ROZCESTNÍK – MartinR: Šest setkání v Gruzii

Byli jsme turisté, kteří si chtěli projet Gruzii. Marek tam už byl, já viděl fotky z jeho minulé cesty před pěti lety a chtěl si na tu zemi pod Kavkazem sáhnout. Měl jsem pocit, že jsem v Česku jediný, kdo v Gruzii nebyl. Přeháním, ale jenom trošku. Naplánovali jsme si pečlivě cestu na červen, objednali letenky, koupil jsem knížky a objednal velké auto do hor na očekávané špatné silnice. To vše proto, aby dva dny před odletem virus změnil náš letní výlet na podzimní.

 

 

Je 8 dní pobytu, 1700 kilometrů na silnicích, kde rychleji, než devadesátkou jedou jenom naprostí šílenci, dost na napsání článku o zemi, kde jsem předtím nikdy nebyl? Vím, že po půl roce v Gruzii bych našel mnohá „ale“ generovaná nahlédnutím pod pokličku běžného života. Já ale využiji výhody, kterou člověku dává prvních pár dní, kdy jej cizí země buďto nadchne, nebo znechutí.

Mě nadchla. Jsem si vědom, že cokoli napíšu, bude velmi subjektivní a modelováno náhodami, které se na takové krátké cestě stanou. Pokusím se předat čtenáři pocit z té země prostřednictvím šesti náhodných setkání, které jsme měli to štěstí zažít a prosím znalce Gruzie, aby mě kamenovali pouze malými kamínky.

 

Gruzie mapa

 

Nezpochybnitelných faktů, které bych chtěl dát před pomyslnou závorku, bylo také šest – a zmíním je jenom teď, abych trochu definoval prostředí, o kterém budu psát:

Většina Gruzínců žije v zeleném údolí mezi malým a vysokým Kavkazem. Na východní straně končí pouští a na západě mořem.

Gruzínci jsou velmi přátelští.

Plná čára na silnici pro ně skutečně není zdí.

Ceny v hotelích jsou nižší než u nás, ceny v restauracích obdobné nebo vyšší.

V Gruzii je spousta Rusů.

Gruzie víc jak 200 let vzdoruje tlaku Ruska. Dělá to s houževnatostí lidí, pro které se čas počítá na staletí.

 

Kavárna pod pevností

Když se doletí ve čtyři ráno, převezme se silné, ale ne moc rychlé auto, zaparkuje se někde pod stromem a dospí, nastává ten správný okamžik pro zvykání si na úzké, klikaté silnice, focení čehokoli, co člověk vidí, protože vše je jiné než doma. Nastává uvědomění si Cesty. Protože Cesta byla cílem naší cesty.

První zážitek: horko. Přivléct se u silnice do kraťasů a dát na hlavu kšiltovku. Kdybychom tušili! Za pár dní v horách jsme na tento okamžik vzpomínali v těch krátkých intervalech mezi cvakáním zubů a přikládáním další deky. Ale neodbočujme. Teď jsme v kraťasech a jedeme krajinou, která je kamenitá, pustá, s velkými jezery a zaprášenými vesničkami, vzdálenými od sebe víc, než by mohlo stačit na nějaké mezivesnické vztahy.

 

Na cestě, na jihozápad od Tbilisi

 

Proto také má každá vesnička obchůdek, který je odvětvovou šíří sortimentu a jeho množstvím možno nazvat mikrošopingmolem. Jakoby Fordovo heslo „můžete mít auto barvy jaké chcete, pokud budete chtít černé“ expandovalo do mnoha oblastí lidských potřeb. Takže koupíme vodu, chléb a sýr a mažeme dál.

V jednu chvíli se na silnici zprava začíná tlačit svah a asi by nás rád vehnal do řeky, která teče hluboko pod námi vlevo. Kolikrát ještě ten pocit zažijeme. Teď ale zastavujeme z jiné příčiny. Před námi, na vysokém ostrohu nad řekou je středověká pevnost. Jasný cíl další přestávky. Po serpentině a přes most se dohrabeme do vesničky, zaparkujeme přečteme si v knížce základní informace: první tvrz z 10. století, dnešní tvar ze století třináctého, nejdříve obrana proti Turkům, od 16. století osmanské administrativní centrum.

 

Pevnost Khertvisi

 

Podezřelý nápis pod pevností „Free entry“ se dostává do reality všedního dne, když se od místních posedávajících ve stínu stromů za branou pevnosti odpojí gruzínský mládenec a ujme se své role prodavače vstupenek. Rozhlédneme se po výhledech, vyfotíme umně naskládané kameny a navštívíme jediné nepůvodní, ale o to užitečnější a velmi čisté zařízení.

