ROZCESTNÍK – MartinR: Šest setkání v Gruzii – Trpěliví a sebevědomí

Odlet domů byl z Tbilisi, nechali jsme si tedy na hlavní město skoro celý den. Byli jsme zvědaví, ale nedělali jsme si moc iluzí. Viděli jsme již mnoho hlavních měst, a čekali na společné znaky, která mají hlavní města bez ohledu na stav ekonomiky země: přelidněnost, náročná doprava, turistické pasti a jistá civilizační nadřazenost místních nad zbytkem země. Místo toho nám poslední den připravil rozloučení z Gruzií až symbolicky navazující na dny předchozí.

 

Nekoukali jsme do průvodce a definovali si centrum jako místo, kde bude určitě nějaký kostel. Z výhledu ve výšce nad městem jsme jej lokalizovali a směrovali k němu. Na náměstíčku před chrámem jsme zaparkovali vcelku bez problémů, všimli si nepříliš výstavných malých krámků kolem, a pak překročili čáru mezi ulicí a bránou.

 

Katedrála Nejsvětější trojice

 

Nevím, jak se dozvěděli, že přicházíme, ale rozezněly se zvony. Dobře, ustupme od nabízejícího se vtipu – ale zvony zvonily, my jsme vstoupili do prostoru, který byl kombinací nádvoří se schody vedoucími ke chrámu a zahrady. Ve výšce nad námi byl chrám, z věže vedle nás se opět po chvíli rozezněly zvony. Bylo vidět skupinu zvoníků rozhoupávajících je v zaznamenatelné souhře.

 

Gruzínci čekají na patriarchu

 

Nad širokým schodištěm se otevřel pohled na rozlehlou plochu oddělující je od chrámu. Dveře doširoka otevřeny, v nich lidé, spousta lidí vevnitř. Slavnostně oblečených, mnozí muži v evidentně tradičním černém oblečení, s dýkami za opaskem. Vážně spolu hovořili ve skupinkách, plnovousy jim dodávaly mírně starozákonní vzhled. Nakoukli jsme dovnitř, ale něco nám bránilo jít dál. Pozdrav, dotaz anglicky. Černý vousáč zavrtěl hlavou a zamračil se. Rusky. Nepříjemná odpověď něco jako „Co chcete?“. A vysvobozující „Odkud jste?“ „My iz Čechii“. Tvář mírně rozmrzla: „Vítejte. Čekáme našeho patriarchu“.

 

Příjezd patriarchy

 

Krátká odbočka, abyste nemuseli hledat na internetu (tak jsem to z různých zdrojů zkopíroval):

Gruzínská ortodoxní církev je jednou z nejstarších církví na světě. Prosazuje apoštolský základ a jeho historické kořeny lze vysledovat k rané a pozdní christianizaci Ibérie a Kolchidy apoštolem Andrewem v 1. století našeho letopočtu a svatým Ninem ve 4. století našeho letopočtu. V čele církve stojí patriarcha celé Gruzie Ilia II., který byl zvolen v roce 1977.

lia II. (nar. 4. ledna 1933Vladikavkaz) je současný Katolikos patriarcha celé Gruzie a duchovní vůdce Gruzínské pravoslavné církve.

Pozitivní reputace, které se národní církev v Gruzii těší, pramení především z výjimečné historické role, kterou sehrála při formování gruzínské státnosti a zachování gruzínské kulturní a duchovní identity.

 

Historie v podchodu 1

 

Historie v podchodu 2

 

Religionisté budou mít své hodnocení, já jsem vnímal postavení patriarchy asi něco jako postavení papeže u nás. Připletli jsme se do jeho výjimečného setkání s věřícími. Na prázdné veliké ploše před chrámem zastavila řada černých limuzín, postupně z nich vystoupila celá řada církevně oděných mužů, vytvořili živou zeď kolem jednoho z aut, někdo velmi starý a velmi nevysoký z něj vystoupil a byl hloučkem donesen do chrámu.

 

Moderní architektura Tbilisi

 

Zvony se rozhoupaly, vrata se zavřela když s krátkým zaváháním umožnila prostrčit se posledním spěchajícím a zůstali jsme na té velké předchrámové ploše sami. Zůstal pocit doteku s něčím, kam nepatříme, ale co nám laskavě dovolilo procítit moment sounáležitosti Gruzinců se sebou, svojí historií a nadějí na budoucnost. Proč by se jinak scházeli?

 

Moderní architektura Tbilisi

 

Sešli jsme k řece, rušná ulice nás donutila sejít do podchodu. Podchody bývají často místy, přes která spěcháme, trochu nenápadně se ohlížíme, kdo jde za námi a jsme rádi, když vylezeme na světlo a máme pak pocit drobného hrdinství. Tak tento veliký a v mnoha místech rozvětvený podchod byl všechno jenom ne tohle.

 

Pohled na historickou část Tbilisi

 

Byl místem, kde lidé pomocí graffiti nechali vzkazy o sobě a své minulosti. Desítky metrů dlouhá nasprejovaná a vypsaná historie marné ruské snahy podrobit si Gruzii. Většinou v gruzínštině, občas anglicky. Písmena o bojích, zradách, vězení, vyhánění a popravách. A opět o boji, demonstracích a nevzdávání se.

 

V uličkách

 

A nastoupil další kontrapunkt. Chodba nás vyplivla na postranní lávce mostu s výhledem na technicky a esteticky nádherné dílo protilehlého moderního mostu. Kdo chce, najde v tom symboly – pro mne to bylo spíše ta poslední kostička puzzle, která obraz Gruzie doplnila k dokonalosti.

 

Tanec

 

Katedrála Sioni

 

Aktualizováno: 7.11.2022 — 15:53

32 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. My jsme Tbilisi zažili v době, kdy z důvodu Covidu byla zakázána MHD. Takže i některé podchody, které nějak navazovaly na metro byly zavřené. Auta byla úplně všude, jakože parkovalo se na každém kousku chodníku. Od této katedrály, kde se v našem případě nic zajímavého nestalo 😀 jsme 4x marně objednali Bolt (vždy zrušen v procesu). Tak jsme sešli pod schody, tam stál starší pán u velmi starého Mercedesu a my si u něj objednali cestu přes celé město, neměl navigaci, snad ani mobil, ale měl CD přehrávač a obří hifi soustavu. Ten Mercedes byl starý 32 let! A měl automat. Totální divočinou ucpaného města nás protáhl s grácií lokálního znalce.

  2. Martine, díky za seriál (dočetla jsem i krásný minulý díl), k takovým dojmům a zážitkám se oba budede jistě ještě nějakou dobu vracet a „vstřebávat“ je. Takže ještě jednou díky, že jsi se podělil i s námi.

    „Nevím, jak se dozvěděli, že přicházíme, ale rozezněly se zvony“ – ano to je vtipné 🙂

    Sousoší „tanec“ je fakt úžasné, stejně jako „podchodní hieroglyfy“ (takhle to tam opravdu vypadalo na zdech podchodu ?).

    No a u věty „…a jistá civilizační nadřazenost místních nad zbytkem země“.. jsem se musela usmát jak z přísloví ta „potrefená husa“. I když u mne to rozhodně nebyla „nadřazenost“, ale přiznávám, že jsem cítila určitou „hřejivou pýchu, že jsem z hl.m“. Zato teď jsem už roky dokonale spokojená se životem mimo ruch velkoměsta a můj věk v tom hraje jen částečnou roli 🙂

    1. Těžko říct, co jsem si vsugeroval z očekávání a co je skutečná reflexe, Gruzie po našem výletě v sobě pro mne nese nějakou hlubokou stopu dávných věků. V mnoha zemích se zachovala jenom forma té stopy – sochy, chrámy, muzea… V Gruzii jsem měl pocit, že to údolí mezi horami, mořem a pouští si zachovalo nějaké staré kouzlo nebo něco v jejich šíleném jazyce a písmu nebo jánevímco – co dává lidem jistotu dalších staletí.
      A k těm podchodům: natočil jsem tu historii v graffiti na video. Tady jsou: https://www.youtube.com/watch?v=VXxNRqp0JOk
      a
      https://www.youtube.com/watch?v=UWZwaX0fFsM

  3. Omlouvám se, že se hlásím až tak pozdě. Odpoledne jsme byli s MLP na očkování, druhý buster.
    Byl to poutavý cestopisný seriál. Skvěle napsané, zajímavé postřehy, no a fotografie, tak ty jsou úžasné. Ta poslední, s paprsky směřujícími oknem do chrámu, ta je vypovídající…

  4. Jsem moc vděčná za tento seriálek (mmch příliš krátký) a za dojmy z této krásné země. Byla od dětství jedním z mých cestovatelských snů (celý Kavkaz) a zůstane jediným, který se mi splnil. Už uplynulo neuvěřitelných 35 let od doby, kdy jsem měla možnost se tam podívat. Sice s cestovkou, tedy se stanoveným programem, ale přesto jsem se mohla bez průvodců potoulat aspon hlavními městy kavkazských republik. Ráda na Tbilisi, Jerevan i Baku vzpomínám.

    1. Na Baku vzpomínám, jak jsme vystoupali na Dívčí věž s výhledem na moře a město a moře plné ropy. Za reportáž o kouzelné Gruzii Martinovi moc děkuji, tam se už také nepodívám …

  5. Těšila jsem se a dobře jsem udělala. Moc se mi Gruzie ve Vašem podání líbila a opět lituji, že jsem ji , byť turisticky, nestihla, byl to jeden z mých snů ale zase některé se podařily. Chtěla bych také jako ostatní, číst dál,umíte to úžasně podat. Po cestopisu, nedávném, Cesta na Tajmyr, jsem potřebovala něco nadějného.Dík!

  6. Krásné povídání, přečetla jsem ho jedním dechem. Ráda bych četla dál… Opravdu. Díky moc za rozdělení se o zážitky.

  7. Líbí se mi taktika „sleduj kostel a něco se stane“ 😀
    Druhá věc je ten podchod. To je síla – vůbec takhle vypsané.
    A rusové tam utíkají před mobilizací a ještě se umějí rozčílit, když se na ně nemluví rusky…
    Mám dojem, že ti lidé tam musejí být obdivuhodní.
    A díky za seriál… 🙂

    1. Mimochodem ty dýky u pasu tedy jsou! To už je spíš tesák (dagger), ne? Tedy, ne, že bych byla odborník:)) Co ty na to Matyldo? 🙂

      1. Dagger je spíš dýka, tesák je spíš cutlass. Dýka má dvě ostří a je rovná, tesák obvykle jedno plus někdy rubové (kratší).

  8. Zajímavá cesta neméně zajímavě skončila. Moc se mi líbí fotka starého města s kabinkami lanovky ve vzduchu, je kouzelná.

    Stejně jako JJ si myslím, že píšeš bezvadné cestopisy a že v nich budeš pokračovat.

  9. Krásné a poetické rozloučení. Děkuji za celý cyklus.
    P.S.: Martine, píšeš skvěle, doufám, že tě budete číst častěji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN