Zvědavýma očima MartinaR aneb dejte si druhý díl seriálu o cestování po Gruzii. První díl najdete zde.
Chacha (čti čača:)) u tříštivých vln
Černé moře se nezdá. Tam, kde východozápadní hlavní gruzínská silnice odbočí doleva, protože rovně by to bylo do moře a doprava by vedlo do Abcházie, kterou si bombami uzmuli před skoro dvaceti lety Rusové, moře spořádaně valilo jednu hezkou vlnu za druhou na černou pláž. Čistou, jako většina „naší“ Gruzie.
Tady odbočím – byl to pozitivní kulturní šok, že jsme nikde podél cest, na plážích nebo jiných veřejných místech neviděli válet se hromady odpadků, které člověk zná z jiných zemí. Roztahané stavby v prostoru a asi i čase, to ano. Nedbale uložený stavební materiál, také. Ale plastové lahve? Skoro nic. Ale zpátky k moři Černému.
Černé moře s Batumi v pozadí
Jak bylo na černopísečné pláži spořádaně civilizované, příjezd před Batumi nás vyvedl z omylu. Moderní hotel, přes silnici a koleje hučelo moře, bylo teplo, jde se koupat! Vlny byly tedy o dost větší a burácely dost hlasitě, ale co by suchozemec neudělal pro zaplavání si v moři, že? Nevím, co mě to napadlo se chvíli koukat na valící se vlny, než jsem vešel do moře. Ale v duchu jsem anděli strážnému poděkoval.
Asi patnáct metrů od okraje moře se neznatelně, a jenom občas vynořila dlouhá linie betonu s dokulata zapuštěnými železnými pruty. V těch vlnách dokonalá past, minimálně poukaz na zlámané nohy, když ne něco horšího. To prostředí se tvářilo jako pláž – plážové bary, sice zavřené, ale existující, jakoby říkaly: plav a pak přijď na panáka. Nevím, jestli jim ten beton pár klientů nesebral.
Betonová past
Dál směrem k Batumi už žádná pláž nebyla, nechali jsme si poradit a koupání posunuli asi o kilometr na druhou stranu. No, koupání. Ne, nebyl to úplně boj o život ve vlnách, ale klidné plavání a poponášení vlnami si člověk představuje trochu jinak. A když vás při výstupu z moře přibije dvoumetrová vlna na štěrk a předtím vám ukáže, jak se dělá salto vzad, tak to taky není úplně ono. Ale cíl byl splněn, došlo ke kontaktu s živlem.
Živel si asi řekl, že se před námi ještě povytáhne a začal v noci pršet, ráno byl slejvák, vítr, vlny pro fantazii suchozemce dosahovaly závratné síly a hučely jako o život. Náš, samozřejmě. Co udělá suchozemec? Vezme si nepromokavou bundu, telefon a jde fotit. Bary na pláži byly zavřené – i když zavřené… Na terasy byl volný přístup, akorát tam nikdo nebyl. Ideální pro focení moře v dešti.
Noční život v Batumi (převážně ruský)
A tady vstoupila do naší dovolenkové cesty jedna z náhod. V tom baru byli dva lidé, patrně majitelé, protože stáli za barem, jedli a pili. Zamávali na mě, nabídli skleničku a jídlo a já strávil půl hodiny v rozhovoru, kde se mluvilo rusky (se starším) a anglicky (s mladším). O tom, jak Batumi roste. (Vážně roste, hodně do výšky). Jak je tady spousta Rusů. A odkud že jsem.
Toto schéma se pak opakovalo i v dalších dnech: není ten cizinec náhodou Rus? Česko působilo jako magická formulka na přátelské rozhovory. A co to pijeme? Chacha. To není smích, to je čača, místní pálenka. Taky že Rusové dostávají na Ukrajině na frak. V tom bylo cítit dost zadostiučinění. V jiném rozhovoru, vysoko v horách jsem se dozvěděl, jak bojovali Gruzínci o Abcházii, jak na ně padaly půltunové bomby. V tom, jak to ti lidé vyprávěli, nebylo ani tolik nenávisti k Rusům, jak spíš takový podtón – jsme zvyklí, zkouší to na nás už dvě stě let.
Batumi
A já z toho rozhovoru pocítil, že spousta Rusů v Gruzii – a především v Batumi – není vnímaná jako jednotliví nepřátelé. Navzdory tomu, že jejich přítomnost zvedá ceny, že tam občas jezdí drahými velkými černými auty způsobem, jak jsou z Ruska zvyklí, Gruzínci rozlišují jednotlivé Rusy a Rusko. Možná to bude i tím, že gruzínská historie a historie jejich církve sahá do doby, kdy do oblasti dnešního Ruska ještě jezdili vikingové pro otroky. Že jejich čas se měří staletími, ne pětiletkami.
Když u moře prší
Kouzelná babička
Člověk si prý zvykne na vše. Když jedete autem po slušné silnici a před vámi se objeví na ní kámen, který vypadl ze svahu, vyhnete se mu, někdo možná zastaví a uklidí jej z cesty, aby nedejbože někdo, v noci…znáte to. Když jedete sedmdesát kilometrů v lijáku a co dvě stě metrů se vyhýbáte hromádce kamení, počítáte s tím. Zvyknete si. Tu přibrzdíte a objedete ostré kameny zleva, tu zprava, občas to odhadnete a necháte je proplout mezi koly.
Ještě silnice…
Nechce se vám spravovat defekt, tak přijmete pravidla hry. Když pak pár kamenů spadne před vámi na silnici, dáte se na fatalismus, protože jinak byste se museli otočit a jet zpátky. Zpátky? Možná, ale zase s těmi kameny. Takže zatnete zuby a pokračujete. Do toho ten liják. A mlha.
Byli jsme na cestě z Mestie, což se ukázalo být takovým Aspenem nebo Špindlem jižní strany velkého Kavkazu do nejvýše pložené vesnice v Evropě, Ushguli (asi 2200 m.n.m.). V tu dobu, kličkujíc mezi kamením, byla ale spíše fata morgánou někde v dáli. Silnice byla ještě včera zavřená, a i dnes skýtala kromě padajícího kamení také přejezdy přes divoké proudy vody mizející jako vodopády vedle silnice v hlubinách.
Taky silnice…
Když jedete třicítkou, tak máte čas uvažovat. A pak vystoupila z mlhy v jedné zatáčce chaloupka. Ne, nebyly na ní perníky, ale bylo by to stylové. No, spíš bouda to byla. V ní okénko, na jeho parapetu pár plastových lahví s nápoji a neumělý nápis кофе. Marku, jdeme na kafe. Přistoupil jsem k okénku, potkal se s tváří velmi staré paní a ani nezkoušel angličtinu.
Dvě kávy, paní nás pozvala dovnitř, ať nemokneme a my jsme se ocitli v jiném světě. Dvakrát tři metry, teplo ze dřeva z jednoduchých kamínek, vařič, dvě staré židle a rozečtená tlustá kniha plná gruzínských písmenek. Pokud jste to písmo ještě nepotkali, tak vypadá takto: ყავა შესანიშნავი სასმელია.
I toto je silnice…
Paní uvítala možnost popovídat si a my jsme se octli na chvíli v jejím světě. Ve staré fotografii s hezkou mladou ženou a armádním staršinou někdy na konci čtyřicátých let, ve vzpomínkách na toho staršinu, manžela, který vloni zemřel a v radosti ze syna, který je učitelem v Mestii a stará se o ni.
A ani tady jsme se nevyhnuli tématu ruské války na Ukrajině. Tolik mladých životů kvůli Putinovi. Káva dopita, zaplatili jsme a chystali se odejít. Odešli každý s půlkou jablka, které jsme dostali na cestu. Odmítnout nešlo.
Domek kouzelné babičky
Cestou… aneb mezi kameny – a těsně před koncem drobné drama
Díky Martina za další zajímavou část a povídání o babičce až dojemné (to jablko „na cestu“). Ovšem fotky „cesty“ – no doufám, žes jimi Dede předem nevylekal, ale nechal si je až po návratu. Podobné cesty jsme jeli v (býv.) Jugoslávii někdy v 70. letech. Navíc tenkrát autem s angl. řízením, tak já ty strže a nezpevněné okraje měla přímo u nosu a pro mne tak šílený nervák, že jsem po čase už odmítla jet dál a změnili jsme plán. Musíte být oba skvělí řidiči s nervy z ocele.
A kameny na cestě! Kdysi při „kaňonové“ jízdě Colorádem také takhle padaly ze svahu a jeden kámen nám promačknul …teď si nevzpomenu co.. ale bylo třeba později vyměnit. A pojišťovna chtěla vědět, jestli „my“ najeli na kámen, nebo se naopak „kámen“ nečekaně skutálel pod auto. Správná odpověď závisela na platbě od pojišťovny.
Jo a opravdu jsou písečné pláže u Černého moře černé? To jsem nevěděla.
Jezdit s anglickým řízením vedle propasti to muselo být něco. Připomíná mi to vzdáleně jízdu s anglickým autem po Boullevard Periferique v Paříži s motrorkami z každé strany. Ty pláže jsou jak která, nemyslím, že se moře jmenuje podle nich, ale na tom nejvýchodnějším pobřeží to bylů černý jemný štěrk. Před mnoha lety jsem jel v Coloradu několik desítek km prašnou cestou z Collorado Springs, bylo to úchvatné. Naštěstí nic nepadalo. Telefonní signál tam tenkrát nebyl žádný…
Díky za další etapu a budu se těšit! Takové kouzelné babičky ještě pořád jsou, taky jsem je leckde potkala,jak na Ukrajině tak i v Rumunsku v českých vesnicích ale také v Italii,kde si nás oblíbila jedna babička ,pěkně italsky veselá i vínečko jsme popili, vzájemně jsme se pozvali na pizzu a pomluvily místní stánkaře za drahotu. 🙂 Gruzii jsem už nestihla,škoda, byla v mých plánech. Tak budu aspoň číst.
Ukrajinu Zakarpatsko jsme projeli na kolech před 15 lety. Musím souhlasit. Italskou babičku jsem nepotkal, ale oni Italové jsou srdeční tak nějak rovnoměrně všichni. Asi to podnebí, jídlo a víno
Dnes to bylo dramatické a kouzelné – ta vstřícnost místních v kontrastu s divokou přírodou je úžasná. Těším se na další setkání.
P.s. i u nás se stále najdou kouzlené babičky a dědečci, jak potvrzuje JanaBa.
A není jich málo, jenom se člověk asi musí chtít otevřít, což v běžném životaruchu není vždy jednoduché 🙂
Podpis
Eh, tahle setkání jsou vedle přírody druhý hlavní důvod pro cestování 🙂 Jen bych se špatně domlouvala, vždyť já jsem ruský dokonale zapomněla! Tedy asi bych rozuměla, to jo. Ale mluvit… To bych nedala. Tak rukama 🙂
Jinak doufám, že se po těch cestách taky jednou projedu. Když má člověk správné auto, je to… No… Zábava. Většinou 😛
O to je to větší zábava!
Ale domluvila, jak tě znám 😉
Martine, tenhle úsek cesty už byl dramatický, ale v tvém podání se o tom hezky čte. Usmála jsem se nad starou paní a jablkem, rozděleným napůl. Dojemný závan starých časů!
Při poslední návštěvě Prahy jsem se při jedné kulturní akci potkala se dvěma pány. Stáří 85 let, vzdělaní, vitální. Posléze byla kultura zkonzumována, rozloučení, na cestu domů jsem dostala pozvání na Karlštejn a Křivoklát a… čtyři vlašské ořechy! Tak starosvětské gesto a mě to dojalo! Při cestě domů jsem je zahlédla jít po druhém chodníku i zamávala jsem a zavolala děkuju pánové za hezký večer a slyším, to je přece Janička! Tu noc se mi hezky usínalo.
Martine promiň, že jsem sem vpletla ten můj zážitek, ale nějak to rezonovalo s tvým, tak jsem se rozepsala.
Těším se na další cestu Gruzií!
tato setkání, i to tvé s těmi ořechy jsou také symbolem toho, že svět se sice velmi mění ve své formě, ale v potřebě a smyslu mezilidského kontaktu zase tak moc ne.
…. a to je moc hezké, potěšilo i mne. 🙂
Mimo města bývají cesty všelijaké- na Ukrajině jsme pochopili, proč všichni jezdí s teréňákem, když jsme na silnici viděli ty výmoly. A pak zapršelo… a nebylo vidět co je jáma a co je kaluž. A auto jsme měli půjčené z letiště.
V Gruzii jsou hlavní tahy docela ujdoucí, akorát se musí počítat s všudepřítomnými krávami, prasnicemi se selátky a občas se najde kůň. Mimo hlavní silnice je to občas dobrodružné. Silnice z Achalciche (nádherný hrad) do Kutaisi, podle mapy jediná „blízká“ od tureckých hranic do Kutaisi je fakticky desítky kilometrů dlouhá lesní výmolová cesta vedoucí přes průsmyk v malém Kavkaze – nádhera, ale každý den po ní jezdit…
Jééé to jsou bezva příběhy. Já za sebe můžu říct, že na východ jezdím hlavně kvůli příběhům s místními. To je prostě úžasné. Ať už je to Ukrajina, Gruzie nebo teď Balkán, ta spontánnost, pohostinnost a upřímný zájem, to je strašně nakažlivé!
Přesně 🙂