BTW: Místopis

„Začneš na konci vodárenské cesty, půjdeš lesem pěšinou vpravo nahoru, u roztrojeného buku zahneš vlevo, až dojdeš k těm velkým balvanům, a tam se otočíš směrem k zastřešenému posedu.“

 

Takto vypadá část běžné instrukce kladeči stopy pro psa – stopaře. Funguje to, ale jen proto, že všichni máme lesy a louky kolem naší vísky skrz na skrz prochozené. Cizí by se podle našich povelů nejspíš ztratil, a nakonec bychom ho se psy hledali doopravdy. Proč? Protože na takhle malém prostoru už chybí pořádný místopis.

Vzhledem k tomu, že problém s blouděním je starý jako lidstvo samo, začali lidé pojmenovávat všechny významné body ve svém okolí. Každý pak věděl, o čem ten druhý mluví, a daly se nakreslit mapy pro ty, kdo nevědí. Tak vznikl zeměpis. Víme, kde jsou města, vesnice, řeky a hory.

Pokud se však chceme orientovat ve svém bezprostředním okolí, je třeba se naučit i lokální místopis. Třeba vědět, kde se říká U křížku, která cesta je Sádovská, byť to není nikde napsané, nebo se konečně dohodnout, že Baudyška a jezeďácká cesta jsou jedna a ta samá neveřejná silnice nad naší vískou.

Nicméně si myslím, že místopis je důležitý i v prostoru našich domovů. Připadá vám to přehnané? Pak jste se asi ještě nesnažili přimět jiného člena rodiny, aby vám něco přinesl anebo pro vás něco našel. Ano, do ložnice, obýváku nebo kuchyně trefí i hodně zamyšlený muž, ale co různé přístěnky, komory, špajzky a podobně?

Když mi posledně můj muž dával instrukce pro dlouho očekávaného elektrikáře, nemohli jsme se pořád dohodnout. To, co zpočátku připomínalo komickou scénku, však rychle rostlo do vzdutějších emocí. Kdo by řekl, kolik nedorozumění může vzniknout kolem termínu „venkovní světlo“?

Takže než doma začnete další z debat na téma: „Prosím tě, přines mi“ a „Kde to je? Já to tu nevidím!“ aktualizujte si domácí místopis. Kdo ví, třeba potom bude probíhat hledání bezbolestněji!

 

Tak co, jak to vypadá s vaším domácím místopisem? Myslím domácnostním… i když ten z blízkého okolí taky bývá zajímavý.

U nás doma například mateme návštěvy, když zmíníme „obývák“. Každý automaticky předpokládá, že je to největší místnost v domě, s krbovými kamny, velkým jídelním stolem a dvěma křesly. Jen zkušenější vědí, že ve skutečnosti je to menší pokojík v zadní části domu zařízený jako anglická knihovna – pravda s domácím kinem. Tou největší a nejobývanější místností v domě je jídelna s kuchyní… 🙂

Aktualizováno: 24.11.2022 — 16:54

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Zdejší místopis se na dotaz udává podle čísla silnic. Cedule jako v Evropě – že do jaké vesnice jste právě vjeli, nebo ji naopak opouštíte – tak ty tady nejsou, protě musíte znát čísla silnic (a zda je to sever, nebo jih abyste nejeli opačně). Naštěstí tam kam jezdím já místopis znám „podle krajiny“ a jaké ta která silnice má číslo si málokdy pamatuji. A když už potřebuji instrukce, chci vědět kolem jakého viditelného bodu projedu, u kterého zahnout (obchod, autosalon, hašiči …) a ne sledovat nějaké číslo.

    V domě jsem na tom tak, jak píše JanaBa. Manžel nejvíce tápe v lednici. Omlouvá ho, že věci do lednice (i mrazáku) strkám hlavně já Jenže věci v ní také podle svého různě přeskupuji, zašupuji, protože na uvolněné místo chci dát třeba hrnec se zbylou polévkou. A ne vždy ty odsunuté věci pak vrátím na původní místo, protože JÁ vím, kde jsou. A pak jsou situace, kdy třeba u snídaně mám kočku na hlíně a manžel si chce z lednice vyndat marmeládu. Jenže zrovna tu je před dvěma dny odsunula někam do útrob lednice. A tak manžel, když ji nevidí tam, kde normálně je tvrdí, že tam není , já tvrdím že tam je, ať se pořádně koukne. Takže Lednice dokořán „větrá“ a já radši sundám kočku z klína a pak mi stačí jen sáhnout třeba „za mlíko“ a mám ji. 🙂

    1. Maričko, jestli to nebude tím, že ženy tu lednici vnímají víc trojrozměrně 😀 Tedy berou za své, že jedna věc může být schovaná za druhou, nebo pod třetí, nebo ve dveřích 😛

  2. Místopis Brna měl jednu specialitu- i přejmenovaným ulicím se říkalo pořád stejně, takže Masarykova byla pořád Masarykova, i když byla oficiálně… Vítězství? Obránců míru? Nebo tak nějak 🙂 Babička to odmítla vzít na vědomí a naši těm ulicím taky říkali stejně, aby se s babi a dědou domluvili. Boty mi babi kupovala „u Bróka“ (Brouk a Babka) nebo „u Batě“ (jakákoliv jiná obuv).
    Místopis domu je kapitola sama pro sebe 🙂

