Stojíme na křižovatce úzkých uliček a přemýšlíme, kudy dál. Jsem si naprosto jistá, že u brblajícího prodejce koření jsme už minimálně jednou byli! Bylo by fajn jít jinudy než posledně, ale copak jsem s to si vzpomenout, kudy to posledně bylo? Ne, že by to vadilo, samozřejmě. Ztratit se ve Starém městě Jeruzalémském je jeden z nejlepších způsobů, jak ho poznat. No dobrá, poznat ne – na to bylo potřeba tu strávit podstatně víc času. Ale získat dojem se tak dá.

Pokud byste se opravdu chtěli dozvědět podrobnosti o památkách Starého města v Jeruzalémě (Old City), pak vám mohu nabídnout leda nějaké odkazy – třeba zde nebo tady. Já vám je poskytnout nedokážu. Tedy, ne, že bych většinu z nich aspoň nezahlédla, ale… Zkuste si představit, že nacpete třeba jen část pražských památek na kilometr čtverečný. Kostely prolínající se s kláštery, paláci, zahradami, a ještě bych tam přišoupla radnici a pár těch nejstarších městských domů. Pražský hrad by se tam samozřejmě nevešel:))

A map of the religious quarters that make up the Jerusalem Old City.

Potom byste mezi tím vším poprvé v životě chodili úzkými uličkami, snažili se všechno identifikovat a pak si to i zapamatovat. Copak Týn od Svatého Mikuláše (jedno kterého:)) byste rozeznali na první pohled! Chrám Panny Marie Sněžné si taky nepopletete. Ale ten zbytek… kam se podíváte samé kamenné zdi, oblouky lomené i románské, věže, věžičky a vznešené interiéry, kde je, slovy klasika, všechno krásně vymalováno! 🙂

Jeruzalémské hradby jsou v noci velmi působivé

Dojmů byste měli nad hlavu, ale všechno by vám tak nějak splývalo – kromě těch nejsilnějších momentů. No, a asi tak jsem dopadla já ve Starém městě Jeruzalémském. A pak tu byli lidé. Těch si všímám vždy a tady jsem měla prakticky vizuální hostinu. Jo, a zmínila jsem kočky? 🙂 Takže komu se chce po férovém varování pokračovat ve čtení, je srdečně zván.

Via Dolorosa – zastavení

Staré město je ohraničeno vysokými pohlednými hradbami, které tu nechali postavit Osmané v 16. století, takže když vám fantazie vykreslí křižácká vojska kol kolem, jste časově poněkud mimo:)) Ale jen časově, protože křižáci tu opravdu byli a nějaké ty hradby také. Jestli je na hradby hezký pohled přes den, v nasvícené v noci jsou ještě působivější. Něco vám řeknu, dobývat bych je rozhodně nechtěla, i kdyby ty původní byly nižší než ty současné, které mají v průměru výšku 12 metrů. Bylo tedy dobře, že jsme mohli ke vstupu do města využít některou ze vstupních bran.

Via Dolorosa – zastavení. chrám

Celkem jich je osm, směrem od našeho hotelu po Jaffa Street jsme měli po ruce tři: Jaffskou (Jaffa Gate), Novou (New Gate) a Damašskou (Damascus Gate). Staré město je rozděleno do čtyř čtvrtí – židovské, křesťanské, muslimské a arménské. Do Starého Města spadá také Chrámová hora a část hory Sion (píšou ti, kdo vědí – já si zevnitř města hory nějak nedokázala všimnout). Na první pohled by se dalo říct, že je jedno, kudy do města vstoupíte – tak velké zase není. Pro mě v tom ale rozdíl byl, protože v každém z těch míst vypadá město trochu jinak.

Svůj první dojem jsem si udělala na pomezí křesťanské a arménské čtvrti – neboli vstoupili jsme Jaffskou bránou. Ta je zajímavá tím, že neprojdete rovnou, jako bývá u bran zvykem, ale musíte jít do pravého úhlu, protože přímo před vámi je zeď. Prý z obranných důvodů. Pro člověka, který má procestovanou jižní Evropu, vůbec úplný jih Itálie, není architektura a charakter toho místa nijak extrémně překvapující. Kamenné uličky, domy, paláce, pevnosti, trhy a trhovci. Pokud je někde místo, i rostlinstvo se najde – palmy jsou obzvlášť fotogenické. V této části města se aspoň těmi hlavními ulicemi protáhnou i auta, i když někdy je to s proudem chodců trochu přetahovaná.

Rozdíl je v lidech, kteří tudy procházejí. Pokud jste poprvé v Izraeli, jako jsem byla já, máte co vnímat. Jako první si pochopitelně všimnete ortodoxních židů (Charedim), hlavně mužů – ti se opravdu nedají přehlédnout. Oblečeni v černém, s dlouhými pejzy, s černým kloboukem na hlavě posazeným buď klasicky vršku hlavy, nebo posunutý natolik do týlu, že vás napadá jediné – jak to, že jim nespadnou? Kippu (jarmulku) nosí pod kloboukem, což otázku výdrže těchto pokrývek na hlavě dělá ještě o kousek zajímavější.

Archeologické muzeum, Davidova citadela (a Davidova věž, ta není vidět)

Jestli dospělí muži vypadají obvykle důstojně, byť by spěchali ulicí s mobilem u ucha, u chlapců a mladíků je to jinak. Já vám nevím, jestli je to černou, nebo těmi klobouky, ale naprostá většina těchto klučičích hříbat vypadá jako protažení křivým zrcadlem – nesmírně hubení a obvykle s brýlemi na nose. Připadá mi, že džíny, mikiny a bundy jsou k chlapcům onoho křehkého věku tak nějak milosrdnější.

Jak jsem se už zmínila, zaměříte-li se na pokrývky hlavy židovských mužů, okamžitě vám v hlavě vyblikne otázka – jak to, že jim to drží? V mnoha případech je odpověď snadná – kippu jistí nenápadná sponka. Jenže aby sponka fungovala, je třeba mít aspoň trochu delší vlasy… Spousta místních mužů má však v oblibě velmi krátké sestřihy, jiní s věkem vlasy nemají vůbec. Otázky, samé otázky! 🙂 Chápu, že to jsou patrně myšlenky nepříliš důstojné pro návštěvnici tisíciletého Svatého města, ale řekněte sami – vás by to nenapadlo? A co teprve ten klobouk nošený na temeni! 🙂

Židovské ženy (podle teorie ty vdané, ale to na ulici nepoznáte:)) na hlavách obvykle nosí šátky – mnoha způsoby vázané a velmi slušivé (hledejte si termín tichel a zadejte obrázky). Za povšimnutí stojí, že valná většina z nich nosí sukně, minimálně na vycházku do Starého města ano – to platí i pro holčičky. Pak jsou tu děti – spousta dětí! Skoro to vypadá, jako by minimum na rodinu byly tři, leckdy jich bylo i víc.  Jenže člověk venku těžko odhadne, jestli mezi syny a dcerami nejsou i neteře a synovci, že. Každopádně množství dětí nikoho nepřekvapuje, a to ani v restauracích.

Zvláštní skupinku velmi často potkávaných osob tvořily dívky oblečené v něčem, co byla skoro jistě školní uniforma – do půl lýtek dlouhá černá skládaná sukně, černé punčochy, černé boty a bílými podrážkami byly společným základem. Černý svetřík a bílá halenka vypadaly hodně společně, ale pod bundami a kabátky se to těžko posuzovalo. Mluvily spolu anglicky, možná i proto mě napadlo, že jde o školu. Když jsem zkoušela hledat na internetu, našla jsem nějaké college, ale uniforma neodpovídala, Takže nevím. Ale děvčatům to moc slušelo.

Děvčata ve školních uniformách

Ale vraťme se zpátky do uliček. Můžete si jimi toulat, jak vás napadne, nebo chodit podle mapy, a přece jen se trefit na plánovaná místa. Toulání má jednu výhodu – jdete za tím, co vás aktuálně zaujme. Někdy nenajdete nic zajímavého, jindy ano, záleží na štěstí a na tom, co považujete za zajímavé. Mě baví i zadní dvorky, pověšené prádlo a kočky na zdech, takže já si vždycky něco našla. Pokud chcete jít podle mapy, doporučuju mapy.cz – to je naprosto geniální nástroj, pokud tedy v úzkých uličkách chytnete signál GPS (což nemusí být pravidlem).

Malá technologická odbočka. Pokud se pohybujete bez průvodce v zemi, kde ničemu nerozumíte, je záhodno mít internet. Ceny za používání naší SIMky jsou dramatické, to platit nechcete. Vyplatí se tedy koupit místní SIM kartu. Můžete si ji dát do svého mobilu, ale pak budete mít problém třeba s různými chatovacími platformami nabízejícími i videohovory (ty chcete:)), které máte navázané na své číslo (např. WhatsApp, Telegram apod).

Damašská brána

My jsme s tím počítali a vzali s sebou můj starý mobil. Do něj jsme dali koupenou SIM s předplaceným internetem a voláním. Obvykle sloužil jako hotspot pro naše mobily (brali jsme si z něj internet), telefonovali jsme z něj, pokud to bylo nutné (třeba do hotelu), a díky místnímu číslu jsme si mohli stáhnout aplikaci na objednávání taxi. V autě nám později sloužil jako navigace (Waze). Je to jednoduché a funkční řešení.

Kontrolní stanoviště u Damašské brány

Další návrat do uliček. Jestli se židovská, křesťanská a arménská čtvrť podobají jedna druhé v kamennosti, úpravnosti a jisté důstojnosti, muslimská vypadá úplně jinak. Už vstup do města Damašskou bránou vás praští přes… oči, uši i nos 🙂 Hned u brány začíná trh, který, jak se později ukáže, pokračuje snad kamkoliv. Ok, našinec trh čeká – suvenýry, občerstvení, typické zboží – třeba šátky, že? Jenže tady je naprosto všechno. Babky se zeleninou (krásnou, čerstvou), chlapi se vším ostatním.

Jistě, jsou tady tuny všelijakých cetek pro turisty a očekávané občerstvení. Ovšem vedle toho tu nakoupíte snad jakékoliv oblečení – od šatů pro arabské ženy až po baťohy North Face. Ale také tu prodávají maso, koření, domácí potřeby, kufry… a v tu chvíli vám teprve dojde, že tohle není skanzen, že tady se bydlí. V uličkách širokých akorát na to, aby vyhnul člověk a osel se dvěma košíky na bocích! V uličkách, které prakticky zastřešují markýzy jednotlivých obchodů, kudy neprojede auto.

Pohled na hradby zevnitř města

Potom se začnete dívat pozorněji a uvidíte další věci. Tak jednak kabely. Naše památkáře by z toho kleplo a našinec se taky trochu ošívá. Takhle zohavit staleté zdi? Ale pak vám dojde, že pokud to nemá být skanzen, lidé potřebují elektřinu, vodu, plyn a internet. A kanalizaci. A co zásobovaní v osloširokých uličkách? Inu, motorky projedou vždycky. Pak existují úzká jezdítka pro jednu nebo dvě osoby. Po těch hlavnějších uličkách mohou jezdit i úsporná skoroauta, která kromě řidiče a spolujezdce vzadu uvezou ještě dva lidi (nebo jejich zavazadla).

Má to ještě jeden problém – jak jsem už zmínila, Jeruzalém je město kopcovité. Zejména muslimská část je na dost prudkém svahu… tudíž v uličkách jsou často schody. Spousty schodů. Pro ta malá autíčka, motorky, kočárky a případné cyklisty tak jsou kamenné rampy – buď na kraji uličky nebo uprostřed. Ovšem to není všechno, co tu jezdí.

Jednou jsme šli do města i dost pozdě večer, v muslimské čtvrti už zavřeli většinu obchodů a uklízelo se. Musím říct, že po celodenním obchodování bylo zatraceně co uklízet! Zametalo se, hadicemi umývalo, a nakonec uličkami projíždělo „popelářské“ auto. Malý náklaďáček s drátěnou korbou měl kola tak flexibilní, že ty schody vyjížděl. Dokonce mu nevadilo, když bylo každé kolo jinak vysoko. Šikovné!

Ta konstrukce je vstup na Chrámovou horu pro nevěřící – fronta bývá v sezóně skoro po celé délce (Foto: MartinR)

Poznámka skeptika: Nechtěla bych vidět, jak se sem snaží dojet hasiči.

Chrámová hora – Skalní dóm

Další věcí, které si tu rychle všimnete, je čistě pánská obsluha v obchodech. Arabky taky potkáte, ale jako nakupující, obvykle s houfkem dětí. Přemýšlela jsem nad tím, proč starší až staré muslimské ženy obvykle vypadají tak… přísně? Nepřátelsky? Martin nadhodil teorii, že to může být způsobem, jakým hidžáb ženám obepíná hlavu, ale to mi přišlo kapku hm… za vlasy přitažené:))

Tolik z mešity Al Aksá, kolik nám bylo povoleno vidět (nehádali jsme se)

Ty mladé s v něm i usmívaly! No a pak jsme se jednou v návalu lidí s jednou takovou zachmuřenou ženou vyhýbaly. Jak jsme si zdvořile navzájem dávaly přednost, najednou se na mě usmála – hezky a mile, takže najednou vypadala jako babička, a ne jako torpédoborec. Takže to také umějí, ale většinou evidentně k usmívání nevidí důvod, na svět je nejspíš potřeba hledět přísně.

Příchod k Západní zdi (od kontrolního stanoviště)

Pokud jste žena, je lepší, když v muslimské části města nepotřebujete na záchod. Existují tu veřejné toalety, ale po chvilce hledání (někdy dost zoufalého) začnete mít dojem, že všechny jsou jen pánské! Rozhodně tu nejsou dámské a pánské vedle sebe. Jednou nás moje potřeba zahnala na kávu dřív, než jsme po ní zatoužili. Po objednání jsem se zeptala na toalety. Obsluhující muž se na mě pátravě podíval, pak si vzdychl a pravil, ať jdu za ním. Vedle kuchyně byly chatrné dveře s vypínačem nahoře nad futry. Druhý muž, patrně kuchař, se na mě taky dlouze zadíval, než cvaknul vypínačem a ty dveře mi otevřel. V malém kamrlíku bylo kde a co a naštěstí i ten záchod. Eh… ty dveře byly velmi chatrné, ale díkybohu za ně:))

Ženská část Západní zdi

Ještě k záchodovému tématu – u Západní zdi, na místě maximálně navštěvovaném, jsem snad poprvé viděla veřejné záchody, kde byla dámská část navržena a realizována natolik velkoryse, že kapacitou stačila, takže se netvořily fronty. Tedy, občas pár žen čekalo, ale to proto, že nevěděly o těch dalších uličkách s kabinkami. Zní to jako nepatřičná zbytečnost, když píšu o Jeruzalému, Svatém to městě, ale víte, jak tohle cestující ženu potěší? 🙂

Mužská část Zdi (Foto: MartinR)

Ano, už budeme i u památek. Jenže v té souvislosti musím zmínit i kontrolní stanoviště, policii, samopaly a bezpečnostní rámy. Je fascinující sledovat zdejší pestrou společnost – Židé (ortodoxní i moderní), muslimové, křesťanští mniši, kněží, turisté odevšad, muži, ženy, děti… vše v jednom houfu. Jenže v této části světa se této barevné pospolitosti dosahuje jen s důslednou kontrolou – proto ty samopaly. Před vstupem ke každému ze svatých míst, lhostejno o jakou víru se jedná, jste kontrolováni. Nedivím se. Jen doufám, že třeba přijde čas, kdy to potřeba nebude.

Západní zeď (Foto: MartinR)

Jako první jsme přišli k Západní zdi. Ale než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, Martin mi ukázal dřevěnou konstrukci vlevo od nás vedoucí nahoru nad Zeď a vzrušeně povídá: „Podívej, na Chrámovou horu není fronta – pojďme honem, ještě to stihneme. Minule jsme tu strašně dlouho čekali…“ Dobrá, šli jsme na Chrámovou horu. Jak se dozvíte z Wikipedie a jakéhokoliv průvodce, nachází se tam mešita Al Aksá (ta větší s černou kopulí, měly by snad být stříbrná) a Skalní dóm (to je ta budova se zlatou kopulí – je vidět odevšad).

Nádvoří před Zdí (Foto: MartinR)

Na to, že je to nejposvátnější místo pro Židy a třetí nejposvátnější místo pro muslimy, to bylo takové… neklidné. Příliš mnoho samopalů, nevěřící nebo jinakvěřící k mešitám nesmějí, Židé se tam nesmějí modlit. Možná by člověk našel klid k rozjímání uvnitř mešity, ale to se prostě našinci nestane. Takže jsme se rozhlédli, vyfotili to, co jsme mohli a už nás hnali k východu – blížil se čas modliteb a nemuslimové tam už neměli do dělat. No co už. Hezké to tu je, ale ne pro nás.

Cestou na Golgotu

I sešli jsme zpátky k Západní zdi. Té se tak říká, protože je to západní zeď Chrámové hory, místo, kde stával posvátný židovský chrám. Místo modliteb je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského chrámu obklopovala Chrámovou horu. Je rozdělená na mužskou a ženskou část, tedy rozdělili jsme se také. Přehodila jsem si přes hlavu šátek a pomalu vstoupila do ženské části. Bylo tam plno, ale ne narváno. Všechny plastové židle byly obsazené, přímo u zdi pak stály ženy a dívky rameno vedle ramene.

Chrám Božího hrobu

Všechny se modlily… a já si tam na okamžik připadala úplně nepatřičně. Potom jsem si uvědomila, že s úctou k tomuto místu a těm lidem tu stát mohu, že ten nahoře to chápe. Přestože nepatřím do žádné církve, jsem… no… spirituální osoba. Tak nějak soukromě, ne žádnou ezo formou. Stála jsem tam, snažila se vnímat kousek města, který je pro mnoho lidí posvátný celá tisíciletí, a… necítila jsem nic.

Kámen Pomazání

Jen tu úctou krocenou zvědavost a dychtivost poznávat a chápat. Zdá se, že mi na silnější pocity v žilách neproudí ta pravá krev:)) Po tomto zjištění jsem se nesnažila dostat až ke Zdi, byť volná místa mezi ženami se průběžně objevovala a zase uzavírala. Po chvíli jsem zvolna odešla. Možná to pro mě nebyl spirituální okamžik, ale určitě byl důležitý. To proto, že jsem zase něco málo pochopila.

Ty modré balkónky vlevo prý patřily Řádu Božího Hrobu

S Martinem jsem se setkali na velkém nádvoří před vyhrazenými prostory pro modlitbu. On má ze Zdi jiné pocity než já, možná proto byl překvapen, že jsem na takovém místě zůstala jen turistou. Ještě chvíli jsme tam spolu stáli a nechávali dojmy doznít. Pozorovali jsme lidi – to mě nikdy neomrzí. Přestože mám ponětí o historii tohoto místa, působilo na mě tady dole přívětivě a přátelsky. Tak trochu jako vlídná zahrada. Nejsvětější místo všech tří hlavních náboženství tohoto regionu, mezi kterými to jiskří už celé věky. Možná největším problémem všech náboženství jsou lidé – jen málokdy spolu dokážou vycházet a každá záminka k šarvátkám a bojům se jim hodí. A co je lepšího než držet planoucí pochodně ve jménu svého boha, ať už si ten o tom myslí cokoliv?

Rotunda

Naše další cesta vedla na Golgotu. Tedy do Chrámu Božího hrobu. Pokud jste shlédli v nejrůznějších kostelech a muzeích tolik historických obrazů zobrazujících křížovou cestu jako já, máte v hlavě chtě nechtě jistou představu. Ta ovšem nezahrnuje bloudění kamennými uličkami, hledění do mobilu a mumlání – odbočit už tady nebo až potom? Opět projdete kolem naříkajícího prodejce koření („Jo, každý by fotil a nikdo nic nekoupí! Už pět dní jsem nic neprodal!), pak odbočíte, ještě kousek jdete, kolem vás jsou pořád jen zdi, a najednou, skoro bych řekla „kde vzal tu se vzal“ objevil se Chrám.

