Víte, co má společného afroamerický svátek Kwanzaa s Rukopisem královédvorským? Nebo třeba podivná afroamerická jména s slovenskou sochou Svatopluka, coby „krále starých Slováků“? Víc, než byste řekli!

Způsob, jakým se mluví ve veřejné diskusi v anglosaských zemích o otroctví a pozici Afroameričanů (Afroameričan nerovná se černoch, jde o termín specificky pro potomky černošských otroků v USA, takže třeba Keňan, který dostane americké občanství není Afroameričan, o čemž ostatně byla diskuse okolo Baracka Obamy) je kolikrát úmorný, zjednodušující, mířící na zostuzování většinové populace spíš než na snahu o to, aby většinová populace – i Afroameričané sami – pochopili příkoří, k němuž na nich došlo.

Velmi stručně řeknu, jak se Afroameričané dostali do pozice, v níž jsou dnes: otrokáři je na lodě brali nahé, aby s sebou neměli naprosto nic ze svého předešlého života, a zcela záměrně je míchali mezi sebou z různých etnik tak, aby si ani mezi sebou navzájem nerozuměli a aby dříve ztratili jakékoliv vazby na původní, svobodný život, než byli prodáni do otroctví. Jim, bez ohledu na jejich skutečná jména, se pak dávala jména evropská, jakož i jejich dětem, v další snaze o naprosté potlačení původní identity.

Jediné, co přežilo, doslova formou tiché pošty (protože si to otroci mezi sebou předávat ani nesměli, přesto to dělali), byla šeptanda o původních kulturách, z nichž vycházeli, která se předávala z generace na generaci, ale samozřejmě protože těm lidem bylo upřeno jakékoliv právo na vzdělání, včetně práva na gramotnost (!), z původního kulturního obsahu se stala jakási neurčitá vzpomínka, kde (opět, ne vlastní vinou) nevzdělaní Afroameričané nedokázali už odlišit, co původní je, a co bylo nánosem odjinud a co bylo dosazené otrokáři.

Zkrátka: došlo k naprosto systematickému ničení lidství v Aristotelově definici, kdy člověk je zóon politikon, tedy společenský tvor, na doslova zvířecí úroveň, jíž odpovídalo i to, jak se o černošských mužích a ženách mluvilo – místo man and woman se říkalo buck and wench, aby se opravdu dalo najevo, že nejde o lidi; podobně, jako jsme tu měli před pár lety tu diskusi, jestli pes umře nebo pojde, případně jestli někdo žere nebo jí.

Od osvobození Afroameričanů ovšem docházelo, kromě i v Evropě známé segregace, k dalším politikám, které byly – a dodnes jsou – proti Afroameričanům cíleně mířeny. Když v padesátých letech přišel boom předměstské výstavby rodinných domů, černoši byli z této možnosti explicitně vyloučeni; i kdyby ty peníze měli, bydlet tam jít nemohli. Tím se z původně smíšených oblastí stala černošská ghetta; ne tím, jak se tu traduje, že tam byl takový zločin, že před ním běloši museli utéct. To mohla být pravda někde, a o dost později, ale s celkovým trendem už to nemělo moc společného.

Podobně se to má se vzděláním: na rozdíl od Evropy, kde máme ucelené geografické jednotky v podobě NUTS 1-5 (NUTS 1: členské země EU, NUTS 2: regiony větší než kraje, my je máme jen pro statistické účely, NUTS 3: naše kraje, NUTS 4: naše okresy, NUTS 5: naše obce), které mají vždy svou agendu na svém území, v USA mají různé oblasti života různé geografické mapy, často účelově vytvořené.

Součástí toho jsou i tzv. „school districts“, tedy školní obvody, které nekopírují území obce, o kterou jde, ale jsou naprosto arbitrárně udělané tak, aby dávaly podobné lidi (čtěte: černochy) pohromadě na územích, kde žijí. S tím pak souvisí další problém, a sice že veškeré finance, které veřejné (nesoukormé) školy v USA mají, pokud tam někdo nedá sponzorský dar, jsou z daní, které se vyberou na území daného school district. Jistě už tušíte, kde je zakopaný pes v přístupu Afroameričanů ke vzdělání v dnešní době: pokud nemají vyloženě velkou kliku a nedostanou stipendium na High School například díky sportu, v tom ghettu zůstanou.