    1. Třída vítězství.
      A že se Zelný trh jmenoval Náměstí 25. února, to věděli snad jen pošťáci. 😀

      1. Jo, stejné je to v Praze s Kulaťákem v Dejvicích. Tuším je to Vítězné náměstí? 🙂 Jo, je (podívala jsem se na mapu:))

        1. S Kulaťákem je to složitější:
          Vítězné náměstí (1925 –1940)
          náměstí Branné moci (1940–1945)
          náměstí dr. Edvarda Beneše (1946–1952)
          náměstí Říjnové revoluce (1952–1990)
          nyní opět Vítězné

  3. U nás doma je při hledání čehokoli oslovena MLP neb on ví nejlépe,kam to dal. Soustavně něco přemisťuje, prý pro pořádek,který je mi záhadou. Pak leckdy zapomene,kam „TO“ dal a chce mne zapojit,že jako já musím vědět,kam jsem „TO“ přemístila. Pak až to vzdáme, obvykle to od odněkud vypadne, jako ty chňapky po tchýni, co je hodlal přede mnou uchránit. 🙂 Pokud jde o místopis místní, ten byl první, který jsem se hleděla naučit,když jsme se odstěhovali z města ven. Je příjemné vědět o čem místní mluví a pak se mi to taky šiklo, když jsem sloužila občanům. Akorát to bloudění v neznámých místech, to mi zůstalo,my dyslektici to nemáme s orientací jednoduché. 🙂 Ale pokud mám čas, bloudím ráda.

    1. Jenny! 😀 S těmi chňapkami jsi mě fakt dostala 😀
      Jo, ztráty věcí, které se objeví za libovolně dlouhou dobu na místě, kam jsem pro ně šla napoprvé a přísahala bych, že tam fakt nebyly, důvěrně znám. Nedávno jsem takhle našla poměrně cennou věc, kterou jsem před nějakou domácí přestavbou uklidila, aby byla v bezpečí. Pak tak dva roky prostě nebyla… říkám si, že si možná užila nějaký svůj příběh v alternativním vesmíru, a po skončení dobrodružství se prostě vrátila na své místo… Jinak to nevidím, ten šuplík jsem za tu dobu vykrámovala aspoň třikrát.

  4. Tak v malém bytě tyhle problémy moc nejsou a po Praze je mi veškerý místopis k ničemu (nevím, neumím a nechci – nemám ráda města a Prahu obzvlášť). Zato na chatě je veselo – na Horní louce jsou patnáctileté stromy, zato z Pralesa zůstalo pár stromů, U Fojtíků už dávno nepatří Fojtíkům…

    1. Jo „U Fojtíků už dávno nepatří Fojtíkům…“ tak to je tady s Baudyškou a dalšími objekty:)) Navíc ona místní pojmenování často vycházejí z paměti a ještě ze zvyku. Třeba já jsem si jako malá roky a roky myslela, že v jednom z posledních domů v Poniklé, kde nám domácí nechávali lyže, abychom se v zimě dostali na chalupu, bydlí rodina Zafarských. Že se tam jmenujou. Až jako dospělá jsem s jistým úžasem zjistila, že se jmenují úplně jinak, akorát ten jejich dům prostě stojí za farou… 😀

  5. Tak místopis místní máme na chatě, a nikdo cizí by se v něm nevyznal, protože je houbařský – kde jsme kdy co význačného našli. Nu, občas je tam i nějaký krajinný prvek či význačný strom a podobně.
    Místopis domácí – někdy nevím, jestli protějšek opravdu neví nebo nechce vědět. Dost často pomůže vzít za ruku a na dané místo odvést, případně ještě hlavu do směru otočit. Ale to už taky je postup, který skoro navozuje – mírně řečeno – partnerský nesoulad. 😀 Takže občas si radši dojdu sama.

    1. Eh, milá JJ, to občas řeším taky – myslím ono: někdy nevím, jestli protějšek opravdu neví nebo nechce vědět 😛
      Někdy, když jde o klasické zírání do ledničky, si připadám jako v onom známém vtipu s máslem.
      Ovšem u nás je to otázka teritorií, to dělá bydlení v domě. Doma hledá on, ve venkovních přístavcích mám tendenci hledat já (tam se Martin naopak orientuje skvěle:)) Akorát mám dojem, že já jsem skutečný hledač, zatímco on si rád zkrátí cestu otázkou 😛

      1. Zvláště s poslední větou se ztotožňuji! A furt nerozumím, jak je to možný!! Ta věc tam je a není viděna? Nejradši mám, .. počkej, já ti to přinesu, s následujícím voláním ..tady to není, kde to mááš? Takže jdu, hrábnu a mám a za mnou se nese rozpačité .. hm, já jsem to neviděl. Jak to, že to neviděl?!

        1. Prý je to tunelovým viděním, říkají vědci. Já nevím, někdy mám dojem, že kouká tak přesně, že by to měl vidět i tím tunelem.
          Můj nevědecký názor praví, že to nevidí, protože vlastně nekoukají, anžto vědí, že vidět nepotřebují, pokud je v okolí někdo, kdo jim to podá 😛

          1. Chtělo by to výzkum na toto téma! Aneb – objeví se neviditelná věc poté, co z okolí zmizí ostatní osoby, jenž by ji mohly „najít“?

          2. Můj syn tomu říká „mateřská magie“. On to v té zásuvce nevidí, já přijdu, otevřu zásuvku a hle, hledané ponožky leží hned nahoře 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN