Hrajeme si s bratrem a bratrancem na zahradě, když najednou uslyšíme hudbu. „Pohřeb!“ vykřikneme nadšeně. Konečně se zase děje něco zajímavého! Rychle se rozhlédneme. Děda cosi okopává na druhém konci zahrady, a jak už moc dobře neslyší, hudba ze hřbitova mu unikne. Opatrně se vyplížíme brankou ven a utíkáme. Pohřeb si přece nenecháme ujít!

Úplně před sebou vidím svého dědu, jak šťastně a v plném soustředění obdělává zahradu, aby pro tu chvíli jaksi úplně vypustil z hlavy, že má mít dohled nad vnoučaty. Pak se z chaty vynoří babička, zapřažená v nekonečném úsilí udržet nás všechny najedené, přiměřeně čisté, a malý prostor v chatě aspoň v zásadě uspořádaný. To ona si hned všimne mírumilovného ticha – a je jí jasné, že jsme už zase pryč. Ale kde?

Hřbitovní brána – dnes je to vstup do staré části hřbitova

„Pepo, kde jsou děti? Měl jsi na ně dávat pozor!“ Napne uši a spráskne ruce. „To snad ne! Ti hadrníci určitě zase utekli na hřbitov!“ zaúpí. Moc dobře věděla, jak rádi tam chodíme. Normálně to moc neřešila, věděla, že tam žádné škody neděláme – to jsme si nechávali až na doma (víte, jak dobře hořely ty vyhozené voskové chryzantémy?:)). Potíž byla s těmi pohřby. Kdo z pozůstalých stojí o to, aby na konci smutečního průvodu vážně kráčely tři malé špinavé a občas i otrhané postavičky? I kdyby se opravdu snažily tvářit vážně, a občas i tu slzu uronit…

Jenže jakmile jsme už jednou utekli, byli jsme v bezpečí. Dvůr Králové je malé město, babička i děda tam byli desítky let učiteli, takže je skoro každý znal. Jak byla naše babička rázná a rozhodná žena, v téhle situaci to obvykle vzdala. Oblečená ve své pracovní šatové zástěře určitě na hřbitov jít nechtěla, a kdo by se uprostřed přípravy oběda převlékal?

Když si to zpětně uvědomím, naše „hřbitovní období“ netrvalo moc dlouho, ale stálo za to. Popravdě, my s bratrem jsme vyrůstali s výhledem na nejstarší část Olšanských hřbitovů. A nešlo jen o výhled – byl to úžasný a nenapodobitelný prostor ke zkoumání, a k… no dobrá… více či méně vhodným dobrodružstvím. Hřbitov ve Dvoře Králové, tak příhodně blízko k babiččině a dědově chatě, jsme tedy přehlédnout nemohli.

Staré koryto na vodu, bývala u něj pumpa, dnes je prázdné. Vpravo od něj byla ta díra v plotě 🙂

Chodívali jsme tam dírou v plotě, i když hlavní brána byla za rohem. Měli jsme své oblíbené hroby („Ten je můj! A tahle hrobka je moje!“:)) a vždy jsme nakukovali do těch starých polorozpadlých v naději, že spatříme nějaký ten hnát, když už ne lebku. 😛 Tak nějak mám pocit, že se nám to nikdy nepovedlo (byl to vždy vcelku spořádaný hřbitov), ale nám to zase tak moc nevadilo. A pak… bylo tam vždy co číst.

Vzdálená část hřbitova – moc se mi líbí, protože je fakticky v lese… On celý ten hřbitov je lesní. Proto se mi líbí doteď.

Ale jo, ostudu jsme docela určitě nejednou udělali. Ale nikdy nic jiného. A víte co? Skvěle se na to vzpomíná:))

Trochu novější část hřbitova. Když jsme byli malí, byla nevýznamná a nás moc nezajímala:))

A já se tedy dnes ptám: jak jste dělali ostudu jako děti vy? 😀