Pohoří Rwendzori je neskutečné. Prakticky při stoupání procházíte různými vegetačními pásmy. Občas je to jak nějaká zahrada miliardáře, jindy skoro jak film z období dinosaurů. Období dešťů se krapet protáhlo, tak první 3 dny byly dosti deštivé a mlhavé, ale hlavně cesty byly extra bahnité. Sice jsme za den šli max 7 km, ale naše rychlost se nad 1,5km/h nedostala.
Pobyt v chatách, ve kterých nebyla ani elektřina byl vzhledem k chladnému a hodně vlhkému počasí větší výzvou než cesta bahnem samotná (to se pohybem někdy člověk i zapotí).
Nicméně pro mě největší zkušeností bylo vyjít nad 3000 mnm, kde jsem nikdy nebyl. Bylo to celkem znát, šlo to docela pomalu, nohy takové želatinové, balanc nejistý, odpočívat bylo potřeba častěji. Naštěstí bylo na každý z těchto úseků směrem nahoru dost času. Trochu pomáhal i Ibalgin, protože kombinace řidšího vzduchu a ne úplně dobrého pitného režimu dělala své. Ono když vám voda v batohu skoro zmrzne, tak se pije fakt špatně.
Každopádně vše odměnil samotný výstup na Margerita peak ze základního tábora Elena A 4530mnm. Ve 4 ráno jsme vyšli za nádherné hvězdné oblohy a v 9 ráno jsme se už fotili na vrcholu. Krása střídala nádheru a mohl jsem se dívat do Konga (dokonce tam hodit ohryzek!:)). To mě tu vždy baví, odkudkoliv se koukat na Kongo 🙂
Sestup z Margheritta peak nejdřív vedl do základního tábora, tam jsme se jen najedli a sestupovali přes Elena B na Scott Elliot pass a dále k chatě Kitandara. A tenhle sestup, to byla asi největší přírodní pecka, jakou jsem viděl (ač těžko porovnávat, ale unikátností rozhodně).
Začíná to nenápadně, porostlými kameny, pak přijde asi milion akrů mechu a na tom lobélie (snad se to takhle píše), a to byla mlha, takže bůh ví, co jsem neviděl. Jděte kilometry a ono to neubývá, ale přibývá, prales houstne a vy si nestačíte ukroutit hlavu. Jen zvířena tam moc není, snad jednoho krkavce jsem viděl.
Kitandara je jiný název pro „Slippery!!!*“ (Prý to zaslechl nějaký Muzungu (běloch) a tak tomu začal říkat, přestože se to dřív jmenovalo jinak). Nad chatou a jezerem se tyčí nádherná hora, jejíž název mě uchvátil, byl totiž německy – Weissman! Hora, něco mezi sopkou a monumentem z Utahu.
Po příchodu do chaty a euforii ze sdolané nejvyšší hory Ugandy však přichází zpráva, že opět vyjdeme ve 4 ráno, protože plán je vystoupat na Mt. Baker, a k tomu ještě sestup na Guy Yeoman hut. Něco celkem přes 12 km, což je v místních podmínkách asi jako běžet maraton.
No co… regenerace počká 🙂
Stoupáme ve 4 ráno nocí a pralesem, zas vidím přes údolí Kongo, ještě líp než z Margheritta peak.
Odbočka ze sedla Fresh field pass. Až tady se dozvídám, že lezecké boty zůstaly někde jinde, ale v gumákách to taky půjde na Bakera (pozn. všechno se tu jde v gumákách, pokud není řečeno jinak!). Tak jsem si dal lezeckou skalní etapu v gumákách, padla mlha, tak ten z nižších vrcholů byl více než dost.
Sestup do Guy Yeoman byla sice celkem panoramatická, nicméně strašně obtížná cesta. Plno bláta a klouzajících kamenů, s okopanými nohami z Bakera už to bylo vyčerpávající. Celkem 5,2 km za více než 4 hodiny.
Z Guy Yeoman pak přichází nádherná pasáž, plná řek a vodopádů, ale strašně těžká. Zaplavené cesty, opravdu hluboké bažiny a brodění. Při vidině návratu už člověk trochu mele z posledního, ale díky tomu, že šlo o nový den, jsem se i kochat stíhal. Taky to bylo asi 6 km za 4 hodiny a hromada vody v gumákách.
Pak už přišlo setkání s Němcem a Francouzem, kteří se na tohle kolečko teprve chystali. Poslouchat briefing co měli před cestou, bylo jako koukat na začátek filmu co jsem právě dokoukal. Úžasný zážitek, 7 nocí, celkem asi 51 km, a převýšení 5800m…
* Kluzké, pozn. red. 🙂
„Číslo“- nádherná sada fotek i povídání ! Myslím, že vidět na živo takovou krajinu kolem sebe a hlavně ty vrcholové, dálkové rozhledy – to snad evropské oči a mozek ani dostatečně nedokáží vštřebat. Na jednu stranu úchvatné, ale zároveň až drsně divoké, cizí. Nevím, jak přesně pocit popsat, rozhodně to není kritika. Já měla takové pocity třeba v Alpách, nebo v Am. Rocky Mountains. Nádhera úžasná, ale holt Středoevropan z malé země je ve mne navždy hluboko zakořeněn.
