„Chudák, ta tedy kouká! Jediný, co jí chybí, je vězeňský mundur!“ Popravdě Markova reakce mě kapku zaskočila. Už jen proto, že můj první dojem byl velmi podobný. Navíc se Ari tvářila, že do téhle věci naprosto odmítá vyskočit – vždyť ji to kousne! No jo, ale co by jeden neudělal pro bezpečnost…
Zkrátka věci se mění a do našeho života vstoupila s novým autem i přepravní klec na psy. Což o to, já ji chtěla už kdysi, když jsem začala jezdit na stopovací tréninky, ale pořád jsem měla problém s pocitem, že je to na dva psy prostě malé. Takže Berry a Ari strávily život ježděním v kufru auta, přivázané bezpečnostními úvazky.
Klec i se zavěšenou podložkou
Nebylo to vždy optimální. Občas se do těch úvazků zamotaly, protože si každá chtěla jindy vstát nebo sednout. A to navzdory tomu že více méně dodržovaly svoje strany k cestování. Když se na mě v provozu lepila jiná auta, vždy jsem trnula, že to nedobrzdí a já budu mít z psů štěkanátky. To jsem jim obvykle dala pokyn, aby si sedly a ukázaly se… většinou to to pomohlo – na chvilku.
Připraveno k nástupu a výstupu
Takže nedávno jsme se rozhodli, že už opravdu tu klec koupíme. Následovalo studium. Teorie a pak hledání odpovídajícího výrobku. V teorii mě překvapila jedna věc – klec na cestování má být tak velká, aby si v ní mohl pes stoupnout a otočit se – ale ne o moc víc. Právě pro případ nehody, aby neměl moc místa v té kleci se potlouct. Hm. Praxe pak znamenala najít výrobce nabízejícího vhodnou klec v rozměrech, které pokud možno stoprocentně využijí kapacitu kufru auta.
Každodenní verze s kobercem
A to byl dost problém – protože já mám v plánu časem opět vozit dva psy. I hledala jsem, porovnávala rozměry, vyráběla tabulky. Nakonec jsem našla výrobce, který měl na stránkách i konfigurátor, který zahrnoval opravdu velké množství typů aut. Když jsem vzala v úvahu, že jako jedni z mála nabízejících ty lepší klece s bezpečnostním certifikátem je mají i na skladě, zvítězila firma s jednoznačným názvem Klece pro psy 🙂 Model měl označení DoubleXXL+ jak vidíte, nejsem troškař:))
Na dlouhé cesty se tam vejde pelech
Klec přišla rozdělaná na prvočinitele a nepřála bych vám slyšet, co si polohlasně říkal Martin, když ji dával dohromady. Nakonec tomu pomohla trpělivost a gumové kladívko:)) Do auta jsme ji nesli a vsunovali oba, ta věc se fakt pronese. Trnula jsem, ale konfigurátor nelhal – klec opravdu vyplnila kufr na maximum, když vezmu v úvahu, že má trochu jiný tvar.
Ari ovšem nadšená nebyla. A nebyla. Odmítala tam vyskočit a nechtěla tam jít ani po rampě. Jí se to nelíbí! Inu, potřebovalo to trochu domluv, větší množství úplatků, a čas. Dnes skáče do klece bravurně a na rozdíl ode mě jí nevadí ani ta střední tyčka. Já na ni pak nemusím syčet, když se v kleci za jízdy prochází – fakt to dokáže! Myslím, že nakonec ocenila, že na cestě nemusí být uvázaná. Na dno klece jsem koupila takový ten tlustý rohožkový koberec – je měkký, savý a dobře se čistí. Na dlouhou cestu se tam snadno vejde pelech.
Vězeň 🙂
Takže Ari sice pořád ještě v autě vypadá jako polapený loupežník, ale obecně zavládla spokojenost.
A tak se dnes ptám – jak cestujete se svými zvířaty vy?
Nevýhody tu samozřejmě také jsou.
Klec představuje v autě zátěž navíc.
Pes zavřený v kleci mi v problémech nepomůže – je tam bezpečný, ale jsou tak před ním bezpeční i mě potenciálně ohrožující lidé.
Ta středová tyčka znamená, že bude problém naložit ležícího psa, třeba po narkóze nebo po úrazu – na to by museli být dva lidé.
Ale v běžném provozu, kdy já jezdím se psem/ psy opravdu denně, z mého pohledu ty výhody převažují. 🙂
Dede, udělala jsi moc dobře! Pánové z BESIPu a dopravní policisté nadšeně přidávají kladné smejlíky.
Víš Alex, je to pár měsíců, kdy se na FB hledal domov pro psy jedněch manželů, věnujících se záchranařině se psy. Měli nehodu (řidič dostal infarkt) a auto vrazilo v plné rychlosti do stromu. Oba lidé byli na místě mrtví – a psi v klecích přežili jen s naraženinami…
Vždycky jsem brala vážně bezpečnostní pravidla a poté, co jsem před rokem viděla v Itálii tu strašnou nehodu, jsem si toho vědoma ještě palčivěji. A popravdě si myslím, že ty moje úvazky pro psy byly víc úlitba pravidlům, než skutečné zabezpečení. Díkybohu jsme si to nikdy nevyzkoušeli.
Klec je asi fajn, že tam pes může být v otevřeném autě. Ale slyšela jsem o nehodě chovatelky kavalírů, která měla psy vzadu v kleci a prý polovinu jich museli utratit kvůli zlomené páteři, takže já v tom velké bezpečnostní plus nevidím. Naši psi jezdi na kšírech na zadní sedačce a při prudkém brzdění se obvykle skutálejí nebo spíš sesunou za zadní sedačku. Nevím, co je bezpečnější….
Matyldo, podle mě je to otázka velikosti psa. zadní sedadlo má pro velkého psa špatný tvar, musel by se nějak vyplnit ten prostor za předními sedadly. Malej pejsek to tam má podstatně komfortnější.
Zlomeniny v kleci – řekla bych, že ta klec na ně prostě byla velká – viz ta teorie o velikosti psa a těsnosti klece – pes by v ní fakt neměl poletovat.
Pro Ari je tahle klec velká až kam, pro dva psy bude tak akorát těsná. Pokud by se spolu nechtěli snášet, máme ke kleci i přepážku – ale doufám, že ji neupotřebím.
Delší cesty už nepodnikáme a tam ,kam jezdíme mají buď zadní sedadlo a upínací deku s úvazky do pásů nebo bez sedadel a speciálně dělanou matraci z rohu do rohu a zapnuté pásy. Jenka si ale většinou přeleze dopředu, tak pokud jedeme jen pomalý kousek do polí,tak ji tam necháváme.Cony spořádaně sedí nebo leží vzadu. V těch šílených letních vedrech jsem zapomněla zavřít zadní okna a jak jsme jely od rybníka,Cony vyskočila za spřáteleným psem,za jízdy, takže nastal přísný režim, pro mne i pro ni.
Tedy ta Cony je ale dobrodruh! To by mě kleplo, fakt:))
Mně by se moc líbilo, kdyby pes jezdil vedle mě, teoreticky. Prakticky, s airbagem u spolujezdce, to prostě nedělám. Jenže je rozdíl vlčák a malej pejsek… u těch malých jde ledacos.
Na sedadle spolujezdce se vozila Bony. Stočila se a jen naskočil motor,usnula. Občas se překulila a to bylo všechno. Tedy až na to, že občas se překulila na čidlo obsazení sedačky. A auto začalo vřeštět, že spolujezdec nemá zapnutý pás. Nejlíp na dálnici. Vždycky mi chvíli trvalo, než mi došlo,co se děje. To se o mě pokoušel infarkt. 😀
A Bony nesouhlasila s tím, abych ji posouvala po sedačce, když už byla tak příjemně rozvalená 😀
To si dovedu představit, Bony byla pes s názorem:)) Vřeštící auto kvůli nezapnutému pásu se řešit dá, ale těžko za jízdy:))
máme na zadních sedadlech rovněž plachtu, upnutou do opěrek. Používáme ji už přes dvacet let, přežila už tři pejsky a teď slouží čtvrtému. Legýsek a Lux byli někdy v kufru a častěji na sedadle. Měla jsem divný pocit když byli v kufru. Pod plachtu podvlíknu ještě natahovací prostěradlo aby tam nebylo moc písku.
Maruško, tu plachtu jsem párkrát zvažovala, ale nakonec se ukázalo, že sice ne moc často, ale přece potřebuje jet se psy víc lidí, takže to zapadlo… 🙂
Uvazování na sedačce jsem rychle zamítla – i když byl pes v postroji, zapnutý do pásu, stejně hrozilo, že při nárazu bude rozbitej – nohy věčně zamotané i v tom krátkém popruhu. Navíc mu to velmi nevyhovovalo.
Barouš hodně procestoval pod nohama spolujezdce – ve skutečnosti s výjimkou klece asi nejbezpečnější místo. Pes nikam neodletí, nespadne, je v bezpečí on i posádka.
Klec, obzvlášť potom dvě klece, při našem způsobu spaní nepřicházejí v úvahu, takže psi cestovali v kufru. Většinou bez zadních sedaček, zato měkce vystláno. Nikdy nebyl žádný problém, taky jsme si nikdy nedali žádný náraz.
Jo, pod nohama spolujezdce jezdíval Max mnoho let a bylo to dobré místo – nakonec se tam dá pustit i větrání. Pokud nebyl tam, byl s dětmi na zadních sedadlech.
Nazgúlové taky jednou jeli dlouhou cestu na zadních sedadlech – to, když jsme se stěhovali do Norska. Seděl tam s nimi Marek a ke konci cesty jsme už byli chlupatí všichni. Nebylo to pohodlné pro nikoho, i proto jsme akceptovali „ztrátu“ kufru ve prospěch psů. A proto jsou všechna naše rodinná auta za posledních moc moc let jen kombíky 🙂
Jo ještě něco. V létě jsem vezla pod nohama jako spolujezdec Ari – naštěstí jen kousek. Takže mohu osobně potvrdit, že s vlčákem to fakt pohodlné není – i když se snaží pes i člověk:))
Lara jezdí na zadním sedadle. Krátké pojížďky volně, na delší si obleče kšandičky a je připnutá do úchytu bezpečnostního pásu. Sedí na sedačce a dívá se z okna. A my jsme rádi, že zase můžeme využívat kufr auta.
V obytňáku jezdí pod stolem. Možná má pocit, že je to ta správná bouda… když už z dodávky nemůže koukat ven;)
Jo jo, moct využívat kufr v autě je luxus, který už víc než dvacet let neznáme:)) Ale zase jsme zvyklí 🙂
kočky vozíme v přepravce a podle povahy buď tiše leží a pozorují okolí, nebo táhle mňoukají a stěžují si, že jsou vlečeni někam, kam nechtějí (Vincent, Miuška). Snížek I. se jednou po cestě od veta zesmradil tak strašlivě, že to bylo cítit v půlce trolejbusu ( ze msty, jak jinak). ale protože já byla pěkně sportovně oblečená a za mříží krásný bílý kocourek, podezření cestujících padlo na chudáka starého pána v obnošeném kabátě 🙁
Chudák starý pán! 🙂 Ovšem Snížek je byl… no… prostě kočka, no:)) Ty si do polívky jen tak foukat nenechají:))
Když my jsme měli Čitu (kočku), tak jako malá s námi jezdila v podstatě na volno – tak moc byla hodná. Pamatuju si, jak jsme jednou jeli na očkování a vet otvíral až o půl hodiny později, než jsme si mysleli. Tak jsme šli i s kotětem na kafe. Ona způsobně seděla střídavě na mě a na Markovi a očividně ji to bavilo. Ale ona byla fakticky napůl pes:)) Později, když k nám přišla i Mia, jsem už přepravku používala – jednu na obě kočky. Vyhovovalo jim to víc než mě – přepravka s kočkami byla velká a těžká. Ale holky neměly s cestováním problém, pamatuju si, jak jsme je jednou ve vlaku vypustili ven v kupé – a pak je rychle strkali zpátky do přepravky, protože Čita zjistila, že se dá vlézt za sedadla… (to byl ten starý typ vagonu – koženky:))
Kočky jsou zkrátka svoje 😀 zkusila jsem si představit kočičku, sedící způsobně s páníčky v kavárně a culím se tu jak měsíček 😀
pamatuji si dobu, kdy jste měli Čitu a Miu… a pak jste se stěhovali do Norska s Nazgúly, bylo to tak?
My jsme Dandu vozili nejprve v přepravce. Později v přepravní tašce. Ale na naší chatu je to do dost táhlého kopce a začalo nám dělat problémy vynést více jak 6 kg Dandu.
Přemýšleli jsme jak na to. A pořídili jsme si přepravní kočár, viz odkaz. Jsme velice spokojeni. Danda tam má hodně místa. Není problém s kočárem jet autobusem a do kopce se o něj můžeme opírat.
Jen budíme pozornost s tím naším chlupatým miminkem.
https://www.mall.cz/prepravky-psy/vidaxl-skladaci-kocarek-pro-psykocky-100090654609?gclid=Cj0KCQiA37KbBhDgARIsAIzce17UooL4N0noQVaQfNEKi-2oKZgHj_mTQUtMSLXjZYNxzLbFrq8wvwcaAhC4EALw_wcB
Míšo, to je parádní řešení!!! 🙂
to je jednoduše luxusní! Daník si to užívá, není-liž pravda?
Teda to by mě nikdy nenapadlo, jak napínavá záležitost je pořízení a pak první použití psi klece! Tak hlavně, že zavládla spokojenost a pejska má na cestách pohodlí a bezpečí.
Nepřekvapuje mě, že klec má být spíš těsnější, s koňmi je to podobné. Mají ve voziku polstrované tyče před plecemi a za zadkem, aby se při rozjezdu i brzdění mohli zapřít. Je to nastavitelné podle „délky“ koně. A po stranách mají možnost se opřít o stěny a o prostřední přepážku.
Jo, a nastupování do vozíku, to je kapitola sama pro sebe 😀 Čímž se plynule dostávám k nasedání koček do přepravky, někdy je to fakt napínavé. Naštěstí tu naši vozíme od malička na chalupu, takže tam leze sama, i když jasně dává najevo, co si o tom myslí, a při zavírání dvířek zevnitř seká a syčí.
A ještě jsme vozili osmáky degu. Ti se zas cestou svými ostrými zuby prohryzavali z plastové přepravky ven, takže se nakonec nejlépe osvědčila pětilitrová sklenice s propíchaným víčkem.
Milá Klokanice, mám své zkušenosti s nakládáním a vozením koní, takže vím, že je to takřka vždy komplikovanější, než by to vypadalo.
Kočky… jsou prostě kočky:))))
No ale nejvíc mě dostali ti osmáci… možná proto, že je neznám! Ta sklenice byla nakonec dobrej nápad:))
Já jsem vozila kotě v autě nedobrovolně, služebně a několikrát. Vlezlo si ve Favoritu k motoru a vezlo se 15 km, tam vyskočilo a když jsem odjížděla tak jsem ho zase nevědomky vezla zpět. Bylo mi divné, že máme tak špinavé bílozrzavé kotě. Až jednou se prozradilo. Kolegyně na druhé provozovně ho uviděla a volala na mě, že kolem auta pobíhá kotě a já říkám, že máme zrovna takové doma. Až mě došlo, že to je naše. Tak jsme ho zavřely do krabice a jelo domů, už se to neopakovalo. Stejně se nakonec ztratilo.
Tak kočka pod kapotou je noční můra, brr. Kotě muselo mát nervy ze železa. Snad si nakonec našlo novou rodinu…
Kočky rády cestují, asi vlezla někomu do auta, máme před vraty parkoviště.
Kotě dobrodruh 😀
My jdme si naši současnou kočku přivezli v motoru ze 17km vzdálené stáje. Ale pak už jezdila sporadane v prostoru pro pasažéry.
Meggie jezdí v kenelce. Učili ji na ni odmala, což samozřejmě neznamená, že se jí vždycky chce dovnitř, ale problém s ní nemá.
To je velmi rozumné. A kde ji vozí? V kufru nebo na sedadlech? 🙂 Dá se obojí a ještě se tak dají dávat do kufru věci… My se dvěma psy jsme si prostě zvykli všechno vozit na zadních sedadlech…
V kufru vozit ubohou kočičku! No to nejde přece! Rozhodně na sedadle a nejlépe ještě vedle řidiče, aby na něj viděla a mohli spolu cestou aspoň mluvit 😀
Vozí jí různě, většinou vzadu (mají kombika), ale když potřebuji mít víc místa na zavazadla, tak na zadních sedadlech.
Líbí se mi ta variabilita – klec na sedadlech nefunguje… 🙂
Tak i když už žijeme skoro 40 let se psy, nikdy jsme přepravku či klec neměli. V dobách dřevních se prostě pes naložil tam, kam se vešel a jelo se. Pro našeho prvního fudla jsme si jeli do útulku a vezli ho domů na zadním sedadle s dětmi. Ostatně tak cestoval, dokud jsme měli 120 Škoda a zezadu auta se ozývaly výkřiky – Mami, Bohouš mě nechce pustit k okýnku a podobné. Mimi jezdilo v kufru, obložené minimem našich věcí. Jo a když bylo malé, jezdilo v Oltcitu na zadním okně. Taková přerostlá plyšová hračka. Akorát jsme si neuvědomili, jak rychle roste, takže jednoho dne se propadlo do kufru.
Majda cestovat neuměla, takže se zezadu Renaultu Espase celkem pohodlně doskákala až na přední sedadla. Taky mi jednou zasedla řadící páku…. Jakmile pochopila důvody a krásu jízdy, stála v kufru a já se hrozila, že si zláme nohy. Takže Bimbo byl nucen a nucen jezdit velmi opatrně
Inko, naši psi taky bez úvazků snadno trefili po celém autě – to modré Subaru má doteď důlky po drápech na prostředním panelu mezi předními sedadly:))
Berry byla vůbec největší odborník. Jednou nám vyskočila z Martinova Superbu napůl otevřeným okénkem, protože chtěla jít za námi (naštěstí na horách, na relativně osamělém místě – nechali jsme ji v autě proto, že tam měli nepříjemného psa a my jsme šli na krátkou návštěvu:)) Jindy na tréninku, když jsem vzala na stopu Ari, vyskočila Berry z kufru až na moje (řidičovo) sedadlo a tam se opřela o klakson… Chudák paní, co hlídala auta (právě nebyla se svým psem) se hrozně lekla:)) A protože si tehdy ještě lidé mysleli, že Berry auto hlídá (ani ji nenapadlo, hlídala Ari:)), odvolali mě ze stopy, abych si ji šla ukáznit:))Od té doby měly holky kratší úvazky a tu, která nestopovala, jsem musela uvazovat…
A záviděla jsem klece, protože ti s klecemi nechávali auta ve stínu s otevřeným kufrem, takže psi měli vzduch a přehled 🙂 Otevřená okénka to úplně nenahradí…
Ano, souhlas. Také jsme se dopracovali ke kleci v zadní části auta. Při pasení ovcí buď zůstávají psi oba v autě a nebo jen jeden, který má právě volno. A můžeme nechat auto otevřené . A když se ještě přikryje stříbřitou plachtou proti slunečním paprskům, mají holky ráj na zemi 🙂
Jo!
Když jsem jezdila do Rožnova Superbem, využívala jsem při pauze na pumpě fakt, že automaticky se otvírající kufr se dal zastavit v jakékoliv poloze při zamčených dveřích auta. takže když jsem si potřebovala odběhnout na záchod a pro kafe, holky měly větrání – než jsem se šla projít i s nimi…
S kočkami-v přenoskách..a ty jsou taky uzpůsobené velikostně…s Šarikem a Bárou- na zadních sedadlech a bez uvázání..nastoupili,lehli a já to tehdy mladá a pitomáí,nijak neřešila..ovšem, když jsme jezdili solo,tak chtěl bejt každej na předním sedadle a Šarik jednou projevil i zájem o řízení autobusu…;-)
Sharko, úplně Šarika vidím:)) Ono se to dřív neřešilo, stejně, jako se neřešily malé děti. Jenže pokud se pak něco stalo, bylo to zlé.
Takhle různě volně ložený s námi jezdil Max. Až štěňata – Nazgúly, jsme začali vozit v kufru, nejdřív bez úvazků, pak s nimi. 🙂