Rukama pevně svírám volant, srdce mi buší a hladina adrenalinu stoupá. Ještě si honem promítám nutné úkony – kouknout dopředu i dozadu, dát blinkr, zrychlit, přeřadit, předjet, zařadit se a vydechnout úlevou. Instruktor spokojeně pokývá hlavou: „Vidíte, právě jste předjela svůj první traktor. A to je jenom začátek.“
Autoškola. Je zajímavé, kolik věcí si ještě za těch mnoho let pamatuju. Měla jsem štěstí na báječného instruktora, který doopravdy chtěl lidi naučit dobře řídit, nikoliv povyšovat své ego na úkor nervózních začátečníků. Ať auto dělalo cokoliv, seděl uvolněně na sedadle a opakoval svoji mantru – „Jedeme v klidu a v pohodě“, aby do ní vplétal příkazy a doporučení.
Nebyl ovšem žádný troškař a nároky zvyšoval podle pokroků žáka. Vždy žádal o něco víc, než na co by si člověk sám troufl – já bych například na své páté jízdě určitě nejela v pátečním provozu k Andělu:)) Je fakt, že jsem měla strachy zkroucené útroby, ale projela jsem vším, co po mě chtěl.
Byla jsem mu doopravdy vděčná, protože kvalita autoškoly je nesmírně důležitá. Není mnoho jiných druhů vzdělání, jehož absolvování vás vrhne do činnosti, kde najednou plně zodpovídáte nejen za život svůj, ale i za životy jiných lidí. A to nikoliv hypoteticky.
Nemáte žádnou ochrannou lhůtu, nikdo od vás nežádá, abyste jakmile jednou uděláte testy a jízdy, nějak dokazovali svoji schopnost bezpečně řídit auto. Zato máte veškerou trestní odpovědnost za následky chyb, kterých se dopustíte.
Existuje však naděje, že jiný, zkušenější a předvídavý řidič vykryje vaši chybu nebo opomenutí, a zachrání vám čistý štít. Nebo naopak potkáte sebestředného idiota, který si plete auto s bojovou zbraní. Vtip je v tom, že nikdy nevíte, kdo bude za příští zatáčkou a ani desítky let ježdění bez nehody vás neomluví, pokud se vám povede echt malér a nedej bože někoho zraníte nebo zabijete.
Popravdě, když získá absolvent čerstvý řidičák a je vržen na silnice, tak nezbývá jemu i jeho okolí než doufat, že při něm bude stát štěstí aspoň do doby, než získá ty první nezbytné zkušenosti. Aby to nekončilo oním klasickým zvoláním: Spaste duši, medvěd se utrh´! Já bych radši brala to: Proč bychom se netěšili:))
A tak se vás dnes ptám – jakou zkušenost máte s autoškolou vy? Patřili jste k těm šťastnějším, nebo jste vyfasovali… no… ne zrovna ideálního učitele? Začali jste hned po absolvování autoškoly pravidelně řídit? 🙂
Vzkaz od Matyldy:
Akce 2022 vypukne v neděli 20.11.2022 večer a skončí ve čtvrtek 24.11.2022 v 21 hodin
v první jsem skončila na křižovatce na Bídě v Chrudimi.. vystoupila jsem z auta poté,co jsem dala učiteli jízdy facku..a už se tam nevrátila..druhou jsem absolvovala v euroautoškole tamtéž..skvělý byl přístup učitele jízdy a díky němu jezdím ráda a denně..protahal mne po kotárech,učil couvat v kopci,otáčet se na úzkém prostoru, couvat s vlekem…vyměnit kolo..
Jako notorický nešofér se jen zeptám, neví nkdo, v kolik ta aukce začne a jaké bude přístupogvé heslo?
Řeknu Matyldě, ať ti dá vědět 🙂
Dík, Papouška to taky potřebuje vědět, už je celá napnutá:).
Odkaz letěl mailem 🙂
Řídit mě naučil manžel, tak jako většina rodičů učí jezdit své děti. Autoškola tu není povinná, vlastně ani nevím, kde tu nějaká je. Takžě nejprve mě (v New Hampshire) choť naučil řídit, pak jsem s ním jela udělat písemnou zkoušku a tím to skončilo, žádná praktická z řízení. Přesto jsem jezdila dost málo, nijak extra mě to nebyvilo, vždy jsem byla (a stále jsem) raději spolujezdec. Když jsme poprvé bydleli tady, musela jsem si udělat ala. řidičák což znamenalo zase jet na písemnou zkoušku a pak s intruktorem objed kus okolí. Písemku jsem zvládla, u praktičké propadla, protože jsem při „otočce na tři“ při couvání fakt jen mírně ťukla do obrubníku. Instruktor tenkrát zaučoval nějakou mladou policistk a asi se chtěl předvést, protože i manžel říkal, že to bylo nefér. Musela jsem asi po dvou týdnech jizdu opakovat. Paradox byl, že manžel byl zrovna někde mimo domov, zkouška se dělala v městě skoro hodinu daleko, takže jsem se tam musela sama dopravit. Sice jsem stále měla s sebou původní řidičák z N.H. ale už neplatný, takže jsem jela bez řidičáku (ten mi odebrali až při převzetí nového). Když jsem s instruktorem (jiným) nasedala do mého auta, vůbec ho nenapadlo se divit, kde že je můj šofér. Jízdu jsem zvládla, řidičák dostala. V Evropě, na základě ala. řidičáku mi stačil jen písemný test k získání speciálního am.-evorpského řidičáku. Chtěla jsem ho mít ale jen „pro případ nouze“ jinak jsem tam nikdy neřídila (na to jsem neměla nervy) Po návratu sem už mi pak také stačilo udělat jen písemný test. Zvláštní evropský řidičák tu platil dalších 90 dnů, takže asi uznali, že řídím a chtěli jen vědět, jak ovládám zdejší silniční pravidla 🙂 Jak píše Dede, tady se bez auta člověk neobejde, takže jezdím, ale na delší vzdálenosti se ráda nechám manželem odvézt. Prostě jsem jako byla fenka Trixie – jak se autem příliš vzdálím „od vůně domu“ jsem nervózní. 🙂
Ony ty USA jsou na řízení extrémně jednoduché. Všude Stop nebo semafor, každá značka je vysvětlena písemně, rychlostní limity se všude připomínají, silnice široké, že jde skoro všude zastavit. Někdy jsem měl až pocit, že to je jak pro pomocnou školu.
Maričko, tak mi přijde, žes dělala víc řidičských zkoušek než kdokoliv, koho znám 🙂 O tom systému bez oficiální výuky jsem samozřejmě četla a zkoušela si v hlavě zhodnotit pro a proti. Pro – nemusíš snášet případného ne zrovna povedeného instruktora, prostě předvedeš co umíš, ať už se na to připravuješ jakkoliv dlouho.
Minus – dobrý zkušený instruktor, který to umí a chce člověka něco naučit, je obvykle lepší než kamarád nebo člen rodiny.
Teď jde o to, jak velkou šanci u nás člověk má, že narazí zrovna na dobrého instruktora, hlavně pokud je náhodou ženská. Celkově by se mi ten americký způsob asi líbil. Akorát u nás by nemohl fungovat – jak by mohl adept řídit bez řidičáku, že? 🙂 Autoškoly mají výjimkou. Ostatně, sama ses s tím vlastně setkala 🙂
Dede, s tím „pro a proti“ plně souhlasím. Já byla samozřejmě ráda, že jako instruktor stačil manžel. Nejen bezplatně, ale hlavně hodiny výuky podle mé nálady. Co znamenají cedule a nápisy mi tedy vysvětloval při jízdě, ale „knižní“ předpisy mne neučil. Na to jsem si musela vyzvednout brožůrku a všechno se doma našprtat. Test pak byl jen asi z 50 otázek „vybrat a zaškrtnout správnou odpověď“ – nic se nepsalo (tedy tady a v N.H., možná v jiných státech je to jiné, příšnější). Přesto za volantem nesedím nijak ráda a třeba jízda ve větším městě (natož velkém) by pro mne byl horor. V nouzi bych to asi musela zvládnout, ale oprvdu jen kdybych musela – prostě řídit není můj koníček, ale nutnost. A jsem velice ráda, že zdejší provoz na silnicích je malý, nebo téměř žádný (romě špiček).
V USA se musí řidičk obnovovat každé 4 roky (některé státy myslím mají i 5 nebo 8 let). Datum vydání a propadnutí je na něm vytištěné. Pak stačí zajít na úřad, kde musíme něco přečíst, nově nás vyfotí, zaplatíme poplatek a za půl hodiny máme nový řidičák. Řidičák (tvar kreditky) je zde hlavní ID -průkaz totožností a musím ho napr.ukázat vždy, když někde platím kreditkou.
Nevím jak jinde v Evropě, ale v Itálii může adept řidičáku řídit kromě instruktora i s rodiči. Jen musí dát na skla auta velké zřetelné P. Myslím, že jako systém je to dobré. Adept najede pod dozorem více kilometrů a něco navíc se naučí.
Jo, jo, s blby se člověk na silnici potká. Zrovna předevčírem, jela jsem po konferenci z Brna, kolega byl lehce indisponován (pařili do půl páté, pak ještě chystal přednášku a navíc musel mít slušný zbytkáč). No nic, nejelo se úplně strašně, ale také vůbec ne příjemně. V pravém pruhu na D1 byla skoro souvislá kolona kamionů, takže většinu jízdy jsem jela v levém pruhu. Nevím, kdo lidem nakecal pohádky o třech pruzích na D1. Ano, někde jsou a pak se hned jede lépe (a nemusím v levém pruhu), ale mnoho a mnoho kilometrů má ty pruhy jen dva.
Snažila jsem se uhýbat autům, která se rozhodla, že prostě pojedou, přitom jsem se neflákala, jela jsem v průměr určitě dost před 130 km/h. U 150 km/h mi už to vždycky pípalo (nemám červenající se smajlík). Oproti mé fábince byl tento skautík jiné vozidlo. I tak se našel blb v černém mercedesu, který se mi pověsil metr za zadek, dala jsem blinkr, že uhnu (mezi kamióny, tak to nešlo úplně v tu vteřinu, co chtěl), on také pravý blinkr, že mě podjede (nevím kudy…), tak jsme oba chvíli házeli blinkry než mě nechal bezpečně uhnout, aby pán silnic mohl jet. Kolik na té silnici nahnal, to nevím, podle mě byl v Praze jen o pár minut dříve. Že mu to stálo za to.
Jinak musím poděkovat mámě, která mě donutila řídit, já po absolvování autoškoly jsem skoro neřídila (1 x ročně 34 km trasa Suchdol n/ Luž. – Třeboň a zpátky. Tak jsem pak byla nejen v Praze strašně vyklepaná, bylo to na začátku strašné. Ale moc se to hodilo, když jsem pak mámu vozila po všech těch doktorech.
Takových potkávám! Na D11 je klasika, že mezi Prahou a zhruba sjezdem na Poděbrady bývá prakticky souběžná jízda. Ti pomalejší se drží mezi kamiony, ti uvědomělí se snaží podle pravidel poskakovat mezi pravým a levým pruhem, čímž působí v tom levém dost nepříjemné „rázy“ a zbytek jede v levém. Přesto se vždycky najde borec, který dá v levém pruhu blinkr vlevo, pověsí se za auto před ním jako teplý bratr, a bliká nebo si jinak vynucuje cestu. Vždycky si říkám – co čeká? Že nás ostatní nadletí, nebo co?
Teď jezdím hodně mezi domovem a Prahou, užívám si toho až kam.
I proto, když jsme dávali na nové Subaru tažné zařízení a ptali se mě, jestli skládací nebo pevné, řekla jsem si o pevné. Jednak je vozík pořád nějak v provozu a pak, některé lepiče odradí od příliš těsného kontaktu fakt jen ten kus železa trčící za zadním nárazníkem…
To je dobrý nápad, málokdo se chce napíchnout a dají si lepší pozor – alespoň někteří.
No a já mívám v kufru psy… o to víc se bojím, že do mě někdo najede, když vůbec nezachovává bezpečnou vzdálenost.
Já jsem asi nějaký zvláštní druh, ale mě se v ČR řídí skvěle. A to jsem taky řidičák udělal 2008, a začal řídit auto 2017, 2016 skútr. Nemám problém s řidiči, mám jen občas s nedostatečnou infrastrukturou
Každopádně jsem si uvědomil, že v každé činnosti se člověk sobě a okolí stává nejnebezpečnějším ne když je začátečník. Ale když si začne (falešně) věřit.
Určitě víte co myslím, je to takový ten moment, kdy jste vyzkoušeli všechny „běžné“ scénáře. U auta různé křižovatky, jízdu po dálnici, v noci, nějak zaparkovat a něco předjet…a nic se nestalo. Jenže to je strašlivě zrádné, protože úplně chybí zkušenost s těmi nepředvídatelnými událostmi, počasí, náhle tam někdo vběhne, vjede, silnice není taková jak se zdá atd… Je to ten moment, kdy sám sebe člověk musí trochu zpeskovat a někdy dojde i k situaci, která trochu propleskne.
A přijde mi, že to platí o každé trochu zkušené a zodpovědné činnosti:
– horolezectví
– potápění
– jízda na motorce
A tak
To máš naprosto pravdu.
další takovou situací je ježdění „na autopilota“. Prostě jedu známou trasou, myšlenky si putují ledackde a pozornost taky. Taky se napomínám!:)) Protože pokud nakonec jedu automaticky jinam, než jsem plánovala, je ještě ta lepší varianta…
Já měl autoškolu relativně ok. Byť jsem měl instruktorku, myslím, že byla dost opatrná, ale celkově to nebyl velký problém. První zkoušku jízdy jsem neudělal, překročil jsem 30 na sjezdu z dálnice, kde byla menší oprava (a nikdy nikdo tam 30 nejel) a prý nebezpečně odbočil doleva (no vzhledem k tomu co jsem poznal v praxi…)
Velmi zajímavou zkušeností pro mne ale byla motoškola. Chtěl jsem si udělat skupinu A po 3 letech ježdění na skútru na který stačí B. Důvod nebyl jen možnost řídit motorku, ale hlavně v zahraničí často nic jiného než A neuznávají.
Takže už jsem tam nešel jako nervózní začátečník. Jasně velká motorka a řazení jsou trochu o cviků, ale na to stačily dvě jízdy. Pak samotné ježdění po městě Olomouc, kde mám hromadu naježděno mne nepřestávalo udviovat.To bylo tak daleko od veškeré reality toho jak se jezdí běžně. Nejhorší byla Masarykova třída. Vpravo parkují auta, pak je úzký pruh a na betonových tvarnicich tramvajové koleje. Byl jsem na skútru zvyklý jezdit spíš mezi těmi kolejemi, protože zpoza těch aut prostě kdykoliv cokoliv mohlo vyběhnout nebo otevřít dveře toho auta. Instruktor mně furt nutil jezdit co nejvíc vpravo, což mi moc do toho nesedělo. Pak zrcátka, furt říkal „divadlo!“ Ale na moto se dají obě zrcátka kontrolovat téměř bez pohybu hlavy, ale pro zkoušejícího, který ještě k tomu byl v autě, jsem tam musel hlavou kroutit jak smyslů zbavený
Jo, taky jsem na radu instruktora kroutila hlavou. Na jedné z tras byla křižovatka s předností z prava – tehdy to ještě nebylo vůbec běžné. No a kdykoliv jsme ji přejížděli, instruktor pravil – pořádně kouknout, jinak to zkušební komisař neuzná:)). i když je to tam přehledné i bez kroucení hlavou. No, poslechla jsem a vyplatilo se mi to. Popravdě mám tendenci na té křižovatce dělat papouška doteď:)))
Řidičák jsem si udělala až v pozdním věku,do té doby vždy řídil někdo jiný. Autoškolu jsem musela přerušit kvůli zlomené noze a pokračování se neslo v duchu“vše zapomenuto“. No, nakonec jsem udělala a to na poprvé,ale komisař se mne neopomněl zeptat, na co ten řidičák potřebuji.Znala jsem ho,tak vím, že to nemyslel nijak zle, spíše mne chtěl varovat před mým vlastním umem. MLP neřídí vůbec,po obtočení auta kolem el. sloupu,pozor! při couvání,už za volant nesedl. Řídím ráda ale s přibývajícím věkem mám obavy abych byla dostatečně pozorná a poznala dobu, kdy to už nepůjde.
Jenny, taky nad tím občas přemýšlím, jak dlouho to budu zvládat. Při posledních totálně mlžných nebo deštivých nočních cestách do a z Prahy jsem už byla opravdu vděčná za to, že nové auto má všelijaké vymoženosti, včetně sledování jízdy v pruzích. Co mě za normálních podmínek občas prudí, bylo za mlhy a v noci požehnání – stejně jako detekce předjíždějícího auta v levém pruhu.
