Za válečné nasazení v Norsku dostali vysoká sovětská vyznamenání. Norské úřady se je snažily umlčet. Historie partyzánů z Finnmarku je v dnešním konfliktu mezi Západem a Východem stále aktuální.

Nacházím se, sám, v místnosti v malé továrně za osadou Kiberg, na severní straně Varangerského fjordu ve východním Finnmarku. Je rok 1984. Tady bydlí Trygve Eriksen. Když je dobrá viditelnost, vidí odtud přímo na Rybářský poloostrov, který se už nachází v Sovětském svazu.

Venku už moc nebývá, je mu 82 a má bolavé nohy. Ale s hlavou a pamětí je všechno v nejlepším pořádku. O tomto muži jsem se hodně naposlouchal od lidí, kteří znají finnmarskou historii druhé světové války. Taky jsem něco četl, ale moc se o tom nepsalo. O válečném úsilí Trygveho Eriksena by se mělo mezi lidmi vědět podobně, jako o sabotérech z bitvy o těžkou vodu nebo o Maxi Manusovi. To se ale nikdy nestalo.

Trygve mi ukazuje dvě vyznamená. Jedno je Řád rudé hvězdy, který dostal za „výjimečné nasazení za obranu Sovětského svazu“ a to druhé, které visí ještě výše, dostalo jen 182 zahraničních občanů, a to je Řád rudého praporu, druhé nejvyšší sovětské vojenské vyznamenání, které snese srovnání s Válečným křížem, norským nejvyšším vojenským vyznamenáním.

Trygve Eriksen působil v Norsku jako tajný agent-partyzán během velké části druhé světové války pod sovětským vedením. Ale přestože dostal jedno z nejvyšších vojenských vyznamenání, nikdy se nestal součástí norského válečného panteonu.

Už na podzim roku 1940 uprchl Trygve i s rodinou zpod německé okupační moci spolu s dalšími rodinami z Kibergu. Nešli do Anglie – stačilo překročit ústí Varangerského fjordu. Sovětský svaz, který tou dobou ještě nebyl ve válce, byl na druhé straně. Trygve se, spolu s padesáti dalšími Nory, přihlásil v Murmansku do Sověty organizovaného odboje a dostal vojenské školení. Eriksena vycvičili jako zpravodajce-radistu, aby operoval za nepřátelskými liniemi. Spolu se svými druhy byli označováni za partyzány, i když nebyli oficiálně bojovou jednotkou. Válku jich přežila jenom polovina.

Eriksen byl jedním z těch partyzánů, kteří sloužili nejdéle a účastnil se nejvíce operací v okupovaném Finnmarku. Dodal vedení sovětské vojenské rozvědky v Murmansku spousty informací o německých pevnostech a námořních transportech.

V onom zimním dni roku 1984 mi to ještě úplně nedošlo, ale moje setkání s Trygvem Eriksenem bylo dost rozhodující pro moje vlastní chápání něčeho, co mi norské učebnice nikdy neřekly o druhé světové válce: a o tom, co se stalo s těmi, kdo nebyli v poválečném Norsku na „té správné“ straně. V šuplíku má Trygve třetí medaili; ta je norská. Ptá se mě, jestli ji taky chci vidět; přijde mi, že na ni není úplně moc hrdý.

Malý červený vrtulník rychle a bez námahy letí přes vrbové houštiny, březové lesy, říčky a nekonečné žlutohnědé bažiny. Tohle je divočina, přes kterou nevede mnoho cest. Každý, kdo byl tady v Galloku, na jižní straně Varangerského fjordu na výletě, ví, že dostat se tam je doslova utrpení. Jsme na stopě 75 let starého tajemství.

Od mého setkání s Trygvem Eriksenem uplynulo přes třicet let; zemřel v roce 1987. Jeho příběh a příběhy mnohých dalších partyzánů vedly k tomu, že teď sedím v tomhle vrtulníku, v napjatém očekávání toho, jaké odpovědi o tom, co partyzáni skutečně dělali, najdeme. Naším cílem je strmý, západně orientovaný horský svah desítky kilometrů od nejbližší osady. Malý pahorek, který pilot zanesl do navigace, nemá ani žádné jméno. Sámští pastevci sobů v Galloku mu za války říkali jednoduše „Spionvárri“, tedy norsky Spionfjellet; Kopec špionů. Jen pár desítek kilometrů (v originálním textu se používá výraz „noen få mil“, tedy „pár mil“, jenže norská metrická míle má 10 km, původní norská míle měla 11 295 metrů, pozn. překl.) na východ od nás je hranice s Ruskem. Ještě blíž, necelých dvacet kilometrů na jih, je norsko-finská hranice. Před 75 lety byly tyto pohraniční oblasti jedním velkým bojištěm.

Desítky tisíc německých vojáků byly umístěny v Kirkenes; šlo o obří zálohu pro nejsevernější část frontové linie druhé světové války. Frontová linie u řeky Lice v Sovětském svazu byla jeden velký mlýnek na maso. Čísla nejsou úplně přesně známá, ale v bitvě u řeky Lice se odhaduje že padlo okolo sedmdesáti tisíc vojáků, jen pár desítek kilometrů na východ od Kirkenes.

Spojenecké konvoje s válečným materiálem pro Sovětský svaz pluly kousek od pobřeží Finnmarku. Německé nákladní lodě mířily do přístavů v Kirkenes a tehdejšího finského přístavu Petsamo (dnes rusky Pečenga, je součástí území, které SSSR ukradl po Zimní válce Finsku, pozn. překl.). Cílem Němců bylo dobýt Murmansk a pro SSSR životně důležitý, protože nezamrzající, přístav otočený k Barentsovu moři. Kdyby se jim to podařilo, mohlo to zásadně změnit výsledek druhé světové války.

Borgny Schanche (rozená Eriksen), finnmarská partyzánka, dcera Trygveho, takto popisovala spolu se svým manželem Edvardem v rozhovoru pro časopis Friheten z roku 2004 zpravodajskou činnost, kterou spolu s ním vedla:

„První skupina byla vysazena z ponorky na Nový rok 1942 na výběžku Nålneset východně od Berlevågu, kde jsme se usadili ve skalním krytu. Pak jsme si zřídili tábořiště v rokli na úbočí s dobrým výhledem na Østhavet (doslova „Východní moře“, část Barentsova moře mezi Nordkappem a Varangerským fjordem, v češtině pro něj název nemáme, pozn. překl.)“

Neměli ve zvyku vyprávět v nadsázce. Kdo kdy Nålneset navštívil, těžko by uvěřil, že tam kdokoliv mohl vydržet několik měsíců v kuse. Výběžek je měsíční krajina plná rozeklaných kamenů. Partyzáni se nemohli ani zahřát: kouř, světlo a pach je mohly snadno prozradit. Z takových míst Eriksen a jeho skupina pozorovali německou lodní dopravu poblíž finnmarského pobřeží. Náklad, který ty lodě vezly, byl nezbytný pro údernou sílu německých ozbrojených sil na dalekém severu Evropy. Partyzánské skupiny měly téměř každodenní rádiový kontakt se základnou v Murmansku. A díky nim mohly sovětské stíhačky nacházet své cíle. Sovětskému svazu se tak norští partyzáni zasloužili o potopení více než sedmdesáti německých transportních lodí. Skupiny také zasílaly informace o německých opevněních, koncentracích a přesunech vojsk, potravinách, skladech munice a zbraní, s neocenitelnou pomocí dobrovolníků z řad místního obyvatelstva.

„Kromě problémů se skrýváním a udržením své přítomnosti v tajnosti vyvstala otázka, jak zůstat zdravý“, říkal Eriksen. Protože jak oblečení, tak spací pytle byly vlhké a studené a často přicházela vánice a krutý mráz. Trygve Eriksen operoval po celém Finnmarku a Tromsu (kraj Troms, s krajským městem Tromsø, sousedí s Finnmarkem ve směru na jihovýchod, byl v držení Německa až do 8.5.1945, pozn. překl.) Mimo jiné poskytl informace o německé válečné lodi Tripitz, která se ukrývala v Kåfjordu v Altě.

Předjaří 1943. Jednoho dne seskočili tři mladí muži z jižního Varangeru na padácích poblíž jezera Garsjøen: Oskar Nystrøm, Oddvar Sibblund a Henry Pettersen. Stejně jako Trygve Eriksen i oni prošli partyzánským výcvikem v Murmansku. Říkalo se jim skupina Garsjø podle jezera, u kterého se vylodili; neprůchozí divočina byla jejich nejlepší ochranou. Odtud měli posílat rádiové zprávy o německých silách, zásobách pohonných hmot, stavebních projektech a přesunech vojsk v oblasti kolem Kirkenes na základnu v Murmansku. Vzhledem k tomu, že v této době začala Rudá armáda připravovat velkou ofenzívu na frontě u řeky Lica, závěrečnou bitvu o Murmansk, musela vědět, jak velké zdroje měl nepřítel k dispozici. Daleko od lidí a jakýchkoliv budov ale mohli partyzáni sotva takové věci pozorovat osobně: byli zcela závislí na očích a uších místního obyvatelstva. Pro ty, kteří jim pomáhali, to mohlo znamenat katastrofu. Od jezera Garsjøen se partyzánská skupina vydala několik kilometrů na jih, lepší úkryt našli u „Kopce špionů“.

Ve vrtulníku se mnou sedí mimo jiné místní historik a lékař Harald Sunde z Kirkenes, který také pracuje jako průvodce. Před pár měsíci se svým společníkem našel místo, kde pobývala skupina Garsjø. Dozvěděli se o tom místě od dvou pastevců sobů v Bugøyfjordu, kteří znají oblast Galloku lépe než kdokoliv jiný. Sundemu a Michelsenovi řekli, že ještě za války, poté, co partyzáni „Kopec špionů“ opustili, bylo místo doslova vyklizené od jakýchkoliv použitelných předmětů: místní lidé si rozebrali proviant, oblečení, padákovou látku a další věci, které potřebovali v každodenním životě plném nedostatku. „Takže nejspíš toho moc nenajdete“, řekli jim, než se do divočiny pustili. Také tam moc pozůstatků partyzánů nenašli, ale bylo to dost na to, aby nebylo pochyb o tom, co se tam kdysi odehrálo.

Dnes jsou s námi ve vrtulníku i dva lidé z Varangerského muzea a archeolog z krajského úřadu kraje Finnmark. Teď je to už jen krátká procházka dolů k úpatí kopce. To první, co nám padlo do očí, jsou baterie. Přes sedmdesát let staré rádiové baterie. Některé stále v neporušeném kartonovém obalu. O kousek dál ve svahu leží hrnec na vaření, pánev, kovová láhev na pití. Poklička hrnce zaražená do skalní štěrbiny. Byli tu lidé a zjevně tady vykonávali každodenně svou práci coby radisté. Je zvláštní držet tyhle předměty každodenní potřeby ve vlastních rukou; ležely tu nedotčené přes sedmdesát let. Rezavé, větrem a tvrdým podnebím rozpadlé. Na úpatí kopce si partyzáni museli vybudovat nějaký úkryt, ale nebyli jsme po něm schopni najít žádné stopy. Nejsou zde žádné jeskyně, kde by se dalo schovat, jen skály a vřes a zářivý březový les. Úkryt skupiny Garsjø je jedním z posledních dílků skládačky do zmapování míst pobytu partyzánů. Mnozí o této skupině slyšeli a četli, ale jen velmi málo lidí vědělo, kde se vlastně ukrývali.

Ředitelka pobočky Varangerského muzea ve Vardø, Monica Dahl, je svědkem velmi zvláštního příběhu. Zatímco fotografka muzea Monica Milch Gebhardt systematicky fotí každý předmět, nasazuje si ředitelka bílé rukavice. To udělá i archeolog a zvláštní poradce krajského úřadu kraje Finnmark, Jan Ingolf Kleppe. Z Kopce špionů se najednou stalo archeologické naleziště. Celý den stráví tím, že zakreslí do mapky, kde se každý předmět nalezl, než nálezy zabalí do očíslovaných krabic a odvezou je z divočiny do muzejního skladu. Bude to jejich poslední cesta. Jde o dlouho očekávaný nález, protože díky němu je mnohem snazší vypovědět, co partyzáni doopravdy dělali. Jejich příběh z druhé světové války není úplně nejlépe zaznamenaný, a dostal jen velmi malý prostor v norské národní paměti. A to z mnoha důvodů.

Skupina Garsjø se v Galloku moc dlouho nezdržela. Na podzim roku 1943 už se necítili v oblasti bezpeční. Dostali informace, že jiné tajné partyzánské skupiny ve Finnmarku a severním Tromsu byly odhaleny německou okupační mocí. Na ostrově Arnøya, v Berlevågu, Syltevice a v Persfjordu. Skrze pomoc ze strany kolaborantů a v důsledku mučení odhalených dobrovolníků se německá rozvědka dozvěděla o síti radistů, kteří dlouhou dobu dodávali Sovětskému svazu zprávy o lodním provozu a infrastruktuře. Hon na tyto skupiny byl dlouhodobý, intenzivní a brutální a vyžádal si krutou daň nejen na samotných agentech, ale i na jejich pomocnících a informátorech. Němci se nemilosrdně vypořádali se sítí agentů i jejich pomocníků, kteří z jejich lodí udělali sovětské bombardovací cíle. Byli také nuceni zmobilizovat vlastní síly k tomu, aby se těmto útokům bránili.

Nystrøm, Sibblund a Pettersen museli utéct. A Ali na východ, desítky kilometrů, po mnoho dní, pryč z Galloku, přes Pasvikdalen, přes močály na jih od německo-sovětské frontové linie až do Murmansku. Všichni tři se tam dostali v pořádku, ale nikdo z nich válku nepřežil. O život přišli při dalších misích a za jiných okolností později. Jejich pobyt v Galloku měl pro spousty dalších lidí tragické důsledky, protože pomocníci partyzánů neunikli. Tři z nich byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Byli popraveni u osady Langøra poblíž Kirkenes v prosinci téhož roku. Sedm dalších pomocníků bylo odsouzeno k dlouhým trestům vězení.

Trygve Eriksen se toho nemohl zúčastnit, i když tomu byl blízko. Během letu z Murmansku do okolí Tromsø se věci úplně pokazily. Západním směrem letěli podél pobřeží, ale na cestě nazpátek na ně zaútočily německé stíhačky a německá protivzdušná obrana letiště Banak u Lakselvu. „Nikdy jsem se tak nebál jako tehdy, počítal jsem s tím, že je to konec“, vypráví Eriksen. A bylo ještě dramatičtěji: sovětské letadlo se dostalo do vývrtky, ale i tak se mu n a letišti Banak podařilo přistát. Ihned poté pilot dal plný plyn natolik, že byla kabina letadla okamžitě plná kouře. Jako zázrakem se podařilo znovu vzlétnout a v malé výšce se vrátit do Murmansku.

Při jiné příležitosti byl Eriksen na cestě ponorkou kousek za Berlevåg, kde na ně zaútočila německá letadla. Ponorka uvízla na písečné hrázi, zatímco na ni letadla shazovala hlubinné pumy. „Není nic horšího, než hlubinné pumy, máte pocit, jako kdybyste sami vybuchovali“, vyprávěl o mnoho let později Eriksen. Ponorka se ale uvolnila a pokračovala v kličkování k okolí Nordkappu. A letadla pokračovala v bombardování, protože olej unikající z ponorky na hladině fungoval doslova jako indikátor, kde se ponorka nacházela. Zachránily je pravděpodobně mořské proudy a zručné manévrování.

Východní Finnmark byl osvobozen v říjnu 1944. Po bojích, které si vyžádaly životy tisíců lidí, vpochodovaly oddíly Rudé armády do Kirkenes a Bjørnevatn. Obyvatelstvo, které se před peklem bombardování ukrývalo v protileteckých krytech a důlních štolách je vítalo jako hrdiny. Jejich město leželo v ruinách. Jen obyvatelé Valletty na Maltě zažili, pokud jde o Němci okupovanou Evropu, více náletů během druhé světové války než obyvatelé města Kirkenes. Devastace byla nepředstavitelná dokonce i pro obyvatelstvo, které válku očekávalo.

Ničení zbytku Finnmarku tím ale jenom začalo. Němci se prozatím stáhli a při jejich spěšném ústupu na západ vyhodili do vzduchu veškerou infrastrukturu ve většině finského Laponska, Finnmarku a severních částech Tromsu. Byla to katastrofa, jakou v Norsku nikdo předtím neviděl. Když přišlel v květnu roku 1945 do Norska mír, polovina obyvatelstva Finnmarku byla nuceně evakuovaná do jiných částí země. Zbytek uprchl do hor a přezimoval v různých tábořištích a skalních jeskyních. Mír přišel s nekonečným zoufalstvím, ale také s nezdolnou vůlí k obnově. V dnešních učebnicích dějepisu pro střední školy se přitom této noční můře norských dějin věnuje jen jedenáct řádků s titulkem „Finnmark hoří“.

S mírem a jednáním o rozdělení Evropy spadla i železná opona. Novým nepřítelem se stal dřívější válečný spojenec, Sovětský svaz. Na Západě rostl strach z komunismu, a to přišlo navrátivší partyzány draho. Mnozí z nich, byť ne všichni, byli komunisté, a mnozí z těch, co jim pomáhali, byli také komunisté. A dostali ochutnat novou politiku v zemi, která byla nově součástí NATO, v Norsku. Mnozí z nich byli podezřelí z pokračování své agentské činnosti ve prospěch Sovětského svazu, někteří byli také odsouzeni za špionáž.

Většina podezření se nakonec ukázala jako neopodstatněná, ale sledování komunistů bylo intenzivní. Často byli vyslýcháni, podezření rozdělovalo rodiny, vesnice a města vřely fámami a pro mnohé se stal život v podezření nesnesitelným. Když partyzáni a jejich pomocníci viděli, co se děje, snažili se schovávat a neříkali nic o tom, čeho se za války účastnili. Bylo to také kvůli slibu mlčenlivosti, který dali tehdy svým sovětským velitelům. Už během prvních dnů míru v roce 1945 norské úřady rozhodly, že ti, kteří bojovali a padli v ozbrojených silách a v námořnictvu (Handelsflåten) měli být oceněni Válečnou medailí post mortem, ale to se netýkalo partyzánů z Finnmarku.

Tak začala debata, která pokračuje dodnes, 73 let po skončení války a kterou se Ministerstvo pokusilo ukončit svým historickým projektem „konečné objasnění otázky vyznamenání“ v roce 2017. Ani tentokrát nebyli partyzáni zahrnuti. Důvody ministerstva byly různé; kromě jiného že partyzáni nebyli pod norským velením, že dokumentace toho, co dělali, je nedostatečná, že už byli vyznamenáni Sovětským svazem a tím, že byli komunisté, se v poválečné době zapojili do „ilegální, konspirační činnosti“. Nezklamal je jen norský stát. Některým z partyzánů nedůvěřovaly ani sovětské úřady, což mělo fatální následky. Sedm z nich skončilo v zajateckých táborech a odsouzeno za kontrašpionáž. Za války nejméně dva z nich pravděpodobně řekli švédským úřadům příliš mnoho o tom, co dělali ve Finnmarku. Informace odtud putovaly přímo k Němcům a dále prostřednictvím zpravodajských zdrojů zpět do Sovětského svazu.

Čtyři z odsouzených se už živí nevrátili, mezi nimi Ragnvald Mikkelsen z Kramviku u Kibergu, který byl zastřelen při pokusu o útěk ze sovětského zajateckého tábora v roce 1946. Ostatní tři, Emil Isaksen, Otto Larsen a Osvald Harjo, se vrátili domů. Larsen i Harjo napsali knihy o svých letech ve stalinských gulazích. Tyto příběhy přispěly, zejména v levicovém tisku, k ještě většímu strachu z komunismu.

Ale pak, v roce 1992, po rozpadu Sovětského svazu, přišel král Harald V. k památníku partyzánů v Kibergu a řekl, mimo jiné, toto:

„Může být bolestivé vidět historii v novém světle. Mám z toho zvláštní pocit, když tu stojím před pomníkem části naší historie, která byla zčásti umlčena. (…) To, co dnes můžeme teoreticky nazvat ironií dějin, bylo v poválečné době pro mnohé rodiny ve Finnmarku těžkou každodenní zátěží. Konflikt mezi Východem a Západem měl v tomto kraji větší osobní důsledky než v jiných částech země. Dnes je sovětský systém chápán jako neúspěšný politický experiment, ale obávám se, že jsme nespravedlivě během studené války na některé lidi nespravedlivě uvalili velké osobní břemeno. (…) Když se dnes můžeme podívat novýma očima na svého souseda na východě, využijeme také prostředky k tomu, abychom lépe porozuměli naší vlastní nedávné historii. Myslím, že dobrým začátkem je položení věnce u partyzánské budovy v Kibergu.“

Bývalí partyzáni králův projev ocenili, i když několik přeživších nebylo pozváno k účasti na ceremonii. Projev berou jako omluvu, nápravu a v neposlední řadě i jako uznání toho, co dělali.

To, co Trygve Eriksen vytáhl ze šuplíku v den, kdy jsem se s ním setkal v Kibergu v roce 1984, je norská medaile Za účast. Ale někteří partyzáni potřebovali dobré argumenty, aby ji dostali. Přijde mi, že Trygve Eriksen byl naštvaný i zklamaný najednou, když otevřel šuplík svého stolu a vytáhl medaili, kterou považoval skoro za urážku. Pro muže, který prošel válečným úsilím, jaké by zaplnilo celovečerní film. Max Manus dostal svůj film, sabotéři z bitvy o těžkou vodu svůj. Žádný filmový producent ale neinvestoval do příběhu Trygve Eriksena za boj o norskou svobodu, protože Eriksen sloužil Sovětskému svazu. Nikdo se zadáním ze SSSR nikdy v Norsku nic neznamenal. Hrdinové, jak je společnost chápe, reprezentují svobodný svět. Partyzáni z FInnmarku se tak stali jakousi matoucí nuancí poválečné historie s velkými mezerami.

Zatímco Monica Dahl ve Varangerském muzeu pečlivě balí rádiové baterie a nádobí z těžkých válečných dob pod Kopcem špionů, mluví o probíhající práci zaměřené na partyzánské aktivity. Chtěla by zvýraznit co opatrně nazývá nedostatečně komunikovanou historií, na národní i mezinárodní úrovni. Za peníze norského Ministerstva obrany se v současnosti pracuje na projektu Národního partyzánského centra v Kibergu.

V letošním roce se udělají první kroky, aby byl projekt zařazen do státního rozpočtu na rok 2019. Předměty, které drží v rukou, mohou být vystaveny pro budoucnost. Monica Dahl by chtěla, aby se tato historie sdělila na co nejvíce způsobů. Právě teď je ale nejdůležitější mapovat, zapisovat a dokumentovat. Schválně, co by Trygve Eriksen a Oddvar Sibblund řekli, kdyby viděli ve svých dávných úkrytech lidi s bílými rukavicemi. Jako všichni ostatní váleční hrdinové. Hnutí odporu ve Finnmarku tak konečně dostává svou zaslouženou čest a slávu.

Arne Egil Tønset, NRK, 9. 6. 2018

Přeložil Andrej Ruščák

****

Odkaz na původní článek: https://www.nrk.no/tromsogfinnmark/xl/de-hemmelige-agentene-norge-helst-ville-glemme-1.13745452