V holinách chodím ráda, ovšem tys v nich lezl po kluzkých mechových kamenech, brodil ses bahnem a navíc měl na zádech pořádný batoh – všechna čest. Dokonale se umím vžít do horkého vlhkého vzduchu, ovšem ten vysokohorský umocněný hustou vegetací – to musel být mohutnější (a nebezpečný) „skleník“, než máme my tady na jihu Alabamy 🙂
Přírodou je to úplně jiné. Výhledy…jsou hezké, ale že by pro evropské oči něco nečekaného? Při letním Balkáně nebo v Dolomitech jsem také měl super výhledy (troufám si srovnat se sólo výstupem na Mája e Jezerces v Albánii), ano v kanadských Rockies taky. Co byla nádhera byly určitě hvězdy a východ slunce.
Jo s tím batohem…no v Africe dostanete/platíte nosiče (jejich výkon fakt nechápu) co vám nosí věci mezi chatami (tedy ne na vrcholy) a dokonce i kuchaře není to volba. I tak toho člověk u sebe musí mít dost, jídlo, pití, výkyvy počasí tedy vrstvy a příprava na déšť.
Co tak fascinuje na pohledech na Kongo? Žetam vidíš, ale že tam nemusíš zrovna být? JInak paráda, nádherné fotly. Je nějaké období, kdy je tam méně vody?
Země s dost hroznou pověstí, kam se většina lidí podívat nechce. Má špatnou pověst i ve svém okolí. Je to takové tajemno, zajímavé vidět z dálky.
Období, kdy je méně vody je obvykle červenec-srpen a částečně leden-únor se nazývají jako obdobími sucha, ale s otazníkem, protože to všechno z deštivého období nemusí úplně odtéct. Prosinec už taky nemá být obdobím dešťů, přesto bouřky i deště se objevují na téměř denní bázi ještě teď a v horách o to víc
Skvělé podání několikadenní túry. Díky. 🙂
Dík
Tedýýý! To dokáže málokdo. Musel jsi se určitě doma připravovat. Jenom tak, z placu, i když jsi mladý a zdravý to nikdo nedá. Jsi dobrýýý.
Fotky a scenérie nádherné! Jako bych se dívala na kanál NG.
Šel jsem v létě přes Balkán, jinak nic…i tu výbavu bych zvážil jinou vědět co mě čeká, protože někeré věci si člověk ani představit nedokáže
No teda, to byl trek jak víno! Jste dobří, fotky a zážitky super!
Ono to vypadá jako hrozně moc, ale součet je jen 51km 😀
Děkuju – děkuju za zprostředkování tvého dobývání Afriky. Mám ráda tvůj vypravěčský styl a dokonale dokumentární fotky. Těším se na pokračování…
Jé díky, by mne nenapadlo nazvat to stylem :))
nádherná krajina a skvělé vyprávění! Asante sana, rafiki 🙂 a těším se na pokračování.
Děkuju 🙂
Jeto náádhera, když to někdo může a dá to, jak se říká. Když si představím výstup na Rysy ve skleníku,tak mi to stačí abych si dovedla představit ten záhul v gumákách. Fotky úžasné, zážitek i když sdílený byl parádní, díky!
Problém byly strašné výkyvy teplot, vlhkost a rozdíl mezi stavem kdy člověk stojí, sedí, je na chatě a jde túru. Nedalo se to odhadovat, člověk by se pořád oblékal a svlékal, o výběru ponožek nemluvě, které po pár bažinách byly samy předmětem zkoumání pro přírodovědce
Skvělý, byť já bych v gumákách nechtěla chodit ani v Jeseníkách 🙂 Podle popisu to musel být záhul.
V gumákách se z těch 8 dní (7 nocí), šlo vlastně 5 celých dní. Člověk si zvykne na všechno…a taky je ocení vzhledem k hloubce toho bahna
Eh… to muselo být něco, když jste si je nakonec zuli:))
Ony to jsou praktické boty, ale na tom mokrém kamení až balvanech to muselo být dobrodružné.
Můj ukopnutý palec souhlasí
To věřím! 🙂
tak tohle jsem si skvěle užila – tedy na dálku:)) V reálu bych to nedala.
Ty hory! Ta voda! Ta úžasná vegetace, která vypadá, jako to byly naše pokojové rostliny na steroidech!
Díky moc za sdílení… jo a líbí se mi tvůj styl:)) Ve stručnosti opravdu umí být síla 🙂
Těším se na další vyprávění 🙂
Díky, jen ta vůně toho vzduchu a vlhkost už přenést nejdou. Každý ten pás má svou atmosféru
Ty jsi teda povedené číslo, parádní trek, fotky, popis, díky!
Díky, jo byl to docela mazec
Skvělé!
Díky