Blížila se zima a konec další sezóny mého spolubydlení s netopýry Mariellou a Juliánem. Co se za podzim událo?

Výlety a úlety

Balím na víkend a zároveň čistím netopýrům bydlení. Tedy snažím se. Po obýváku se povaluje hromada věcí a krosna, vše připraveno na hru na sardinky, venku se dosušuje netopýří deka. Julián a Mariella strávili noc v boxu, a právě se snaží spořádat na posezení všechno jídlo z misky, aby mi dali čas dosypat jim druhé zásoby na tři dny, než odjedu.

Dopiju kafe, ze kterého se už stihlo stát ledové. Nacpu do krosny další nezbytnost. Otevřu postýlku zboku. Po dvě stě padesáté ocením, že má boční vchod a nemusím tedy sundávat a znovu nandávat závěsový strop. Umisťuji deku, větve, kameny a netopýry. Mariella cestou do úkrytu umně obejde všechny překážky určené k procvičování končetin, obrušování drápů a ozvláštnění ubikace. Vracím se pro misky.

Julián přeletí obývák, mezipřistane na krosně a zavěsí se na stěnu.

Nyní už ví, že na druhé straně zipu je zajímavé místo, kde se dá proletět. Musím se naučit dovírat zip.

Jinak se mám na co těšit.

Noční výlet po lodžii je povolený a plánovaný. Rozkládám po křesílkách deky a k prádelním šňůrám připnu moskytiéru, aby se netopýrům lépe šplhalo. Tentokrát budou na lodžii oba. Přenáším je i s látkovou postýlkou a otevírám boční vchod. Povytahuji deku, aby měli měkkou flísovou rampu zpátky domů.

Pak je nechávám do rána na pokoji.

Ráno zběžně nakouknu do postýlky. Oba netopýři spí v záhybu deky. Postýlku opatrně přenesu zpátky do bytu. Dá to docela práci, protože je nechci probudit. Pak jdu zamést případné netopýří bobky a sklidit moskytiéru a deky.

Vedle moskytiéry jsou rudohnědé skvrny.

Jdu se podívat blíže. Mají tvar otisků dlaně a palce u křídla a pod křeslem je jich ještě víc.

Okamžitě vytáhnu Juliána z postýlky. Hledám rány a krvácení z tělních otvorů. Pak zlomené drápky. Nikde nic. Beru Mariellu, prohlížím. Také nic.

Stěhuju oba netopýry do boxu se světlými dečkami a ubrousky, kde uvidím jakoukoli další krev. Volám a píšu zkušenějším. Podle nich nic nevypozoruji, dokud se netopýři večer neprobudí. Pokud odněkud krváceli a dokázali se očistit, je to dobré znamení. Teď je otázka, zda se krvácení bude opakovat.

Netopýry stěhuji na pracovní stůl. Kdyby se probudili nebo se dělo cokoli podezřelého, mám je na očích.

Do večera se neděje nic. Netopýři se chovají normálně. Juliánovy drápky jsou souměrné, a tak akorát. Ty Marielliny krapet přerostlé. Krvácení se naštěstí neopakuje, na původ už asi nepřijdu. Zbývá ostříhat Marielle drápky.

Beru do ruky kleště na drápky a do dečky ještě studenou spící Mariellu. Vezmu mezi prsty drobnou nožku. Drápky se přirozeně snaží něčeho zachytit. Jedem maličký konečně dostanu do kleští.

A vysmekne se mi, než stihnu cvaknout.

Vypadá to, že další článek se bude jmenovat „Jak ostříhat netopýrovi drápky“.

Netopýří nožky s drápky 🙂

Vystoupení

Moji okřídlenou dvojku čeká první větší netopýří akce. Lidí je hned několik a máme s sebou více dvojic netopýrů, aby se mohli střídat. Jsme součástí větší akce v komunitním centru. Máme pro sebe vnitřní prostory. Venku jsou další stánky, workshopy a atrakce.

Juliána ukazuji skrz průhlednou stěnu boxu. Je zavěšený a návštěvníci si můžou prohlédnout jeho světlé huňaté bříško. Po chvíli se Julián rozhodně bříško vyzdobit. Proč by se otáčel na záda, když chce čůrat? Ono to steče po stěně… a opatlané bříško časem uschne.

Mariella se neschovala, a tak si ji posadím na dlaň a ukazuji lidem a vysvětluji, že tohle je druh netopýra, který není moc kontaktní. Mariella zvědavě okukuje lidi. Možná by se i nechala hladit. Zachovávám opatrnost. Přece jen je začátečnice, na takové davy není zvyklá.

Další akce je v pražském lesíku. Prší a pěšiny jsou rozbahněné. Přemýšlím, zda stihnu během dne někdy uschnout. Máme stánek se střechou, ale je vlhko a chlad. Kdoví, jestli potenciální návštěvníci radši nezůstanou doma zabalení v dekách s hrnky horkého čaje.

Lidé se však začínají trousit. Žádné fronty se nekonají, je dost času ukázat netopýry, popovídat, vysvětlit kvízy o zvířatech, odpovědět na různé otázky.

Mariella je vzhůru a zrovna luxuje misku. Beru ji do dlaně a přisypu do misky pro Juliána.

Mariella má dobrou náladu. A tak se odvážím zakrýt jí hlavičku a dovolit lidem pohladit si její hebkou huňatou srst na zadečku. Dokonce ji poprvé slyším echolokovat — ne vlastníma ušima, ale skrz detektor ultrazvuků.

Občas mi ožužlává prst. Jemně připomíná, že očekává odměnu. V krabičce se zvířecími svačinami zbývají dva zophobáci. Čas ukázat, jak kvalitní zubohmat mají netopýři.

Julián vystrčí hlavu z úkrytu, zakousne se do zophobáka a zmizí zpátky jako muréna do jeskyně. To je milý pohled pro pečovatelky, které ho znaly spoustu let — tehdy jedl jen v noci, když ho lidé nemohli vidět. Mariella čapne svou svačinku a spokojeně žvýká lidem na očích.

Akce už běží tři hodiny. Dávám Marielle pauzu. Nechci ji přetížit. Na chvíli vytahujeme další netopýří směnu.

Po pauze se ukáže, že si Mariella umí sama říct o pauzu. Když nemá náladu na hlazení, schová se celá pod ruku, kterou jsem jí zakryla jen hlavu. V boxu pak napůl zaleze do úkrytu. Na chvilku. Pak zase náladu má. Netopýři velcí jsou ostatně náladový druh. A tady nekontaktní, kdybyste si doteď nevšimli.

Hromadná lidská návštěva

Večírek u mě doma po hodně dlouhé době. Netopýři jsou zvyklí spíš na odpoledníčky a podvečírky. Přesto se velmi rychle rozkoukají a rozehřejí.

Lidské hlasy. Žádné rádio, přišli sem nějací cizí lidé. To znamená pozornost od cizích lidí. Brzy se ozve šoupání netopýřího šuplíku a v misce přistane jídlo. V lepším případě krabička se zophobáky podaná do blízkosti úkrytu. V nejlepším případě cvrček na pinzetě. Kvůli tomu by byl Julián dokonce ochotný vystrčit čenich z úkrytu.

Kdyby jen čenich!

Pokládám do ohrádky krabičku se zophobáky. Mariella si zobne a obecenstvo má na háku. Na chvíli se otočím. Slyším šustění křídel. Kamarády pobavilo, že ten druhý netopýr vyletěl z úkrytu, vrhl se na misku a pak se zase fofrem schoval.

Najdete netopýra? 🙂

Zuby v akci

O pár dní později jdu zase do ohrádky s krabičkou zophobáků. Je rozsvíceno. Netopýři za světla vidí poněkud mizerně. Pozvedám deku, pod kterou jsou oba netopýři schovaní. Mariella si bere z krabičky zophobáka. Julián se vrhá na… můj malíček. Smůla. Fuj! Blé! Honem pryč!

Netopýři jsou hmyzožravci. Nevhodná strava jim může vážně ublížit. Některé druhy jsou odolnější. Znám netopýrku rezavou, kterou nálezci krmili syrovým masem. Až když přišla o srst, dostala se do záchranné stanice. Narostla jí nová srst. Jen teď není netopýrka rezavá, ale šedivá.