Minule jsem četla diskuzi u jednoho praktického doktora, který řešil otázku, jak dlouho povolovat seniorům řízení – když ví, že jsou na těch autech hlavně na venkově závislí. Byla to ohnivá diskuze od jedné krajnosti k druhé, ale jen jeden příspěvek byl racionální a k věci – proč to seniorům nepovolit za podmínek, že jejich auto disponuje některými pomůckami v řízení, které už jsou v moderních autech běžné?
Pravda, ne každý senior má moderní auto, ale já úplně vidím, že pokud by se to stalo oficiálním požadavkem, určitě by se hbitě našli výrobci, nabízející takové „detekční a ochranné sety“ do starších aut. Jistě, něco by to něco stálo, ale bylo by to řešení. Lepší než zákaz, který pak nechá staré lidi v podstatě odkázané na pomoc ostatních dřív, než je to nutné. Možná by se na to rády složily i rodiny těch seniorů, mohl by na to existovat i státní příspěvek. Já bych to viděla jako cestu…
Dede, máma řídila do 89 let a ještě v tom věku jela trasu Suchdol n/Luž Praha – přes Olbramovice, Benešov a podobné lahůdky. Kdo zná, ví, o čem píšu. Ale o moc dál už to nešlo, to bylo celkem krátce před konečnou diagnózou a prvními chemoterapiemi. Záleží hodně na psychickém stavu, auto tomu fyzickému dost pomůže.
Tenkrát to byla docela zábavná historka, soused si právě v Suchdole postěžoval, že jeho matka ve věku cca 80 let ještě řídí auto, máma zrovna oslavila ty 89 narozeniny a byla právě na odjezdu. Pokývala, že to opravdu není rozumné, načež si nasadila kšiltovku s nápisem Wild Eagle a s naprostým klidem vyrazila do Prahy. No, škoda, že ji ta hnusná nemoc tak zničila.
Apino, to je kouzelná historka! 🙂 Díky, žes ji napsala 🙂
Moje autoškola stála za to.
Ze školy (já úča) mě nechtěla vedoucí uvolnit na trenažér (to byla kravina) a tak jsem ho doháněla za jednu celou sobotu v době, kdy moji spolužáci již polykali první metry na silnici, a první cvičné jsem taktéž odbývala na parkovišti za VŠB u lesa. OK.
Pak přišly jízdy – na dopolední mi dávala gynekoložka razítko, ať to do zkoušek stihnu. No – gynekoložka.
Ono to klaplo. Zjistila, že jsem faaakt těhotná, a tak místo ke zkoušce jsem fičela na udržování.
Po návratu mezi budoucí řidičský lid mi přidělili ženu instruktorku. Po jejím desátém zadupnutí brzdy 3 m před křižovatkou s výkřikem: „Ale vy jste těhotná!“ jsem já na celou autoškolu zařvala: „Dejte mi chlapa!“
Pan Kája byl protřelý veterán a ta měsíc mě naučil fígle a finty, co už asi umí jen nejstarší profíci.
A já hrdě vyplula z autoškoly o vykonané zkoušce a za necelý měsíc se narodil syneček (on troch spěchal) a uspat ho v kočárku? Pche! Když se ale rozběhl motor, chrněj jako, no, nemluvně.
A řidič je z něj taky skvělý.
Asi nám tam pan Kája něco od sebe nechal.
Mamutku! 😀 😀 tak tedy fakt nevím, jestli je vhodné se smát nebo ne, ale prostě se směju 😀 Napsalas to neodolatelně.
Klidne se směj.
Já vprvní chvíli chtěla vrátit školné, když na mne vychrlili „co všechno se musím naučit“.
No a u zkoušky z techniky jsem vzorně cyhmenovala vše, co patří do povinné cýbavy vozidla s dovětkem „a manžel“. Na pozdvižené obočí komisaře jsem dodala:
„Bo timu stejně nerozumím.“
Smíchem padla celá komise a pustili mne dál (včil nevím, jestli proto že jsem blondýna anebo díky robátku pod mým srdcem).
Ale řídím pořád, řídím ráda, tize ráda, a servis i s identifikací problému si objednat umím 😀
Omlouvám mé nešťestné překlepy mobilové – brýle se někde válí a zjistím to, až je psaní venku 😮
My jsme měli řízení motorových vozidel přímo jako předmět, takže celý rok. Osm jízd jsem kroužila okolo Hradce, protože jsem nebyla schopná jet rovně. Potom mě do města pustil, ale situace se příliš nezlepšila. Nicméně papíry jsem udělala, můj tatínek mne potom vzal fungl novým Žigulíkem na zkušební jízdu, uznal, že moje řidičské schopnosti jsou minimální a raději uvolnilo z věna peníz na koupi ojetého Trabanta. Trpělivost Bimbova ze mne jakéhosi řidiče udělala a i když nejsem žádné eso, jsem schopná za volant usednout. Ale bez našeho pana učitele bych asi zůstala bez papírů, protože prvotní trpělivost byla jeho. Také si vzpomínám, že asi až přehnaně chválil moje občasné úspěchy, práci s plynem a spojkou a dodal mi sílu se postavit zkušebnímu komisaři
Inko, měla jsi opravdu kliku na bezvadného instruktora! A nejen na něj – tatínek i tvůj muž tě podpořili. Ne každý má na podporu štěstí. A přitom třeba život na malé vesnici dnes prostě auto vyžaduje – to není luxus, to je základní potřeba.
Třeba u nás na vsi je jen sporadicky otvíraná pošta a dvakrát do týdne ordinuje praktická lékařka (s podporou obce, pro ni to jsou náklady navíc, hlavní ordinaci má jinde). Autobusy jezdí nárazově, dejme tomu, že do Dvora se nějak dojet dá. Ale kamkoliv jinam, i blízko, pokud je třeba přestoupit… a hned se stane i jinak krátké cesty celodenní výlet. Na každodenní život s jakoukoliv efektivitou je to úplně k ničemu.
Takže řídit musí prakticky každý, ať chce nebo ne. pak je lepší, když řídí rád a s jistotou.
Tak proto jsou v Hradci tak veliké kruháče
😀 Mamutku, ty jsi fakt zvíře! 😀
No já se musím omluvit, ale kvůlivá mě teda ne. Bo v době, kdy jsem dělala řidičák byly kruháče u nás na houbách.
Tak ja vyfasovala… Meli jsme možnost dělat si řidičák v rámci 4.rocniku na gymplu, nekdy v zimě. Lekce jsem nenáviděla, dusil me. Pravděpodobně jsem se mu nelíbila tak, jako některé spolužačky, jenz mely s nim „jízdy“ i po vyučování 😉 Protože mam narozeniny az v červenci, růžový řidičák jsem sice vyfasovala po zdárném ukončení autoškoly, ale řídit jsem nemohla, bylo mi 17. Později proběhly pokusy s tatínkem, ale ke zdárnému konci jsme se spolu nedopracovali. Lekce jsem si vzala znovu po příchodu do Kanady a začala hned denně řídit. V Kanade mohou děti složit teoretické zkoušky již v den svých 16tych narozenin a pote rok řídit s dospělým, kterému je vic jak 25 let a ma samozřejmě řidičák. Nebo si zaplatit jízdy v autoskole. Po roce, tedy v 17ti letech, mohou složit praktickou zkousku a v případě úspěchu musí ještě 2 roky jezdit se značkou „N“ (novy řidič). Po dvou letech mohou jit k další praktické zkoušce a pokud projdou, mohou odstranit „N“, které ma určitá omezeni (počet pasažérů v aute, jízda v noci, …).
Canivo, asi jsi měla prostě štěstí na Kanadu 🙂 Spousta žen u nás utrpěla (snad teď už ne) takového ponížení od instruktorů v autoškole, že buď ani jezdit nezačaly (pokud nemusely) nebo dlouho řídily nerady, nevěřily si. Tedy, než že by se to klukům vyhýbalo, ale obvykle se otřepou rychleji.
No a když se jezdí málo a se strachem, člověk se nevyjezdí, tedy ta radost z řízení se nedostavuje a kruh se uzavírá.
Jinak ta péče o mladé řidiče v Kanadě je fakt promyšleně nastavená. Tady by lidi samozřejmě řvali a pravidla obcházeli, ale fakticky mladí řidiči mívají spoustu smrtelných nehod (obvykle se stejně starými či mladými lidmi v autě), takže já bych podobnou praxi rozhodně nezavrhovala.
Ten Kanadský model by mohl pomoci s divokými, ale i totálně „já se bojím, co kdyby“ mláďaty dychtícími po řízení.
Jo, taky si myslím.