Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je! Jenže pak si kliknu na počítání znaků a mám chuť klít. Kruci, copak jsem nemyslela? Je to moc dlouhé, budu muset škrtat. Ale co? Vždyť je tam důležité úplně všechno!
Škrtat se autoři naučí velmi rychle, vůbec pokud pracují pro tištěná média. Nejdřív pochopí, že pokud jim editor řekne, že chce 3000 znaků, myslí to vážně. Naučí se tedy psát v zadaném rozsahu. Jenže pak se objeví žralok ve formě inzerátu, který má obvykle oproti textu přednost, a začne se škrtat až na krev.
Vycvičený autor obvykle nemívá v textu mnoho zbytného balastu, kterého je možné se zbavit bez větší lítosti. Takže je třeba škrtat i zajímavosti, brilantní formulace, a nakonec přijde řada i na zbytná fakta. A to už bolí!
Přitom jde jen o text. Horší je, když se učíme „škrtat“ v reálném životě, protože nikdo nemůže mít všechno. Chceš být volný jako pták? Nepořizuj si rodinu, ani zvířata. Chceš žít na vesnici? Smiř se obtížnější dostupností práce, služeb i zábavy. Vždy je něco za něco.
Život by byl snazší, kdyby se ono škrtání vždy týkalo jen věcí zbytných či hříšných. Ovšem volit, mezi dvěma vytouženými eventualitami, kdy každá má svá mocná pro, a jistě zcela zanedbatelná proti, to je už jiný oříšek!
Ovšem kam se hrabe život na vymazlenou beletrii! Nebo divadelní hru. Zkracování se v tomto případě nedá počítat na znaky, řídí ho text, který potřebuje plynout hladce a přehledně, nešmodrchat se v komplikovaných alegoriích a poetických popisech. Autor pak jde vlastně sám proti sobě a věřte mi, že si je strašným protivníkem!
Něco o tom vím. Jsem na sebe přísná a texty pravidelně pleju. Až na to, že onen slovní plevel neházím na pomyslný kompost, ale schovávám v souborech coby… eh… „původní verze“. Co kdyby se mi ten text ještě někdy hodil:))
A tak se dnes celkem logicky ptám – škrtáte? V textech i v životě? 🙂
V psaném textu nejvíc škrtám v mých článcích, abych je zkrátila. O našich miláčcích se mi píše snadno, se rozepíšů se a výsledek je příliš dlouhý. Takže pak nejen škrtám, ale hlavně zkracuji. Většinou tak, že si vzniklý text zkopíruji jinam, originál uložím a z kopii „sestříhám“ na článek. Z uložené původní verze se stane „připomínka do budoucna“. Protože si samozřejmě po letech už některé drobné zajímavosti a chování té které kočky (i Trixie) už přesně nepamatuji, nebo se mi pletou. A pak jsem vždy velmi ráda, že si mohu přečíst a připomenout, co jsem se tenkrát o tom kterém zvířeti napsala (a nahrála videa) – tedy i to, co jsem z článku vyškrtala.
V běžném životě nějčastěji škrtám zadané úkoly „z rozvrhu dne“. Když je opravdu třeba umím kmitat a hodně toho za den stihnu. Někdy jsem ale jaksi líná, chybí mi motivace nebo čas a tak myšlenkový seznam přeskupím podle naléhavosti a co není ten den opravdu nutné, klidně „vyškrtnu“. A dokonce se ani necítím provinile 🙂
Přeji hezkou neděli !!!!
Maričko, s tvůj systémem škrtání naprostou souzním:)) Akorát už asi týden usilovně škrtám ze svého rozvrhu žehlení, čímž mrtvá teta nabývá znepokojujících rozměrů. Ale dnes… dnes to určitě (možná:)) dám! 😛
Od té doby, co máme našeho drahého závisláka Denise, jsme dobrovolně škrtli společné zahraniční dovolené. Vlastně to spíš tak nějak samo vyplynulo ze situace, kdy jsme současně začali jezdit s vnoučaty, úplně od malička. Pohodlnější pro všechny zúčastněné bylo neštrachat se někam daleko. Když už jsem vycestovala za hranice, pak jednu s mladším, jednou se starším synkem, MLP naproti tomu byl 2x s partou kamarádů. Společně cestujeme po ČR, pes vždy s námi. Jistě, v nouzi nejvyšší by nám pesana jeden či druhý syn pohlídali, ale – no jestli to nakonec není tak, že ta závislost je vlastně oboustranná! 🙂
Milá Hančo, prostě jste škrtli to, co vlastně… nechcete? nepotřebujete?… ve jménu toho, co milujete. A to je z mého hlediska bezva řešení 🙂
Mažu, škrtám fotografie. Napřed jdou ty technicky horší, potom kompozičně. Srdceryvné je škrtat momentky, výmluvné svou akčností, nenahraditelné.
Jo, to mi povídej, mám tam k přebrání fotky od června, nějak se to nakupilo…
Jo, to jsem znala… poslední roky ale focení flákám a pokud fotky nedám do článku, alba vůbec nedělám. Ale dobře chápu tvá dilemata 🙂
pro Dede – pokračování: Snížek I. odešel v plném lesku ve svých téměř 16 letech, v úctyhodném věku na peršánka. vůbec jsem nevěděla, jak se s tím smířit, protože snížčí koťátka ani dospěláci prostě nebyli. co teď? málem jsme to vzdali, že budeme jen 4kočičín. A třetí den po odchodu se mi o něm zdálo: seděl si na sluníčku před velkým domem, obklopen a obdivován šesti černými kočkami, důležitý jako vždycky. jako kdyby chtěl říct : nebul a klikej, nebudu dělat všechno sám! hned ráno jsem otevřela net a co nevidím? chovka! inzerát na koťátka! volám chovatelům, kdy se mají mrňata narodit a odpověď zní: “ dneska nebo zítra “ a bylo to. a takhle k nám přišel Conny jr. ( Snížek II.). dneska je z něj velký kocour, veledůležitý a stejný šéf, jako byl jeho předchůdce 🙂 takže tak se to někdy má s Centrální distribucí.
Milá Evo, tvůj Snížek to měl prostě zmáknuté:)) A já vám to moc přeju.
Berry má v tomto ohledu těžší práci 😛 Prostě najít ovčáka s normální postavou a dobrou povahou je těžké, když oficiální vzhled německého ovčáka jde jiným směrem (který se mi nelíbí).
Teď už ale čekám, jestli se v půlce listopadu fence dlouhosrstého NO Bayle narodí štěňátka a jestli tam bude dostatek pejsků, aby se na nás dostalo 🙂 Pokud ne, pořád je tu ještě jedna chovná stanice bílých ovčáků, kde má chovatelka zásady, které se mi líbí. Ale štěňata by byla až později na jaře. Prostě po mě teď CD chce trpělivost, no… 🙂
tak takto blízko už to je! ano, CD Ti ordinuje trpělivost, čekání, za tu dobu dopsání různých restíků a těšenííííí 🙂 a Ari si užije páníčka na max, když ho teď má doma..to se nám to krásně skládá do figury! NO se teď chovají v podobě, která mne téměř esteticky uráží a pro ty psy je nezdravá 🙁 dlouhosrstí naštěstí drží původní vzhled s rovným hřbetem.držím tlapky, ať vyjde, co má vyjít a zase jste spokojená Dvojpsí smečka 🙂
Děkuju 🙂
Znám lidi, kteří jsou mistři zkratky a vyjádří vše velmi úsporně a při tom srozumitelně. Nesnáším tzv. uspávače hadů,při jejichž podání čehokoliv po minutě usínám. Když něco píšu sama, jsem příliš rozvláčná, to vím ale jak tak nemám s kým rozumným a stejně naladěným,mluvit, potřebuji se vypsat. Je to pragmatické, pro mne a jsem ráda, když mám někoho, kdo to chápe. Takže díky! 🙂
Psát můžeš i obšírně – jen dělej odstavce:)))
Jinak samozřejmě víš, že pokud chceš psát a sdílet, je ti k dispozici i Dedeník… 🙂
🙂
Jo, jo, když píšu článek, mám v počítači uloženo mnoho pracovních verzí, co kdybych se k něčemu potřeboval ještě vrátit. Bývá jich klidně okolo 15. Někde jsou poměrně striktní pravidla na délku textu včetně tabulek, titulků grafů a literatury, která sama o sobě zabere několik tisíc znaků. To už dělá slušnou porci článku, když jsou tam další povinné části jako je abstrakt, úvod, materiály a metody, výsledky a diskuze a konečně závěr. Ty limity bývají od 20 tis do cca 35 tis. znaků, přičemž u literatury (1 citace cca 150-250 znaků) to pod 30 citací, berou často jako podměrečné.
Mimochodem, včera jsem se vrátila z nemocnice, díra v srdci je zalátaná. Byla větši než si asi doktoři mysleli, původní látadlo, které chtěli aplikovat, mělo velikost 18 x 18 mm, ale bylo malé, takže tam mám 26 x 18 mm. Tak snad to bude držet. Tudíž na díra byla větší než jsem si vůbec uměla představit. Nechápu, že se na to přišlo až teď. Ale zase teď jsou na to prima miniinvazivní techniky, což by kdysi asi ani nebylo. Dávám si dnes a přes víkend oraz.
Jinak se mi tím asi vysvětluje, že jsem v mládí na tělocviku nikdy neměla rychlostní vytrvalost, výsledky byly přinejlepším průměrné.
Apino, to jsem moc ráda, že to máš šťastně za sebou! Však jsem poctivě sržela palce:)) Páni, takovou díru v srdci nikdo za celý tvůj život nezaznamenal? To je tedy něco. Jo, neříkali ti aspoň, když jsi byla malá, že máš šelest? To byla za mého mládí relativně častá záležitost a nic se s tím nedělalo, většinou.
Jinak vědecký text je strašlivá disciplína a jsem moc ráda, že mým posledním pokusem byla moje vlastní diplomka:))
Díky za palečky, tak asi ta díra bude o trochu menší
než to, co tam implantovali,jinak by se to neuzavřelo. Nicméně ta původní velikost byla zase už moc malá. Poslouchala jsem je, jak to hodnotí operující s paní doktorkou, která držela jícní sondu. S tou jícní sondou v krku jsem jim nemohla do toho kecat. Jinak, pokud se zrovna neobrátí tok krve, tak asi nic slyšet není. Navíc šelesty jsou podle mě hlavně, pokud netěsní chlopeň. V životě mi dělali vícekrát EKG a podle toho se to také nedalo poznat.
m,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,j tento kousek dopsal Moureček 🙂
Prostě to bylo naprosté překvápko po té mrtvičce.
Jo a vědecký článek. Nevím, jak pro ostatní kolegy, ale pro mě je to dřina. Já nepíšu levou zadní. V podstatě se z toho stala ta skoro nejméně oblíbená část mé práce. Hezké je vymyslet ty pokusy, dělat výsledky, zjišťovat, jak to vyšlo a na základě toho dělat nějaké hypotézy a závěry. Ale psaní fakt není lehká disciplína, alespoň pro mě.
to by chtělo nalézt a dohodnout nějakou vzájemně výhodnou spolupráci..jeden experimentuje, druhý píše… znáš klasika “ molekulární genetika sice není můj obor, ale za plech Tvého fantastického tvarožníku s jablky jsem ochoten proniknout do jakékoliv problematiky“ 😀
😀 Evo, to je naprosto skvělý postřeh! 😀
citaci jsem si vypůjčila od Zdeny Frýbové – Z neznámých důvodů 😀
Apino, být od vědy, tak to mám podobně 😛 🙂
Naprosto souhlasím, Apino. Taky z duše nesnáším psaní, recenze, korektury atd. (kdyby šlo psát česky, možná by mi to sedlo lépe). Naštěstí ta dělba funguje – z mikroskopu dodám fotky a analýzy, odstaveček o nastavení přístroje a pak se už jen kochám, co napsal hlavní autor. 🙂
To tedy zírám, co moderní medicína zvládne a kudy to zvládne. 😀 Drž se a hezky srůstej.
Apino! Jsem moc, moc ráda, že si to zvládla přeji hodně zdraví !
Škrty v životě ani nedělám, dělá je za mne sám život. Už dávno jsem přijala, že když je A, nemůže být B – což ale neznamená, že čas od času ve svém nitru neřvu zoufalstvím. O tom však ví jen Nejvyšší a já.
Ani při psaní příliš neškrtám, protože dříve všechno promýšlím při naprosto jiných úkonech, než jsou ruce na klávesnici.
V dobách, kdy jsem uhlazovala a „košatila“ texty, jejichž autorem byl můj vzácný šéf, jsem mívala více variant úprav a občas bylo hodně náročné dát do kupy nej nevýstižnější formu.
MaRi, to je zajímavé, takhle upravovat texty jiného člověka… 🙂
Pokud jde o přemýšlení před psaním, snažím se o totéž. Jenže pak napíšu nějakou scénu, která se mi strašně líbí, abych až ex post zjistila, že prostě s dějem v knize buď neladí nebo ho nemístně košatí. V divadelních hrách je to to samé – stačí se podívat do jednotlivých adresářů, kde se objevují názvy jako „první jednání dlouhé“ nebo „kap20_1 před zkrácením“:)))
Škrtat se musí ne jen u literárních textů, coby programátor musím škrtat v programech, a to taky bolí.
Představte si, že naprogramuju něco úžasného, nějakou super funkčnost třeba nějakého vkládacího okýnka. A ti nevděční uživatelé to nechtějí, takže já ten kus programu musím zahodit. (Ale já si ho ve skutečnosti jen schovám do komentáře, abych ho mohla vytáhnout, až uživatel přijde s požadavkem na přesně tu funkčnost, kterou před časem zamítl.)
Že to na přehlednosti mých programů nepřidává, je nabíledni 😀
Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, a přitom je to tak logické:)) Včetně té žádosti ex post o to, co bylo v první instanci zamítnuto.
Jo, taky dobrá oblast k zamyšlení! 🙂
Jako uživatel Tě chápu, jenže my to musíme napřed ozkoušet a vychytat po našem, ty jsi o několik levelů napřed. 🙂
Škoda, že objednatel neumí nás a Vás propojit.
Myslím, že v životě moc neškrtám – spíš procházím přirozeným výběrem 🙂 . Jinak život je tak nějak v rovnováze – když máš to, nemáš ono! Když mám zvěř, nemám nemohu si dovolit výlety bez psů. A když mám výlet bez psů, mám ho i bez Jeníka. Jede-li Jeník, jedou i psy, tudíž nejdeme na hrady-zámky či vánoční jarmarky. Prostě člověk udělá jedno rozhodnutí a život se pak odvíjí od něj, ať chce či nechce 🙂 .
V textu psaném naopak škrtám hodně – hodně taky přepisuju 🙂 , abych nakonec zjistila, že to původní bylo lepší. Pak se snažím vrátit nazpátek, ale už to není ono, takže by bylo nejlepší, kdybych začala znovu (což většinou nemohu, neb píšu na poslední chvíli).
P.s. pořád trpělivě čekám, kdy pošleš konec 😉 .
Přirozený výběr – to je moc pěkně chápané. Jde o to, jak moc se s ním člověk pere, či spíš, jak moc ho bez výčitek přijímá.
