Ten břečťan musíme prořezat, nedá se tu ani projít.
Kolik to je let, kdy jsem sázela kolem starého stromu tenké, sotva zakořeněné břečťany? Kolik let jsem je vyvazovala, aby držely na kůře stromu a šplhaly vzhůru? Líbilo se mi to. Ta souhra kůry a zelených lístků, ta schopnost břečťanu zakrýt nevzhledný kout zahrady. Úkryt pro mnohé ptáky. Podzimní potrava pro hmyz v podobě pozdních květů.
To až mnohem později jsem se dozvěděla, že to není pro strom zdravé. Že ho to zatěžuje, že nemůže dýchat.
Pak starý strom uschnul a museli jsme ho nechat uříznout. Kvůli stále sílícímu břečťanu, který krášlil zahradní kout bylo rozhodnuto, že stromu necháme hodně vysoký pařez, aby se zelená rostlina měla kam plazit a zdobit.
Kolik to je let?
Ten břečťan musíme prořezat, nedá se tu ani projít.
Větev za větví padá k zemi. Tak silné větve jsem nečekala. Břečťan se stal opravdu majestátní rostlinou, je vidět, že se mu tady daří. Když prší, stojí na dešti a když svítí slunce, jeho paprsky na něj dopadají až v pozdním odpoledni.
Co to tady je? Tady dole, až hluboko u kořenů! Je to nějaké špinavé. Očistím to.
Jé! To je moje skleněná kulička, pamatuji, jak jsem si s ní hrál jako malý kluk! Povídá syn. Už dlouho dospělý syn.
No tohle! Ta zapadlá kulička tam musela ležet minimálně 20 let. Je to možné?
Vzpomínky na dětství v jedné kuličce.
Celý svět v jedné kuličce.
Dede: Děkuju Bláže za milé a poetické psaní. A tak se ptám: také občas najdete nečekané, co vás přenese mnoho let do minulosti? Vzpomenete si na nějaký takový objev? 🙂
Jé, to je milé.
Děkuju, potěšilo mě! 🙂
To je velmi milé čtení. Někdy stačí slovo, obrázek, nebo právě nalezená skleněná kulička, která v hlavě spustí dávno zapadlé vzpomínky. Také si takový „film“ moc ráda přehrávám.
Pokud jde o břečťan, nedávno jsem na Zv. psala jak jsem s ním zápasili při hledání malé želvičky. A právě v té jeho spleti jsem našla jednu dávno ztracenou věc – zahradní nůžky :). Než se břečťan rozplazil po trávě do té široké plochy, byl kus před ním půlkruh okrasné trávy a za ním jsem po jeho obvodu sázela kytičky. A při jedné práci jsem tam musela zapomenout zahradní nůžky. Asi jsem je už ten den nepotřebovala a zapomněla je vrátit zpět do garáže. Stejných nůžek máme několik a tak nebyl důvod právě „tyhle“ postrádat. Jak rostly stromy,tohle místo už bylo pro kytičky moc stinné, další jsem nesázela a přečťan postupně přerostl i okrasnou trávu. No a teď se po řadě let nůžky objevily, zcela obrostlé břečťanem – rezavé, ale stále funkční :).
Maričko, máš pravdu, někdy stačí jen střípek a vzpomínky se spustí.
No vida, co lze nalézt ve starém břečťanu! 🙂
To je krásný a dojemný příběh o nalezení něčeho, co bylo netušeně ztraceno.
P.s. vzpomněla jsem si na další milé dílko, kde je duhová kulička přímo v názvu – kouzelný film s Luborem Tokošem v hlavní roli „bláznivého“ dědečka. Jak vidno všichni toužíme po duhové kuličce našeho mládí.
P.p.s. já nikdy duhovku neměla. Jakžto dcera opraváře zemědělských strojů jsem si hrála výhradně s kuličkami olověnými, vydolovanými z ložisek – a to tak vehementně, že na pohotovosti nás sestřička vyvolávala slovy: „Tak kde je ten železopolykač?!“
Ygo! Tos mě dorazila! Ložiskové kuličky jsou asi těžko stravitelné. 🙂
Zato rychle projdou zažívacím traktem 🙂 🙂 🙂
No jo, těch jsem taky pár měla jako dítko a byly fakt těžké! =D
Krásná příhoda, milá Blážo, děkuji, že ses o ni podělila. Věřím tomu, že syn měl z kuličky velkou radost. Nedávno můj syn snesl z půdy krabici se starými hračkami a jinými poklady, aby je ukázal svým dětem – a oči mu přitom zářily jako malému klukovi! 🙂
Jo a o duhové kuličce zpíval Radek Tomášek :
https://www.youtube.com/watch?v=vw5JNwP8FsI
Je to tak, shledání se svými hračkami po letech je tak milé! 🙂
Moc hezké a milé čtení i komentáře. Díky!Den jako stvořený pro vzpomínky. Jednou,vlastně vícekrát a v poslední době hodně, jsem byla tak vzpomínkově naladěná, že jsem v duchu probírala moji dětskou knihovnu,která zmizela u syna a pak u vnučky,něco ještě mají a rádi prohlížejí. A tak jak jsem vzpomínala jsem si umanula najít někde dvě dětské knížky „Petříčkův sen“ a pak tu o dvou ježourcích Pištovi a na druhého si teď nemohu vzpomenout. Knížky jsou ještě prvorepublikové. Nakonec jsem je objevila až v antikvariátech a tak se mi dostaly zpět. Obě z Prahy. A v té o ježourcích byly moje malby z dětství,jak jsem jako dítě, vybarvovala straku zlodějku a další obrázky. 🙂
Jenny, to je krása! Opravdu se Ti vrátila kniha, do které jsi sama malovala? Neuvěřitelné! ♥
Ano! Když máti odešla z bytu,který sdílela s mým ženatým,tehdy ještě bezdětným synem,syn vyklizoval byt i sklep.Nějaké knihy jsem si vzala já,zejména ty z domácí knihovny a knihy ze sklepa syn vyhodnotil jako třebné je zpeněžit v antikvariátu a u nějakého vykupovače knih a jen něco si ponechal. A tak se to asi stalo.
Hezké!!! Tedy příběh kuličky.
Ovšem břečťan to už je jiná! Také jsem nechala popnout borovice a dnes už je břečťan na vrcholcích dvacetimetrových stromů. Jedna borovice zatím prospívá i s břečťanem, druhá od mládí churavá ne. Přijde příští měsíc pokácet. Je blizoučko domu, tak byla povolána firma arboristů na rizikové kácení. Pánům se lehce orosilo čelo, když uviděli to břečťanové nadělení.
Je chválihodné, že jste se obrátili na arboristy. Ti vědí nejlépe, jak si se stromem poradit i v neuvěřitelných podmínkách.
Díky, milá Blážo, za to povídání! 🙂
Ano, taky se mi občas takové věci přihodí, pak se to v člověku zamíchá – vzpomínky, emoce a tak.
Přemýšlela jsem, co u nás bylo poslední, a mám dojem, že by se dal započítat nález dětských výkresů a sešitů. A dopis, který mi Martin psal, když byl na misi v Mexiku (vyslán atomovou agenturou ve Vídni:)) Dopis! Psaný rukou, na tenkém leteckém papíru a v letecké obálce a modrými a červenými šikmými proužky na okraji. Pamatujete na ně?
Dnes bychom spolu pravděpodobně „mluvili přes data“, tedy užili bychom si videohovor…
Děkuju Dede. ♥
Ano takové dopisy máme doma taky schované, tenoučké, letecké…
Mě ten nález normálně dojal. Byla jsem těch emocí plná, ale nejméně 4 měsíce jsem nebyla schopná poskládat písmenka. Věděla jsem ale, že je to text pro Dedeník hned od začátku. 🙂
Díky, že na Dedeník myslíš 🙂 A sdílíš… jak vidíš, dělá nám to všem dobře 🙂
Moc hezký příběh, Blážo.
Také máme břečťan, ale pne se po zdi, naštěstí. Je pravda, že ještě před pár dny hučel včelami…
A krásná vzpomínka. Díky.
Děkuju!
Už kolikrát jsem chtěla zjistit, jestli jsou ty květy břečťanu sladké. Víte to někdo? 🙂
Blážo, on tu a tam tvoří na stromech bujné óbr chuchvalce, ty bohatě kvetou, pastva pro včely. Plody pastva pro ptáky, kteří potom vyměšují černá tentononc….. Břečťan je jedovatý ,nikdy jsem nezkoušela. Břečťanu máme všude moc a moc. Jaksi se mi vymknul z ruky 🙂 . Ale těch ptáků! Staví si v něm bezpečná hnízda, hrají si v něm veverky a v chumáčích u podezdívky plotu se schovávají ježci. Kam dosáhnu, tak ho proberu nůžkama a vyvážím do Ekodvora pytle břečťanu.
Nejen pro včely, i pro vosy a sršně. Každoročně to pozoruju.
Uklízela jsem dům po úmrtí maminky. V jedné skříni za uloženými kufry byla stará lepenková plochá krabice s nápisem Pro Katynku. V ní nádherné dětské nádobíčko, úplný poklad. Zelené smaltované kastrolky a hrnce s pokličkami, naběračky, talířky, porcelánová čajová souprava, malinké misky kompotové, několik keramických talířů. …Katynka se říkalo mé mamince, ročník 1932. Od války na to nikdo nesáhl….
(Asi si maminka myslela, že to po ní dostala některá z mých sestřenic.) Mohly si s tím hrát aspoň moje děti.
Nádherný nález! A kolik vzpomínek vyvolá. ♥
To jsou ty zajímavé chvilky života, kdy se zasním a ráda vzpomínám. V cukuletu běžných dnů jsou vzácné.
Pro mě to byl velmi emocionální nález. Dojalo mně to. 🙂
Blaža i JJ nežné,krásne.Pekne ste mi začali upršaný deň.Ďakujwm
Není zač, Verenko. Čím jsem starší, tím víc mám ráda Čapka.
Rádo se stalo. Takové vzpomínání je do deštivé atmosféry jako dělané. 🙂
Jsem v několika retro skupinách na facebooku a tam se občas objeví hračky mého dětství nebo moje poměrně atypická školní taška, kterou jsem měla.
Hodí mě to vždycky zpátky do dětství a užívám si to.
Je zajímavé, že čím jsem starší, tím se nějak více vracím do dětství.
Je to tak, také se vracím do dětství čím dál častěji. Někdy je to bolavé, někdy hezké. 🙂
“…Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou
skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let; a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt. Pamatuješ se; jaks tehdy brečel vztekem a lítostí?”
“Kam se to tenkrát zakutálela?” ptal se Kugler dychtivě.
“Ale do odtoku pod okapem. Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě.”
Tak nějak jsem si vzpomněla. Moc pěkné povídání, Blážo.
Karel Čapek Poslední soud. Kapesní povídky jsme měli doma, četla jsem je několikrát. Taky zmizely jako ta kulička.
Nejvíce objevů bylo při likvidaci pozůstalostí. Zvláště když dotyční syslili a nic nevyhazovali. Najít svou školní tašku z 1.třídy skoro po padesáti letech, zvláštní.
Správně. 🙂
Ano, toho se taky děsím, manželovi rodiče byli přesně takoví a po nás už nějaké nánosy taky přibyly.
Měli jsme doma Povídky z jedné a z druhé kapsy, moc ráda jsem si v nich četla. Nevím, kde jsou…
Leni, dočítám články po návratu z dovolené a je to kouzelné čtení…jsem dojatá. Máme několikero vydání Povídek, pošlu Ti jedny, chceš?
Děkuju JJ! ♥