Šumavské pláně. Nebyla jsem tu desítky let. Z vesnic, které se krčily v lesích nebo opatrně rozkládaly podél kamenitých cest, zbyly jen vybydlené domy a zarostlé zahrady.

Hurkenthal. Hohenstegen. Holtzschlag.

Hůrka. Vysoké Lávky. Paseka.

Haidl am Ahornberg. Glaserwald. Stadln.

Zhůří. Skelná. Stodůlky.

Jejich jména zvoní rozpálenými sklářskými pecemi, voní lučním senem sušícím se na oblých horských stráních či smůlou, kterou roní kmeny stromů unášené vodami Křemelné přes Tetovský průplav do říčky Vydry.

A také dřinou, potem a slzami jejich obyvatel.

Šumava krásná, Šumava nelítostná, Šumava rozdělená, Šumava smrtící.

Právě jste si přečetli „intro“, tedy prvních pár řádků knihy s názvem Strážci rozhraní – Hrozba z minulosti. To, v co jsem nikdy moc nevěřila, se stalo skutkem. Moje první knížka ze světa strážců vyjde 20. října 2022, na pultech knihkupectví ji tedy najdete už co nevidět.

Jaké mám pocity? Samozřejmě rozporuplné. Na jednu stranu se těším, že se dostane ke čtenářům. Na druhou stranu mám – jako vždy u každé knihy – lehké obavy, jak bude přijata. Bude se svět, který jsem v knize načrtla, čtenářům líbit? Obstojí vedle ostatních knih stejného žánru, napsaných autory zvučných jmen? To zatím nevím.

Vraťme se ale ke knížce. Šejla (která si v tomto období říká Klára), se ocitá na Šumavě, což se dozvíte už z anotace:

Po tisíce let střežili strážci rozhraní náš svět před hrozbami z jiných dimenzí. Klára k tajnému společenství dříve také patřila, teď ale tráví čas v socialistické ozdravovně ukryté v šumavských hvozdech. Pak se ale v lesích protrhne rozhraní a do světa lidí proniknou temné bytosti. Klára, spolu s bývalým parťákem Gonnym a správcem revíru Klofáčem brzy zjišťují, že nic není náhoda…

Nechci a nebudu vám prozrazovat děj (který se neodehrává jen na Šumavě, ale navštívíme i další zajímavá města), jen si pro nalákání dovolím malou ochutnávku z textu. Třeba vás zaujme a budete si chtít přečíst více.

Ostatně přečíst si pár odstavců můžete i na stránkách nakladatelství Albatros, v jehož edici Fragment knížka vychází (v odkazu, pod obálkou knížky rozkliknout „Listování“.

Zde tedy slíbený úryvek. Pro rychlé uvedení do děje jen připíšu, že na rekreacích ROH se často stávalo, že si tam nezadaní jedinci našli lásku, někdy i celoživotní. Přihodilo se to (ač si to v žádném případě nepřála), i Šejle. Jenže skloubit civilní život s životem strážců rozhraní je mnohdy velmi, velmi těžké.

Opět plujeme sálem, Arpád mě drží kolem pasu a já si připadám jak na obláčku.

„Růžovou ti krinolínu koupím dítě mé…“

Houpeme se v rytmu slowfoxu a já opět oceňuju Arpádovo taneční umění. Vychutnávám si každý krok, už dlouho jsem netančila s tak výborným tanečníkem. Hry, které má tak oblíbené Boženka, už máme zdárně za sebou. V židlích jsme tentokrát nevyhráli, zato balónkový tanec se nám vydařil moc. Rozesmátá společnost se teď věnuje tanečním kreacím, živá hudba, kterou už jsme měli tu čest slyšet na minulých posezeních, se překonává.

„… a v noci, když hudba dozněla, on zůstal se mnou sám, tu na dobrou noc mě políbil a srdce své mi dal…“

„Takto to ďalej nejde. Poď.“

Arpád přeruší tanec, vezme mě za ruku a bez dalších řečí míří ze sálu. Zatetelím se radostí. Nechtěla jsem začínat sama, ale už jsem se bála, že k rozhovoru ani nedojde. Projdeme chodbou na konec, kde se v rohu u topení krčí dvě křesílka a malý gauč.

