlídky našich korunovačních klenotů. Je to opravdová vzácnost a tak se s nimi i musí zacházet.
Osobně jsem klenoty jako ještě hodně mladá viděla v roce 1978, tedy na 600 výročí úmrtí Karla IV. Pokud si ještě pamatuji, vystavili je, tuším, ve Vladislavském sále. Ano, koruna krásná, blýskala se, k ní žezlo i jablko, meč… Součástí výstavy byla také lebka, ale Přemysla Otakara II a jeho posmrtné klenoty – tedy koruna, možná i některé další. Přemyslova-Otakarova lebka na mě zanechala možná ještě větší dojem než celá Svatováclavská koruna a další korunovační klenoty, které byly samozřejmě krásné. Ta lebka má totiž v sobě hlubokou ránu kolmo dolů jen lehce po straně a vede až někam k nosu. Tak to mi tenkrát doslova vyrazilo dech. Pak jsme si s tátou vyprávěli o bitvě na Moravském poli.
Už několikrát jsem uvažovala, že se do té fronty postavím, klenoty se totiž ukazují přece jen častěji než před rokem 1989. Tenkrát v tom roce 1978 to byla obrovská výjimka. Jenže nějak nikdy není čas. Uvidím, třeba příště.
Je ale vidět, že když se vystaví korunovační klenoty, vždycky to na návštěvnících zanechá velký dojem. Myslím, že si tento zážitek bude Klára pamatovat po celý život.
Apino, děkuju za krásný komentář. Přečetla jsem to jedním dechem 🙂 Souhlasím, že jsou klenoty taková vzácnost nevyčístlitelná, že bych ani nechtěla, aby byly vystaveny trvale, třeba jako v Anglii. Ale častěji než jen jednou za pět let by to být mohlo. Musím přiznat, že lebka sv. Václava ve mě taky zanechala úplně jiný a asi i silnější dojem. A i když spoustu lidí třeba relikvie pohoršují, mě přijdou tak zvláštně posvátné.. Máme krásné a košaté dějiny. A přála bych každému, aby mohl klenoty vidět na vlastní oči. Hezký den přeju 🙂
Děkuji Kláře za poučný článek a krásné fotografie.
Já se svými bolavými koleny bych to nedala, tam tak dlouho čekat.
Na vlastní oči jsem s manželem viděla Relikviář svatého Maura. Byl tehdy vystaven na Pražském Hradě v císařské jízdárně. Byl to taky velký zážitek.
Relikviář jsem tenkrát v Praze viděla také, byl to zážitek velmi podobný královským klenotům. Asi se někdy budu muset vypravit na Bečov.
Taky si Bečov píšu na letní seznam výletů. 🙂 Musí to být nádhera.
Je, viděla jsem ho tam.
Míšo moc děkuju. Bylo to náročný, ale nemohla jsem jinak, než si tu frontu vystát. 🙂 Relikviář svatého Maura, to je velká lahůdka. Já jsem měla málem štěstí ho taky vidět, přímo v Bečově nad Teplou, ale už bylo pozdě na to jít na prohlídku. Tak mám aspoň důvod se tam vrátit. Ale četla jsem úplně neuvěřitelný příběh o jeho objevení. Hezký den přeju.
Kláro, díky za zprostředkování zážitku ! Určitě bych už nevydržela stát tu frontu, možná kdyby nebyla zima a nevlídno. Korunovační klenoty jsem viděla,tedy jejich kopie,které byly vystaveny spolu se skutečným, tedy originálem relikvie sv. Maura.
Jenny moc díky. Ona je smůla, že jsou klenoty vystavovány u příležitostech výročí událostí, které se staly většinou na podzim nebo přes zimu. 🙂 Určitě půjdu zas a relikviář, to musí být velká krása. Máme takových vzácností od našich předků v opatrování. Hezký den přeju.
Asi bych nevěděla, jaké období si vybrat, zda zimu a mráz nebo vedro 30 a více stupňů. Velká část fronty totiž vede na případném sluníčku, před kterým se nelze schovat. 🙂
Stejně jako Matylda jsem viděla kopie (a myslím, že zdařilé) ve Valticích na zámku. Musím přiznat, že ty maše korunovační klenoty patřily mezi nejméně pompézní a přitom byly navýsost důstojné a hodné králů.
Děkuju Kláře, že nás s sebou na výstavu vzala a moc hezky o ní napsala, taky jsem se dojmula až k slzám.
Je to opravdu zážitek, vidět je na vlastní oči. Moc děkuju za hezký komentář a fajn den přeju.
Asi to bude trochu jako rouhání, ale mně přijde strašně potupné stát na prohlídku korunovačních klenotů takovouhle frontu. V Louvru jsme si prohlédli korunovační klenoty francouzských králů – ano, stáli jsme tam taky frontu, ale rozhodně ne takovou a hlavně bylo to v den, kdy jsme se rozhodli my, že půjdeme do Louvru, ty klenoty tam lze navštívit kdykoli. Nechápu, proč je u nás zaveden tento způsob – copak není možné otevřít a zpřístupnit je když ne denně, tak třeba půl sezóny? Vždyť zabezpečení a hlídání by určitě šlo provést… Já tedy originály nikdy neuvidím, protože je mi to prostě proti srsti, tenhle způsob. Krásné jsou, to určitě, ale…
Fotky i článek samozřejmě super, díky za něj.
Já si kdysi tuhle frontu odstála a byla mnohem delší, ale byla jsem také mladší..a jinak s tebou Toro souhlasím, cesta ke koruně by měla být přístupná a ne jen jednou za čas..
jen je mi líto sv.Václava..kosti pochované a lebka ve vitríně..
S tím jsem se už taky setkala, že to někomu přijde potupné. Já nevím, beru to jako velkou vzácnost a vlastně daleko víc jako čest než potupu. Ono asi nejde úplně tak o to je uhlídat, 🙂 jako spíš o to, že jsou klenoty a i plášť tak citlivé na okolní teplotu a vlhkost vzduchu, že se možná zatím nepodařilo vymyslet nějaký důmyslný systém, aby byly dokonale chráněny stejně jako v Korunní komnatě, kde jsou natrvalo uloženy. 🙂 Ale taky bych byla určitě pro, aby byly vystaveny třeba jednou za rok na měsíc. To by bylo moc fajn. Děkuju Toro 🙂 a přeju fajn den.
Dík.
Já jsem si korunovační klenoty vystála ještě za minulého režimu, asi bych ty 4 hodiny dneska nedala. Ale jsou krásné a hlavně jsou naše, i ta lebka Václavova k tomu nějak patří.
Milá Inko, moc děkuju, stálo to věru za to. Já naši historii miluju a úplně hltám a jsem vždycky nadšená, když se můžu podívat na takovou vzácnost. Přeju krásný den.
Díky za možnost procítit atmosféru bez čekání ve frontě :-). Hezky se ve fotkách povedlo propojit vystavené předměty s chrámem a dnešní dobou. Kontrast jemné řemeslné práce s monumentálností architektury s pozadím hradní stráže. Patří vizuálně k sobě, snad kromě lebky – tu bych nechal někde v tichu krypty.
To mne napadlo hned, jak jsem fotografii viděla. Proč má být ozdobená lebka předložena veřejnosti?! Patřila člověku, ať to byl kdokoliv a jako klenot mi určitě nepřipadá.
Klenoty jsem kdysi dávno viděla, ale jako malá holka jsem spíše vnímala tu tajemnost a podivné ticho setmělé místnosti. Děkuji za náhled, fotografie jsou skvělé.
Moc děkuju Martine za taková hezká slova. 🙂 Bylo to jedinečné právě i v tom, že byly klenoty vystaveny přímo v katedrále sv. Víta a ne ve Vladislavském sále, jako obvykle. To tomu dodalo ještě víc na síle. Hezký den přeju.
Jo, ještě k mé otázce 🙂 Nepamatuju se, že bych viděla něco takhle vzácného, přestože jsem navštívila spoustu světových muzeí. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nejvzácnější byly staré knihy… teď naposledy v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. 🙂
Tak klenoty bych asi zkoukla, ale dlouze bych zírala na ten plášť, jak se znám. Jenže nesnáším fronty, tak to naštěstí někdo vystál za mne. Ve Valticích byla hezká výstava kopií korun z různých zemí a ta byla opravdu dobrá. Tam bylo vidět, že není koruna jako koruna 🙂 Jinak já asi nepotřebuju vidět originály, nedávno jsme byli na výstavě Tutanchamon, kde jsou kopie artefaktů velmi dobré a celá koncepce výstavy mě nadchla.
Matydlo, moc děkuju za milý komentář 🙂 Já jsem zírala úplně na všechno.. a jak mám nějakou až moc velkou představivost, tak jsem se hned ocitla na korunovaci Karla IV. Já právě tu autentičnost úplně miluju. Jsem asi prdlá, ale když jsem třeba tuhle stála v Klementinu, hned jsem si představila, že na tom samém místě pracoval Tycho de Brahe :-).Nebo na výstavě Titanicu, kde byly opravdický předměty. Mě to fascinuje. Tutanchamon, to muselo být krásný a je moc fajn, že se takovýhle pěkný výstavy dějí. Já jsem byla před pár lety přímo v Údolí králů a doteď na to vzpomínám. Krásný den přeju.
Milá Kláro, od začátku jsem věděla, že vystát tuhle frontu by bylo nad mé síly, takže jsem se smířila s tím, že korunovační klenoty neuvidím. A ejhle, tys to vystála za mě! 🙂
Popravdě Karlovu obsesi relikviemi nedokážu nejen sdílet, ale moc ani pochopit. Dobrá, třísky z kříže, plátno… ale lebka? Já bych nechala Sv. Václava v klidu spát 🙂 Ale je fakt, že historie nějak mluví proti mě – řeším to tak, že třeba v Pompejích jsem se na ty výlisky mrtvých lidí (a to dokonce nebyly ani mumie!) nešla podívat. Přišlo mi to… neuctivé. Ale jak říkám, to je zase moje obsese:))
Nicméně tvoje fotky jsou nádherné a já doslova vidím drahokamy plát. A ta jedna fotka, jak máš za klenoty v pozadí strážce… ta se mi líbí moc!
A ten plášť… Inu, pověst praví, že Karel IV. byl velký duchem, ale postavou až tak ne 🙂
Děkuju ti, žes byla ochotná sdílet své fotky tady na Dedeníku a doufám, že nejsou poslední. Krásy je nám třeba – a čím častější jsou ty kapky, tím líp.
Jo a ještě něco – vůbec se nedivím nutkání slzet, když jsi při vstupu do kaple slyšela hrát varhany. Já bych tomu nutkání okamžitě podlehla (To ty varhany!:))
Je to nádhera, když se kostelem rozezní varhany… člověk jakoby se najednou propadne někam až do svého vlastního nitra, husí kůže, slzy, jojo… existují mocné okamžiky.
V tomhle plně souhlasím – prst svaté Ludmily mne naplní leda tak hrůzou a nechutí. Chudáci svatí, když je po smrti naporcovali a prodávali po kouskách. Nehledě k tomu, že těch prstů jistě měl každý nejmíň čtyřicet.
Čtyřhodinová fronta – marně jsem se pokoušela představit co by tam museli rozdávat, abych do toho šla…
Ono je to možná z našeho dnešního pohledu nechutný… ale tenkrát to byla veliká čest pro svaté. Jejich relikvie se stávali jakoby k náboženské obnově lidí. A kdysi bylo náboženství pilířem všeho. Relikvie byly vystavovány většinou na Velikonoce a lid, co je spatřil byl znovu posvěcený. To byla taková hlavní myšlenka. Mě to nijak nevadí, naopak mi to přijde strašně zajímavý 🙂 A čtyřhodinová fronta… u mě láska k historii a touha po prožitku, vidět originály korunovačních klenot, které měli na sobě naši králové 🙂 Asi je to ujetý, ale mám to tak. Děkuju a hezký den přeju 🙂
no, jenže na to by měl stačit svatý jako takový – obraz nebo vyřezanej..ale vytlouct mu zuby nebo vydávat cizí zuby za zuby svatého..já tyhle ostatky-relikvie nemusim…
Úplně to chápu.. dneska je to úplně scestný, ale dřív to bylo běžnou součástí jejich kultury a náboženství. Jako my jdeme uctít památku a položit kytičku na hřbitov, pro ně byla část „svatého“ nejvzácnější. Ale je teda pravda, že se s tím asi muselo dost šmelit. Moc děkuju a hezký den.
cítím to také tak….jako neúctu..
a že byl Karel IV. menší postavy? Na tu dobu ne, měl přes 1,7 m …
Dede, bylo to teda úmorný, to musím přiznat.. ale byla jsem tak natěšená a přesvědčená, že teď přišel ten správný čas seznámit se s klenoty osobně, že jsem frontu stála vlastně i s chutí. 🙂 Tak to já Karla chápu a kdybych tenkrát žila a měla tu možnost, byla bych určitě stejná sběratelka jako on nebo třeba Rudolf II. Jeho kabinet kuriozit, to muselo být něco úžasnýho“ 😀 Víš, že mě to ani nikdy nenapadlo, že by vlastně ostatky jako relikvie mohlo být zneuctění? Může se to tak zdát, z dnešního pohledu, ale co jsem tak studovala, tenkrát to byla čest, když se někdo stal tak uctívaným, že byly části jejich pozůstatků „rozdány“ po celé Evropě. Je toho tolik zajímavého z našich dějin a mě to tak baví. Milá Dede moc děkuju za sdílení mého příběhu o cestě za korunovačními klenoty. Doufám, že fotky i povídání udělá radost Tvým čtenářům a potěší ty, co se osobně nemohli na náš poklad přijít podívat. A děkuju za pochvalu fotek 🙂 Já jsem tam dlouho stála a spíš nasávala tu energii okolo, takže jsem vůbec ráda, že nějaké fotky vyšly :-). Měj se krásně
Nebyla jsem se podívat ani v Jablonném v Podj. v katakombách. Nemusím vidět všechno. Byla bych také proto nechat mrtvé odpočívat v klidu a v celku.
Korunovační klenoty jsem viděla moc moc dávno, byli jsme se podívat kdysi se školou /SVVŠ/, musela bych si spočítat k jakému výročí to bylo.
Na miniatury korunovačních klenotů, které vyrábí Granát Turnov jsme vyráběli obaly.
Nejenom že na mne dýchla historie, ale i ta nádhera práce šikovných rukou zlatníků a dalších řemeslníků. Díky Kláro!
Já jsem byla úplně ohromená… miluju historii a obdivuju všechny ty šikovné lidi, od stavbařů, přes řemeslníky, po písaře, s jakou precizností a poctivostí vyráběli a zanechali nám takové skvosty. Děkuju Alex a hezký den přeju 🙂
Jak píše Dede, díky za skvělou reportáž s nádhernými fotografiemi. Originál jsem neviděla, ale když byla u nás výstava kopií, zašli jsme a bylo to také úžasné. Viděli jsme takto i Ďáblovu bibli a žasli nad šikovností jak tvůrců originálu, tak kopie.
O trnu v koruně jsem nevěděla, ale dává to smysl. Tajná schránka tedy opravdu pobavila. Díky, KlároH.
Ještě k pokladům – taky mám zážitek, ta zlatá nit na vyšívání, čili dracoun: https://www.physics.muni.cz/media/3490971/p4-restaurovani.pdf. Čímž se slavnostně zavazuji, že o tomhle napíšu víc.:)
JJ, fakt tě beru za slovo! 😀
No snad už na to budu mít chvilku. 🙂
Tak tohle je zajímavé!
Dík, říkala jsem si, že se ti to bude líbit.
i pro mne…
Pro mě také a ty fotky z mikroskopu… Určitě o tom napiš
Juu, děkuju 🙂 to mě moc potěšilo.. Bylo to pro mě fakt zážitek. Ďáblova bible, tu jsem zase neviděla já, ale četla jsem o ní. To musí tý něco, viď. Já jsem viděla ve Strahovském klášteře originály všech možných biblí z celého světa. To není písmo, ale to je přímo malování v písmenkách. Úplně mě to fascinovalo, jak třeba počáteční písmeno na stránce bylo vyklesleno a vymalováno úplně jako obraz. Nebo staré herbáře. A spoustu dalšího a dalšího 🙂 Byli šikovní předkové naši. Hezký den přeju.
Je skvělá. Krásnou knihu mají třeba i v Rajhradě, v Památníku národního písemnictví, je tam faksimile knihy na pergamenu. Úžasná, i sáhnout nás nechali. Hezký den.
No, předkové…kdo tehdy opisoval texty a následně z nich byly dělány knihy? Měli na to čas.. a bylo pár exemplářů,málokdo si mohl dovolit zaplatit za opis knihy…