Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých. Za pultem prodavačka, vedle stará mechanická váha, před pultem fronta zákazníků. V komentářích pod obrázkem tekla nostalgie proudem.
Dokážu pochopit osobní nostalgii – čím je člověk starší, tím víc se derou do popředí vzpomínky na dobu, kdy byl jura, nic ho nebolelo a všechno měl před sebou. Pak může utřít slzu i nad obrázkem staré školní brašny, i kdyby v té době školu nejraději ze života vypustil. Ovšem napsat k obrázku starého krámku poznámku: „To byl svět ještě v pořádku…“ to mě fakt zarazilo.
Možná, kdyby ten někdo napsal: „Jo, právě do takového krámku jsem jako malý chodil. Vždycky mě bavilo sledovat lidi, co kdo kupoval. A občas jsem dostal i žvýkačku zadarmo!“ To by sedělo. Ovšem formulace „to byl svět ještě v pořádku“ naznačuje, že ten dnešní v pořádku není. Což, naštěstí, není pravda. Jen je prostě jiný, než býval.
Napadlo mě, že by těm lidem možná pomohla myšlenka na… budoucí nostalgii, aby si uvědomili, že i dnes je na světě fajn, a právě na takový svět budou jednou nostalgicky vzpomínat současné děti. Představte si to se mnou – takhle by jednou mohl vzpomínat můj vnuk:))
„Tak rád jsem tam jezdil! Bílý dům pod starými stromy, kolem kytky a přátelský pes. Nedočkavě jsem tiskl v ruce ovládátko od brány, jen abych byl na dvorku co nejdřív. Jako první jsem zamával do kamery – děda měl v pracovně vždy zapnutý monitor bezpečnostního systému. Můj mobil pípl, automaticky se připojil na známou wifi.
Spěchám za babičkou, mám pro ni novou apku do mobilu, té neodolá. Vcházím do přívětivé kuchyně, na stole je zatím jen notebook, ale vím, že brzy tam bude i něco na zub. „Babi, jsem tady!“ volám a bez váhání mířím k šuplíku, kde má babička schované nabíječky na všechno možné. Jsem tak rád, že se některé věci nemění…“ 🙂
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Mimochodem, ty nostalgické texty kolující internetem, obvykle začínající slovy „V těch časech jsme přiběhli ze školy domů, odhodili tašky, vzali krajíc chleba a utíkali ven“ jsem před pár lety i se zájmem přečetla, Když ale vidím tu produkci (pořád něco), včetně klamavého obsahu (k té nostalgii za starými krámky byl přiložen obrázek z Holandska, u nás tak plné zboží prostě nebyly), nedá mi, abych nepřemýšlela o tom, že tohle někdo vypouští do světa za jiným účelem, než jen vyvolat osobní vzpomínky. Prostě se mi ta formulace „tehdy byl svět ještě v pořádku“ nelíbí – je silně manipulativní.
Co si o tom myslíte vy?
Milí autoři! Fotky do Akce přijímám do 31.10.2022. Prosím o kvalitní foto i s popisem. Díky, Matylda
Já si myslím, že zčásti je ten problém v tom, že se doba mění příliš rychle.
Dávno jsou pryč doby, kdy se lidstvo proti tehdejším největším strašákům bránilo geneticky (jako třeba „kdo neuvidí včas tygra, toho tygr sežere“ v pravěku, „kdo neumí trávit laktózu, nezíská kalorie z mléka a potenciálně umře hlady“ v době kamenné, „kdo nemá ty správné imunitní odpovědi, umře na nakažlivou chorobu“ ve středověku…). Přirozený výběr trvá stovky generací.
O něco rychlejší jsou memy, kulturní vzorce. Pravidla, jejichž dodržování zajišťovalo lepší úspěšnost a dají se předat další generacím výchovou a radou. Memy mají tu vyhodu, že se dají získávat i „od sousedů“, pozorováním vrstevníků, ale i tak to pár generací trvá, než se nashromáždí dost zkušeností s nějakým jevem (a prozkoumají se i případné slepé uličky).
Teď se objevují nové jevy, se kterými by bylo vhodné získat zkušenosti, tak rychle, že se situace i mezi dvěma následujícími generacemi rapidně mění. Co se člověk v mládí naučil, ve stáří je naprosto k ničemu. To pochopitelně v jednotlivých lidech vyvolává nejistotu, z čehož můžou plynout ty iracionální nostalgie. Ale hlubší vrstva problémů není jen záležitost jednotlivců, připadá mi, že na spoustu věcí chybí rozumné odpovědi tak nějak celkově, celospolečensky. Protože to chce zkusit různé varianty, pozorovat, která se osvědčí, a pak se podle toho zařídit, ale zrovna u výchovy dětí to prostě trvá desetiletí.