Netopýři velcí jsou citlivý druh. Už jednotvárná hmyzí (tedy červí) strava jim může způsobit viditelné příznaky avitaminózy — co teprve zcela nevhodná strava!

A tak nehrozí, že by lidské maso začali považovat za cokoliv jiného než nechutný omyl.

Existuje několik druhů netopýřího kousnutí

Opatrné chycení za prst a ožužlání používá Mariella, když si není jistá, zda má před sebou chutného červa, nebo nechutný lidský prst.

Trochu důraznější je výstraha. Netopýr se po vás ožene, ale opravdové kousnutí si schovává pro případ, že je opravdu ohrožen na životě a ne jen obtěžován fujlidmi.

Pak je kousnutí omylem. Když se netopýr ani nezamyslí, jestli se mu náhodou místo červa neocitl u čenichu lidský prstík. Proto na akcích smíte netopýry hladit jen po zadečku a jejich pečovatelé často vytváří bariéru mezi netopýří tlamkou a vaší rukou.

Nakonec kousnutí obranné. Takové utržíte, pokud nečekaně popadnete divokého netopýra shora. Takhle se k němu blíží predátoři, je v přímém ohrožení života a brání se, čím může. Tedy ostrými zoubky. Představte si, že jste zapomněli prst pod jehlou běžícího šicího stroje, a to hned čtyřikrát. Přibližně – záleží totiž na velikosti netopýra a jeho zubů a čelistních svalů.

Divokého netopýra nikdy neberte do holých rukou. Ideální je hadr. Netopýr se schová a hrdinně zakousne do látky. Následně je spokojený, protože přežil a zahnal nebezpečí.

Marodění

Netopýři můžou trpět na ucpání a záněty mazových žláz na čenichu. Mariella má už dlouho otok na levé straně. Pravidelně jej masíruji teplou vlhkou vatovou tyčinkou, ale pořád neráčí a neráčí splasknout.

Problém je, že se blíží listopad a oba netopýři už jsou připravení na zimu, co se týče tukových zásob. Zimovat by ale měl jít netopýr zdravý, ne oslabený nebo poraněný. Zvířata nemocná nebo po úrazu necháváme přes zimu v teple a vzhůru.

A tak konzultuji s naší veterinářkou. Vysvětluji, že jsem Marielle nedávno z mazovky vytlačila něco jako hnis, ale nevím přesně, co to bylo. Domlouváme návštěvu.

Druhý den šplhám do kopce k záchranné stanici pro pražskou divou faunu. Chvíli mi trvá najít jak stanici, tak veterinu.

Veterinářka se rozhoduje prozkoumat, co je uvnitř boule. Držím Mariellu v ruce, zatímco Mariella tiše ukazuje zuby a veterinářka propichuje absces. Nic. Otázkou je, zda jde jen o nedohojený absces, anebo… se Marielle v čenichu děje něco zlověstnějšího.

Následující dny pravidelně ránu kontroluji a vyplachuji, Zůstává na ní stroupek a boulička zase o trošku splaskne. Nebo se mi to zdá? V každém případě žádný hnis. To je dobré znamení.

Po dvou týdnech volám veterinářce s výsledky pozorování. Verdikt: Mariella může jít zimovat, až stroupek zcela odpadne.

Domlouvám netopýrům odjezd do zimoviště. Už se dlouho těší.

Mariella a Julián vykrmení na zimu

Hibernace

Kontrola vypasenosti před odjezdem do zimoviště. Beru vypaseného netopýra. Hladím jej po zádech. Sedí mi na ruce, obě křídla složená…

OBĚ?

Šup s ním zpátky do ohrádky a fofrem!

Moje prsty to přežily vcelku.

Netopýří úspěšně odcestovali.

Spěte sladce a vydatně!

Aktualita na závěr!

Určitě jste všichni slyšeli o tom, že umělá inteligence (AI) už umí chatovat. S jejím rozeznáváním tvarů to ale stále není žádná sláva.

Ve Fotkách na mobilu se mně objevily nové kategorie:

AI kupodivu většinou rozpozná, že netopýr je zvíře.

Zvířata

Většinou.

Kytky podle AI

Stále si však plete mořské a suchozemské tvory.

Zato poznala, že Mariella je opravdu kočka.

Chybička se ovšem občas vloudí. Bez komentáře…