Připravila jsem se důkladně. Martinovo auto je zaparkované bezpečně z dosahu, brána na dvorek je dokořán, a já si najela tak, aby stačilo prostě držet směr – přímo vzad! Potíž je v tom, že takhle dokonale srovnaný za autem ho nevidím. Abych věděla, že mám něco za sebou, musím zařadit zpátečku a kouknout do couvací kamery. Nádech, výdech… jednou to zkusit musím, ne?

Martin ho dostal v létě k narozeninám a najednou nechápeme, jak jsme bez něj mohli tady na vsi žít. Vozík za auto. Úhledný, nepříliš velký, jednonápravový vozík, který najednou znásobil množství a druhy nákladů, jaké dokážeme vozit sem či tam. Doteď jsme si museli vždy vozík půjčovat (a bývaly všelijaké:)). Zatím jezdil s vozíkem hlavně Martin. Já jsem mu obvykle s potěšením mávala a dělala si své podle hesla, že opravdu nemusím do všeho strkat nos.

Poslední letošní akcí – a že jich bylo – je instalace nového velkého dřevníku. Což mimo jiné zahrnovalo poměrně komplexní zemní práce. Stal se zázrak a podařilo se nám získat slib „zemního specialisty“, že to udělá. Leč, jak už to bývá, když mohl pan Petr, lilo, když bylo hezky, byl jinde. Takže den D pochopitelně nastal v okamžiku, kdy Martin šťastně zmizel do Gruzie a organizace akce vyšla na mě. No co už, však jsem zvyklá.

Ve stavebninách – právě mi nakládají štěrk 🙂

Pan Petr byl dochvilný a precizní. Poté, co jsem v rámci jiné letní akce strávila spoustu času čekáním na slíbené řemeslníky, kteří se nejen neváhali nedostavit, ale ani se neunavovali omluvou, to bylo velmi příjemné překvapení. Zajímavější moment naší spolupráce potom představovalo obstarání jemného štěrku a betonových dlaždic, protože se pro ně teprve muselo dojet. Do stavebnin a s vozíkem.

Těšila jsem se, zase nová zkušenost. Díky panu Petrovi jsem ani nemusela couvat do zadní brány k vozíku – rovnou mi ho připojil na cestě, pro něj (na rozdíl ode mě) těžký nebyl. S trochou nápovědy jsem zvládla i stavebniny – to je vám obrovský areál! Tedy, já jsem si už dřív samozřejmě kupovala štěrk, (před vydlážděním dvorku to bylo to první, co jsem musela na jaře udělat, aby se mi auto nepropadlo do bahna:)), ale to jsem jen objednala onen potřebný kubík, zaplatila, a dohodla dovoz. Čekat na nakládku bylo něco jiného.

Nejdřív jsem musela najít stopku, kam si má auto najet, aby ho vzal skladník vážně. Potom se mi líbilo pozorovat, jak skladník hupnul tu do jednoho nakládacího samohybu, tu do druhého (nakladač, vysokozdvižný vozík), a se vším jezdil velmi rychle a velmi přesně. Když mi naložil plný vozík štěrku, poprvé jsem se rozjela s opravdovým nákladem – obvykle vozené větve jsou sice objemné, ale lehké.

Vozík se štěrkem

Ke svému překvapení jsem v podstatě necítila ani vozík se štěrkem:)) Subaru Forester je na tahání stavěný a nejspíš bych musela mít zapřažený přívěs s koněm, abych se musela výrazněji přizpůsobit – a to jsem domů musela jet serpentýnami nad dvorským nádražím. Trochu jsem poznala, když se mi při druhé cestě v zatáčce, která se nejen otáčí o 180 stupňů, ale je i drsně do kopce, posunuly ty betonové dlaždice – ale i to jen proto, že jsem to čekala.

No a pak přišlo to couvání. Nebudu to prodlužovat. Ať jsem dělala cokoliv, vozík mi pořád utíkal, kam neměl. Naštěstí tu byl pan Petr, který si po chvilce mých pokusů jemně odkašlal a navrhl, že do té brány s vozíkem zacouvá sám. Na vteřinu jsem zaváhala – nakonec by to přece muselo jít, ne? Ale dokážu být soudná – čekala nás ještě ta cesta pro dlaždice a čas běžel, takže jsem souhlasila. Nemusím říkat, že on si ten vozík nastavil na centimetr přesně tam, kam chtěl:))

A tak přemýšlím, jestli se smířit s tím, že umím jezdit s vozíkem jen dopředu, nebo si někde naplánovat trénink. Samozřejmě, že už snadno propluju životem bez této dovednosti – u ženy mého věku ji stejně nikdo nečeká:)) Jenže je to výzva, ne? Potěšilo mě, že si pan Petr odpustil jakékoliv sexistické narážky a nad mým problémem se zamyslel. A přišel se zajímavým nápadem.

Vozík je totiž i s blatníky užší než auto, takže pokud je rovně za ním, nemám šanci ho vidět v žádném ze zrcátek – ani zpětném, protože moje Subaru je relativně vysoké (vozík zahlédnu jenom když na nerovné silnici za autem poskakuje:)). Jinými slovy, když couvám, vidím vozík až při větším vybočení, kdy se už potom podstatně hůř srovnává. „Jeden můj kamarád má stejný problém,“ vysvětloval se pan Petr, „takže si na ta blatníky z boku nalepil takové malé terčíky. Díky nim pak snadno a včas odhadne pohyb vozíku.“

Precizní přistavení

Jo, to by asi opravdu pomohlo. Ovšem pak jsem si představila, jak rád by asi Martin něco lepil na nový vozík, a došla k názoru, že to budu muset zkusit tak, jak to je. Ostatně nahoře nad vesnicí je velký plac, kde poslední týdny náklaďáky skladovaly hlínu vyhrabanou při obnově místní silnice. Teď ji vozí zase zpátky… Tam by se dalo trénovat bez hrozby škod na majetku a snad i na mé pověsti 😛 Nicméně ty pokusy mají čas – zatím je tam bláto 🙂

Takže dnes se zvědavě ptám – jezdí někdo z vás s vozíkem? A umíte i couvat? 🙂