Protože nedostanou slušné vzdělání a nebudou mít ani kapitál, který by mohli nějakým způsobem rozmnožovat. A to ani když by náhodou získali know-how, jak si poradit: prostě nebudou mít ty počáteční peníze a to nejzákladnější vzdělání, pokud na to jejich rodiče nebudou extra dbát. Dodejme, kolik černošských dětí v USA vychovávají samoživitelky (67 %), a ten obrázek je pak už úplně tristní.

Běžný Evropan také zpravidla netuší, jak strašně moc Američané prožívají heritage, tedy původ. Jak dopočítávají procenta, kolik čeho jsou, jak důležité pro ně je, kdo jejich předkové, od momentu vstupu na území USA, byli. To v Evropě neznáme: mimo jiné proto, že veškerou paměť o předcích starších než konec 19. století většině z nás zničily války, vypálené matriky nebo předtím nevolnictví. Ale v Americe tam ten kontrast mezi těmi, kdo heritage mají a kdo ho nemají, je neskutečně obrovský a pociťovaný, nutno říct z obou stran.

Jak na to Afroameričané reagují? Vytvořili si, „na motivy Afriky“, svátek Kwanzaa, který je součástí „holiday season“ (spolu s Chanukou a Vánoci) a který hlavně nemá s Afrikou společného skoro nic, a tím, že dávají dětem „etnická africká jména“, která jsou buď zkomolená anglická nebo, častěji, francouzská jména, případně jména naprosto absurdní, kdy se snaží z ničeho vytvořit něco s kreativitou bydlenky z Mimibazaru. Což těm dětem do budoucna hrozně kazí život, samozřejmě.

Ale na rozdíl od lidí z mimáče, kteří díky našemu státu aspoň nějaké vzdělání zpravidla mají, se nelze Afroameričanům za tohle moc smát, protože pozice, ze které vycházejí, je mnohdy totálně bezvýchodná. Snaží se tak vytvořit ztracenou minulost a ztracenou slávu, na níž by mohli být hrdí, podobně, jak to, co pravda vzdělanějším způsobem, dělal Václav Hanka ve Dvoře Králové. Ovšem způsob, jakým se do TGM, který ten rukopis nazval tím, čím byl, tedy falzifikátem, opírala „národní většina“, se moc nelišil od toho, co předvádí mnohdy BLM, když se upozorní na něco, co v jejich ideologii zrovna nesedí. A to našinci tehdejší doby zažili v kolektivní paměti „jen“ nevolnictví, Bachův absolutismus a rekatolizaci.

Ve slovenské verzi je to pak naprosto totéž: Svätopluk, kráľ dávnych Slovákov, totiž je úplně stejná fikce od národa, který byl dlouho terorizován ze strany Budapešti a maďarského živlu, a který do roku 1918 sice vstoupil s větším množstvím své původní kultury, než osvobození Afroameričané, ale zase ne o tolik.

Jinými slovy, speciálně my bychom se, s naší minulostí, neměli Afroameričanům moc smát za jejich, často hodně neumětelské, kulturní projevy, protože se nijak moc neliší ani od toho, co mnozí našinci dělají, když blouzní o „Germány a Anglosasy mazaném slavném slovanském dědictví“.

A na druhou stranu, afroameričtí intelektuálové, kteří dostali dobré vzdělání a přednáší na univerzitách, by se měli dovzdělat o střední a východní Evropě a pochopit, že ne všude na světě znamená bílá kůže totéž, co v USA.

Dede: Co myslíte, je vymýšlení si historie někdy ospravedlnitelné? Dá se brát vážně tradice, která vlastně tradicí není, s tím, že se jí třeba jednou stane?