Už při parkování jsme si všimli dvou kaváren v podpevností na rynku vesničky. Noční let je cítit, chce to kafe. Ještě procházka po lanovém mostě nad divokou řekou, podivení se, jak lehce po něm chodí místní děti ze školy, když my ještě deset minut poté máme pocit, že se zeměkoule napila víc než je zdrávo, a sedáme do hezké kavárničky. Čas plyne, žádná obsluha se nekoná.

 

V pevnosti

 

Kavárnice, která byla ještě před chvílí prodavačkou v krámku vedle, nás překvapí hned několikrát: skvělou angličtinou a skvělou kávou. Dáme se do řeči – zaskakuje v obou provozovnách, protože sestra, které patří obchod vedle pracuje někde v zahraničí, a přece to nemohou nechat zavřené, když je to jediný obchod. A prý pokud by nám to nevadilo, ať napíšeme referenci do Googlu.

A já si uvědomím, že v této zemi, kterou pocitově člověk zařadil před příjezdem mezi chudší a nepříliš rozvinuté, jsou data v telefonu násobně levnější než u nás. A také že ona slečna nemá problém nechat vše včetně kasy v jednom obchodě otevřeném pro případné zákazníky a obsluhovat v tom druhém.

 

Řeka (z mostu)

 

Je to přístup založený na důvěře k cizím lidem, který znám i z jiných zemí. A nemyslím si, že by byli naivní. Jenom staví na zkušenosti a asi na tradici. Netvrdím, že v Gruzii není kriminalita. Zdá se ale, že lidem přirozená důvěra zvyšuje práh rizika a ziskem je spokojenost jejich zákazníků i jich samotných. Alespoň ta slečna tak vypadala.

 

Houpavý most

 

Pokračování příště 🙂

Aktualizováno: 2.10.2022 — 16:38

31 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nějak mi Gruzie utekla,takže čtu až dnes. Těším se na další pokračování, moc mne tato země zajímá. Mí sousedi byli nedávno v Arménii a tak jsme se potom snažili rozkrýt a pochopit ty vzájemné vztahy, kde vládne jen jemná pavučinka momentálního klidu. Díky !

  2. Moc pěkné povídaní z cest po zemi, kterou asi nikdy neuvidím, ale o to víc se těším na další pokračování .

  3. a když už jsm esi zde vzpomenuli na ˇřidiče tanku Grigorije…tak už nám další z tankistů odešel 23.9.2022…Gustík – Francizek Pieczka

  4. Moc ráda čtu osobní zkušenosti a zážitky z cest a míst, do který já se nikdy nepodívám. Takže díky Martine a těším se na další (a další a další…) díl.

    V mládí, nebo možná ještě před pár lety bych si chůzi na houpavém mostě užila. Dnes bych určitě měla po pár krocích žaludek na vodě, tedy pokud bych se vůbec odvážila postavit na něj nohu 🙂 Ale fotky je to moc hezká.

    1. Do seriálu se nevešlo, že jsme překračovali jiný lanový můstek v horách – klouzal ranní jinovatkou, měl jenom lana, žádné zábradlí a v tu chvíli jsme byli jediní, kteří se odvážili. V momentě, kdy jsem chtěl říct Markovi, ať si dá pozor, mi uletěla noha. Ruka se zachytila, ale pocit si budu pamatovat dlouho

  5. Nádherná země! Moje známá tam byla jako turistka před několika lety, ale ne s cestovkou. Takže jsem měla možnost vidět unikátní fotky a nadchlo mě to!

    1. Myslím, že jet tam s cestovkou je trochu škoda. Ta země je stvořena pro improvizaci 🙂

  6. Kavkaz..to je pro mne Prometheus a velký orel,co mu lítal klobat játra.. Elbrus, což je sen mého partnera..a čaj a víno, koňak a Adžika, Chačapuri a šašlik..a Gruzínci, kromě teda toho jednoho z Gori..ten se jim nepovedl…

  7. Jůůů – gruzínský seriál! Moc hezky to začíná a já doufám, že to bude tak dál i pokračovat. Ráda se seznámím se zemí, kterou vůbec neznám – napadá mne jen Grigorij ze Čtyři z tanku a pes (a byla to nejsympatičtější postava – kromě Šarika), koňak gruziňák a nakládané ořechy.

    Na druhou stranu – i naše rodina měla zástupce, který v Gruzii byl – náš taťka se kdysi dávno zúčastnil třítýdenního zájezdu po středoasijských republikách bývalého SSSR a začínali právě v Gruzii. Jenže tam bylo těch zážitků tolik, že nakonec jeden nevěděl, jestli se to stalo v Gruzii či Ázerbájdžánu nebo Turkmenistánu.

    1. Ygo, počítám, že snaha restaurovat vyprávění tvého tatínka, aspoň tak, jak existuje v rodinné historii, by vydalo na další díl tvého Rodinného stříbra 🙂

    2. Máme stejné asociace, také jsem všude hledal zda na mne nevykoukne rozesmátá tvář s vousy :-). Vykukovaly stále 🙂

    3. to se nám v dětství někdo zabrápnul a budeme si ho pamatovat nafurt…Grigorij Saakaszwili ( a úsměvné na tom je, že ho hrál Polák)

  8. Díky za velmi hezké, pozitivní povídání o zemi, kterou osobně neznám, jenom z cestopisů. Už se těším na pokračování…..

  9. Jsem jedna z těch, která kdysi dááávno v Gruzii byla. Zůstaly ve mně jenom nezařazené střípečky, které se rychlostí blesku zviditelní a jsou pryč. No, tak toho šoféra autobusu se sklenicí koňaku vedle řadící páky, tak toho si pamatuji! Ráda si přečtu další, doufám že stejně přívětivé povídání o téhle, asi ne hojně využívané dovolenkové destinaci. Díky.

    1. Jano, sklenice bude také, sice ne v autě, ale stejně přirozeně – v některém z příštích dílů.

  10. Tento výlet jsem sledovala takřka v přímém přenosu a oscilovala mezi pocity „proč tam nejsem!“ a „díkybohu, že tam nejsem“ 😛 To když došlo na tu zimu 🙂
    Jinak hory, moře a historie – co by člověk chtěl víc? A v hotelech prý mají měkké postele! 8)
    Bohužel vám nedokážu zprostředkovat pocit, jaký vyvolávají Markovy fotky (ze zrcadlovky s odpovídajícím objektivem) ukazované na velké obrazovce televize. Ta země je fakt úchvatná.

    1. A levné hotely mají velmi měkké postele, vracím se vždy jak kdyby mne někdo zlámal vejpůl

      1. Vidíš, a mě spolehlivě zlámou postele nejen tvrdé, ale i ty, co se u nás považují za „normální“ 🙂 Hodně měkká mi taky moc nepřidá, ale pořád je lepší než tvrdá.
        Dobré postele měli v hotelích v Anglii a většinou i v USA. Tedy, s výjimkou jednoho drsnějšího motelu v Nevadě, ale tam nebylo na výběr, takže jsme byli vděční čistě za střechu nad hlavou:))

      2. Potvrzuji! Všechny hotely – levné i dražší na místní poměry měly měkké postele

  11. Líbí se mi krásná pokora k poznávání i popisování Gruzie. Také cítím, že pod pokličkou bude ještě mnoho neodhalených vrstev. Ty si nechávám na příští rok, kdy se doufám po Gruzii vydám pěšky.

    S tou velkou důvěrou jsem se potkával na Ukrajině i všude na Balkáně. A je to návykové, že to začnete také praktikovat. Ve vlaku občas nechám i nabíjet mobil a jdu na WC. Je to i docela hezké gesto vůči spolucestujícím.

    1. Tak nejprve musím ocenit, že si MartinR udělal čas napsat nejen článek, ale celý seriál.
      S tou důvěrou… na cestách potkáváme samé dobré lidi, ale jak pořádáme nějakou akci v práci, musíme všechno hlídat jako ostříži (počínaje perlátory na vodovodních kohoutcích) :(. To nějak nechápu.
      Rozhodně se těším na další povídání o krásné zemi a jejich milých a nezdolných obyvatelích.

      1. To je asi to kouzlo cestování a improvizace, že ti cizí lidé asi čtou podvědomě z našeho výrazu, postoje, očí, že jsme tak trochu odkázáni na ně. A já teda neznám národ, který by byl programově pohostinný. Občas je potřeba trochu déle hledat, ale lidé jsou ve své velké většině hodní.

    2. Taky mě to napadlo, že jít to pěšky v kombinaci s maršrutkou by byl ještě o level lepší zážitek

      1. Je to zážitek u kterého člověk nesmí mít příliš vysoké geografické nároky, protože se taky nemusí ten den skoro nikam dostat 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN