V prvním díle jsme si řekli něco o základních strategiích řízení rizik, v minulém o tom, jak nedělat unáhlené závěry z výskytu málo častých jevů, a dnes se ponoříme trochu hlouběji do možností, jak riziko zmenšit.
Člověk se pohybuje. Asi nepřekvapivá věta. Za miliony let se mu vyvinuly kosti a svaly, které zvládají pohyb rychlostí do několika metrů za sekundu, zvládnou důsledky prudkého nárazu z této rychlosti do překážky nebo pádu na zem. Za posledních sto let jsme se ale proměnili v jedince pohybující se rychlostí několika desítek metrů za sekundu za pomocí auta nebo několika stovek metrů za sekundu v letadle.
Naše rychlost vzrostla v běžném životě desetkrát, v mimořádných a málo častých případech letu stokrát. Pořád nepřekvapivé. Při nárazu na překážku se naše pohybová energie stává našim nepřítelem a mění se na energii deformační, která nás může zabít. A zatímco rychlost se zvýšila desetkrát, naše kinetická energie stokrát (auto) desettisíckrát (letadlo). Proč? Možná si vzpomenete na vzoreček E = (m.v2)/2. Myslím, že šestá nebo sedmá třída. Energie stoupá se čtvercem rychlosti.
Za sto let jsme si vyrobili nepřítele 100 – 10 000 krát mocnějšího, než který formoval naše kosti a svaly. Za sto let neměla evoluce šanci dohnat naši invenci. Lidé umírají v autech a letadlech, ale dovolím si říct, že s ohledem na výše uvedené se nám docela dobře daří držet špatná čísla docela nízko.
Daří se nám to díky bariérám, kterými se obklopujeme. A protože už víme z prvního dílu našeho seriálu, že riziko je pravděpodobnost krát následek, už také víme, že ty bariéry musíme stavět pravděpodobnosti, že nepříznivá událost nastane a pak také dopadům nepříznivé události, když už nastala, na nás.
Docela názorně to ilustruje model nazývaný ze zřejmých důvodů Motýlkový (Bow-tie, motýlek jako společenský doplněk pánského saka), podívejte se na obrázek. V centru je událost, o kterou nestojíme, řekněme nehoda při jízdě autem.
Vlevo jsou typické kategorie příčin, kvůli kterým nehoda může nastat: stav auta, stav silnice, řidičské schopnosti, nepřizpůsobení jízdy nebo manévrování s autem okolnostem – do toho patří nepřiměřená rychlost, špatné couvání, parkování, nedání přednosti atd.).
Technický pokrok a organizace společnosti pomohly naší obraně, když už to evoluce nestihla, a vytvořily bariéry. Stále dokonalejší systémy prevence havárie v autě (ABS, vyhýbání se překážce, automatické brždění v případě nouze a mnoho dalších), povolení k provozu jenom pro stroje v dobrém stavu, lepší (jak kde) silnice a jejich lepší (jak kdy) údržba, náročný (já vím, jak kdy) trénink řidičů, než jim stát povolí za volant usednout, pravidla silničního provozu a jejich vynucování ze strany státu.
To vše snižuje pravděpodobnost proměny naší kinetické energie v energii deformační, lidsky řečeno, vede to k menšímu počtu nehod, než kdyby tyto bariéry nebyly. Mimochodem je zajímavé, že v situacích, kdy stát nevynucuje tak vehementně dodržování pravidel, si mnohatisícový dopravní dav vytvoří vlastní nepsaná pravidla, která udržují pravděpodobnost nehody sice na vyšší, ale na místní poměry akceptovatelné úrovni. Kdo řídil motorku v Asii, bude vědět o čem hovořím.
Ale pojďme zpátky k motýlku.
Snížili jsme pravděpodobnosti, jak jsme jenom mohli, ale nulovou se nám obvykle nepodaří dosáhnout. Jak víme z předchozího dílu, i malá pravděpodobnost nevylučuje, že se neštěstí nestane třeba zítra. Jak tedy snižujeme následky v případě nehody?
Neodvažuji se čtenáře automobilistu poučovat, spíš mi jde o vytvoření jisté logiky v příkladu, který jsem zvolil. Nehoda má potenciální dopady na zdraví, hmotné škody nebo udržení životního standardu (v tom například zadržení řidičského průkazu nebo trestní důsledky).
Podobně jako u pravděpodobností, i zde vkládáme mezi událost a její možný následek bariéry. Mohou být fyzické (stav auta, systémy ochrany řidiče – například bezpečnostní pásy, ochranné bariéry kolem silnice na nebezpečném úseku), znalostní (schopnost poskytnout první pomoc), organizační (systém rychlé zdravotní pomoci, hasiči) nebo osobnostní (žádný alkohol, vytrvání na místě a pomoc účastníkům, spolupráce s policií).
Tyto prvky rozhodují o tom, zda nehoda bude znamenat „pouze“ otravu při jednání se servisem, nebo tvrdý zásah do našeho zdraví, sociálního postavení nebo psychického stavu.
