Dávno, pradávno tomu, v dobách, kdy jsme ještě děti neměli, napadl nás občas nějaký nápad, který stál za to. Jeden se vylíhl hned první podzim po svatbě a začal úplně nevinně – vyhlídkou na dobrou slivovici.

Ten podzim byl totiž na švestky úrodný a my nebyli líní se pro každou upadlou sehnout a vhodit ji do sudu. A tak se zahradní domek (manželova definice, já bych to nazvala chaloupka bez kuří nožky) plnil sudy se švestkami a přepravkami jablek.

Půvabné babí léto postupně vystřídaly větry ze strnišť a přituhlo. I pojal muž můj milený obavu, aby se nám kvas nenastydl a nepřestal kvasit. Při vzpomínce na to ohýbání pro švestičky z vlastní zahrádky jsem vřele souhlasila, že sudům dopřejeme zdravotní pobyt v podstatně lépe zateplené garáži, a v přechodném pominutí smyslů neodporovala ani představě, že si sednu za volant. „Půjčíme si kombík, to zvládneš,“ motivoval mě muž a začal žhavit telefon. „Tak ten nikde nemají. Ale sehnal jsem auto s vlečným zařízením. A přívěs.“

„Přívěs?“ zarazila jsem se. Přece jen, s něčím takovým jsem ještě nikdy nejela.

„Jasně,“ nedal se zviklat v optimismu můj drahý. „A bude to tak lepší. Do něj pobereme nejen švestky, ale taky jablka.“

Konec konců, proč ne, šeptlo mi do ucha moje přehnané sebevědomí.

„Jablka odvezeme na chatu a švestky do garáže,“ shodli jsme se báječně při představě, jak to zvládneme všechno jedním vrzem.

V půjčovně nám vydali klíčky, doklady a poskytli základní instruktáž k obsluze vozidla: totiž kde se zapíná klimatizace a jak se pouští CD přehrávač. A kladli nám na srdce, ať vůz vrátíme včas a s plnou nádrží.

Takže spojka, jednička, plyn a vzhůru na cesty.

První zádrhel nastal v půjčovně přívěsů.

„Couvněte s tím k tomuhle, já vám ho připnu,“ zavelel muž, kterému firma patřila.

No jo, ale kde má tohle auto zpátečku? Zoufale jsem se zahleděla na řadící páku. Pětka, trojka, jednička a vedle R – to znamená asi ještě víc doleva. Jenže řadící páka už blíž k řidiči přitáhnout nešla.

Chlap stál, hleděl, co si myslel, nepověděl, ale šlo mu to přečíst na čele.

Vztekle jsem práskla do řadící páky a hle – zaskočila do dosud netušené polohy, motor zařval a auto poskočilo dozadu. Houby víc doleva, dolů! To bych si asi měla zapamatovat.

Poskočilo nejen auto, ale i půjčovatel.

„Radši ten přívěs přitáhneme k autu, to bude bezpečnější,“ pronesl nakonec místo toho, co se mu dralo na jazyk. „Paní by s tím přívěsem radši vůbec neměla couvat,“ promluvil jeho ústy anděl strážný z dopravního odboru.

No neposlechněte ho, když tak dobře radí. Já se rozhodla touhle radou řídit za všech okolností. Před parkováním jsme osvobodili přívěs, zopakovala jsem si, jak se řadí zpátečka, a vozík byl dotlačen na místo na volský pohon.

***

Ráno bylo líbezné, silnice prázdné, zatáčky mírné, a tak cesta radostně ubíhala. Vyjet do kopce vedoucího k domku jsme vzdali předem. A dobře jsme udělali. Asi o rok později nastala situace, kdy se řidič z příbuzenstva rozhodl, že to přece není nic obtížného.

Uvízli jsme tenkrát v ostré zatáčce a rozdělili si úkoly – řidič zůstal sedět na svém místě a nakláněl se dopředu, aby více zatížil ta dvě kola, která nebyla částečně ve vzduchu, já slezla dozadu a přemlouvala trnkové křoví, aby udrželo vozidlo alespoň v takové poloze, ve které je, a manžel odešel do hospody. Sehnat traktor, který by nás vyprostil, aby bylo jasno.

Traktor sice nesehnal, ale vrátil se s ochotným řidičem terénní obludy. Měla náhon na všechny čtyři kola a vytáhla náš automobil z průšvihu stejně snadno jako kos žížalu ze záhonu. Od té doby miluji robustní vozy, trnkové keře a svého muže ještě víc než předtím.

Ale zpátky k půjčenému přívěsu. Na malém vybetonovaném plácku jsme tedy zopakovali spartakiádu s vozíkem, celou sestavu obrátili a opět došlo na volský potah – tentokrát se zapřáhl do koleček a kmital mezi domkem a přívěsem, dokud nebylo vše naloženo. Takže směr zastávka první – vyložit jablka.

„Proč teče po přívěsu ten kvas?“ zahořekoval můj muž. „Taková škoda! Kolik z něj mohlo být slivovice!“

„Tak deci, dvě, nebo taky pět,“ pronesla jsem. „My asi neměli zbytek těch švestek sypat do igelitového pytle, ale koupit ještě jeden sud,“ zauvažovala jsem a spolkla dodatek Jo a ty sudy jsi měl na cestu pořádně zavřít, já ti to říkala. „Špinavý ten vozík vrátit nemůžeme.“

„Tak já ho opláchnu a ty udělej jídlo,“ rozhodl muž a šel pro hadici.

Muž nadšeně kropil, voda radostně crčela po korbě a vsakovala se pod kola přívěsu i auta. Ujetá jílovitá hlína se měnila v mazlavou a posléze blátivou hmotu. A co nezvládl můj drahý s hadicí, dokonal zlomyslný deštíček, který cíleně spadl na vozidlo a jeho blízké okolí.

Už při tlačení vozíku mi ujely nohy a poklesla jsem – zatím na koleno, nikoliv na mysli. To přišlo až o chvíli později. Poté, co jsme jako dobře sladěný potah dostali vozík na pevnou cestu a pokusili se na ni vycouvat i s autem. Pneumatiky se jenom protočily na místě. Při druhém pokusu ohodily nejen boky vozu, ale i střechu a manžela, který se pokoušel zatlačit. Bylo jasné, že takhle to nepůjde.

„Nesehnal bys nějaký odtah?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„V půjčovně říkali, že se nemáme opozdit. A než dojdu mezi lidi…“

Zoufale jsme se podívali na auto, na sebe, … a na plot, který stál mezi přední kapotou vozidla a pevnou cestou.

***

„Teď je špinavé zase to auto,“ konstatoval muž zjevnou skutečnost, když jsme se pokoušeli prostříhané pletivo jakž takž zaštupovat. „Neměl bych ho trochu opláchnout hadicí?“

V naprostém tichu jsme dojeli ke garáži, vyložili sudy s kvasem a potom vrátili vozík. Majitel půjčovny neříkal nic, jen se díval za párem, který mu ještě včera ale vůbec nepřipadal jako před prvním stáním rozvodového řízení. Rádiový klid na manželské komunikační frekvenci byl porušen až dotazem, na které okolní benzínce mají i myčku.

„Jenom na jedné,“ odpověděl muž a ujal se funkce navigátora. S obvyklou funkcí čerpače to bylo horší.

„Má to auto nádrž?“ zahořekoval po chvíli obcházení.

„Nevím. Má ukazatel, který tvrdí, že je napůl prázdná. Po těch pár kilometrech. Možná má nádrž s dvěma dírama.“

„Stačila by mi jedna, ta nahoře.“

„Ha, tady!“ zajásala jsem po chvíli synchronizovaného obcházení. Předčasně. „Jenže jak se to otvírá?“

„Vím já?“

„Já taky ne. Ale možná bychom zvládli si k tomu přemýšlení pustit CD přehrávač a klimatizaci.“

***

Na oné benzínce se ještě dlouho bude vyprávět o ženě, která rozrazila dveře do prostoru, kde znudění pumpaři přijímali hotovost od neméně znuděných řidičů, a zoufala zařvala: „Prosím vás, nevíte někdo, jak se otvírá nádrž u támhle toho hnědého auta?“ A když si uvědomila, jak se na ni všichni dívají, pokusila se vylepšit situaci prohlášením: „Ne, my ho neukradli, my ho máme z půjčovny!“

***

Když jsme pak vrátili syté, čisté a spokojené auto, mysleli jsme si, že je švestkové anabázi konečně konec. Co by se taky mohlo stát, když jsme se rozhodli si na závěrečný odvoz do palírny pro jistotu vzít nákladního taxíka. Co? No třeba to, že muž zapomněl doma v šuplíku klíče od garáže. A přišel na to až u ní.

A že já se naštvala a vyrazila do tepla – rozuměj do nejbližší restaurace – se slovy, že tady zmrzat nebudu a že za mě pak má zaplatit. Tu účtenku s bohatou konzumací dvou osob choval muž dlouho vedle klíčů, přičemž přes ni měl napsáno Nezapomínat klíče od garáže.

Ale jinak byl ten rok úrodný na báječné destiláty. Co kapka, to zlato. Naše drahá slivovice.

Dede: Zlomyslnost osudu neštítícího se využít každé skuliny každého původně logického a rozumného plánu je svým způsobem fascinující 😛 Obdivuju vaši vytrvalost – já bych měla tendenci radši zůstat abstinentem:))

A já se dnes zvědavě ptám – kdy nasypal osud písek do do dokonale naplánovaného soukolí vám? 🙂