Dnešní článek je obci Drslavice a fotografie o krajině Prakšické pahorkatiny, konkrétně okolí obce Drslavice, okolních vesnic Hradčovice, Prakšice a města Uherský Brod.
Fotky vznikaly ve stejné době jako v předchozích článcích, a to v letech 2006-2008. Báseň mám zařazenou v soukromém souboru básní interně nazvaném „Slovácko mé, Pardubice moje“. Soubor jsem začal psát v roce 2021 a různě tam přibývají další až do dnešní doby.
Obec Drslavice
Obec Drslavice je menší obec nacházející se mezi Uherským Hradištěm a Uherským Brodem, cca 5 km od Uherského Brodu. V obci žije cca 500 obyvatel. Zajímavostí může být, že při stavbě fotbalového hřiště byly při skrývce zeminy nalezeny zbytky osídlení z doby lidu popelnicových polí. Dále pak zde byly nalezeny nástroje a šperky z doby bronzové.
První zmínka v kronikách je z doby Karla IV z roku 1373, ale je zde zmínka již o plně fungující obci, takže přesný datum založení obce není znám. Obecně se předpokládá, že název obce je odvozen od Držislava (obec lidu Držislavových).
Drslavice – Uherský Brod
Obec patří do katolické farnosti Hradčovice, kam spadají také blízké Veletiny. V obci se stále udržují tradice, jako je Letéčko a Marek, které se slaví na Smrtnou neděli, která připadá na čas 14 dní před Velikonocemi. Děvčata při průvodu nosí smrkovou větev opatřenou růžičkami z krepového papíru a také pentlemi a zpívají:
Drslavice – Uherský Brod
Neseme, neseme nové letéčko,
buďte babičky veselé, veselé,
pod okénka sedajte, sedajte,
kořalenky píjajte, píjajte.
Svatý Jiří vstává,
zemi odmykává,
aby tráva rústla, všelijaké kvítí,
modrá leluja,
kdes klíč poděla.
Na lavici, na lavici, na té zlaté truhlici.
Šla má milá ke mši,
klíče hledala,
a předrahé roucho do truhly dala.
Abeliše, abeliše, ať rosička nezebe,
a vy voziče, spravujte biče,
koně vyváďajte, voze vytláčejte,
pro milú jeli, ludé hleděli,
co to za děvečku, v zeleném věnečku, hen vezú.
Jedno hrabové, druhé dubové, třetí na každý deň shozené.
Panímámo krásná, dej užičku másla,
jestli je to maličko, přidej ještě vajíčko,
jedno, dvě, nebo tři panímámě patří.
Ty hradčovské žáby pod mostem kvákají,
ta drslavská děvčata vesele zpívají.
Hradčovice (Drslavice – Uherský Brod)
Až děvčata obejdou obec, tak vyrazí kluci s Markem. Dříve to byl hliněný panák, v dnešní době se jedná o plyšového medvídka na tyči.
Během průvodu kluci zpívají:
Nesem, nesem marka,
na oleji smaženého
a ve vodě vařeného,
s octem s cibulú,
s mlynářovým Mikulú.
Marku marku krásný,
kdes ty husy pásl,
pásl sem ich pod dubem
s mlynářovým holubem.
Olšava
Na Velikonoce se chodí hrkat. Také se slaví fašanky, což většina z vás bude znát spíše pod názvem masopust.
Pohled na Bílé Karpaty
A v neposlední řadě je to štandrlování. V dnešní době se od tohoto zvyku upouští, protože se to slavilo na běžná česká jména (Anna, Marie, Jan, Josef, František). Jednalo se vlastně o průvod, který chodil po vesnici a oslavencům gratuloval. Chodili kluci starší 14 let, vzaly se dvě starší lžíce a bříšky se o sebe tlouklo. Při tomto se zpívalo: Pukaly lavice, pukaly stolice, pukaly aj dvéře, Jozéfku (Františku,…) otevři nám. Když nám neotevřeš, do rána umřeš, muziku vyhrávat neučuješ. Ten (např. Hrubošůj, Chvílůj…) domeček stojí na dolině, v saméj rozmarýně.“
Prakšická pahorkatina
Abych byl upřímný texty ze štandrlování a letéčka jsem si nepamatoval z dětství, tak jsem si je vypůjčil ze stránek obce Drslavice, přeci jen je to už pár desítek let, kdy jsem takhle také chodil. 🙂 Dále děkuji p. Zemánkovi za jeho historické pátrání odkud jsem mohl čerpat také informace o kronikách a podobně.
Prakšická pahorkatina
Tolik tedy k představení malé obce Drslavice z Moravského Slovácka a předhůří Bílých Karpat.
Prakšická pahorkatina
Bydliště
Nejsem Janek z Nemanic,
já su chalan z Drslavic.
Drslavice, Hradčovice, Lhotka,
tady vede moja cesta.
Z Veletin do Podolí,
idu si kol Olšavy.
Popovice a pak Vésky,
do Kunovic dondu pěšky.
Kunovice, Hradiště,
tam je moje bydliště.
Týden utek jako nic,
na víkend vracím se do Pardubic.
Uherský Brod
Dede: Tak co, znáte někdo tento kraj osobně? A přišli jste někdy do kontaktu s podobnými zvyky?
(Rovnou prozradím, já nikdy 🙂 Ani v Praze ani tady na Trutnovsku:))
Včelín ve Vrchovém
Díky Davide! Krásné vyznání krásnému kraji. Sama žiji na tzv. Hanáckém Záhoří , kde lid ctí tradice a mluva je taky svébytná. Odstěhovali jsme se před 21 lety z města ven a stále žasnu a zabývám žitím v kraji pod Hostýnkem.
Davide, moc pěkné fotky a povídání o tradicích z míst, která neznám. Ovšem to nářečí 🙂 no ještě, že je to napsané a mohla jsem se větami pomalu prokousávat. Ale kdyby na mne někdo takhle jen běžně promluvil, asi bych byla zcela ztracená 🙂
Dede, moc pěkný další jeruzalemský díl, nebyli jsme doma, tak chválím dodatečně a těším se na další.
Už se tak běžně nemluví, ale pořád ještě dožívají místní, kteří tak mluvili běžně. 🙂
Ono místní nářečí se tady mění vesnici od vesnice. V každém jsou různé specifika. Například ve Strání nebo Květné těch lidí mluví ještě docela dost nářečím.
Hezké pohledy do krajiny i připomenutí lidových zvyků! A moc jsem si užila i to nářečí – já tedy pocházím z Hané, ale takové „dondu“ mi zaznělo domovem. Maminka, když bývala u nás a já jsem odcházela do práce, mi na rozloučenou říkávala „Přindi brzo!“ 🙂
Tak něco z našeho nářečí. 🙂
Idu sa podívat jak ně roste žito. Uvidím tam sviňu, huknu na ňu, tož odleze. Rež sa zdá, že zraje. Zkúšám jak sú na tom erteple a vykopnu šťura, tož s ním lištím do Figury. Po tem, co sem nasékl lucerky, sem šel dom. Cosi sa v plcúchu šramotí, du sa tam podívat a vidím tam ščura. Pleštím ho pantokem a zahodím do hnoja.
Tolik z drslavského nářečí. 🙂
Ščur! Plcúch!
Tady fakt nevím:)))
Plcúch by mohla bát komora, pokud je ščur něco od škůdců 😛
Plcúch je místo mezi dvěmi baráky kudy se protáhne jen jeden člověk.
Ščur je potkan. Šťur je krtonožka. Lucérka je vojtěška. Žito pšenice a rež žito, ale to asi prakticky každý bude znát. 🙂
Lucérku jsem věděla, ale že je žito pšenice, to fakt ne! Rež taky znám.
Ščury jsme mívali na jízdárně, šťury díkybohu neznám:))
Ono, aby došlo ke zmatení nepřítele, tak například v Drslavicích jsou erteple brambory, zatímco ve Květné jsou brambory zemáky.
