Odlet domů byl z Tbilisi, nechali jsme si tedy na hlavní město skoro celý den. Byli jsme zvědaví, ale nedělali jsme si moc iluzí. Viděli jsme již mnoho hlavních měst, a čekali na společné znaky, která mají hlavní města bez ohledu na stav ekonomiky země: přelidněnost, náročná doprava, turistické pasti a jistá civilizační nadřazenost místních nad zbytkem země. Místo toho nám poslední den připravil rozloučení z Gruzií až symbolicky navazující na dny předchozí.
Nekoukali jsme do průvodce a definovali si centrum jako místo, kde bude určitě nějaký kostel. Z výhledu ve výšce nad městem jsme jej lokalizovali a směrovali k němu. Na náměstíčku před chrámem jsme zaparkovali vcelku bez problémů, všimli si nepříliš výstavných malých krámků kolem, a pak překročili čáru mezi ulicí a bránou.

Katedrála Nejsvětější trojice
Nevím, jak se dozvěděli, že přicházíme, ale rozezněly se zvony. Dobře, ustupme od nabízejícího se vtipu – ale zvony zvonily, my jsme vstoupili do prostoru, který byl kombinací nádvoří se schody vedoucími ke chrámu a zahrady. Ve výšce nad námi byl chrám, z věže vedle nás se opět po chvíli rozezněly zvony. Bylo vidět skupinu zvoníků rozhoupávajících je v zaznamenatelné souhře.

Gruzínci čekají na patriarchu
Nad širokým schodištěm se otevřel pohled na rozlehlou plochu oddělující je od chrámu. Dveře doširoka otevřeny, v nich lidé, spousta lidí vevnitř. Slavnostně oblečených, mnozí muži v evidentně tradičním černém oblečení, s dýkami za opaskem. Vážně spolu hovořili ve skupinkách, plnovousy jim dodávaly mírně starozákonní vzhled. Nakoukli jsme dovnitř, ale něco nám bránilo jít dál. Pozdrav, dotaz anglicky. Černý vousáč zavrtěl hlavou a zamračil se. Rusky. Nepříjemná odpověď něco jako „Co chcete?“. A vysvobozující „Odkud jste?“ „My iz Čechii“. Tvář mírně rozmrzla: „Vítejte. Čekáme našeho patriarchu“.

Příjezd patriarchy
Krátká odbočka, abyste nemuseli hledat na internetu (tak jsem to z různých zdrojů zkopíroval):
Gruzínská ortodoxní církev je jednou z nejstarších církví na světě. Prosazuje apoštolský základ a jeho historické kořeny lze vysledovat k rané a pozdní christianizaci Ibérie a Kolchidy apoštolem Andrewem v 1. století našeho letopočtu a svatým Ninem ve 4. století našeho letopočtu. V čele církve stojí patriarcha celé Gruzie Ilia II., který byl zvolen v roce 1977.
lia II. (nar. 4. ledna 1933, Vladikavkaz) je současný Katolikos patriarcha celé Gruzie a duchovní vůdce Gruzínské pravoslavné církve.
Pozitivní reputace, které se národní církev v Gruzii těší, pramení především z výjimečné historické role, kterou sehrála při formování gruzínské státnosti a zachování gruzínské kulturní a duchovní identity.

Historie v podchodu 1

Historie v podchodu 2
Religionisté budou mít své hodnocení, já jsem vnímal postavení patriarchy asi něco jako postavení papeže u nás. Připletli jsme se do jeho výjimečného setkání s věřícími. Na prázdné veliké ploše před chrámem zastavila řada černých limuzín, postupně z nich vystoupila celá řada církevně oděných mužů, vytvořili živou zeď kolem jednoho z aut, někdo velmi starý a velmi nevysoký z něj vystoupil a byl hloučkem donesen do chrámu.

Moderní architektura Tbilisi
Zvony se rozhoupaly, vrata se zavřela když s krátkým zaváháním umožnila prostrčit se posledním spěchajícím a zůstali jsme na té velké předchrámové ploše sami. Zůstal pocit doteku s něčím, kam nepatříme, ale co nám laskavě dovolilo procítit moment sounáležitosti Gruzinců se sebou, svojí historií a nadějí na budoucnost. Proč by se jinak scházeli?

Moderní architektura Tbilisi
Sešli jsme k řece, rušná ulice nás donutila sejít do podchodu. Podchody bývají často místy, přes která spěcháme, trochu nenápadně se ohlížíme, kdo jde za námi a jsme rádi, když vylezeme na světlo a máme pak pocit drobného hrdinství. Tak tento veliký a v mnoha místech rozvětvený podchod byl všechno jenom ne tohle.

Pohled na historickou část Tbilisi
Byl místem, kde lidé pomocí graffiti nechali vzkazy o sobě a své minulosti. Desítky metrů dlouhá nasprejovaná a vypsaná historie marné ruské snahy podrobit si Gruzii. Většinou v gruzínštině, občas anglicky. Písmena o bojích, zradách, vězení, vyhánění a popravách. A opět o boji, demonstracích a nevzdávání se.

V uličkách
A nastoupil další kontrapunkt. Chodba nás vyplivla na postranní lávce mostu s výhledem na technicky a esteticky nádherné dílo protilehlého moderního mostu. Kdo chce, najde v tom symboly – pro mne to bylo spíše ta poslední kostička puzzle, která obraz Gruzie doplnila k dokonalosti.

Tanec

Katedrála Sioni
My jsme Tbilisi zažili v době, kdy z důvodu Covidu byla zakázána MHD. Takže i některé podchody, které nějak navazovaly na metro byly zavřené. Auta byla úplně všude, jakože parkovalo se na každém kousku chodníku. Od této katedrály, kde se v našem případě nic zajímavého nestalo 😀 jsme 4x marně objednali Bolt (vždy zrušen v procesu). Tak jsme sešli pod schody, tam stál starší pán u velmi starého Mercedesu a my si u něj objednali cestu přes celé město, neměl navigaci, snad ani mobil, ale měl CD přehrávač a obří hifi soustavu. Ten Mercedes byl starý 32 let! A měl automat. Totální divočinou ucpaného města nás protáhl s grácií lokálního znalce.
Zdá se, že Gruzie směřuje ke standardní turistické destinaci
A jakou hudbu k tomu pouštěl? 🙂
Nějaké silnější basy, ale nevím vůbec co to bylo 😀
Martine, díky za seriál (dočetla jsem i krásný minulý díl), k takovým dojmům a zážitkám se oba budede jistě ještě nějakou dobu vracet a „vstřebávat“ je. Takže ještě jednou díky, že jsi se podělil i s námi.
„Nevím, jak se dozvěděli, že přicházíme, ale rozezněly se zvony“ – ano to je vtipné 🙂
Sousoší „tanec“ je fakt úžasné, stejně jako „podchodní hieroglyfy“ (takhle to tam opravdu vypadalo na zdech podchodu ?).
No a u věty „…a jistá civilizační nadřazenost místních nad zbytkem země“.. jsem se musela usmát jak z přísloví ta „potrefená husa“. I když u mne to rozhodně nebyla „nadřazenost“, ale přiznávám, že jsem cítila určitou „hřejivou pýchu, že jsem z hl.m“. Zato teď jsem už roky dokonale spokojená se životem mimo ruch velkoměsta a můj věk v tom hraje jen částečnou roli 🙂
Těžko říct, co jsem si vsugeroval z očekávání a co je skutečná reflexe, Gruzie po našem výletě v sobě pro mne nese nějakou hlubokou stopu dávných věků. V mnoha zemích se zachovala jenom forma té stopy – sochy, chrámy, muzea… V Gruzii jsem měl pocit, že to údolí mezi horami, mořem a pouští si zachovalo nějaké staré kouzlo nebo něco v jejich šíleném jazyce a písmu nebo jánevímco – co dává lidem jistotu dalších staletí.
A k těm podchodům: natočil jsem tu historii v graffiti na video. Tady jsou: https://www.youtube.com/watch?v=VXxNRqp0JOk
a
https://www.youtube.com/watch?v=UWZwaX0fFsM
Děkuji za podělení se o dojmy. Krásně se to četlo a koukalo.
Děkuji
Omlouvám se, že se hlásím až tak pozdě. Odpoledne jsme byli s MLP na očkování, druhý buster.
Byl to poutavý cestopisný seriál. Skvěle napsané, zajímavé postřehy, no a fotografie, tak ty jsou úžasné. Ta poslední, s paprsky směřujícími oknem do chrámu, ta je vypovídající…
Alex, děkuji za postřeh. Přesně proto jsem ji zařadil
Jsem moc vděčná za tento seriálek (mmch příliš krátký) a za dojmy z této krásné země. Byla od dětství jedním z mých cestovatelských snů (celý Kavkaz) a zůstane jediným, který se mi splnil. Už uplynulo neuvěřitelných 35 let od doby, kdy jsem měla možnost se tam podívat. Sice s cestovkou, tedy se stanoveným programem, ale přesto jsem se mohla bez průvodců potoulat aspon hlavními městy kavkazských republik. Ráda na Tbilisi, Jerevan i Baku vzpomínám.
To jsem rád, že alespoň takto se vám to připomělo, je to moc krásný kout světa
Na Baku vzpomínám, jak jsme vystoupali na Dívčí věž s výhledem na moře a město a moře plné ropy. Za reportáž o kouzelné Gruzii Martinovi moc děkuji, tam se už také nepodívám …
Do Baku bych se zase rád podíval já …
Těšila jsem se a dobře jsem udělala. Moc se mi Gruzie ve Vašem podání líbila a opět lituji, že jsem ji , byť turisticky, nestihla, byl to jeden z mých snů ale zase některé se podařily. Chtěla bych také jako ostatní, číst dál,umíte to úžasně podat. Po cestopisu, nedávném, Cesta na Tajmyr, jsem potřebovala něco nadějného.Dík!
Děkuji :-)Budu se snažit
Krásné povídání, přečetla jsem ho jedním dechem. Ráda bych četla dál… Opravdu. Díky moc za rozdělení se o zážitky.
Děkuji, možná mě ještě něco napadne :-).
Kam příště, Martine? Hezky se s tebou cestuje. Díky.
Díky, Jano, něco se možná chystá
Líbí se mi taktika „sleduj kostel a něco se stane“ 😀
Druhá věc je ten podchod. To je síla – vůbec takhle vypsané.
A rusové tam utíkají před mobilizací a ještě se umějí rozčílit, když se na ně nemluví rusky…
Mám dojem, že ti lidé tam musejí být obdivuhodní.
A díky za seriál… 🙂
Mimochodem ty dýky u pasu tedy jsou! To už je spíš tesák (dagger), ne? Tedy, ne, že bych byla odborník:)) Co ty na to Matyldo? 🙂
Dagger je spíš dýka, tesák je spíš cutlass. Dýka má dvě ostří a je rovná, tesák obvykle jedno plus někdy rubové (kratší).
Já věděla, že budeš vědět:))
Zajímavá cesta neméně zajímavě skončila. Moc se mi líbí fotka starého města s kabinkami lanovky ve vzduchu, je kouzelná.
Stejně jako JJ si myslím, že píšeš bezvadné cestopisy a že v nich budeš pokračovat.
Přemlouvám ho! 😀
To město je celé takové… svěží
Tak to bylo hezké a měli jste štěstí. Asi většina Gruzínců patriarchu neviděla.
Měli, vůbec s celou cestou
Krásné a poetické rozloučení. Děkuji za celý cyklus.
P.S.: Martine, píšeš skvěle, doufám, že tě budete číst častěji.
Děkuji, možná 😉