Sedím na židli, dívám se na elegantního šedovlasého pána bravurně hrajícího na klavír. Kolem nás tiše bzučí lidské hlasy, občas zazvoní projíždějící tramvaj. Jsme v kavárně Slavia v Praze a ty ukázky Beethovena, Hapky a Chopina zahrál pianista hlavně pro mě.
Cítím se… neuvěřitelně krásně. A už čtvrtý den v řadě! Oslava jubilejních narozenin se mi velkolepě natáhla od čtvrtka až do neděle. Blahopřání pršela z nejrůznějších míst, od rodiny i přátel. Tleskali mi dokonce i cizí lidé, protože jsme v tu dobu ve Dvoře Králové hráli moji divadelní hru – a líbila se!
Let na křídlech radosti vcelku přirozeně skončil v pondělí. Svět začal jako obvykle oscilovat mezi drobnými potěšeními a mrzutostmi. Nevadilo mi to. Jsem už dost zkušená, abych věděla, že to jinak nejde. Navíc jsem si zvykla potěšení cíleně vyhledávat, stejně jako opravdu se snažím, abych si nenechala mrzutosti přerůst přes hlavu.
Ani snaha však někdy nestačí, protože člověk má v povaze považovat všechna zlepšení ve svém životě velmi brzy za samozřejmost. A požadovat další 🙂 V zásadě to není špatný přístup, pokud se nepřekmitne do svého opaku – tehdy hledání nedostatků na čemkoliv.
Od právě snědeného oběda až po povahu svého partnera v domnění, že vždy existuje lepší varianta, a tu osud dotyčnému zlomyslně upřel. Věřte, že neexistuje přímější cesta k trvalé nespokojenosti!
Vánoce jsou pak obdobím, kdy se běžná oscilace mezi příjemným a rozčilujícím umí pořádně rozkmitnout. Pocit štěstí a pohody dělí od vzteku, smutku a zoufalství jen tenoučká a velmi snadno překročitelná hranice. Zkrátka pokud chcete mít opravdu hezké Vánoce, musíte na tom vědomě zapracovat! Jen tak máte šanci si je skutečně užít na křídlech radosti.
Takže vám přeju, abyste letos sváteční sezónou projeli na vysoké vlně a nenechali se potopit. A to ani v případě, že váš stromek zdobí hlavně kočky, děti se popraly kvůli dárkům, sousedka vám zkritizovala cukroví a váha si vás už zase neváží.
Ta radost za to určitě stojí:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Samotnou mě překvapuje, jak rychle si člověk zvykne na lepší a začne to považovat za normální 🙂 Vezměte si třeba takovou obvyklou věc – nemoc nebo zranění způsobí, že vás něco bolí. Pak se povede nějaká terapie a část bolestí nebo dokonce skoro všechny postupně zmizí. Nejdřív z toho má člověk radost, ale uběhne pár týdnů, a už to bere jako normální a nárokové – a si stěžuje na něco jiného:)) Je to velmi lidské, ale taky zákeřné, protože ta emoční skluzavka vede rovnou k věčným stížnostem, které nakonec otráví duši nejen stěžujícím, ale i jejich okolí. Takže – jak se této přirozenosti bráníte?
Kočky stromek neshodily, majíce ho na ignorlistu, jelikož byly plně zaměstnány velkou baldriánovou plyšmyší a fleecovým spacím stanem, které dostaly k Vánocům 🙂 dárky jsme si dali malé i velké – i po téměř 18 letech, co jsme s Davidem spolu, nás pořád baví dělat si vzájemně radost ( letos byly dárky hudební). Ondra se radoval primárně z rekonstrukce kuchyně v bytě, kterou náš úžasný pan truhlář stihl dokončit dva dny před svátky 🙂 hlavní je zdraví a zůstat v pohodě. jsou dny, kdy se daří a kdy naopak i trpaslíci rostou. no co, to je život. kočky si nikdy nenechají vzít svoji dobrou náladu a když se jim něco nelíbí, zavrčí a seknou drápem – to je dobrý vzor, ne?
Jo, kočky v tom umějí chodit 🙂 Ovšem stromek na ignorlistu je něco! Není mnoho koček, které by tak zajímavý a všestranně zničitelný objekt ignorovaly! 😀
proto dostaly dárky už před večeří 😀 známe své Pappenheimské…zejména poté, co dostaly všestranně použitelný návod v podobě Hotelu u Devíti koček, na kterém s radostí spávají ( cit. “ stromek ležel a na zemi si Rozára pinkala s modrou kuličkou.“ 🙂
😀
Se psy je to jednodušší – stromek zničí obvykle jen omylem, záleží na tom, jak velký hromburác dotyčné zvíře je 🙂 No a samostatnou kapitolu potom píšou radostně se mrskající ocasy velkých psů 😛 U nás to řešíme tak, že pokud máme velká strom stojící na zemi (obvykle:)), pak v dolním pásu jsou jen nerozbitné kuličky. Ty krásné, skleněné, jsou potom až od bezpečné výšky…
dobře vyřešeno 😀
Já mám hlavně radost, že – ťuky ťuk – jsme všichni zdraví a hlavně že jsme na ten život dva a můžeme se jeden o druhého opřít.
To je opravdu nej ❤️
Dede, moc Vám přeji tu úžasnou oslavu,včetně radosti z cestování a nových zážitků. Ráda jsem byla v duchu s Vámi prostřednictvím fotografií,z nichž hodně bylo úchvatných. Posezení ve Slavii si užiji vždy když jsem v Praze a protože jezdím už sama ,rezervuji si ten malý stolek v rohu u posledního okna a kochám se u vínečka a sýru. Dovedu si užít malé radosti a vyhýbám se všem věčným stěžovatelům a brblalům, nemám už na ně ani vteřinu drahocenného životního času.
Milá Jenny, mám radost, že ti můžu udělat radost ❤️ Mimochodem víš, že Slávie je kavárna přátelská ke psům? Ari tam nejen mohla ležet pod stolem (kapku přečuhovala:)), ale dostala i vodu a sušenky na chroupání. Asi nebyly špatné, protože se je naše nežravá psí princezna po podrobném prozkoumání milostivě uvolila sníst. Jinými slovy – pokud bys byla v Praze se psima, mohly byste na vínečko, sýr a sušenky všechny:))
Dede, vítej zpět doma a fotky Prahy se ti moc a moc povedly. Stejně jako se jasně povedla prodloužená oslava tvých narozenin.
Vyrostla jsem s knížkou „Pollyanna“, kterou nám už v dětství maminka předčítala. Později jsem si jí přečetla sama, měla jsem ji s sebou dokonce při pobytu v Paříži, teď je stále u bratra. Takže tahle mantra „být ráda že..“ se mnou prostě žije dodnes a malé denní radosti ani nemusím cíleně hledat. Klidně mi stači třeba na chvíli přiložit ucho na ležící a předoucí kočku a zvedám hlavu s úsměvem. A jsou tisíce jiných žvířecích, lidských či přírodních momentů. Stejně jako třeba jediné milé slovo dokáže projasnit den, stejně tak ho jedno zlé dokáže pokazit. Ta první varianta je lepší.
Kamarádka mi vyprávěla, jak se se slzami loučila s malým odjíždějícím vnoučkem a on se jí ptal pro pláče. Odpověděla, protože jí odjíždí. A malý 4-letý klučina povídá: tak babičko neplač, že odjíždím, ale začni se těšit, že zase brzy přijedu“. No není to krásné!
Maričko, Polyannu znám a ta kniha na mě působila podobně, jako na tebe.
Ten chlapeček měl pravdu… a je překvapivé, že si ji uvědomuje už v takhle útlém věku. Nebo snad právě proto? 🙂
Já potřebuju vedle rodiny pro duševní vyrovnanost psa a les 🙂 Možná snad i víc, než naši zahradu. Byli jsme pryč jen týden a už jsem měla psabsťák:)) Musím říct, že i Ari, která v postupné péči obou rodin našich synů rozhodně netrpěla, nadšeně uvítala návrat k normálním všedním dnům:))
Jinak v létě jsme měli s Martinem jinou čistou radost – večer jsme sedávali na terase, každý jsme něco dělal a čekali jsme na večerní „kino“ 🙂 Terasa je otočená na západ, takže šlo nepřekvapivě o západ slunce. Díky tomu, že je zastřešená, nám ty sedánky vydržely skoro až do konce září. No a pak to nahradilo topení v kamnech a oheň mihotající se za sklem.
Hezky jste si užili tvoje výroční narozeniny! A noční fotky naší Matičky stověžaté jsou nádherné. Práce Martina?
Ne, moje! 🙂 ❤️
Tak za prvé – jsem ráda, že jsi si své jubileum tak krásně užila, ne vždy se to podaří 😉
Za druhé – moje nejbližší malá radost byla včera o půl páté odpoledne, kdy jsem poslala lice poslední část Rodinného stříbra (protože jsem ho začala psát před Štědrým dnem a pořád né a né a né ho dopsat). Předchozí trochu větší radost byla na Štěpána, kdy se sešla skoro celá naše rodina na tradiční vánoční posezení a sestrám i Jeníkovi a Terce se líbily moje kalendáře (dělám pro každého jiný).
Rodinné stříbro jsem si už vychutnala! A na tvoji maminku si pamatuju, jak jsem ti psala na FB. Rodinné setkání nás letos teprve čeká – zatím se všichni vystřídali u nás v domě při hlídání Ari 🙂 Jinak u Andyho v rodině řádí předávaná viróza, takže se musíme spolehnout jen na technologie…
Ano, zvířata neporazila stromek, Karamel nekulhá a kocour navrátivší se po hlučné kočičí noční rvačce na ulici se už otřepal ze zraněného seběvědomí (snažila jsem se najít i jiná poranění, ale Oriáš odnítá prohlídku s vytaženými drápy a při zběžné jsem nic nenašla). Po vydání rehabilitační Gourmetky začal zas pořádně žrát a dneska jsem slyšela rvačku znovu…
To mělo být pod Míšou…
Matyldo, Oriáš je prostě živel, s tím nic nenaděláš:))
Letošní vánoční vlna mě zanesla i do postele, což zřejmě tak mělo být- protože když jsem nemocná (což obvykle trvá 24 hodin), tak spím. A spím. Pak je mi výrazně líp a zase courám po domě a po procházkách.
Dneska jsem v práci, na což jsem si stěžovala. Kdybych nebyla a neměla práci, zase bych si stěžovala 🙂
Tak se snažím najít drobné radosti svého života a stěžovat si trochu míň 🙂
Taky nějaký chcíp? Kam se koukám, tam jsou lidé nemocní. Konec konců, já si to užila už v první půlce prosince a doufám, že mám vybráno.
Oceňuju snahu stěžovat si trochu míň – mám vyzkoušené, že je to občas boj! 🙂
Bráním se tím, že se DEDE snažím se radovat i z maličkostí.
Radost mi udělal vnuk svojí radostí z mého dárku.
Radost mám, že kočičák Daník neporazil stromek.
Radost mám z vánočně nazdobeného bytu.
Máš pravdu Míšo, děláš to dobře 🙂 Moc se mi líbí ta část s dosud neporaženým stromkem:))