BTW: Zlaté cesty

Jestlipak jste si všimli, že v listopadu nastává nedlouhé období zlatých cest? Ne? Pak možná tam u vás nemáte modříny. Jestli spadané listí všechny pěšinky poctivě zakrývá, suché modřínové jehličí je zlatě rozzáří, takže je krásně vidět i ta neužší zvěří stezka vinoucí se bezlistým borůvčím.

 

Zlaté modřínové cesty a pěšinky jen zvýrazní změny, ke kterým na síti lesních cest a pěšin v průběhu let dochází. Tady vznikne paseka a cestu už lesáci nikdy neopraví, takže zůstane rozježděná a s větším množstvím slunce časem zaroste vysokou travou a ostružiním. Jinde o cesty pečují, takže není potřeba vyšlapávat obchvaty kolem bahna a kaluží.

 

 

Na jednom místě u nás spadl šikmo na cestu vzrostlý smrk. Už je tam dva roky a já sleduju, jak stará cesta pod smrkem pomalu mizí a nová, která ho obchází, stejně pomalu vzniká. Přestože je nová pěšina výsledkem pouhé chůze lidských a zvířecích nohou a vzniká na svahu, už je vychozená do příjemnějšího sklonu, a nepřekážejí na ní spadané větve a klacky.

A mě napadá, že lesní pěšiny jsou jako lidské vztahy. Když o ně nepečujeme, zarůstají a stávají se neprůchodnými. Pokud však byla původní pěšina velmi důležitá, je i po letech pořád ještě znát a když zezlátne modřínovým jehličím, tak opět vybízí k prozkoumání.

 

 

V mezilidských vztazích máme místo zlatého jehličí Vánoce. Právě teď, když se přiblížily na dosah ruky, je čas pozorněji prohlédnout stezky, vedoucí k našim blízkým, přátelům i vzdálenějším příbuzným. Jestlipak o ně pečujeme?

Vzpomenete si, kdy jste naposledy zavolali pratetičce, dali si kafe s kamarádkou či zaskočili za sousedem? A to počítám s tím, že vztahy s vašimi rodiči a dětmi jsou pohodlně vychozenou alejí! Právě teď je čas dát si práci a prošlápnout polozapomenuté cestičky vedoucí k srdcím lidí, kteří k vám nějakým způsobem patří. Nikdy nevíte, kdy se k sobě navzájem budete potřebovat rozeběhnout. Tak ať cestou neklopýtáte!:))

 

 

 

 

Aktualizováno: 8.12.2022 — 19:07

13 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, krásné fotky, lesní cesty a cestičky mám moc ráda. V dobách, jsme chodívali z nádraží (Mokropsy) přes Berounku tak 2km do chaty. A tzv. druhou pasekou se procházelo přávě kolem modřínů. Byly to krásné stromy celoročně – čerstvě narostlé brčálově štětičky, krásně „jemné“ jehličí a pak tyhle zlaté posypané pěšinky. Myslím, že dnes už tam po téhle pasece (a velké části lesa) také nic nezbylo.

    Se Sadie a Trixie jsme roky chodívali do lesa (spíše divočiny) na konci naší čtvrti. Soukromý les, ale majiteli jasně nevadilo, že jím lidé procházejí, nikde žádná cedule. Kromě nás jsme tam potkávali občasné bez-psí chodce, nebo běžce. Bývalo tam krásně. Jenže pak se tu do nějakého domu nastěhovali „motokrosaři“ a tuhle lesní cestu začali používat. Jistě víte, jaký rámus tyhle teréní motorky umí. Dokonce někdy jezdili i v neděli a rachot motorek (i když jen dvou) bylo slyšet až k nám dost daleko od lesa. Nejenže tím museli děsně plašit zvěř, ale do cest rozjezdili hluboké rýhy. Prostě hrůza a my tam chodili jen když zrovna bylo ticho. Stále jsme čekali, že se proti tomu ozve někdo s domů hned u lesa, ale nic. Tak manžel nakonec zavolal na město, které stížnost předalo majiteli lesa. A ten během pár dnů cestu zatarasil kovovými vraty (a nápis „vstup zakázán“) a po obou stranách lesa natáhl pár desítek metrů pletivo. Z lesa byly původně 3 různé východy, ale majitel stejně uzavřel všechny. Motorkáři se asi za dva roky odstěhovali (možná kdy už do lesa nemohli), ale zátarasy už zůstaly. Asi 2x jsme je zkusili se psem obejít (šlo ta na konci pletiva), na nás „tiché chodce“ snad zákaz neplatil. Jenže jak tu všechno rychle roste i za ty dva roky lesní cesty tak ryhle zarostly, že – vzhledem k hadům – jsme se tam se psy báli chodit a vzdali jsme to. Škoda, bylo tam krásně, i fenky tam chodily rády. Teď už je to tak zarostlé, že ani ta původní cesta není vidět. My už psy nemáme, takže je to jedno a běžci by si tam mohli snadno zlomit nohu. Jen je škoda, že tohle všechno jen kvůli bezohlednosti dvou chlapům, kteří byli líní jezdit s motorkami do nějakého vyhrazeného moto-crosového prostoru a že jiným zničili tichý les jim bylo fuk. Přesto nelitujeme, že manžel na to upozornil. Tak alespoň zvěř má v lese zase ticho.

    1. Maričko, motorky a terénní čtyřkolky jsou mor i tady, takže chápu. A škoda toho lesa, vůbec, když původně majiteli procházející se lidé nevadili. To v Americe moc běžné není, že? Soukromý pozemek je prostě soukromý… Ale zvířata to určitě ocenila 🙂

      1. Dede, on je to ohromný kus lesa, kde měly být původně postaveny nové domkové čtvrti, které se na všech koncích měly napojit už na ty existující. My tak s fenkami často šli lesem z naší čtvrti až na okraj té další „za lesem“ a zpět (jako u vás „z vesnice do vesnice přes les 🙂 ). Dokonce už pod zmíněnými cestami byly položené kanalizační trubky a na jednom ze zadních částí už začali les kácet. Prostě to vypadalo nadějně. Ale pak to z nějakého důvodu zkrachovalo, nevíme proč a od té doby les leží ladem. Že výstavba padla nám ani trochu nevadilo, naopak měli jsme les kousek od domu na procházky se psy. Nevím, jestli majitel tedy les městu či budoucí stav. firmě pronajímal či se sám chystal stavět. A když projekt padl, o les se přestal zajímat, starat. Ale město muži řeklo, že stížnost předá majiteli a skončilo to, jak jsem napsala. Takže kdyby nám to nepokazili ti s motorkami, mohli jsme jak my, tak i ti ostatní les dál používat, dokud by se nerozjel nějaký další plán výstavby. Tady je stále velká spousta divočiny, kde ale každý kousek někomu patří (půda je tu stále velmi levná). Většinou se s ní nic nedělá (někdy lidé (třeba známí) dostanou povolení jezdit tam na lov) a divočina si roste a zarůstá. Jsou to velmi často zděděné obrovské kusy lesa (podle zplaněných ořešáků porůznu rostoucích v lese, to možná kdysi byla užitková pole) a majitelé je nechávají „divočet“ a používají vlastně jen na lovy (jako náš kamarád, když umřel, les získal jeho bratr a ten v něm také jen loví). Nebo je to investice do budoucna pro děti, vnoučata, že ho časem zpeněží, prodejem stavební firmě.
        Teď jsem si vzpomněla, že mám v albech fotky lesa toho zemřelého kamaráda, když jsme tam u nich jednou byli. Fotky od 38-48
        https://marickac.rajce.idnes.cz/Alabamska_zpoved/

  2. Modříny moc u nás nemáme, zato smíšené lesíky, větrolamy,těch je hodně. Cestičky listím zafoukané jsou barevné nádherně, ovšem začátkem týdne jsou už mokré a klouzavé. Psice to milují,dupou a funí v listí jak ježci.:-)

    1. U nás máme hodně buků, dubů je tu míň. Takže máme i i lesy, kde teď na podzim stojí stříbřité stromy v červené listové peřině 🙂 Dnes ráno už bylo to listí pořádně zmrzlé!

  3. Modříny máme, ale zamíchané mezi ostatní stromy, teď je je vidět nejvíc. Taky je úžasný dubový les, anebo ještě radši bukový s jeho světlounce zelenou či měděnou barvou.

    1. Jo! Bukový tu máme taky 🙂 A máš pravdu s těmi barvami… já bych tipla podzim na bronz 🙂

  4. Modříny nemáme, vlastně normální lesy skoro nemáme. Ale zas máme vinohrady. Roční koloběh života vinohradu je zajímavý a výrazný- teď vinohrad spí, na jaře zeleně obrazí, voňavě rozkvete a pak se začnou mezi listím objevovat bobule, skrz které svítí sluníčko až do podzimu, kdy vykouknou ve všech barvách- bílé hrozny prostě nejsou jen zelené, ale i do šeda nebo do růžova. Ráda to sleduju….

    1. A fotíš? 🙂
      Já jen, že vinohrady v průběhu roku by byl moc hezký námět na FOTO TOP 🙂
      Hlavně pro nás, kdo kolem sebe vinohrady nemáme…

    2. Dede, z dřívějších, pro les v našem okolí, tyhle zlaté pěšinky od opadaného jehličí modřínů znám. Dnes, kdy každá cesta je zničená lesáky (škoda, že sem nemohu umístit fotky, pořízené před pár dny na mobil), už dávno nejsou zlaté cesty. A modříny už také profičely na peněžních kontech manažerů.
      A cestičky k lidským srdcím se snažím udržovat. Mám příbuzné, přátele a o kousek dál od středu stojí „mí lidé“. A když je sečtu, tak je to pořádná partička!
      Přepadl mě zajímavý chcíp. Bez teploty, bolí v krku, svědí v uších. Raději ležím v posteli. Tu a tam zakašlu. Těsta na cukroví musí počkat. V ladších letech bych tuhle patálii odmávla rukou, ale po loňském covidu jsem zbystřená….

      1. Dobře děláš, že ležíš. Teď lítá jakýsi laryngitický hnus, sedí to v krku a otravuje velice velmi. Taky to mám za sebou. Tohle je už třetí týden, co mi to začalo a stejně se mi dnes v rádiu blbě četlo…

      2. Alex, drž se, odpočívej a na bolest v krku zkus třeba kloktat teplou hodně slanou vodu.

        1. Mně se na ten suchý dráždivý kašel osvědčila inhalace z odvaru tymiánu a slézové růže (topolovky).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN