Zvědavýma očima MartinaR aneb užijte si třetí díl seriálu o cestování po Gruzii. První díl najdete zde a druhý tady 🙂
Ushguli je vstupní bránou k ledovci Šchara (anglický přepis Shkhara), je nejvýše položenou vesnicí v Evropě. Jede se do ní po silnici, která je občas betonová, občas bahnitá, občas je protíná potok a celou dobu jízdy z Mestie tvoří úzkou stužku nad propastí, od které nedělí cestující nic jiného než pud sebezáchovy.
Poslední etapa cesty do Ushguli
Když tak jedete skoro dvě hodiny v dešti a mlze, už chcete, aby byl ten nejhorší úsek, jak to říkal policajt v Mestii. Byli jsme se zeptal na průjezdnost a zažili typický, mně z Ruska známý velmi formální začátek rozhovoru (výraz v tváři „cootravujeteakdovlastně jste“, který ale po slůvku „Čechija“ dostal velmi přátelský ráz – a tam jsme se dozvěděli, že to nejhorší nás čeká na konci těsně před Ushguli. Čekalo. Svahy těhotné kamennými lavinkami, silnice plná ostrého kamení a všude voda z okamžitých vodopádků.
…a pak se před vámi objeví až mystický pohled
Přežili jsme my i auto a pak se objevil Obraz. Nejde to jinak nazvat – z mlhy vystoupila černá silueta kamenného sídla s protitureckými obrannými věžemi na pozadí tušených v mlze se ztrácejících hnědých svahů.
Jenom auto kazí dojem ze středověku
Našli jsme ubytování a vydali se zkoumat okolí. Lilo, mlha ještě zesílila a byl konec dne. Vystoupali jsme k pevnůstce s protitureckou obrannou věží, jenom abychom zjistili, že tam bydlí lidé a mají velmi přesvědčivě štěkajícího psa. Štěkot s šuměním deště nás dovedl do vesnice pod pevností. Kamenné domy velmi neurčitých tvarů se střechami hrajícími s deštěm remízu a ulicemi plnými bahna, tekoucích potoků, krav, koní a psů – a výsledků jejich dobrého trávení. Čekal jsem, odkud vykročí Tolkienův Hraničář nebo Sapkowského Zaklínač. Tu a tam zaparkované auto bylo jediným znakem našeho století.
Ulice v dešti
Hned napadají otázky: když předpokládáme, že ty lidi žijí z turismu, žijí tady celý rok? A co dělají v zimě? Kolik je tady sněhu? Jak to vypadá se silnicí, když teď v září je to pro nás docela adrenalin? Odpovědí se nám dostalo večer, když jsme si u krbu, jediného zdroje tepla v penzionu, povídali s paní domácí, jedli obrovskou, fantastickou místní večeři a sušili naše totálně mokré svršky. Většina obyvatel je tam skutečně pouze od jara do podzimu. Ona sama žije v Tbilisi. Ale někteří lidé tam zůstávají i přes zimu. A z čeho žijí? Z toho, co jim dalo skromné léto a jejich krávy.
Ráno jako malované slibovalo zážitky
Ne, nehledali jsme příležitosti vyžívat se v porovnávání s našim světem. Gruzie se přeměňuje, cítí a využívá příležitosti země, která je geograficky Švýcarskem s mořem. Myslím, že svět dnešního Ushguli za pár let zmizí. Ulice budou dlážděné, domy se posunou k estetice většiny turistů, v každém třetím bude kavárna nebo prodejna suvenýrů a vstup do údolí k ledovci bude zpoplatněn. Člověku je to sobecky líto, ale místním to přeji. Jak jsem za těch pár dní poznal několik Gruzínců, zůstanou stejně sví.
Když je v Ushguli hezky
Začátek údolí k ledovci
Dede: Tak co, taky byste si tam vyjeli na výlet? 🙂
Milí autoři! Fotky do Akce přijímám do 31.10.2022. Prosím o kvalitní foto i s popisem. Díky, Matylda
Martine, nádhera. Jela bych. Hned. Ovšem s hojným doprovodem. Řidič, vařič čaje až grogu a horský vůdce. A sušič. Protože v takovém počasí chodím ven jen o dovolené. 🙂 Ještěže se vám vyčasilo.
Závidím pěkné počasí v Ushghuli, to vypadá fakt krásně. A ještě dojít k tomu ledovci. Před těmi 4 lety to vypadalo, že do roka bude panelka až nahoru a je vidět, že příroda se nenechá jen tak zkrotit.
Díky za další zajímavou část. Ale (jako YGa) holt ta cesta by pro mne byl děs (však už jsem se zmínila minula). Ale přestu si o tom moc ráda. Ovšem představa, že skutečně v tom středověkém „domečku“ někdo skutečně bydlí…
Na fotce to vypadá, že pouze malá část Ushguli má ty „středověké“ domky a věže a kus dál už je civilizace a odpovídající ubytování pro turisty. Jak se tam vůbec veškerý nutný stavební materiál dopravoval – po stejné „cestě“ po které jste jeli ???
Byli tam kromě vás dvou (v dešti, mlze a chladnu)ještě nějací jiní turisti ? Jste odolní muži !!! 🙂
Vetsina Ushguli je jako ty fotky, kolem tu a tam penzionu, ale skutečně pár. V den našeho příjezdu jsme byli v našem penzionu sami a v celém městečku bylo asi jenom pár turistů, silnice byla sjízdná par hodin. Ráno pak přijížděli další. A ta cesta je skutečně jediná, z obou stran samozřejmě.
O tu cestu je pečováno fakt hodně a stejně má mnohdy příroda navrch. Ushghuli je akorát poslední z obcí, těch obci tam je vícero kam se musí dostávat lidé i zásobování. Do Ushghuli vede ještě z druhé strany silnice z Lentekhi, ale ta je neudržovaná možná od dob SSSR (nicméně dle videí se občas objeví stopy po asfaltu). Nicméně s rozvojem turismu možná i tuto silnici obnoví, pak bude Ushghuli přístupnější od Kutaisi
Já už dlouho toužím do Gruzie se podívat. Nevím proč, prostě mě to tam táhne. Nevím ani, jestli se tam někdy podívám. Ale vypadá to tam parádně tedy. Krásná krajina.
Jet do Gruzie není moc komplikované – relativně levné letenky, žádná víza,… akorát na ty hory se jede trochu našišato 🙂 zatím
A tak vypadá to dobře 🙂 pokud se tam dalo usušit a někde ohřát.
Bude v povídání příští týden – ale bylo to dost studené uvítání tamějším krajem
Tak kdybych byla mladší, jistě bych se nebránila nějakému tomu putování Gruzií. Díky za zprostředkování,prostředí,příroda, nádhera. Dobrodružné!
Teď už se mé cestovní výboje orientují spíše na velmi krátké vzdálenosti,spojené s nějakým tím gurmánským zážitkem. 🙂 Budu se těšit na další fotky a ledovce.
Bude příští týden 🙂
Tak nevím, jestli. Jsem už letitá a zvyklá na určitý standard. Škoda. Takhle jsem Gruzii neviděla, se zájezdem ČSM nám spíše ukazovali to jakože krásné a hlavně a povinně rodné místo jistého Vissarionoviče. Opečovávaná bída a svrab, tenkrát.
Fotky krásné, Martine. Zasmušilý Obraz se mi líbí daleko víc, než Když je v Ushguli hezky. Ale být v Obraze in natura když leje… Hm.
Vissarionovičovi jsme se obloukem vyhnuli, i když Gori je prý pěkné město. In natura to bylo takové… syrové in natura 🙂
Rovnou odpovídám na otázku kategorickým NE! Ne že bych to nechtěla vidět, ale tu cestu bych nedala psychicky. Jak je člověk zhýčkaný rovinami, tak tyhlety tobogány nad roklinami a pod vodopády by mně zabily 🙂 .
Ale vidět bych to chtěla, to zas jó, protože tohle musel být zážitek (i přes to psí počasí a sviňskou zimu 🙂 ) – návrat v čase. A tak docela sobecky doufám, že letos na Akci bude i gruzínský kalendář!!
Byl by… kdyby jeli v tom plánovaném červnu. Já ani nevím, jak je na tom Marek se zpracováním fotek (měl s sebou zrcadlovku), s tím, jak kmitá se ani neodvažuju ptát 🙂
Poradíme se ve výpravě, jestli máme něco tak výstavného 🙂
Tohle byla úžasná cesta! Ovšem nemáš tu fotku z té zmrzlé místnosti, kde jste se snažili spát:))
Ty věže ukazují, že se místní prostě naučili s tureckými nájezdy nějak žít. Bylo jim zřejmé, že jim nezbrání, tak se přizpůsobili. Stejně jako sněhu, vodě, bahnu, zimě… 🙂
Jinak omlouvám se za „zmizení“ některých fotek – byla jsem hujer a nacpala tam fotky k příštímu dílu 🙂 Takže je uvidíte za týden znovu:))
Nádherná krajina, díky za zprostředkování !!:-)
Jo, tak to ledovcové údolí, to bych si dala.
Parádní reportáž, díky.
O ledovcích to bude příště