Stojíte na mokrém žebřík, na zádech baťoh, pod vámi pět pater, nad vámi ještě tak tři. Žádné jištění. Ruce se drží železných šprušlí, každou chvíli musí jedna pustit, aby nahmátla vyšší level a umožnila noze posunout těžiště těla i s batohem o dalších 30 centimetrů nahoru. Opakujete si mantru: vždy tři body pevné. A doufáte, že to mozek nepomíchá. Konečně nahoře. Mimochodem, pod dalším mokrým dvacetimetrovým žebříkem.

Nabízí se bonmot: hodilo by se říct, že jsem po třiceti letech zase vystoupal po žebříku do stejného nebe. Ale lhát se nemá. Před třiceti lety byla Sokolí dolina ještě uzavřena kvůli obrovským požárům, které zde řádily v osmdesátých letech.

Vítejte v esenci Slovenska, ve Slovenském ráji.

Večerní výhled z koňské farmy ve Slovenském ráji

Na tu esenci jsem si vzpomněl včera, když jsem jedním dechem přečetl knížku Martina Šimečky Medzi Slovákmi. Velmi trefně vystihl geografickou podmíněnost rozdílů mezi náturou Čechů a Slováků. Češi jsou zvyklí na své téměř parkové lesy, kde má zvěř své jasně určené místo, nehrozí vám tam vůbec nic, vše je uspořádané a predikovatelné, podporující racionalitu. Slovenské hory jsou prudké, divoké, porostlé kdečím, co se těžko proráží a medvěda nebo vlka můžete potkat s pravděpodobností jenom o málo menší, než že se vám ztratí kufr při cestě do Austrálie. Vede to k jisté pokoře a realismu.

Umístěný pod Tatrami, kousek od Spišské Nové Vsi skrývá Ráj rokliny, kam slunce téměř nesvítí, s chodníčkem pletoucím se do cesty potoku, takže návštěvním občas musí šlapat jenom po kamenech trčících z vody a občas do té vody zahučí. A těší se na konec rokliny, protože tam bude vodopád a žebříky.

V jsem si červnu naplánoval na čtyři dny skok do časové smyčky svých studentských a posléze ranně rodinných výletů po železných stupačkách, žebřících a tichých cestách na náhorní plošině nad nimi.

Suchá Belá

Suchá Belá byla stejná jako před lety – stejně krásná a přívětivá, připravena po stopadesáté nadchnout vodopádem padajícím někde zvysoka podél žebříku, na kterém se člověk cítí ještě bezpečně, když si říká, že by padal snad do těch hlubokých mís vyerodovaných za tisícíletí padající vodou. Pak nahoře překročíte skalné okno a čárymáryfuk – jste v lese zalitém sluncem.

Terén umožňuje poměrně svižné tempo, takže člověk pak rád ocení komerční bufet s bohatou pěnou. Komerce totiž zasáhla také tento kousek ráje, ale tak nějak jemně a většinou užitečně. Skvělé ubytování na koňské farmě kousek od vstupní brány v Podlesku s večerním luxusním posezením a pohledem na Vysoké Tatry bylo perfektním výchozím bodem pro túry. Rovnováhu vesmíru zachránila restaurace na Kláštorisku, která měla odvahu nazvat nevzhlednou hmotu plnou tuku řízkem. V té kráse kolem si toho člověk téměř ani nevšiml.

Na konci údolí je jediná cesta: vzhůru kolem vodopádu

Je tady feráta, hlásal propagační leták – a vede přes Kyseľ. Kyseľ také kdysi vyhořel, a tak jsem se tam v době svých studentských výprav nedostal. Nebylo co váhat. Komerce si vydělala na absenci mé výstroje, dobře mě vybavila na lezení po výškách a šlo se. Z Čingova, který jsme kdysi obývali jako studenti vyslaní na sběr brambor, podél Hornádu, pak zahnout doleva do údolí. Na jeho konci už jen kolem jedné v panice mizející zmije a kolem důležitě se tvářícího studenta kontrolujícího mojí vstupenku – a už se zapínám na lano.

Stručně řečeno, i bez výstroje by to bývalo šlo, snad až na ten vysoký žebřík na konci, když už jiné žebříky ve Slovenském ráji jsou bez jištění. Drama bylo stejně, nezachránil mě úvaz, ale teoreticky přilba a mánie fotit vše. Před úzkým místem plným kamení a napadaných stromů jsem se zastavil, abych si to zvěčnil, když lavinka kamenů zkropila cestičku, po které bych jinak v té chvíli procházel.

Slovo tiesňava muselo vzniknout tady

Sokolí dolinu jsem si nechal na další den – a dobře jsem udělal. Je to jedno z nejodlehlejších míst tohoto národního parku, snažil jsem se dělat hluk, jak to jenom šlo, abych nebyl další den ve zprávách jako důkaz existence medvědů. Buďto to fungovalo, nebo byli jinde.

Rodiče pozor!

Myslím, že lze vzít školou povinné děti na túru po všech roklinách Slovenského ráje – s jedinou výjimkou. Neberte je do Sokolej doliny. Vážně. Krásná túra lesem a potokem, na konci vysoký vodopád. Moc vysoký. Myslím, že mnozí by se i s dětmi od žebříků vrátili a ti, co by se nevrátili by riskovali rozhovor s pracovníkem úřadu na ochranu dětí.

Skalné okno vede do jiného světa

Vysoké žebříky bez jakéhokoli jištění, po vysokém žebříku další vysoký žebřík, pak další, pak další. Pak jste nahoře, koukáte na tu krásu pod sebou a snažíte se jí vmáčknout do paměti.

Slovenský ráj jsou také hospůdky ve vesnicích po okolí. Rozhovory s lidmi o lesích, turistech a měnících se časech. Pohledy na valící se Hornád, který opustí Slovenský ráj, aby regulovaný a zkrocený pokračoval do Tiszy. V řece se koupající romské děti z nedaleké osady. Turisté z dalekých zemí, týden před prázdninami asi jediní. Prý je to nejlepší doba na turistiku, školní zájezdy už nejsou a prázdniny ještě nezačaly.

Cítíte také ten příslib léta?

Dede: Děkuju Martinovi za připomínku krásného kraje a hned se ptám – znáte Slovenský ráj? Byli jste tam někdy? A jak se vám to líbilo?