Fronta u edikuly, která obsahuje Boží hrob s předsíňkou

Vypadá hodně jako pevnost, statný a podsaditý, rozpínající své stěny nad poklady, které chrání. Pokud je opravdu na vrcholu hory/ kopce, není to mezi těmi všemi zdmi znát. Navzdory Chanuce a rapidně se blížícím Vánocům (bylo 20. prosince) tu nebyly davy. Lidé procházeli, ale v klidu, bez front, člověk měl aspoň trochu rozhled. Vešli jsme dovnitř a hned před námi byl tzv. Kámen pomazání, kde byl podle pověsti Ježíš uložen předtím, než byl pohřben. Chvíli jsem stála opodál a sledovala lidi, kteří se vkleče kamenu klaněli, evidentně se modlili. Bylo to zvláštní a cítila jsem se stejně odtažitě jako u Zdi.

Průčelí edikuly – detail

Obrátili jsme se vlevo a šli přímo do veliké rotundy (Anastasis), kde se nachází stavba (edikula) kryjící Ježíšův hrob. Pokud k němu chcete jít, musíte si nejdřív vystát frontu, potom sestoupíte do malé předsíňky a teprve potom, když na vás přijde řada, smíte velmi nízkým vchodem vstoupit k Božímu hrobu. Šli jsme tam spolu s Martinem – paní, hlídající vchod a usměrňující provoz poznala, že patříme k sobě a nenamítala, když jsme vstoupili oba naráz. Byli jsme tam jen chviličku, ale přesto to byl pro mě velmi silný okamžik. Když jsem vycházela ven, asi jsem se tvářila… nějak… protože ta hlídací paní na mě najednou velmi vlídně promluvila a letmo se dotkla mého ramene. Ano, bylo to velice, velice zvláštní. A krásné.

Předsíňka Božího hrobu

A pak jsme se vrátili zpátky do uliček, které nijak nepřipomínaly Golgotu z obrazů, i když jsme se kus šli po Via Dolorosa, která by měla vyznačovat původní křížovou cestu. Musela jsem se usmát, když jsme opět míjeli profesionálně naříkajícího prodavače koření (jiný prodejce za rohem měl frontu, takže naříkač měl buď vysoké ceny, nekvalitní zboží nebo si vymýšlel:)) a vrátili se do ruchu muslimské části Města. Přiznám se, že ač je tato čtvrť určitě špinavější a hlučnější než ty ostatní, je také živější a zajímavější, aspoň pokud jste turista, který jen prochází. I proto jsem ráda naše toulky začínala právě u Damašské brány, abychom obvykle vylezli ven tou Jaffskou.

Vánoční výzdoba za Novou bránou

Novou bránou, která vede do křesťanské části, jsme vlastně do města šli jen poprvé, a pak večer před Štědrým dnem. To vypadala živěji, tma umožnila zapnout světla, takže sváteční výzdoba krásně vynikla. Byl tam adventní trh, hrála hudba, vonělo svařené víno a bylo tam narváno. Pobyli jsme tak deset minut a prchli. Těch lidí tam na mě bylo prostě moc.

Venku před Novou bránou

Vím, že všechny mé dojmy kloužou jen po povrchu, ale na lepší poznání bych tam musela být déle. Mnohem déle než tři dny, které jsme měli Staré město vyhrazené. Protože my jsme chtěli vidět víc. Jet do Betléma, Jericha a k řece Jordán. Navštívit zdejší ohromné muzeum, zajet si do Tel Avivu, půjčit si auto a projet kus Negevské pouště. To vše se nám povedlo. Podrobnější poznávání si holt musíme nechat na příště 🙂

PS: Pokud umíte anglicky, doporučuju si vyhledat odkazy v angličtině. I na wiki jsou mnohem podrobnější 🙂

PPS: I do Starého města se dá podívat pomocí Street View na Google mapách

PPPS: Martin má velmi krásné fotky ze zrcadlovky, někdy z nich udělám fotočlánek 🙂