PS: Já ho furt nemám! Nedokázala jsem napsat ten naplánovanej, vymyslela novej (který znamená pokračovat dalším dílem :P), ale tomu teď musím všechno zase přizpůsobit. No a do toho divadlo… Ale já se polepším:))
Myšlenka dalšího dílu mi velmi lahodí. Ráda setrvávám tam, kde je mi příjemně.
Však já tě nepopoháním 😉 – jen jsem si říkala, jestli mi něco neuniklo. A pokračování, tak to určitě uvítám, protože všechno není vyřčeno 😉
Snažím se si ze života škrtnout tu mojí zatracenou touhu po dokonalosti. Být dobrá máma, babička a manželka. Mít uklizeno, navařeno, vyžehleno.
Snažím se naučit žít v poklidu a nevyčítat si.
Ale je fakt, že čím jsem starší, tím více dělám vše v poklidu a nestresuji se.
Míšo, tos napsala moc pěkně – touha po dokonalosti je zatraceným bičem, který je pořád při ruce… Máš dobrý cíl a věřím, že se na sebe budeš za chvíli usmívat i bez vědomé snahy 🙂
Míšo, být dobrá máma, babička a manželka a mít uklizeno, navařeno a vyžehleno – na tom není vůbec nic špatného. jen si musíš připustit, že když to nebude všechno vždy a na 100%, nestane se vůbec nic 🙂 hlavně, že je pohoda, základní věci jsou zajištěné a je vám všem spolu dobře a umíte jeden druhému vyhovět 🙂
Škrtla jsem vymoženosti města a žiju na dědině. A musím říct, že to stojí za to. Na druhou stranu jsem se propracovala k neuvěřitelnému odporu k cestám do centra Brna, protože město není k dojíždějícím vlídné…
Matyldo, jak tě chápu! Když jsem minula přejížděla Prahu hodinu a půl (!!) tedy spíš se plazila před zasekanou Prahu, říkala jsem si, že i bez ní žiju velmi dobře. Jenže teď musím jezdit často, tak jsem vděčná aspoň za ty případy, kdy můžu nechat auto na Černém Mostě a jezdit přes město MHD…
Tak tady zcela souzním. 🙂 Kdo někdy slyšel o mém rodném městě, chápe.
Škrtám a je to zatraceně těžké. Proto jsem momentálně bezpsí a užívám si volnosti. Ale to pomazlení kožíšku chybí…
Petro, ty už nemáš Vašíka? To mě moc mrzí, kvůli tobě. Každopádně jsi zajistila úžasný život velmi problematickému pejskovi a nejen za něj máš tam nahoře velikou zlatou hvězdu 🙂 Já bych si třeba na něco takového prostě netroufla – tedy plánovaně. Možná, kdyby se ke mě takový přidal a já se nemohla obávat předem…:))
Každopádně ta svoboda má pro člověka tvých zájmů taky cenu. A věřím, že CD už plánuje, CD už pro tebe chystá něco, čemu neodoláš 🙂
Taky věřím, takže se na pesweb koukám jen občas 😀
Vašík měl srůsty na páteři a obrovské cysty na ledvinách. Nakonec se to sesypalo nejspíš obojí dohromady a docela rychle.
On ten agresor se dá a z pohledu zvenčí byl Vašek z nejovladatelnějších psů na sídlišti. Všechno navolno, zvěř, provoz, cokoliv. Skvělej na dogtreky (když nepršelo), ještě vloni s námi prochodil Adršpach, zvládal věci, které by značná část psů nedala. Lidi se útulkáčů bojí zbytečně – a to byl Vašek pečlivě vybíraný „speciál“! 😀
Já se prostě bojím, že bych to nezvládla – hlavně vzhledem k našemu způsobu života zahrnujícím cestování a čtyři vnoučata, z toho dvě ve fázi batolat. Samozřejmě vím, že ti průšvih udělá i vymazlené štěně, ale přece jen trochu víc předvídáš, protože ho prostě znáš – včetně jeho historie.
Však ten čas přijde a zase budeš mít doma čtyři špičaté uši. 🙂 Samozřejmě soužití nového štěněte s batolaty je těžší, protože nutně nastanou momenty, kdy to bude skoro k neuhlídání. Věřím ale, že zkušeností máš dost a že to společně všichni krásně zvládnete.
Díky, nemůžu se dočkat :)Ari je tak strašně Martinova, že od té doby, co Martin pracuje z domu, ji většinu dne nevidím, protože je buď venku nebo s ním 🙂
No a k těm batolatům – (ani ne dvouletý) Davídek je přesně ten typ dítěte, které je ze zvířat nadšeno a nemá zábrany. Na vteřinu koukneš jinam a má ručičku až v psí tlamě. Aylinka je ještě moc malá, ta na psy jen výská:)) No… bude veselo – doufám.
No tak cestování – Vaška jsme brali z útulku k nám na chatu, druhý den 300km přejezd do Prahy, třetí den jel se mnou do práce (metrem), pak dva dny doma a pak jsme jeli na 4 dny pod stan. Se psem, který mě pokousal hned ten první den. Šlo to. A celý život cestování, sice po republice, ale zato hodně. Včetně ZOO, muzeí,…
Děti, když víš co máš, tak si prostě ohlídáš, rozdělíš. A je-li vhodná konstelace, tak pod dozorem opatrně dávkuješ. Stejně jako jsem musela hlídat psí návštěvy. Horší jsou cizí volně ložené děti (a psi) – na černého nešahej, pohlaď si hnědého. Ne, nechoď k černému, běž si pohladit hnědého. Pak už dítě držím za flígr, protože je kousek od uvázaného Vaška, matka blbě čumí co jí šahám na dítě a já mám chuť je zmydlit oba.
nejsou bílá švýcarská šťěňátka? tady v Plačicích potkávám mladý pár s bílým vlčím párem, vždycky natáhnou špičaté čenichy směrem ke mně a zase vzorně jdou dál u nohy 🙂 úchvatné šelmy.
Viz nahoře 🙂
Paní, od které máme Ari, už po nějaký třiceti letech nechová…
nepřemýšlela jsi nad maličkou výpomocí v nejbližším útulku? vyvenčit, pohladit, vyčesat kožíšky…všechno to, co útulkové tety stíhají horko těžko. Nejvyšší Pes Ti stejně pošle toho pravého, až nastane ten správný čas, vždyť to znáš 🙂
Nejbližší útulek je Troja – zavírá v 5, dělám do 4. Když jsem si tam brala Spratka, musela jsem si vzít dovolenou. Navíc plavu a učím plavat děti, takže venčení svého psa jsem stíhala ale dojíždět někam už ne. A z tohoto pohledu jsem i ráda za to, že se teď nemusím štvát a honit minuty. Je k mání pár starých bíglů, ale já bych teď další odchod nedala, to rozhodování a váhání jestli dnes, zítra, nebo jsme měli jet už včera… nedávám to, takže teď staříka cíleně nee. Uvidíme.
tomu rozumím…takže to Nejvyšší Pes zařídil, jak bylo nejvhodnější – pro tuto chvíli.
Ano! Stejně jako Velká kočka a to teď nemyslím Agláju.
ano, oba ( NP i NK) vždycky přesně vědí, jak a kde a kdo a kdy má jít zamňoukat/štěknout a kdy s tím chvíli počkat 🙂 a moc dobře umí vystihnout tu správnou rychlost, když je doma slzavé údolí po odchodu srdcového mazlíka a to jsou potom mety!
Už se nemůžu dočkat, až NP štěkne na nás:))
někdy se situace vyvine tak, že je třeba snaze NP/NK trochu pomoci 🙂 pokračování výše…