Ze svého okolí mám pocit, že v současné době velká část dětí tráví čas řízeně, pod trvalým dohledem dospělých (případně o samotě za obrazovkou počítače), namísto v kolektivu vrstevníků. Budou nebo nebudou jim v důsledku toho chybět v dospělosti nějaké společenské kompetence? Děti méně čtou – bude to mít nějaké důsledky na jejich schopnost formulovat myšlenky, případně rozvoj abstraktního myšlení? Je potřeba trénovat paměť, i když máme Google? Slyšela jsem rozumné argumenty z obou stran, ale myslím, že nejpoctivější odpověď na tyhle otázky je „nevím“ – ovšem stejně se člověk, když se s nimi v životě setká, musí nějak zachovat… prošlapávat hrozně moc nových cest, s vědomím, že můžou být slepé a že příští generace nejspíš bude prošlapávat zase jiné…
Kaa, máš v mnohém pravdu, nepochybně. jsou lidé, pro které je obtížné akceptovat změny. Přesto žijeme v době dostatku a bezpečí – navzdory všem trablům i válce u nás jen naprosto minimální počet lidí živoří. Nikdy nebylo snazší pozitivně ovlivnit tvůj život – stačí chtít, mít aspoň nějakou vůli pro pozitivní změny něco udělat. Je tu spousta skutečně pomáhajících neziskovek, lidé si zvykli pomáhat. Jistě, ne každý se má tak, jak by chtěl, jsou lidé trpící nemocemi, neštěstí se stávají. Přesto všechno je podstatně snazší najít pomoc dnes, než bývalo kdysi.
Pokud už někdo potřebuje mluvit o světě, který je či není v pořádku, ať to stáhne k sobě.
Pokud řekne: jo, tehdy byl ještě pro mě svět v pořádku, je to naprosto legitimní. Pochopím, že se od té doby jeho život nějak zvrtnul, třeba přišla nemoc, vztahové problémy, smrt v rodině… cokoliv.
Ale tohle já samozřejmě vím a souhlasím s tím. To, co chci říct, je, že možná si spousta lidí ztotožňuje větu „tehdy byl svět ještě v pořádku“ za „tehdy byl svět ještě předvídatelný“. To nemá nic společného s materiálním dostatkem a nedostatkem, souvisí to spíš s pocitem jistoty, stability okolního světa – a to je velmi základní potřeba, kterou, myslím si, moderní doba čím dál více frustruje. Žít ve světě, kde se pořád všechno mění, je podle mě velice psychicky náročné, i když je to mnohem méně nápadné než když někdo hladoví nebo mrzne (dokonce natolik, že si toho nemusí všimnout ani člověk sám na sobě).
Naprosto souhlasím.
Termín „Budoucí Nostalgie“ znám dlouhá léta z železniční komunity jako popis k fotce nádraží, které se bourá, mechanických závor, které se ruší, trati, která se bude modernizovat nebo přeruší, přechodu měnícímu se na podchod nebo i kolejovému vozidlu, které se bude vyřazovat z běžného provozu. „Teď ještě je to současnost, ale dlouho nebude“
Každopádně cíl těch textů je naprosto zřejmý a je to laciný útok na city.
Vidíš, ty ten termín znáš a já si ho pro sebe musela vymyslet 😀 Opravdu jsem to ještě neslyšela…
Pamatuju si, jak v obchodech nebylo nic- v zelenině brambory, mrkev a kubánské pomeranče- na všechno jsme stáli fronty, od dvanácti let i já, protože rodiče byli v práci. Nenáviděla jsem to, prodavačky se pohrdavě dívaly na děcko, co vystálo dvouhodinovou frontu na mandle do cukroví a daly mi jen jedny, i když dospělým prodaly víc. Mlíko v pytlíku, který věčně teklo a i celý sáček byl mokrý od toho, co vyteklo v bedně. Na té každodenní realitě nevidím nic, co bych chtěla vrátit. A to dneska dokážu v obchodě na dědině frflat, když mají jen jeden druh chleba- a pokud pozdě odpoledne nemají, že si musím zajet do dalšího. jenže mám svoje auto, tak zajedu. Tehdy bylo jedno auto na rodinu a šmytec.
když bylo….
Máš pravdu. Kolikrát jsem si vzpomněla, jak jsem zoufale sháněla v květnu mrkev pro dítě s průjmem. Paní doktorka řekla klasickou formulku – mrkev s rýží a já ji prostě nesehnala. V Praze! Nakonec jsem musela koupit sterilovanou (pro sedmiměsíční dítě) a doufat, že pomůže. Ten vztek a bezmoc… A to byla blbá obyčejná mrkev, žádné exotické ovoce.
Vy jste se narodily v době o trochu lepší i když nedostatkové. Ale když jsem byla já a moje vrstevnice malé tak bylo všechno na potravinové lístky a textil na body / to byla vlastně obdoba potravinových lístků/. A lístky byly omezené pro soukromé zemědělce a živnostníky. Maminka mi vyprávěla, že když mi chtěla koupit zimní kabátek taky ji nějaké body chyběly, nějaká neznámá paní ji ty body dodala./ Nikdy se nedověděla její jméno a do smrti na to vzpomínala. Na období kolem roku 50 můře málokdo vzpomínat v dobrém- Snad jen to, že jsme byly malí.
Tak, tak, pravdu díš, moje milá. I já si to takto pamatuji.Taky peníze chyběly, co jsme měli nám komouši ukradli a ještě za to chtěli platit. Oblečení nebylo, jen záplaty na kolena tepláčků,co se nevypěstovalo na zahrádce taky nebylo. Ušmudlané obchody,domy,ulice,ne, děkuji, nechci. Svět nebyl v pořádku!
Jo a ještě jsem chtěla napsat, jak také může vypadat nostalgické vzpomínání. Povídala jsem si s jednou 96 letou dámou. Bavily jsme se o sexuálním obtěžování, které se v poslední době řeší. Vzpomínala na válečné časy a říkala, že takové chování by si Němci nikdy nedovolili, protože by byli ihned potrestáni.
No, i takové vzpomínky se mohou objevit…
Jenže tohle říkala i moje stejně stará babička, které před válkou místní český občan znásilnil sestru, že za Němců by za to šel ke zdi.
Taťka zase říká, že za protektorátu hlad neměli, ten přišel až po roce 1945, kdy jeho ovdovělou matku označili za kulaka, museli odvádět máslo (které si na ten odvod museli koupit, u nich v horách se kráva neuživila, jen kozy) a nedostali lístky na koupi ničeho. I to je pohled do minulosti – bez nostalgie.
Tyto zprávy jsou záměrně silně manipulativní, aby lidi zatoužili vrátit se do svých falešných „jistot“ a to nahrává některým politickým uskupením.
Jinak asi každý nostalgicky vzpomíná na své dětství, pokud má na co.
Já bych neměnila, jen bych za současných podmínek vrátila čas, abych byla mladší. To by bylo možností! 🙂
Blážo, já bych nemusela být ani mladší, stačilo by, kdybych jako mladší fungovala:)) Třeba aby mě nebolela záda nebo to zatracení koleno 😛
…že tohle někdo vypouští do světa za jiným účelem, než jen vyvolat osobní vzpomínky.
Ano, v tomto máš pravdu, zavání to někdy až adorací toho, jak jsme se za starého režimu měli úžasně, i když to je pravda jen zčásti a hlavně proto, že jsme byli opravdu mladí, spoustu problémů si ani nepřipouštěli. Prostě lidi musí za každou cenu zkritizovat to, co máme teď a ideálně ještě naplivat nějakou špínu na současné poměry… tady by asi stálo za to se zeptat CUI BONO..
Jinak já osobně jsem strašný nostalgik. Svým způsobem se mi líbilo courání po Praze (viz můj dávný příspěvek) a vůbec jsem nevnímala, že ta Praha byla šedivá, rozkopaná. Bylo to tak trochu jako z Rychlých šípů, které jsme četli pod lavicí, ale nikde nebyly k dostání. Také jsem obdivovala staré koloniály. které už byly vzácné, znala jsem dva – jeden na Starém Městě a jeden tam, kde máme dodnes domeček. V Praze jsem chodívala k panu Bašteckému (i sama!!), v Jižních Čechách s babičkou k paní Šafkové. Ale nakupování v Kotvě bylo určitě jednodušší 🙂 Všechno se velmi proměnilo, v Praze jsem se nakonec přestěhovala, u domečku se z pískové cesty, kde jsme si děvčata hrály celé dny, se stala asfaltka, která vede ke spoustě domů, které přibyly. Jo vrátila bych to a ideálně vylepšila, ale nejde to. V domečku jsme si na mytí museli ohřát vodu, nalít ji do kovové vaničky… a nebo počkat do Prahy, kde jsme ze sebe mohli tu špínu ze sebe odrbat. Koupání v pískovně… Život byl jednodušší, ale možná jen proto, že jsem nevěděla o spoustě věcí, které by byly užitečné nebo i o těch, které určovaly život naší rodiny. Až mnohem později mi spousta věcí došla, třeba i to, že máma by v normálním režimu měla úplně hvězdnou kariéru a já možná i jiné dětství nezavřené v ČSSR, jenže tu v normalizaci zůstala zapikolovaná na dlouhá léta bez možnosti postupu, to se uvolňovala jen velmi pozvolna. Ano, lítali jsme venku tak, jak dnešní děti asi nemohou, ale platili jsme za to zase jinak. Dlouho mi nedocházelo, že tu jsem zavřená, že jet někam na západ do zahraničí není zločin, ale úplně normální věc. Dnešní děti mají úplně jiné možnosti rozvoje a vím, že toho dokážou úžasně využívat. Moc jim přeji, aby svých schopností dokázaly dobře využít.
Tos řekla přesně – jako malí a mladí jsme si prostě spoustu problémů nepřipouštěli. Pokud člověk jednou dospěje, už se řešení problémů nezbaví – a je jedno, v jaké době žije. Vždy je za sebe zodpovědný. Jenže tehdy měli někteří lidé pocit, že bezpečí klece s trochou hozené potravy jen lepší varianta, než chaos svobody…
moje 94leta babicka, ktera prezila valku, komouse, menovou reformu, covid a hromadu jinych zivotnich karambolu, ma realisticky pristup a sice rada vzpomina na sve detstvi, ale dovede ocenit prijemnosti soucasnosti – „vzdyt ted si muzu koupit treba hrozny kdy jen chci!“ 😉
i ja si vzpominam ze na vesnici se musel na patek objednat chleba a kdo zapomnel nebo nestihl, o vikendu proste nemel…
Formičko, ten chleba si na vsi lidé objednávají doteď 🙂 Ale jen proto, aby nemuseli v sobotu „do města“ 🙂
Čím jsem starší, tím větší nostalgik jsem.
Ale dobře si pořád uvědomuji i zápory té doby.
Ráda se dívám na hračky, knihy, školní potřeby z let mého dětství a přiznávám jsem i trochu dojatá.
A i dnešek má hezké stránky života.
Míšo, tvůj postoj je naprosto normální a pochopitelný 🙂 Tvoje osobní nostalgie nahlížená s vědomím, že to nostalgie je, tě do pasti líčené manipulátory nedostane 🙂
Přesně Dede, přesně tak to cítím. Jasně, že tenkrát to bylo lepší, protože celý život byl před sebou a jak říká klasik „čas milosrdně oponou trhnul“, takže to horší je zastřeno drapérií zapomnění.
Já ty „nostalgické“ lidi nechápu – používají veškeré vymoženosti tohoto věku a bečí za tím, že nemají v ruce osolený krajíc a oblečený tepláky s vytáhanýma kolenama!! Vždyť – kdo jim brání? Akorát že by tak včil nešli ani balkon.
Jo a ten tebou zmiňovaný článek s fotkou dobře zásobeného obchodu z Holandska si pamatuju – když jsem poprve tu fotku uviděla, tak jsem udiveně zavzpomínala, kdy prodavačky chodily v bělostné zástěře s volány, když na Vrbici v Jednotě Janglovi chodili zásadně v šedém silonovém plášti…
Kvalita tehdejších obchodů v podstatě závisela na lidech. Lemplům prošlo všechno, ti dobří si svoji úroveň museli vybojovat. Problém byl, že pokud byl místní obchod mizerný, určitě ve vedlejší ulici nebyl lepší – konkurence se nevedla, hlavně na vesnicích to bylo buď a nebo.
Mně tyhle rádobynostalgické texty strašně pijou krev, ale hrozně. Jo, v těch dobách jsem žila, i pro mně byly prima, ale jen proto, že jsem byla malá nebo mladá. Ta doba samotná nestála za nic, fronty na všechno, prodavačky s nosem nahoru, shánění bonů na pitomý džíny, kterých je dneska v každým krámě přehršel – no na tý době bylo hezký jen to naše mládí. To ostatní jsou propagandistický populistický kecy a lidi, co na to skáčou, si v rámci toho, jó, to když my byli mladí… nechají nakecat cokoliv. Vrrr. Pardon teda, ale mě to fakt vytáčí doběla.
A ještě dodám – mít tyhle možnosti, co dneska, tak taky sedím u PC a hraju hry a ne že ne. Ostatně o tom, jestli děti sportují, nebo ne, rozhodují ve velké míře rodiče – hlavně příkladem. Atd. atd.
Přesně, milá Toro – já se ještě hodně držela zpátky, ale podepíšu to, cos napsala ty.
Jo a k těm dětem – samozřejmě, že co Patrick jezdí do školy v Praze sám (z Dejvic na Budějovickou), má mobil a kouká do něj – miluje mapy, apky na počasí a flight radar. Ale… dělá mraky jiných věcí, rodiče ho nenechávají růst jak dříví v lese – a o tom to je. Taky se nikdo nezmiňuje, co všechno bylo z dětí trávících dny jen tak na ulici, s klíčem na krku (v tom lepším případě).
Každá generace tvrdí, že za jejího mládí bylo lépe – teda mimo válek a u nás německé okupace. I v tom zřízení asi byli lidé, kteří za ním plakali. Tak jako mnozí pláčí za jinou okupací. Byla jiná doba. Tak to prostě je v každé době, přináší různé klady a zápory a ty jsou kupodivu pro každého jiné. Jasně že bych si ráda namíchala klady doby dřívější a dnešní, ale to prostě nejde. Snad pro mne osobně je problém věcí, které nic nevydrží. Když máme nějaký spotřebič 10 let, tak říkáme, že je starý. Vzpomínám si například na babiččin vysavač, který pracoval od čtyřicátých let a stále ho ségra používá na chalupě. Tak to je jedna věc, kterou bych třeba ráda vrátila. A je spousta věcí, které jsem ráda zatratila. Takže se ráda podívám na nostalgii, ale žiju dnes se všemi klady a zápory
Krásně napsané Inko! A s těmi spotřebiči ti to podepíšu. A nejde jen o malé věci, jako je vysavač… ono to tak je třeba i u aut.
Možná bych se podíval jaký poměr k platu stál ten vysavač tehdy a jaký dnes. Teď, jestli vysavač za stejnou „cenu“ taky nevydrží. Ale rychloobrátkové zboží problém je
Každý čas má svůj pořádek..a také nám ho zkresluje..protože lidi časem zapomínají na to hořší a bolavé..
Paměť je strašně ošidná a zkreslující – rozhodně má mozek velmi daleko k datovému disku! Tohle paměťové médium totiž žije vlastním životem (doslova)
Ono to k datům má celkem blízko. Co se liší je vyhledávání. Náš vyhledávací nástroj prostě není tak dokonalý. A i na tom počítači, když si zobrazím fotky za celý rok, tak si vyberu jen seskupení/alba, jinak to počítač zasychá.
V našem mozku tedy čím víc dát, tím víc přidáváme příkaz „ORDER BY emotion DESCENDING GROUP BY event“ kdybych to měl popsat třeba jazykem SQL
🙂 Přidej ještě pár chyb a třeba to bude odpovídat:))
Taky si pamatuju malej krámek v obci Hlína..prodával tam starý pan Jehlička, bylo to tam jak z minulého století..on vzhledem připomínal pana Vydřigroše i když to byl laskavý,akurátní pán..otevřeli jste dveře do krámku a zazvonil zvonec..objevil se starý pán a s úsměvem a naučenou větou zval dále a k výběru..pak zatočil kličkou,kasa cinkla a na cestu jsme dostala velký cucavý bonbon..to už je 50 let..pan Jehlička prodává na nebesích, tak dobrej cucavej bonbon jsem od té doby neměla a hrneček láku ze sudu s okurkami..tehdy byl svět ještě v pořádku – ale v jakým? Panu Jehličkovi neznárodnili krámek,protože byl maličký a jednota v obci nebyla..a všichni ho tam znali, kdopak by si dovolil,mu jeho krámek sebrat nebo zavřít? Jak lidi plakali,když zemřel..pojízdná prodejna ho nedokázala nahradit..
Jo, tyhle nostalgické krámky jsou převážně z předválečných časů. Tvůj pan Jehlička měl kliku, naprostá většina však neměla. A poloprázdná prodejna Jednoty je fakt nostalgická jen pro toho, kdo už žije jen ve vzpomínkách – nebo v nadávkách na vše okolo.
byly mi tehdá 4 roky a nevěděla jsem, jak musel plnit normy i on..ten Damoklův meč,co mu visel za krkem, asi nebyl nic příjemného a přece byl slušný a usměvavý..a jeho holky nesměly na školu….prootž ebyl otec živnostník..a ten krámek,připomněla mi moje 91 letá máti, pak už taky nebyl jeho, ale „všech“, jenže to jsem jako malá prostě nevěděla…
Jo, přesně.