Ráda přijímám nabídku Dede a tímto ji děkuji, za uveřejnění fotografií. Od té doby, co jsem na FB, tak jsem letos  jaksi s fotkami víc než ve skluzu. Uveřejňuji fotky tam.  Na Rajčeti mám poslední album z března, z výletu k Bílému potoku… Fotek mám plno a nechápu, jak jsem mohla být tak líná a nenasázet je do Rajčete. Asi proto, že si dělám pravidelně zálohy na externí disk. Ale čert nikdy nespí, tak raději alba na Rajče udělám.

Západ slunce.

Fotka byla pořízena v lednu, v 17 hodin zimního času, kdy slunce zapadalo za posed na brdku uprostřed rovných luk.

Ajvinka.

To jsme šly s Evou a holkama Ajvi a Meggi na procházku po polích a loukách. Pejsky použily balíky sena jako tělocvičné nářadí.  Je to foceno přesně o měsíc později, v únoru, ve stejnou hodinu než lednová fotografie a je vidět, že slunce se zatím nechystá zapadat.  Jaro se nezadržitelně blíží!

Kam panenky, kam jdete?

Březnová procházka po loukách směrem ke Kuřimské Nové Vsi. Meggie, prdelka vpravo, má právě půl roku. Je zamilovaná do Ajvi, která ji tou dobou vůbec nemusela mít ve své blízkosti. Štěně se jí pletlo pod nohama, kopírovalo všechny její pohyby, jak je vidět na fotce. Kam se otočila, tam byla Megginka. Pokud ji Meggie, která už měla nyní právě rok neřve do ucha, tak už si spolu i hrají a honí míček na šňůrce.

Drama na nebi.

Duben byl suchý, tak jako předchozí měsíce a poměrně teplý. To jsme se vydali s manželem na kolech na objízdnou trasu po okolí. Tato fotka vznikla na Zlobici nad Kuřimem u románského kostela sv.Klimenta. Bývalý kostel už je dávno zbořený, ale na pahorku kde stával, jsou základy a je vytvořeno pietní místo. Skupinka stromů uprostřed. Obloha se právě zatáhla, ve větru se divoce honily mraky, tak jsem fotila černobíle, aby ta dramatická změna vynikla. Stihli jsme dojet ještě zbývajících deset kilometrů přes kopce, doly a lesy a když jsme byli u domu začalo pršet.

Volavka na lovu.

Stále duben. Při jedné cykloprocházce s Ajvinkou jsem se zastavila u rybníčku Babí doly. Dubnové pozdní odpoledne nikoho neláká ven, takže okolní příroda byla klidná, tichá. Seděla jsem a kochala jsem se tou už šťavnatě zelenou krásou. Z pobřežního smrku náhle slétla volavka, chvíli nehybně stála, jedním očkem koukala do vody a potom se opatrně vydala podél břehu. Bylo krásné pozorovat, jak opatrně vytahuje z vody svoje dlouhé nohy, zobák těsně u hladiny. Potom následovalo „klof“ a „mňam“ a popoletěla o kousek dál, aby pokračovala ve večeři.

Kočičí úsměv.

Konec dubna a v květinovém záhonu se zubí náš kocourek Dareček, celý šťastný, že se už může vyvalovat na sluníčku v kytkách. Pacholek jeden…