Princip, který jsem popsal funguje u všech jenom trochu komplikovaných lidských činností a čtenář nebo čtenářka si jistě najde příklady podobných bariér, které vkládáme mezi nás a potenciální nebezpečí v našem každodenním životě.
Pravděpodobnosti nechtěných událostí snižujeme například tím, že se jako studenti připravujeme dostatečně na zkoušky, jako lidé chystající se na dovolenou kontrolujeme platnost pasů včas (jednou jsme kontrolovali pasy cestou na letiště… ne, neodletěli jsme 🙂 ), jako rodiče se ujišťujeme, že dítě má svačinu, jako zaměstnanci si dáme trochu časové rezervy na náročný úkol.
A jaké bariéry stavíme na zmírnění dopadů případného průšvihu? Jako studenti si nastavíme mysl do polohy „zkouška je od toho, aby se zkusila“ a trochu se tím připravíme na opakování, jako lidé chystající se na dovolenou máme záložní plán (třeba když máte letenky do Kalifornie a zrovna vybouchne sopka s tím divným jménem na Islandu a tak jedete na venkov), jako rodiče dáme dítěti do kapsy pár korun pro každý případ… a jako zaměstnanci? Máme připravené perfektní zdůvodnění, proč je potřeba zadání rozšířit a tím také mu dát víc času.
Příště si řekneme něco o tom, že bariéry jsou fajn, ale mají jednu velmi nepříjemnou vlastnost: když se o ně nepečuje, erodují.
Díl první : Rizika a bezpečnost všedního dne
Díl druhý: Zrada malých čísel
Díl třetí: Bariéry proti rizikům
Díl čtvrtý: Ementál
Díl pátý: Mozek a rizika
Díl šestý: Černé labutě
Díl sedmý: Vzhůru ke kořenům
Bezva článek a zpracování motýlka,díky! Bariery by měl mít člověk tak nějak především ve své hlavě a respektovat poznatky a taky se poučit z chyb, které udělal i když příčina chyby nepřišla. Pokud jde o seniory, není na závadu mít svého mentora,ohleduplného a zároveň dostatečně kritického, se kterým lze konzultovat příčiny a následky bez zbytečných emocí.
Je to tak, měli bychom rozeznat rizika a pokládat bariéry tak nějak automaticky. A protože každý má jinak nastaveny práh citlivosti k rizikům, své zkušenosti a své hodnoty, liší se i naše reakce a je fascinující to pozorovat.
Fascinující seriál a utvrzuje jednu v instinktivně budovaném postoji a systémech maminkovského bezpečnostního technika, vyšklebovasného rodinou na souši i na moři..
Samozřejměto nevylučuje možnost, že v sedm ráno odjedete poprvé po dvaadvaceti letech do Vídně za kamarády, v osm vás v Mikulově vyhodí z autobusu, protože pas vám platí tři dny a vy se hodláte vrátit za pět, v jedenáct jste zpátky doma k nesmírnému škodolibému údivu doma zanechané smečky.
Ake psal se rok jednadevadesát, zpátky až k pasovému oddělení mě od hranic svezl autobus s rakouskými turisty, během hodiny byly vyřízeny formality s novým pasem, kterým jsem tí bandě zamávala před nosem a v šest večer se jelo doopravdy.
Zafungovalo hodně aspektů z motýlka:).
Tomu se říká schopnost improvizace!
V Africe mne zaujalo, že bariérou je vymahatelnost práva. Těžko si půjčite nebo začnete společný business když smlouva je jen papír a v případě porušení zůstane jen papír. To se pak ten pokrok posouvá pomalu
ono je to asi bariéra proti opaku rizika – příležitosti. A tam to funguje dost podobně.
Jo, při této příležitosti mě napadlo ještě jedno téma – také dopravní a taky jde o riziko.
Četla jsem nedávno dost rozohněnou diskuzi na téma řidičů – seniorů. jedna skupina diskutujících byla za časné odebírání řidičských průkazů, protože senioři způsobují nehody. Druhá namítala, že se tak spoustě lidí prakticky sebere samostatnost a tedy i normální život, hlavně, pokud bydlí na vesnici a nutně si potřebují zařizovat věci mimo místo bydliště.
Z obou stran padaly všelijaké argumenty, ale zajímavé bylo, že nikdo nepřišel s technických řešením (bariérou:))
Dnešní auta mají spoustu asistenčních systémů – možná občas trochu otravných, ale fungujících (řízení v pruzích, bezpečné couvání, identifikace chodců nebo projíždějících aut a podobně). Proč nepodmínit v určité chvíli řidičák použitím těchto technologií?
První odpověď – kde by na to důchodci vzali?
Zkusme si to rozebrat. Dnes už není pravda, že co senior to sociální případ – a kdo má auto, musí mít vždy na benzín, pojistky, údržbu, technické kontroly. Nemusí mít samozřejmě na nové auto – ale pokud by stát začal něco takového vyžadovat, věřím, že by se rychle našli výrobci s řešením pro starší auta. Stát by na něco takového mohl i lidem přispívat – i pro něj je aktivní senior, který je schopný se o sebe postarat, jednoznačně žádoucí. Na tyto asistenční systémy je možné si šetřit, seniorům by s jejich pořízením mohly pomoct i jejich děti – je i v jejich zájmu, aby byli rodiče co možná nejdéle soběstační.
Je jen třeba myslet novým způsobem – jak o lidech, tak o technologiích i pravidlech.
Co si o tom myslíte?
Existují auta od 15 let, v zemích třetího světa zas jezdí tuktuky, něco takového by se klidně seniorům mohlo povolit. Rychlost 45-60kmh u úzkého vozítka co každé snadno objet není takový problém, na pochůzky to stačí
Osobně si myslím, že optimismus ohledně možnosti přestavby starších aut je neoprávněný – většina asistenčních systémů, které by mohly něčemu pomoci, potřebuje ovládat brzdy a jiné řídící prvky, to by z toho starého auta asi moc nevyměněného nezůstalo (a kompatibilita nezi různými značkami… to by bylo peklo).
No a aby si člověk na stará kolena kupoval speciální auto… kde by na to důchodci vzali?
To je pravda, s aktivními asistenty.
Ale ty upozorňovací, blikání a pískání, ty by takový problém být nemusely. A přitom pomohou. Navíc – teď po něčem takovém není poptávka, takže se nad tím nikdo nezamýšlí, nenavrhuje řešení a pochopitelně nikdo nic nevyrábí. Kdyby se řeklo, že do x let to bude pro řidiče nad y let povinné a stát na to seniorům přidá, to by bylo najednou nápadů! Lidi jsou ohromně tvůrčí a kolem automobilového průmyslu jich je plno. A vůbec tady u nás.
Já bych byla optimista 🙂
Jo a ještě něco.
I tady na vsi vidím seniory jezdící ve slušných autech – není pravda, že co senior, to rozpadající se automršina. A to jsme tu chudý kraj. Na vsi je auto totiž naprosto základní předpoklad přežití, takže se mu věnuje pozornost.
(Navíc je to dost patronizující postoj, přemýšlet o seniorech jako celku jako o chudácích)
Spousta různých blikání a pískání může být pro starého člověka spíš kontraproduktivní. Zejména ve vypjatých situacích. (A nejen pískání a blikání, jak psala Matylda.) A situace, které nejsou vypjaté, zase není potřeba tolik řešit – parkovací kamera může být skvělá věc, ale její přítomnost v naprosté většině případů zabrání pomačkaným nárazníkům, což asi není to, co chtěli ti lidé v diskusi řešit.
S tím „kde by na to důchodci vzali“ jsem reagovala na Číslo a citovala jsem tebe z původního příspěvku 🙂 – asi to nebylo moc jasné, omlouvám se za zkratku. Narážela jsem na to, že jeho návrh seniorského auta s omezenými rozměry a výkonem je přesně to, co se nedá rešit doplňky k existujícímu vozidlu, ale vyžaduje koupi nového, což je už opravdu finančně náročné celkem bez ohledu na věk dotyčného. Senioři v mém okolí taky nemají žádné rozpadající se automršiny, ale typicky pečlivě udržované patnáct-dvacet let staré auto, co „už to s nimi nějak doklepe“ – a současně mají zcela nulovou touhu kupovat vozidlo s dotykovým displejem místo starých dobrých čudlíků 🙂
Jde o to, že to vozítko pak stojí méně než údržba starého auta. Ale pak zas jde o bezpečnost
Ráno jsem si to přečetla a pak si na to vzpomněla, když jsem jela do Brna- jediná příjezdovka odtud na R52 je plná výtluků, tudíž po ní jedu slalom, abych neurvala kolo, a do toho hlídám auta v protisměru. Riziko má snížit asistent v autě, který mi v tu chvíli blbě nadává, že mám jet ve svém pruhu a občas zlomyslně drkne do volantu. V tu chvíli je pro mě největším rizikem ten asistent, protože odvádí mou pozornost od situace na silnici- a přitom by mi měl pomáhat!
Já jsem vypnula automatické ovládání světel poté, co jsem zjistila, že když auto zahlédne zvěř na silnici, vypne dálková světla 😀 Chápu, že nechce zvířata oslnit, ale jak mám vidět, kolik tam těch chlupatých potenciálních sebevrahů je? 🙂
Jinak řeči o opuštění pruhu většinou ignoruju, ale už mi to i přišlo vhod – když jsem sledovala rychle přijíždějící auto z vedlejší silnice (dumala jsem, jestli mi přednost dá nebo ne:)) a moje vlastní mi jaksi začalo uhýbat do protisměru.
Mimochodem, opravdu oceňuju kontrolu mrtvého úhlu u bočního zrcátka – na to si člověk snadno zvykne:))
Je mi asistenta líto :-). Ale zase, snaží se.
Zní to tak jednoduše, co? Logicky. 🙂
Rizika, na která nějak dojedeme, jsou málokdy neznámá. Bariéry existují a většinou známe i ty. Přesto každou chvíli něco selže.
Pro mě je na tomhle článku nejzajímavější to členění na bariéry fyzické, znalostní, organizační a osobnostní. Řekla bych, že většinu lidí napadnou hlavně ty fyzické:))