„Musíme sa porozprávať, Klára.“ Usadí mě na gauč, přitáhne si křesílko a sedne si proti mně.

Přikývnu. Mám toho spoustu na srdci, ale nechci předbíhat. Ať začne on.

„Klára, mám ťa rád.“

Usměju se a vezmu ho za ruce. Opatrně se vyprostí a pokračuje:

„Klára, ja ani neviem, ako ti to povedať. Vieš…Ty si úžasná žena, ja ťa obdivujem, naozaj. Zamiloval som sa do teba. Alebo som si to aspoň myslel, že som sa zamiloval.“

Odmlčí se a já cítím, jak mi po srdci sahá ledová ruka.

„Klára, ty si… ty nie si žena pre mňa. Si…,“ polkne a zmlkne.

Začínám tušit, co se dozvím. Chci něco říct, ale nemůžu, krk mám sevřený a nevydám ani hlásku.

Arpád se zhluboka nadechne. I on má sevřený krk, jeho hlas teď zní úplně jinak.

„Klára, ty si pre mňa jedna veľká záhada. Nie si ako ostatné mladé dievčatá. Si tak samostatná, tak nezávislá… Máš svoju hlavu, robíš si veci po svojom, nedbáš na to, čo chcem alebo potrebujem ja. A ja potrebujem a chcem ženu, ktorá bude stáť vedľa mňa, ktorá sa nebude strácať a utekať do lesov. Za tých štrnásť dní, čo ťa poznám, som po tvojom boku zažil aj raj aj peklo. Toľkokrát som ťa hľadal a nenašiel. Toľkokrát som sa o teba bál. Vraciaš sa odniekiaľ, nepovieš ani slovko a ja netuším, kde a s kým si bola.“

„Ale já,“ zmůžu se konečně na odpor, „já ti můžu všechno vysvětlit…“

„Nie, Klára,“ odpoví tiše. „Už nie. Už je neskoro. Čakal som celý čas, že mi to povieš. Sama od seba. Hovorí sa tomu dôvera, vieš? Alebo si myslíš, že som slepý a hlúpy? Ostatným ľuďom môžeš nahovoriť, čo chceš, ale mě nie.“

Ztěžka polykám. Duši jako by mi potahovala ledová krusta, nervózně zalamuju prsty rukou.

„Staly se tu věci, které se stát neměly,“ slyším samu sebe. „Jela jsem sem opravdu na dovolenou, tak jako všichni. Dostihla mě tu moje práce, moje pravá práce, moje špinavá pravá práce. Část z ní jsi viděl,“ pohodím hlavou, „tam na rozcestí u mohyly. Nechtěla jsem to, nemůžu za to, ale taky nemůžu odmítnout, když je potřeba pomoct.“

Arpád se na mě dívá jak na zjevení, ale pak pomalu přikývne.

„Myslel som si to. Došlo mi, že nie si len tak hocijaké dievča.“

„Jak to myslíš?“ zeptám se vyděšeně. Neřekla jsem moc? Rázem je šok pryč a výcvik na chvíli získává navrch. Hodnotím zpětně každé slovo, které jsem pronesla, a v duchu si spílám, že jsem měla mlčet. Takhle možná budu muset udělat další zásah a opravdu mě neláká teď vstupovat Arpádovi do mysli.

„To je další dôvod, prečo s tebou nemôžem byť. Nedokážem žit s agentkou, nech už si príslušníčka ministerstva vnútra či národnej bezpečnosti alebo kieho čerta. Nechcem se s vami zapliesť, prepáč.“

Údiv mi rozšíří oči. Vůbec mě nenapadlo, že by si někdo mohl moje jednání vyložit tímto způsobem, ale když to rychle proberu ze všech stran, nejlepším řešením bude nechat ho při tom.

„Taky tě mám moc ráda, Arpáde,“ vypravím ze sebe. Je konec, vidím to jasně. Teď když jsem si myslela, že bych třeba… Takové to mohlo být krásné! Ale jen pár let, našeptá mi má racionální mysl. A pak by to mohlo být mnohem horší. Pro tebe i pro něj. Buď ráda, že to končí on, a teď. Máš jiné starosti! Dějí se divné věci a ty nemáš čas zdržovat se srdečními záležitostmi! Jenže ať si rozum říká, co chce, duše bolí.

Skloním hlavu a pevně sevřu rty.

Arpád se nakloní ke mně a skryje mé nervózně těkající prsty ve svých dlaních.

„Nehnevaj sa na mňa, moja. Bolo to najťažšie rozhodnutie mojho života. Neviem, či so mnou eště niekedy prehovoríš, ale ver mi, že na teba nikdy nezabudnem.“

Pohladí mě po vlasech a prstem mi jemně setře slzu.

„Neplač, Klára. Nedopadlo by to dobre. Neboli by sme dlho šťastní.“

Přikývnu. Vím to stejně dobře jako on. Kdybych chtěla, stačil by jediný pohled, jediné gesto a dokázala bych vše zvrátit. Ale nemůžu. Nemůžu a nechci. Nebylo by to vůči němu fér.

Vstanu a Arpád vstane současně se mnou.

„Já vím, Arpáde,“ řeknu a hlas se mi už skoro nechvěje. „Vím, že by to nedopadlo dobře. Takhle si zapamatujeme jen to krásné.“

Pokývne hlavou a mlčí. Ještě naposled mě pevně obejme a pak už vidím jen jeho záda, jak se vzdaluje chodbou. Když otevře dveře do sálu, ještě naposled se otočí a pohlédne na mě. Sleduju ho a lístek, který mi při odchodu strčil do ruky, rozbalím až poté, co za ním zapadnou dveře.

Páčiš sa mi, keď mlčíš a si akoby vzdialená. Vyzeráš, akoby si sa sťažovala, ako motýľ zavinutý v bavlnke. A počúvaš ma z diaľky, a môj hlas Ťa nedostihne: dovoľ mi, aby som zmĺkol s Tvojím tichom. Dovoľ mi, aby som k Tebe svojím tichom prehováral; je jasné ako lampa, jednoduché sťa prsteň. Si ako noc, mlčanlivá a posiata hviezdami.

Len, má milá, nie si pre mě. Ale nezabudnem na teba nikdy, to mi ver. A tieto slová zostanú len naše, áno?

Znovu mě bodne u srdce, ledová krusta se rozsype a slzy, které jsem dosud zadržovala, mi začnou stékat po tvářích. Vzpomínka na noc, kdy mi pod oblohou propíchanou špendlíky hvězd recitoval Pabla Nerudu, je tak živá! Tak krásná… Tak bolavá.

Vysněný motýl…

Seberu všechnu sílu, co v sobě ještě najdu a odpotácím se na pokoj. Naházím věci do kufru bez ladu a skladu a ve chvíli, kdy ťukám na dveře pokojíku, kde je prozatímně ubytovaný Gonny, se už ani neklepu.

Je třeba jít dál.

Přitom to mohla být taková krásná dovolená!

Někdy svůj úděl nenávidím.

V knize samozřejmě není jen tahle milostná linie, která ostatně, jak vidno, neskončí zrovna idylicky. Šejla samozřejmě se samozřejmě bude muset vypořádat se spoustou tvorů, kteří se k nám prodrali přes rozhraní, ale také se bude muset z důsledků svých činů zodpovídat Radě strážců, což není zrovna jednoduché. A do toho všeho v ní bude čím dál tím víc sílit pocit, že někdo – nebo něco – se konkrétně ji snaží připravit o život.

Držte tedy palce Šejle, ať vše zvládne, a nezapomeňte přidržet palce i knížce, ať ji čtenáři přijmou v dobrém.

Díky a hezké počtení!