V Drslavicích lokše znamenají nudle do polévky, zatímco lokše ve Květné byly kynuté knedlíky. 😀
A to jsou po silnici Drslavice a Květná asi 18 km. 😀
Chybí mi tu smajlík mlátící hlavou do zdi:)))
Ale když to nemusím řešit, je to ohromně zajímavé!
😀 😀 😀 na to jeden potřebuje překladový slovník ( rozuměj rodilého mluvčího) 😉 a to jsme ještě nebyli v Hluku a v Kunovicích…
🙂
Tímhle krajem projíždíme do Luhačovic a jezdili jsme nedaleko směrem na hranice, když jsme si museli za covidu Kačku předávat na hranicích, neb její přítel nesměl opustit stát. Mám to tu ráda.
Tuto část Moravy neznám, ale podle povídání a fotek to musí být krásný kraj.
Obecně se zvyky na Moravě hodně dodržují. U nás na vsi (5 km od konečné tramvaje v Brně), blízkost města obyčeje zredukovala na řádné svatováclavské hody. A ty stojí za to! Krojovaná chasa i v původních krojích. Jejich náčrty se našly v jihomoravských archivech a podle nich se postupně šijí kroje. Už jsou mužské, ženské a je už i dětský. Ty jsou úplně jiné, než ty „jakokyjovské“ z půjčoven.
v Drslavicích o hodech se také všichni oblékají do původních, šitých a vyšívaných na míru. mám dojem, že mladší švagr a švagrová mají doma také původní kroje. já mám doma kroj po babičce, středočeský, ten je jednodušší, ale také je krásný.
ve sklépku stojí, obložená pastičkami na myši 🙂
to bylo pod Davida – slivovice 35 let uleželá 🙂
Ještě poznámka k masopustu: říká se mu nejen fašank (fašaňk), ale i šibřinky, voračky, ostatky (u nás na Vrbici) či končiny.
voračky, ostatky a končiny jsem neznala…
Jj, přesně tak. Kromě voraček jsem ostatní názvy znal. 🙂
Bábi s dědou ještě tomu říkali v množném čísle, takže fašaňky. 🙂
Občas se vyskytneme v Mistřicích, což je od Drslavic kousek (jak jsem se dívala na mapě). Takže maličko ten kraj znám, ale asi by stálo za to se tam podívat více, fotky jsou moc hezké. Zvyky neznám, respektive vynášení smrtky ano, ale samozřejmě popěvek ne.
Je to zajímavé, nakouknout zas do jiných končin, díky.
Díky za komentář. 🙂
krásné fotečky, zajímavé povídání a kraj samozřejmě znám a oblibuji velice 🙂 je dobře, že se udržují původní zvyky – máme bohatou historii a ta nesmí zapadat prachem. přála bych Vám vidět o hodech průvod a tancování, ty úžasné kroje a radost ze setkání mladých i starých.
Jo, zapomněla jsem na zvyky. Já z vlastní zkušenosti neznám nic. Vyrůstala jsem v Praze, u babiček v Krkonoších i v Podkrkonoší taky nic nebylo.
O tom Markovi jsem četla poprvé a nejdřív nevěřila vlastním očím a honem hledala v textu, jestli to byl nějaký překlep 🙂 Ale to nebyla jediná záhada – štandrlování pro mě bylo stejně španělskou vesnicí:)) Ale zase jsem chytřejší, že jo.
I proto mám ráda, když píše Yga o Vrbici a Matylda o Žabčicích a jejich hodech. Koukám vlastně do jiného světa…
Milý Davide, víš, co mě napadlo jako první? Že to u vás vypadá trochu jako u nás. Ty táhlejší kopce, údolí, kde se člověk necítí stísněně 🙂 jen u nás je navzdory všemu kácení pořád ještě o dost více lesů. Netuším, jak je to u vás s vodou? Máte tam rybníky? Tady je máme, ale z mého pohledu jich je málo. Když jsem jezdívala na výcvikové tábory na Vysočinu, tam bylo z mého pohledu vody dost (Třeboňsko je na opačné straně škály, tam už je vody málem kolik suché země:))
Moc se mi líbí ty fotky úvozu, cesty a včelína… ach jo, jak já se těším na jaro! 🙂
V okolí Uherského Hradiště rybníky jsou, hlavně kolem Baťova kanálu.
V Drslavicích je rybník v lese zvaném Obora. 🙂
Osobně neznám ani jeden zvyk, ale štandrlování a Marek je pro mne naprostou novinkou.
Vůbec tenhle kraj neznám, ale podle Davidových fotek je to další líbezný kout naší vlasti.
Štandrlování a Marek pro mě byla novinka, ostatní zvyky znám. Moc pěkný kraj, krásné fotky. Asi příště budeme muset od Hradiště na jinou stranu než je Modrá a Velehrad. Díky za závan léta, Davide.
Není zač. 🙂
Nejvíc se toho děje asi o hodech, protože to jsou krojovaní ve všech třech vesnicích (Drslavice, Hradčovice, Veletiny). Hody se slaví u příležitosti vysvěcení kostela Všech svatých v Hradčovicích.
Když ještě I/50 procházela všemi třemi vesnicemi, tak bylo nebezpečí, že osádka dojela do místa určení mírně nametená neboť chasa zastavovala auta a spolujezdcům ulévala slivovice. 😀
Tak to je náhodou chvályhodný moravský zvyk. 😀
Když je to jen slivovice, je dobře. Kamarádka mi vyprávěla o velikonocích, po kterých pro příští rok sepsal starosta obecní vyhlášku, co příští rok (ne)nalévat. Protože tam meruňky, tam švestky, tam jablka, no a nejhorší byla jahodová pálenka a smíšená kompotovica. Tu tedy zakázal rovnou, po posouzení následků. 😀
tož nejhorší co do chutí a následků bude halúzkovica 😀
Asi nejšílenější věc, co jsme viděli v pálenici. Byla věc, kdy chlap nestihl letní pálení, tak do letního kvasu naházelo podzimní ovoce a pak to šel vypálit. Ta vypálená věc smrděla po starém kvasu po vůbec žádném ovoci.
Taťka chlapa pustil před sebe, když jel pálit a i když páleničář pročistil trubky, tak i ta naše slivovice dostala čuch po tom předchozím pálení. Pak, aby to vyčichlo, tak musel být demižón otevřený asi půl roku.
Brr 🙂 Já úplně nejsem ctitelem pálenek (i když naše domácí hruškovice patří do přihrádky „za rozumného užívání léčivá“:)), ale doteď si pamatuju, jak před lety přinesl na jedno setkání manžel Ygy naprosto úžasnou meruňkovici. Já byla jako vždy řidič, tak jsem dostala jen maličko jeden večer, ale tak hladivý zázrak jsem nepila předtím ani potom. A ta vůně! 🙂
a to jsi ještě nepila naši, co pálí Davidův taťka… ta z roku 1988, kterou jme měli na přípitek na svatbě, je jako hedvábí 🙂 naprosto neuvěřitelná chuť.
tam tomu chlapovi zatracenému se pomstilo jeho vlastní „pálenuo“ když to pak měl pit 😀 jestli to nakonec nemusel nalít hryzcům do díry 😀
Jojo, jednu takovou taky ještě máme. Už poslední 2 flašky. Letos jí už bude 35 let. 🙂
To už není pití, to je památka 🙂
však si ji také hýčkáme (viz výše) 😀
Můj švagr při pití těchto lahodných moků vždy pronáší „Tá je tak dobrá, že se dá mazat na chleba!“
A díky Dede za pochvalu, to vždycky potěší. Pravda, určitě nebyla tak dobrá, jak od Evy B. 🙂 🙂 🙂 – protože „tá naša je stejnak lepší!“ 😉
tož ta Vaša byla marhulovica, ale ta naša je slivovica 🙂 tak vlastně nemůžeme srovnávat 🙂
Ta naša je trnkovica. Neboli jednodruhová slivovica z trnek. 🙂