„Tak já půjdu s tebou,“ řekla jsem v létě Kačce, když jsme byli u ní na návštěvě na Slovensku a dcera ohlásila, že musí do práce, protože pořádají pro město Ružomberok každé letní úterý kreslení pro veřejnost v parku.

Bylo mi nabídnuto si vybrat předlohu a mohla jsem si stoupnout ke stojanu s přichystaným výkresem a začít. Vybrala jsem si obrázek cesty se schody v podzimním parku, nafasovala suché pastely a šla do toho. Ač jsem naposled chodila na výtvarku ve 13 letech, nadšeně jsem 3 hodiny patlala barvičky a užila si to.

Koncem srpna jsem začala uvažovat, že bych v tom chtěla pokračovat, ale nechtělo se mi jezdit do Brna. Prozkoumala jsem internet a našla výtvarnici, která pořádá kurzy pro děti i dospělé o dvě dědiny dál. Naštěstí měla volné místo v jediný den, kdy to stíhám na čtvrtou – ve středu – a byla jsem pozvána na semestrální kurz.

Jako začátečník jsem dostala zátiší z bílých předmětů, abych se naučila odměřovat si rozvržení na výkresu a vidět stíny. Což o to, já jsem ty stíny viděla dobře, ale dostat je na papír bylo po letech bez kreslení mnohem náročnější. Ale během dvou sezení jsem výkres dokončila a dostala možnost si vybrat, jestli budu kreslit další uhlem, rudkou nebo snad perokresba?

„Nemohla bych něco barevného?“ optala jsem se mírně zoufale. „Já miluju barvičky…“

„Ale klidně,“ pomohla mi výtvarnice vybrat předlohu, na které jsem se učila techniku plynulého přechodu barev. Vrhla jsem se na krabici barevných pastelů a vystřihla západ slunce, který jsem v další hodině dokreslila.

Následovala váza se slunečnicemi, podzimní les… a já jsem zjistila, že ty dvě hodiny v ateliéru utečou jako nic, každý týden se na ně těším a báječně si tam odpočinu. A to je hlavní.