BTW: Umění nerozumět

Stojím v hotelové jídelně a bedlivě pozoruju, jak si host přede mnou dělá v automatu kávu. Potřebuju vědět, do čeho jdu. Ovládání kávovaru je totiž psané pouze hebrejsky nebo arabsky, takže nepřečtu ani ň. Řeknete si – jaká je věda vybrat si příslušný obrázek? Inu, tohle byl sofistikovanější přístroj – chtěl procenta! Kolik kávy, kolik vody, kolik mléka… Pokud člověk nerozuměl návodu, musel potřebné odkoukat.

 

Naše vánoční výprava do Izraele pro mě znamenala poznání na tolika úrovních, jako málokterá jiná cesta. Mimo jiné vedla i k uvědomění, že schopnost nerozumět a přesto přežít je dovednost jako každá jiná a pomáhá jí trénink. Ten naštěstí mám. Dlouhodobý.

Začalo to v roce 1992, když jsem s dětmi přiletěla na Taiwan, a nejen neuměla čínsky, ale navíc moje znalost angličtiny odpovídala tomu, co se člověk dokázal naučit v českém školství před rokem 89. Tedy byla… řekněme… hodně bazální. Abych přežila, musela jsem se zlepšit v angličtině, naučit se čínsky počítat, několik základních frází a být velice, velice pozorná. I tak jsem byla párkrát na pokraji zoufalství – třeba, když bankomat neuměl anglicky a já se strašně bála, že mi při chybě spolkne platební kartu.

Proti tomu byl život v Norsku podstatně snazší – přece jen jazyk psaný latinkou se člověk učí mnohem rychleji. Nejhorší zpočátku byly všelijaké doplňující příkazové tabule u dopravních značek, kdy omyl mohl vyjít hodně draho. Konec konců v roce 2006 Google Translate ještě k dispozici nebyl. Ostatně ani chytré telefony ne.

Takže na pobyt v Izraeli, v zemi, kde se používá dvojí písmo, které jedno jako druhé vypadá jako rozsypaný čaj různé kvality, jsem měla velmi slušnou průpravu. Navíc, anglicky umím podstatně lépe než kdysi. Nicméně obezřetnost byla vždy na místě. Například pán, který si dělal kávu na vedlejším kávovaru, tak pozorný nebyl. Výsledný efekt bych nazvala „hrnečku vař!“

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023

 

Dnes je moje otázka jednoduchá – máte zkušenost s přežitím v prostředí, kde nerozumíte? Jaké taktiky jste používali? 🙂

 

Aktualizováno: 11.1.2023 — 09:59

46 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vzpomněla jsem si na Maďarsko, tam si také člověk moc nepočetl. 🙂 Naštěstí třeba jídelní lístky u Balatonu nebo v Budapešti byly i v němčině. Při jedné dovolené jsme byli ubytovaní v soukromí a s maďarskou rodinou jsme se dorozumívali také německy. Rusky ani za nic nechtěl mluvit nikdo! 🙂

    1. Maďarsko mi přišlo celkem jednoduché. Naučíte se jedno slovo a ono je ve dvaceti dalších. Všechno to jsou složeniny

        1. Pomáhá že SZ se čte jako S a S jako Š, GY jako ď a ly jako ej, začne to dávat trochu smysl

      1. Někdy v tom roce 1990, kdy jsem byla v Polsku, tak ta nenávist k Rusům z Poláků jen čišela. To bylo ještě na úplně jiné úrovni s námi, kteří jsme je také nemuseli.

        1. Máš pravdu, taky si na to z Polska pamatuji.
          A asi jsem to napsala nejasně, ale tenkrát v Maďarsku nechtěl mluvit rusky nikdo z té maďarské rodiny, ale ani z naší. Oni si stále pamatovali na rok 1956 a my zase na 1968.

  2. Pokud jde o kávovar, dokážu s ním vyrobit neštěstí i v českém hotelu, takže pozorování nutné.
    Při cestování mě zachraňuje angličtina s ruštinou. Rhodos mě přdkvapil, občas bylo něco jen řecky a to jsem nepřečetla. Ale zas se nestydím zeptat a podle odpovědi úměrně snížím gramatickou náročnost případné další otázky 🙂

    1. Tak řecká abeceda je hojně používaná v matematice, takže i s tou bych si snad celkem poradil (z hebrejské jsem v matematice potkal pouze alef, tak tam bych se nechytal 🙂 …) Mimochodem nejhezčí výraz typu dvojice, trojice, … n-tice byl pro n-tici s počtem členů rovným omega s indexem lambda až hrůzostrašně znějící omegalambdatice 😀 …

    2. Matyldo, tvá angličtina je luxusní – to dobře vím, však jsme spolu cestovaly:)) To já jsem ten massa Bob 😛
      A pamatuju si, jak sis začínala oprašovat tu ruštinu – a to je už taky pár let, co? 🙂
      A řecky bych taky nic nepřečetla, byť alfa, beta, gama, delta bych ještě dohromady dala:))

      1. Můj muž si ze mě dělá legraci, že vždycky a všude čtu. Nejvíc ho pobavilo, když jsem jednou v Řecku luštila křížovku, takovou tu jednoduchou, švédskou. No, nevyluštila, ale zato jsem si přečetla, kdo kde v okolí zemřel a jaké mají v místních obchodech akce (já si vždycky všude ráno čtu místní noviny).
        Jinak, evropská písma jakž tak zvládám, ale s tím rozsypaným čajem bych si fakt neporadila.
        Ovšem „jazykový génius“ byl přítel mojí máti. Žádný jazyk v podstatě neuměl, ale domluvil se všude, fakt všude. Prostě rukama nohama.
        Co se mi osvědčilo, je naučit se jen pár slov nebo vět země, kam jedeme (kamarád, velký cestovatel, který už byl fakt všude, včetně Papuy-Nové Guiney, tam byl víckrát, říká, že před každým odjezdem někam se naučí tak 1000 slov).
        MLP tvrdí, že na jazyky není, nicméně pořád má „cally“ a „workshopy“ s mateřskou firmou a zvládá to velmi dobře (slýchávám ho přes dveře, když je ve vedlejší místnosti a za mě OK), jen si holt nevěří. Ale základy svahilštiny se naučil celkem rychle a pak s místními celkem uspokojivě konverzoval.

  3. S rozsypanými písmenky ve formě čaje a příslušnými jazyky zkušenost nemám, protože jsem se zatím v takových končinách nepohybovala. Je to samozřejmě škoda a jeden nikdy neví, třeba jednoho dne…
    Pokud jde o cizinu, nejdéle jsem byla v Itálii, kde se neznalost jazyka neodpouští. Pravověrný Ital má totiž jako rodnou řeč místní dialekt nebo řeč (např. Furlandštinu), která s italštinou má jen málo společného a jako první a často i poslední cizí řeč má italštinu. Italsky jsem se učila 2 měsíce před prvním příjezdem a pak prakticky po příjezdu. Mluvila jsem po třech týdnech tak, abych si o základní věci řekla a když se na mě šéfová obrátila anglicky, její technici jí řekli, že už umím italsky dost, od té doby jsem od ní angličtinu neslyšela. Má klika byla, že se v Itálii naštěstí píše latinkou a čte se víceméně jak píše (samozřejmě s drobnými odlišnostmi od nás). Koneckonců, zrovna tam k tomu historicky mají opravdu důvod. Jiná věc je pochopit Italy jako národ nebo možná lépe směs národů a jejich zvyků. Ale to by bylo na delší psaní. Když jsem se konečně slušně naučila, bylo to tam moc fajn, jednají s člověkem úplně jinak, pokud se sami mohou volně vyjadřovat v jejich rodné nebo přinejhorším té první a poslední cizí řeči.

    Kratší pobyt jsem kdysi absolvovala v Rusku – azbuku jakž takž umím dodnes, ale v 16 letech, to v Moskvě také nebylo lehké. Ne, že bych v zásadě nerozuměla a po několikaleté výuce nemluvila, ale ten policejní stát a celkový nedostatek všeho (i když v té rodině jsem hlady opravdu netrpěla) jsem prostě nedávala. Zkušenost to byla svým způsobem do budoucna neocenitelná, ale bohužel naprosto negativní. Jak ráda jsem se vrátila do Československa sešněrovaného normalizací.
    Polsko – počátek 90tých let – po třech týdnech jsem mluvila napůl polsky napůl česky. Polština je krásná, pro mě používali slova, která jsem znala z pohádek. Samozřejmě, že některé výrazy se člověk naučit musí, aby se nedostal do nějakého velkého trapasu. Polští chlapci se s některými děvčaty chtěli pokochat… Občas se na trhu zamračeně zeptali, jestli jsem z Ruska, když jsem odpověděla, že ne, že jsem Češka, pokaždé okamžitě roztáli.

    Finsko – tam jsem byla na konferenci. Ta byla v angličtině, ale venku jsem měla kliku, že názvy byly dvojjazyčné – finsky a švédsky. Slušně jsem se rozebrala ve švédštině a trefila, kdyby to tam bylo jen finsky, asi by to bylo mnohem zapeklitější. Ta řeč s tím, co jsem se kdy naučila, nemá nic společného a pokud tam občas něco bylo jen finsky, jen jsem na to mohla zírat. Mobil jsem měla jen tlačítkový. Podobně kdysi na cestě Norskem, řeč je někde mezi němčinou a angličtinou s vlastními výrazy – v tom se člověk nakonec docela vyznal. A to Google překladač v roce 1991 opravdu neexistoval.
    Německo, Rakousko – tak trochu rozumím, ale nemluvím nebo jen pár slov. Nějak na to nikdy nedošlo. Ale, nadpisy víceméně přečtu, takže se dopravím, kam potřebuji. S kolegou jsme byli před časem v Giessenu, kde jsme museli projet Chemnitzem, bývalým Karl-Marx-Stadtem. Na zpáteční cestě jsme na objížďce zakufrovali, a když jsme asi potřetí jeli kolem té obrovské hlavy Karla Marxe, přes odpor kolegy jsem potupně zapnula navigaci. Jinak bychom tam asi bloudili dodnes. Ta hlava je fakt obrovská 🙂

    Takže asi tak, opravdu stačí, aby ta řeč neměla se slovanským, románským nebo anglo-saským základem nic společného, a to může i psát latinkou, a člověk je v …

    1. Milá Apino, ty se prostě neztratíš 🙂
      Jo, s těmi Italy souhlasím. byli jsme tam v posledních letech aspoň 4x za sebou a ví Bůh, že si nepamatuju tak časté užívání Google Translate jako tam:)) Máš pravdu i v tom, že moje pokusy vždy ocenili, i když se na odpověď vždycky načekali 😛

      1. Až vyjedu někam, kde je píšou tím rozsypaným čajem a slova chrchlají někde hluboko v hrdle, tak si to povíme. Jinak člověk musí mít trochu představivost a pak se v základu trefí alespoň přibližně i do té švédštiny nebo norštiny nebo koneckonců i francouzštiny. Ale třeba z maďarštiny umím jen nem tudom, kijárat a bejárat. První je nerozumím, ta druhá dvě jedno vchod a druché východ, ale dodnes nevím, které je které 🙂

  4. Tak ta písmena jako rozsypaný čaj mne zaskočila v Egyptě,kdy jsem vlastně nedomyslela že nepřečtou ani arabskou číslici,než mi to došlo,nemohli jsme se domluvit,pak přišel odborník na Čechy. 🙂 Když mám říct něco nahlas anglicky, vždycky se v duchu dlouho připravuji na větu holou abych pak po vyslovení čučela jak puk na toho protějška,který doznal dojmu,že se pěkně pobavíme. Rusky zvládám,na ouřad chodívalo kdysi dost ukrajinských pracovníků s tím, že ztratili pas,řidičák atd., moji mladí kolegové se nechytali,konečně jsem se cítila v tomto oboru využitá. 🙂 Dnes vítám zpravodaj Ukrajinskou Pravdu,čtu ji v té ruštině,kterou,jak jinak nemusím ale ten jazyk zato nemůže, že? Jinak venku v zemích nemluvících anglicky,to většina místních zvládá přesně jako já, tak si připadám tak nějak světově.

    1. Jenny, klobouk dolů 🙂 Já už pořádně rusky nečtu. Jak jsem měla ruštinu i na vysoké, v životě jsem ji nepoužila… Vždyť já vlastně nepřijdu do styku ani s Ukrajinci. Přitom cestuju a cizinci nás také navštěvují. Jen jedinkrát, před mnoha a mnoha lety u nás byl jeden Martinův kolega, který byl Rus. Ovšem mluvili jsme anglicky:))

  5. v Moskvě jsem razgavárivala v parjadke. Domluvila jsem se i v Chorvatsku a po 10 dnech pobytu i chorvatštinou a zvyšovala si slovní zásobu konverzací s místními mladíky, abych ji po dalších 5 letech zapomněla, ale stejně tam něco zůstalo a slovník je můj kamarád,i když už se tam jet nechystám. Angličtina je něco tak strašného,že tou se nedomluvím nikdy..němčina je na šprechtění při nákupech, objednávání jídla a pití použitelná vcelku v pohodě, ale nic víc.Ve Francii mi hodně pomohl slovník a ruština..bošský jazyk(němčina) v Normandii – nepoužitelný…toužila jsem se naučit esperanto,ale nevím, zda se ještě někde vůbec používá….

    1. Máš přirozený talent a rozvineš ho vždycky do té míry, do jaké potřebuješ. Taková byla moje maminka – přirozeně se učící, bez obav mluvící jakkoliv. Bohužel po ní nejsem 😛

      1. Máš přirozený talent a rozvineš ho vždycky do té míry, do jaké potřebuješ.
        TO JSI ŘEKLA KRÁSNĚ, DEDE.
        Moje máti by ti řekla – žádnej talent, lemra líná se něco naučit pořádně…po kom to dítě je,to nevim.

  6. Pokud mohu, tak také odkoukávám. A pokud mi to nejde, tak si řeknu o pomoc i kdyby to mělo být s úsměvem a posunky.

      1. na Mallorce jsem opravila v hotelu posun jezdící plochy pro pokládání a opečení toastů – nejezdila a toasty se pálily..opravář prej do týdne a chtěli to odstavit z provozu..stačil šroubovák, fén a štětec.. 😉
        potřebné věci jsem si od jejich „údržbáře“ vyžádala v ruštině 😀
        PS: stačilo vyčistit převody 😀 ale byla to mašina z kuchyně a on z ní měl strach..já chtěla opečenej nepřipálenej toast 😀 a zbytek personálu asi nechtěl poslouchat brblající hosty…

          1. byla to docela prča. jen jsem si říkala,jestli to nebude tím, co jsme si myslela,budu za blbce. 😉

  7. Já si vzpomínám, jak kdysi líčil někdo z českého velvyslanectví v Moskvě, kolik telefonátů s žádostí o pomoc mají od lidí „ztracených“ v metru, a když se ptají, z které stanice volají, tak právě to ti chudáci nevědí, protože její název neumějí přečíst 🙂 – ještě že nám starcům bolševik natloukal do hlav ruštinu – která mi sice navzdory celkem 11,5 rokům (6+4+1,5) z hlavy vysublimovala, zanechávajíc v ní naštěstí alespoň svoje písmenka (užitečná i v leckteré jiné slovanské zemi) …

    P.S. Marně dumám nad tím, nakolik měla na „lásku“ k ruštině vliv „bratrská“ pomoc, po které jsme v září v sedmé třídě ZDŠ ruštinu sabotovali – až to musel přijet řešit školní inspektor …

    1. Já svůj první kontakt s cyrlicí měl v Bulharsku, ale protože nám bylo 18 a chtěli jsme zkoušet levný alkohol (typu kuchyňská sklenice vodky za 7 korun), tak jsme se to naučili docela rychle

    2. Taky pořád ještě čtu, i když bídně.
      Když jsme v Jeruzalémě čekali dole v hotelu na taxík (šábes, jinak se jet nedalo), oslovila nás tam taková starší křehce vypadající elegantní paní – jestli mluvíme rusky. Ani jeden jsme se k tomu neznali. Navrhla jsem jí: Česky? Slovensky?
      Jak uslyšela „česky“, ožila, řekla, že je z Ukrajiny, z Kyjeva. Najednou si Martin vzpomněl, že rusky pořád ještě trochu umí:)) Bylo to stručné, ale trhalo to srdce. Měla chuť jsem ji obejmout, ale obávám se, že bychom pak brečely obě. Naštěstí nám přijel ten taxík…

      1. Mimochodem „díky“ své bezvadné angličtině (na průmyslovce pouze v 1. ročníku, poté už se nekonala, ani si nejsem jistý proč) také skvěle rozumím navigaci v autě (rok 2011, bez češtiny), takže když jsem nutně potřeboval se navigací řídit, tak jsem přepnul na ruštinu. Navigačním hláškám jsem rozuměl, ale tragédie byl display, kde zažité anglické výrazy nemající ani české ekvivalenty byly vyvedeny v ruštině – písmenka jsem přečetl, ale slova mi smysl nedávala 🙂 …

        1. Tak to musela být děsivá kombinace 😀
          Já mám jsem zvyklá na navigaci v angličtině (naše první auto s navigací jsme měli právě v Anglii) a popravdě jsem to používala i později v našich autech, protože měla prostě lepší dikci a přirozenější hlas. Ovšem výslovnost českých názvů uměla být překvapující 😀
          V Martinově autě používám angličtinu už proto, že ta česká dává povely bez udání jednotek, takže třeba „za tři sta odbočte vpravo“… a já pak cítím strašlivé nutkání ty metry za ní dopovídat:)) No a pak občas minu, co mi vlastně říká 🙂

  8. Já se toho děsím, takže se držím v našich hranicích. Byť jsem se snažila své jazyky kousek popostrčit, nejde mi to. A naučit se jazyk „hozením neplavce do vody“, na to prostě nemám odvahu. Na Tvém místě bych si prostě dala čaj či něco jiného, u čeho bych se nemusela bát co provedu 😀

    1. Na to mám takový trochu zvláštní recept. Člověk musí selhat, aby zjistil, že se svět nezbořil. Ale ty první pocity jsou opravdu těžké

    2. Číslo má pravdu 🙂 Ideální je, když tě osud hodí do vody a řekne plav:)) Navíc, já jsem na jazyky taky natvrdlá, ně a ne si vzpomenout na ta správná slova, když je akutně potřebuju. 🙂 A to v mojí rodině se nadání na jazyky aktivně vyskytuje, jen mě nějak přeskočilo:)) No a tak se celý život patlám je s tou angličtinou! Ale co ji pořád čtu, už jsem prakticky gramotná 😛

      1. Ono to přirovnání zní trochu děsivě, ale fakt, že člověk něčemu nerozumí a občas udělá chybný krok a….nestane se vůbec nic, nikomu to neublíží, jen zkušenost je zas o kus dál

          1. Jenže… já sice ráda a často „vystupuji ze své komfortní zóny“, jak je teď moderní (hlavně říkat 😀 ), ale ne v tomhle oboru. Můj starší bratr je v tomto můj pravý opak, ten si prostě koupil letenku do Thajska aniž by tam měl něco zajištěno a aniž by uměl jakýkoliv jazyk – on si tam měsíc užil, včetně spousty výletů a létá tam takto každý rok. Letos je změna, bude Vietnam. Já se tam nedomluvím, nechci zkoušet jídla co neznám, natož když se neumím domluvit co v tom vlastně je, hotelům se vyhýbám i u nás… nesedím za pecí, ale když už mám zabloudit, tak tam kde se zas najdu.

            1. Já vím, že umíš 🙂 Jen v jiné oblasti. Já zase neujdu ani desetinu toho, co ty, stejně jako bych nedokázala dostat do běžného života tak duševně pochroumaného psa, jako byl Vašík. Každý máme něco…
              Ostatně, víš kolikrát já si při našich pobytech v zahraničí přála, aby se prostě nepočítalo s tím, že jsem flexibilní a všechno zvládnu? Co já si užila nervů a strachu… ale když člověk musí, tak musí, no.

            2. Jde jen o to, aby se člověk nebál jít za něčím co skutečně chce. Někdo se bojí letět do Říma, i když jej z filmů může milovat a jiný se může bát třeba účastnit se kuchařského kurzu i když by moc rád uměl vařit lépe…o tom to celé je, nezablokovat sám sebe

              1. No jo, u mne to bude o tom, že vlastně ven nechci. Nestíhám ani to co bych chtěla tady. Tu angličtinu bych teda chtěla, i jsem pro to něco dělala, ale zjevně to u mne není moc vysoká priorita.

  9. Někdy mám pocit, že jsem ztracena ve vlastní zemi, že nerozumím tomu, co se kolem děje.
    Jinak chápu tvou snahu odkoukat, jak se vaří káva na Izraelském přístroji, dělám to podobně, když nevím. 🙂

    1. Blážo, vypni se dokonale od zpráv. Opravdu to zkus. Zjistíš, oč je svět najednou snesitelnější, lidé budou vypadat normálněji. Zjistila jsem, že s pramínkem zpráv čerpaných přes net ze slušných zdrojů vystačím. Dívat se na telku, asi dojdu k závěru, že je na čase nějaká katastrofa, aby lidstvo začalo jinak a třeba lépe. Přitom to není pravda, ono to jde i tak, a kolem je spousta báječných lidí.

  10. No a v té části Afriky, kde se pohybuji sice hovoří anglicky, ale někdy máte pocit, že každý mluvíte jiným jazykem. Nejde ani tak o slova, ale celkové porozumění, kdy různé procesy včetně banálního nákupu mohou probíhat jinak, stejně jako reakce na vaše otázky. Téměř na vše odpoví Yes, aby vyhověli, ale ve skutečnosti to tak zdaleka není. Někdy v otázkách člověk musí být opatrný, protože jen tak mezi řečí zmínite, že vám něco chutná, že se chcete někam dostat apod a urputně se vám začnou snažit vyhovět, včetně toho obejít celou vesnici a vy jste vlastně nic nechtěli! Další specialitou je, že vám tvrdí, že produkt mají, a pak řeknou ať počkáte a on/a pro něj jde do jiného obchodu! Stejně jako sliby časových jednotek „now“ nebo „10 minutes“ fakt neznamená to co si člověk představí. No nemluvě o takových věcech jako cenotvorba, ubytování…a asi tak nějak všechno. Teď už si můžu říct, že (alespoň tyhle dvě země kde se pohybuju), umím dostatečně tak, abych si tu v klidu pobýval, nenechal se nějak výrazně napálit, a kolem 90% věcí, které návštěvníka vykolejí, nebo minimálně donutí fotit, psát, kroutit hlavou, už chodím bez nějakého extra zájmu.

    Ještě chci dodat, že když jsem potkal někoho z Evropy nebo USA, jazyk byl stejný, ale porozumění o toooolik vyšší.

    Tím jen dávám příklad, že jazyk je opravdu jen část překážek ve významu „nesrozumitelné prostředí“

    1. Díky za skvělý příspěvek – dovedu si to představit! I když to asi nezkusím.
      Ono to na tom Taiwanu bylo v některých směrech podobné. Třeba to, že se usmívali, i kdyby ti chtěli zakroutit krkem. Slovně souhlasili, protože to bylo zdvořilé, ale ne proto, že by si to mysleli. Cožpak já se s tím vždycky nějak poprala, nakonec jsem tam byla matka na mateřské, jen jsem docházela na kursy na sousední univerzitu. Ale Martin, který na té univerzitě učil a fakt musel dojednávat věci, ten si dal! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN