Do Ushguli jsme přijeli pozdě odpoledne, lilo, bylo zima a pětitisícovky se schovaly. Paní domácí nám přidělila pokoj. Pokojík to byl hezký, v ten den by se skvěle uplatnil jako márnice. Počasí v pokojíku bylo lepší než to venku o ten déšť, který se zde nekonal. Topení žádné.

Z vycházky jsme se vrátili s dokonale mokrými horními vrstvami bund a bot a kalhotami hledajícími nejbližší ždímačku. Paní domácí nás pozvala k rodinnému krbu (doslova), ten jsme ověšeli svršky a pustili se do neskutečně dobré a mnohachodové gruzínské večeře, kterou paní domácí připravila vlastně jenom pro nás, protože jsme byli toho dne jediní hosté. Není se ostatně co divit, byli jsme jedni z prvních, kteří projeli po otevření cesty. Na noc jsme dostali několik dek a usnuli.

Vstup do údolí k ledovci Shkhara (Šchara)

Ráno bylo odměnou za noční zubodrkot. Jemný poprašek sněhu na kopcích kolem oddělený jasnou hranicí od zelení trávy  se sluncem osvětlenými, zatím ještě malými plochami, vytvořil kompozici slibující hezký den.

Údolí se otevřelo a přislíbilo nádherný den

Plán byl jasný – dojít k ledovci Shkhara (asi čteno Šchara), vzdálenému nějakých 7-8 km. Dalo se tam jet po takové místní safari cestě i autem (světlost tak od Subaru nahoru), ale zvolili jsme chůzi a dobře jsme udělali. Údolí vedoucí k ledovci nás dlouhou zatáčkou přeneslo na správné místo a čas.

Stáda volně se pasoucích koní

Místo: výhled na pětitisícové zasněžené hory na konci údolí. Čas: když vítr rozehnal mraky, ty se proháněly jako pozadí kolem hor a výhled byl dechberoucí. Brodili jsme se širokými potoky, každou chvíli fotili a potkávali místní dobytek volně vypuštěný na pastvu. Za chvíli se k nám přidal pes a doprovázel nás až pod ledovec.

… které statečně dával dohromady náš společník

Zachoval si přitom svoji nezávislost, když každou chvíli odběhl, seřval skupinu krav, která měla tendenci k rozptylu, pak se zase přidal, aby za chvíli vyštěkal koně do místa, o kterém si myslel, že je pro ně nejvhodnější. Vyrazili jsme dost brzo ráno, takže jsme byli většinu cesty sami a vlastně až na cestě zpátky jsme potkávali lidi na terénních autech, kterým se nechtělo jít pěšky.

Příslib nelhal, pětitisícovky na nás laskavě pohleděly

Výstup pod ledovec byla pěkná, krátká túra, která nás dovedla podél ledovcového potoka před stěnu složenou z písku smíchaného s ledem, ze které vytékal potok plný studené vody. Ledovec byl nad námi a nemaje vybavení k horolezení, zůstalo u toho.

Jasná hranice teplot oddělila podzim od zimy

U druhého ledovce, Chalaadi, kousek od Mestie jsme se dva dny poté nechali splést mapou, která jej umístila asi 100 metrů před místo, než kde jsme se s ním potkali. Tam jsme se dostali až k ledové přední stěně ledovce. Rozhovor z místními potvrdil podezření. Ledovec velmi rychle ustupuje, zhruba 20 m za rok.

Přední val ledovce, tento spíše z písku a štěrku

Myslím, že jsme poprvé viděli na vlastní oči probíhat kontinuální geologický proces. Před námi z horní hrany ledovcové stěny padaly nashromážděné kamínky, kameny a balvany už také odpočítávaly hodiny nebo dny. Dvacet metrů za rok je přes metr za měsíc, spíš víc, když se asi v zimě posun zastavuje. Ještě hrozivěji to číslo vypadá, když si člověk uvědomí, že za 10 let je to 200 m…

Všechny barvy palety

Koně si nás moc nevšímali

Pozvánka pro všechny 🙂

Divoká krása

Vstup do údolí k ledovci Chalaadi

Ledová stěna ledovce s kameny na její hraně padajícími v krátkých intervalech pod vlivem silného slunce

Dede: Díky za úchvatné fotky!

A hned se ptám – máte nějaké osobní zkušenosti s ledovcem? Jak na vás působil? 🙂