LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – MaRi: Na Cimburku (3)

Jak šel čas na Cimburku – první díl najdete zde a druhý tady.

 

 

 

„Pojď sem, kluku!“

Vítek sebou polekaně trhl, až Hnědák, kterého právě na nádvoří hřebelcoval, zvedl hlavu od ovsa, který s chutí chroupal z košíku zavěšeného na krku. Kde jen slyšel ten nepříjemně ostrý hlas? letělo chlapcovou myslí. Pohlédl směrem, odkud výzva zazněla. Uviděl černou sutanu a bylo mu jasné, kdo poctil Cimburk svou návštěvou.

„Pospěš si, nebudu tu čekat věčně,“ pokračoval příchozí. „Pojď mi otevřít bránu.“

„Promiň, pane, ale nesmím. Mám přísný příkaz zavolat Ctibora nebo Martina, jen oni mohou vpustit někoho dovnitř,“ namítl Vítek a obrátil se ke vstupním dveřím.

Kaplan Bernard se rozkřikl:

„Okamžitě mi pojď otevřít bránu, nebudu tady čekat na žádného čeledína.“

„Pane, nesmím,“ opakoval znovu chlapec. „Ctibor je ve stáji, bude tu hned…“

„Říkám ti, že mi otevřeš, a to okamžitě,“ trval na svém Bernard. „Jinak poznáš můj hněv – a nemysli si, že si tě neumím najít tam, kde nebudeš pod ochranou.“

Vítek si připomněl slova pana Jana cestou z trhu.

„Dávejte si pozor na Bernarda, děti. Je to nebezpečný člověk. Když to půjde, raději se mu vyhněte. Kdybyste s ním museli mluvit, buďte opatrní a moc mu neodporujte.“

Chlapec tedy odložil hřeblo, poplácal Hnědáka po krku a zvolna se blížil k brance.

„Prosím, pane,“ vybídl Bernarda, když odsunul závoru.

Bernard jej uchopil za rameno: „Veď mě přímo k panu Janovi.“

Nádvoří přešli mlčky. Když vešli do síně, Bernard se rozhlédl a namířil k jedněm dveřím.

„Tudy ne, pane, až ty další dveře.“

„Myslím, že když jsem tu byl posledně, byl pan Jan právě tady,“ namítl Bernard.

„Nechci ti odporovat, pane, ale pána najdeš tady,“ ukázal Vítek na vedlejší dveře.

„Už můžeš jít, nemusíš mě ohlašovat,“ řekl Bernard.

„Ale pan Jan…“ bránil se Vítek.

„Už jsem ti řekl, že máš jít po svých. A dávej si na mne pozor, drzoune,“ udeřil Vítka  holí.

Vítek leknutím až poskočil. Znovu si připomněl varování pana Jana, aby zbytečně Bernardovi neodporoval a nedráždil jej. Neochotně se otočil a loudal se směrem k hradní kuchyni. Uši však měl nastražené.

„Vrať se, kluku,“ zasyčel ještě Bernard. „Neříkej mi pane, ale otče, jak se sluší na úctu vůči služebníku církve.“

Chlapci se blýsklo v očích.

„Otče? Ty jsi můj otec? To ty jsi mě odložil nebo nechal odložit v lese, aby mě tam lišky a vlci roztrhali?“ postupně zvyšoval Vítek hlas.

Bernard nebyl schopen slova nad tou drzostí. Zvedl svou sukovici a opět udeřil chlapce do ramene. Vítek se bolestí rozkřičel. Po tvářích se mu koulely slzy a hlasitě vzlykal.

Nezvyklý ruch způsobil, že z nejbližších dveří vyšel pan Jan a na konci chodby se otevřely další dveře a z nich vykulhala stará Máří.

„Co se tu děje!“ obořil se Jan na Vítka a dal mu smluvené znamení, že se nijak nemusí bát jeho předstíraného hněvu.

„Jakto, že sem vedeš příchozího? Copak nevíš, že bránu smí otevřít jen Ctibor? Počítej s přísným trestem. Máří, odveď toho ubrečence a zjisti, proč tak vyvádí. Pojď dál, mnichu, když už tě sem ten nedbalec přivedl, a pověz mi, co tě k nám přivádí.“ Jan vpustil Bernarda do místnosti, vešel sám a prudce přibouchl těžké dubové dveře.

Vítek sklopil hlavu a šoural se ke kuchyni, kde jej okamžitě obklopily Máří, Svatava a Dorotka.

„Co ti udělal ten černý pták?“ starala se Dorotka.

„Ty přece nikdy nepláčeš,“ dodala Svatava.

„Taky mi dalo hodně práce vymáčknout se sebe ty slzy,“ rozesmál se Vítek.

Máří však neoklamal. Slzy v chlapcových očích byly skutečné slzy bolesti. Všimla si také, že Vítek nese pravou ruku jinak než obvykle.

„Svlékni tu halenu,“ vybídla jej. Když ženy uviděly černající modřinu na chlapcově rameni, jen na sebe pohlédly a Máří poslala Dorotku pro hojivou mast.

Když pak chlapce ošetřovala, zeptala se, proč tak naříkal, proč raději tu bolest neskrýval, jako to dělává jindy. Už jen proto, aby Bernard necítil zadostiučinění.

„To je přece samozřejmé,“ přitulil se po ošetření Vítek ke staré chůvě, jako když býval maličký. „Jak jinak bych upozornil pana Jana, že má nevítanou návštěvu. A ještě něco, Bernard chtěl vstoupit do místnosti, kde odpočívá bratr Bartoš. Kdyby jej tady našel, kdoví, co by se dělo. Tak měl Bartoš dost času, aby se schoval. Ale řval jsem parádně, že?“

„To tedy ano,“ usmála se Svatava.

„A já jsem myslela, že nám z chléva uteklo nějaké selátko, dostalo se dovnitř a kvičí na chodbě,“ popíchla Vítka Dorotka.

„Já ti dám selátko,“ rozmáchl se Vítek hravě halenou. Bylo však vidět, že jej poraněné rameno pořádně bolí.

„Musím zavést Hnědáka do stáje,“ vzpomněl si chlapec na své povinnosti a odešel na nádvoří. Když zavedl koně do stáje a vracel se do domu, uslyšel za branou tiché zahýkání. Zvědavě vyhlédl a uviděl nakrátko přivázaného oslíka. Zvíře se natahovalo k trsu trávy, ale nemohlo na něj dosáhnout.

„Taky tě mohl uvázat tak, aby ses mohl pást. A určitě máš i žízeň. Počkej, něco ti donesu,“ konejšivě promlouval chlapec k oslíkovi. Nabral do džberu vody a přidržel oslovi u tlamy, aby se mohl napít. Pak mu donesl ještě otýpku sena. Odvázat se jej však neodvážil. Oslík nejdříve nedůvěřivě ustupoval, pokud mu krátký úvazek dovoloval, ale hlad a žízeň byly silnější. Když ušatec zahnal hlad, Vítek se vrátil do kuchyně.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ starala se chůva. „Odvést Hnědáka do stáje ti nemohlo zabrat tolik času.“

„Ještě jsem nakrmil a napojit Bernardova osla,“ vysvětlil Vítek své zpoždění.

„Jsi hodný,“ usmála se na něj Dorotka. „To zvíře nemůže za to, koho k nám muselo donést.“

Vítek se rozesmál. „Tak si myslím, že se Bernard chce připodobnit k Pánu Ježíši, který vjel do Jeruzaléma na oslátku.“

„To se mu nemůže podařit,“ dodala Dorotka, ale pod přísným chůviným pohledem už nedodala, co měla na jazyku.

 

 

 

Máří tiše usedá na své oblíbené místo na lavici u topeniště. Teplo sálající z ohnivých oharků dělá dobře jejím bolavým kloubům. Počínající jaro, ještě dříve než se stromy obalí listím, jí přináší největší bolesti. Opatrně natáhne nohu a jen zkřiví tvář, když jí hlasitě zapraská koleno. Chvíli sedí mlčky a pak jen tak pro sebe povídá:

„Dnes je po dlouhé době jasný večer.“

Vezme do ruky hromádku husích brků, těch menších, které se nehodí k psaní, a začíná je svými zkroucenými prsty proplétat silnou nití. Peroutky se vždycky hodí a ona nevydrží sedět s rukama v klíně.

„Měsíc už zas začal růst. Pozítří konečně přijde bratr Metoděj. Už mi jeho povídání chybělo,“ řekla tiše a pevně ovázala konec peroutky nití. Natáhla se pro nůž, odřízla nit a zarovnala konce brků. Protáhla si prsty a začala rovnat další peroutku.

„Potřebuji si s ním promluvit,“ broukala si téměř neslyšně, „on vždycky dokáže tak dobře poradit,“ pokračovala ve své práci.

Vítek vzal silné poleno a položil je na okraj topeniště vedle žhavých uhlíků. Tak bude jen pomalu ohořívat a dlouho hřát. Už je večer a jasný oheň není třeba.

Přisedl si blíž ke staré chůvě a položil jí hlavu na rameno. Zdálo se, že chce něco říct, ale zarazil se a mlčel. Máří dovázala další peroutku a podala ji Vítkovi, aby ji zarovnal nožem stejně, jako to udělala u té první.

Za dveřmi se ozval smích a do kuchyně vešly Svatava s Dorotkou.

„Tady tě máme, bratříčku,“ zasmála se Dorotka. „Pojď, musíš si ozkusit kabátec, ať nám neděláš v Brně ostudu.“

K překvapení obou dívek Vítek beze slova vstal a nechal si navléknout kabátec z pevného sukna.

„Sedí ti jako ulitý,“ usmála se Svatava. „Sundej jej a svleč i halenu. Zkusíš si ještě košili,“ dodala.

„Když budeš doprovázet pana Jana na sněm, nemůžeš vypadat jako vesničan.“ I teď Vítek bez námitek a obvyklého škádlení poslechl. Dívky se na sebe udiveně podívaly. Čekaly námitky a vytáčky jako jindy, ale Vítkovu ochotu ne.

„Podívej, Dorotko,“ ukázala Svatava na Vítkovu pravou ruku, „ten rukáv musíme trochu zkrátit. A když je ten kabátec tak podařený, ušijeme podle něj ještě jeden. Strýček se určitě zlobit nebude a bude rád, že všichni poznají, že Vítek patří k jeho družině.“

Vítek beze slova svlékl rozešitou košili a sáhl po své haleně. Znovu se posadil vedle Máří a tiše rovnal brka na další peroutku. Máří jen očima pokynula děvčatům, aby ji nechaly s Vítkem o samotě.

Sotva se za dívkami zavřely dveře, udělala stará chůva něco, co už celé roky ne. Objala chlapce kolem ramen a přitiskla jej k sobě.

„Vítku,“ začala zvolna, „za dva týdny odjedeš s panem Janem, Martinem a Ctiborem. Bude to poprvé, kdy tě pán vezme na delší cestu. Vím, že ti nemusím vysvětlovat, jak důležité je, abys je ve všem poslouchal a dělal jen to, co ti nařídí. Setkáš se s mnohými lidmi, kteří mají jiné myšlení než my tady na Cimburku. Budeš muset být velmi opatrný a dávat pozor na všechno kolem. Na sněmu budou i lidé, kteří by rádi panu Janovi ublížili. Nesmíš se spoléhat na to, že tě jako nepatrného chlapce budou přehlížet. Ovšem nejedeš ani bojovat. Nečekej, že se určitě stane něco takového, o čem tak rád vypráví Ctibor a co ty tak rád posloucháš.“

Vítek se jen usmál a neřekl nic.

 

Uplynuly dva dny a na Cimburku všichni pospíchali s každodenní prací, aby mohli poslouchat, co jim přinese bratr Metoděj. Konečně bylo všechno hotovo a všichni kromě pana Jana se pohodlně usadili v prostorné kuchyni. Vlastně ne všichni, chyběl Vítek.

Ten čekal před Janovou ložnicí. Konečně Jan vyšel a překvapeně hleděl na Vítka, který vždycky byl v kuchyni první, aby nepřišel ani o slovo z vyprávění bratra Metoděje.

„Pane, odpusť mi prosím moji opovážlivost,“ začal mluvit chlapec, „a dovol mi poprosit tě, abys dnes neodcházel jako první, ale počkal, až odejdou ostatní. Rád bych tebe a bratra Metoděje o něco poprosil a nechtěl bych, aby u toho byl někdo další.“

Jan s údivem hleděl do světlých očí chlapce před sebou. Uvědomil si, že Vítek se v posledních dnech chová jinak než dřív, je vážnější a často se v ústraní modlí.

„Dobře, počkám, když ti na tom tolik záleží,“ usmál se a vybídl Vítka: „Pojď, musíme si pospíšit, aby nám neuteklo nic ze slov bratra Metoděje.“

Vešli společně do kuchyně. Máří zkoumavě přeletěla pohledem obličeje obou a nemohla si nevšimnout Vítkovy zamlklosti. Jan se však tvářil spokojeně, proto jen čekala, co se bude dít.

Bratr Metoděj si pro toto setkání zvolil biblický příběh o Filipovi a etiopském dvořanu. Vyprávěl o touze Etiopana poznat pravého Boha a o tom, k čemu jej Filip vedl. V jednu chvíli se Máří zazdálo, že Vítek ještě více zvýšil pozornost,

Když bratr Metoděj skončil své povídání, všichni čekali, že jako obvykle mu pan Jan stiskne ruku a jako první odejde. Tentokrát však zůstal seděl a začal se Metoděje vyptávat na jeho hrnčířské výrobky. Něco podobného ještě nikdy neudělal. Máří se ztěžka zvedla ze svého místa a pokynula čeledi, aby odešli. Sama pak vyzvala Svatavu s Dorotkou, aby s ní šly připravit plátno, které Metoděj ponese sestře Anně, aby je mohla předat své chráněnce vyšívačce.

Jan se rozhlédl po prázdné kuchyni. „Už jsme sami, už můžeme hovořit otevřeně. Bratře Metoději, tady Vítek má na nás oba nějakou důležitou prosbu. Ale než ho necháme ji vyslovit, chci se tě na něco zeptat sám. Posledně jsi mluvil o tom pražském kazateli a říkal jsi, že se chceš za ním vypravit. Trváš na tom?“

Metoděj vážně odpověděl: „Ano, chystám se odejít do týdne. Anna se sice zlobí, že budu tak dlouho pryč, ale nedám se odradit.“

Jan se usmál. Dobře znal Metodějovu manželku a věděl, že její zlost nemívá dlouhé trvání a že je sama zvědavá na toho betlémského kazatele.

„Dnes už je pozdě, Metoději,“ řekl Jan vážně, „a máš před sebou dlouhou cestu. Zastav se tady ještě před odchodem, připravím ti průvodní dopis, který by ti mohl být ku prospěchu. Vítek určitě rád napíše, co mu budu diktovat. Tak, Vítku, teď ty pověz, co jsi chtěl bratru Metodějovi.“

Vítek se zpříma podíval na hrnčíře.

„Bratře Metoději, prosím tě, ještě než odejdeš, dovol mi požádat tě o křest.“

Oba muži strnuli. Něco podobného opravdu nečekali.

Jako první promluvil Metoděj.

„Vítku, rozvážil sis dobře svoji žádost? Víš dobře, že toto rozhodnutí je nevratné, že je nemůžeš beztrestně vzít zpět. Pokud bys svůj slib věrnosti porušil, zahubil bys svou duši a odsoudil by ses k věčnému zatracení.“

„Vítku, je ti třináct let,“ dodal Jan. „Ještě sice nejsi dospělý muž, ale dítě už také nejsi. V posledních týdnech ses hodně změnil. Je zřejmé, že sis opravdu své rozhodnutí rozmyslel. Přesto souhlasím s bratrem Metodějem – nezapomínej, že mnohé oblasti života ještě neznáš. Nebylo málo těch, které si přitáhl svět a jeho lákání.“

Vítek zesmutněl. Měl pocit, že jeho sen se vzdaluje.

Bratr Metoděj se posadil a stáhl chlapce vedle sebe.

„Mám pocit, Vítku, že jsi dobře nepochopil, co se ti s panem Janem pokoušíme říct. Rozhodně tě nechceme od tvého rozhodnutí odvrátit. Rád, velmi rád tě provedu křtem. Kdyby nás nečekaly v nejbližších dnech cesty, tebe v družině pana Jana na sněm a mne do Čech, řekl bych, abys ještě nějakou dobu počkal. Vím však, jak náš Pán jedná s těmi, kdo se k němu přiznávají, a vím tedy, že ti vědomí o křtu dá ochranu před svody světa a dá ti vedení v rozhodování na životních křižovatkách.

V příštím týdnu nebudu chodit se zbožím po kraji a budu se připravovat na cestu do Čech. Se svolením pana Jana,“ pohlédl na cimburského pána, jenž rozhodně přikývl, „můžeš kdykoliv za mnou přijít, poradit se, kdybys měl nějaké otázky. Ať už přijdeš, nebo ne, budu tě za pět dní čekat navečer u tůně pod Liščím kamenem. Víš, kde to je, jednou jsi mě doprovázel až k ní a já jsem ti o ní vyprávěl. Pokud bude tvé rozhodnutí pro křest trvalé, přijď s jedním člověkem, kterému důvěřuješ a který bude svědkem tvého přerodu do nového života.“

Metoděj vážně podal chlapci ruku jako dospělému a vstal. Obrátil se ještě k Janovi. „Pane, děkuji za doporučující listinu. Zastavím se pro ni den před odchodem.“ Pohlédl ke dveřím, za kterými si ozvaly kroky, a rozesmál se: „Jen pojďte dál, děvčata, ať si mohu uložit do nůše vaše plátno. Anna mi kladla na srdce, abych na to nezapomněl.“

„Ještě se na tebe zlobí, že odcházíš, strýčku Metoději?“ zeptala se starostlivě Dorotka a pomáhala uložit břemeno do Metodějovy nůše. Poočku pohlédla na Svatavu a položila si prst na rty. Odhrnula cípek hrubšího plátna a ukázala Metodějovi, že je v něm zabalené to jemné, určené na výbavu pro Svatavu. Metoděj přikývl, přidal další kus pevnějšího plátna, které Svatava přinesla, a usmál se na děvčata.

„Ona se doopravdy nezlobí, Dorotko, kdyby nechtěla být nablízku Johance, sama by ráda šla, ještě by mě popoháněla, abychom si pospíšili,“ kladl na plátno v nůši zbylé hrnčené zboží. „Johanka už velmi brzo čeká maličké,“ usmívá se a loučí se.

 

Svatavě a Dorotce nezabralo dlouhý čas zjistit, proč musely nechat Vítka s oběma muži samotného a proč je chlapec v těchto dnech tak zamyšlený. Pátého dne po návštěvě bratra Metoděje Vítek nezvykle pospíchal s každodenní prací a neodbytně o něčem přesvědčoval starou chůvu. Kdykoliv se však k nim přiblížila některá z děvčat, okamžitě zmlkl. Dívky pochopily, že nadešel velký den ve Vítkově životě.

Pozdě odpoledne se Máří podvolila Vítkovu naléhání souhlasila, že s ním půjde a ukáže mu místo, odkud jej před třinácti lety přinesla.

Svatava pokynula Dorotce, aby podala připravený uzlík. Vzaly se za ruce a objaly společně překvapeného Vítka. Políbily jej každá na jednu tvář a Dorotka mu podala balík.

„Vítku, moc ráda bych šla s vámi,“ řekla vážně Svatava, „a Dorotka také, ale máme hodně práce. Ještě mnoho musíme připravit před vaším odjezdem. Kdybyste se náhodou dostali až k Liščí skále, otevři tam tento uzlík. Mohl by se ti hodit. Jinde jej ale neotvírej, jen u Liščí skály,“ zdůraznila. Máří vzala připravený košík, se kterým chodívala sbírat byliny, a vyšli.

Liščí skála bylo místo, kde se potok zastavil o skalisko a stáčel se doprava. Nad malou tůní se vypínal statný buk. Kousek od něj byla skupina oblých kamenů známých jako Pribinův stolec. Podle pověsti se právě na tomto místě tajně setkal kníže Pribina se soluňskými bratry a v dobách pronásledování se sem uchylovali lidé, kteří se nechtěli vzdát víry svých předků. Na jeden z kamenů usedl Jan Cimburský tak, aby nebyl vidět z nezřetelné stezky. Nikomu neřekl, že se sem chystá, chtěl být sám. Po nějaké době uslyšel kroky a skryl se mezi mladé smrčí.

Příchozí se rovněž posadil na břeh tůňky. Rád si natáhl nohy, unavené z cesty, opřel se o kmen buku a po chvíli zdříml.

Jan se vrátil ke svým úvahám. S určitým zahanbením vzpomínal na svůj odpor proti tomu, aby Vítek zůstal na jeho hradě. Už dlouhých patnáct let se snažil potlačovat svůj stesk po tom, co ztratil. Jedině stará chůva a Ctibor si pamatovali, že na hradu nebývalo vždy tak smutno jako tehdy, kdy v lese našla opuštěného chlapečka. Jan po většinu času potlačoval vzpomínky na šťastnější dobu svého života, jen někdy jim dovolil, aby ovládly jeho mysl. Taková chvíle nastala právě dnes, kdy jeho svěřenec, kterého si nakonec velmi oblíbil, stvrdí své rozhodnutí. Jan byl vděčný Bohu, že jej uposlechl a chlapce vychovával spíše jako syna než jako služebníka.

Zamyšleně hleděl na tůň. Proud potoka přinesl několik drobných smrkových větévek a ty se zachytily o Liščí skálu.

Jan se zvedl a přešel k bratru Metodějovi, který vycítil, že není sám, a otevřel oči.

„Jsem opravdu zvědavý,“ řekl zvolna, „jestli Vítek přijde. Čekal jsem ho v uplynulých dnech, myslel jsem, že si přijde pohovořit poté, co jsme jej upozornili na to, co pro člověka znamená křest, ale nestalo se tak.“

„Ani za mnou nepřišel,“ potvrdil Jan. Oba muži se odmlčeli a přemýšleli.

Jan znovu viděl košík, podobný tomu, se kterým chůva chodívala do lesa a ze kterého se onoho večera před třinácti lety ozýval nespokojený pláč děťátka zabaleného do chůviny spodničky. Připamatoval si svůj odpor vůči možnosti mít ve své blízkosti dítě, tolik připomínající nepříliš vzdálenou ztrátu. Myslí mu proběhly vzpomínky na uplynulé roky, v nichž z onoho nalezence vyrostl chlapec dychtivý po hrdinských historkách, silný, obratný a zároveň citlivý, oddaný, učenlivý, vytrvalý.

Jeho myšlenky se přesunuly k oběma děvčatům. V nich získal dcery, které nikdy neměl, a teď se kvapem blíží doba, kdy je ztratí. Ne, neztratí, opravil se, ale díky nim získá syny. Sňatek Svatavy s Jiřím už má určený termín a ani tak nepozorný člověk jako je on, usmál se Jan nad svým nedostatkem, si nemohl nepovšimnout, jak po sobě pokukují Dorotka s mladším synem paní Alžběty Zdeňkem.

I Metoděj měl plnou hlavu úvah. Ano, od chvíle, kdy pláteník Bartoš vyprávěl o kazateli Janovi, je pevně rozhodnutý vydat se do Prahy a vyhledat jej. Bartoš toho moc nevěděl, slyšel jen, co si povídali v jihlavském hostinci mladí klerici. Dva byli nadšeni ze slov kazatele Jana, ostatní tři byli pohoršeni tím, že kazatel odmítavě hovořil o hromadění majetku v církvi. Bartoš se smíchem vypravoval, že moc nechybělo a mladíci se, docela jako mladí kohoutci, málem poprali.

Z úvah vytrhly oba muže dvojí kroky. Jedny pomalé, skoro by se řeklo namáhavé, druhé lehké.

„Přišel,“ zvedl hlavu bratr Metoděj.

Vítek se starou chůvou zvolna došli až k tůni. Máří se posadila a položila vedle sebe svůj neodmyslitelný košík. Vítek udiveně pohlédl na pana Jana. Toho tady rozhodně nečekal.
„Vítku,“ pokynul Metoděj chlapci. „Měl jsi několik dnů na přemýšlení.  Trváš na svém rozhodnutí? Pamatuj, že je nemůžeš vzít zpět.“
Vítek rozhodně přikývl.
Starší muž i chlapec pak pomalu sestoupili do tůňky.
„Tímto křtem se stáváš novým stvořením a následovníkem Ježíše Krista. Přijímáš? Slibuješ být věrným služebníkem?“
„S pomocí Boží slibuji,“ řekl Vítek.

Jan pohlédl na starou chůvu a jemně jí stiskl ruku. Máří neslyšně pohybovala rty. Jan věděl, že se modlí.

Vítek se vynořil zpod hladiny malé tůňky, kam jej zvolna potopila pevná ruka bratra Metoděje. Užuž otvírá ústa, aby jásavě vykřikl, jako když se koupe, ale zavčas si uvědomil, komu se dnes zaslíbil. Místo obvyklého dovádění podal ruku bratru Metodějovi, aby staršímu muži pomohl vystoupit na břeh.
Pan Jan z Cimburka uznale přikývl. „Přece jen měl pravdu Metoděj,“ pomyslel si. „Skutečně dozrál natolik, aby mohl přijmout křest. Je opatrný,“ usmál se při vzpomínce, jak obratně Vítek odpovídal minulou neděli na všetečné otázky zástřizlského kaplana.
„Je tak jiný, než byl můj Jindřich,“ potajmu setře slzu. „Jestlipak si vzpomene… a žije vůbec?“  Raději vstal a připojil se k Metodějovi, který se již převlékl do suchého. Metoděj se usmál: „Nezklamal. Čekal jsem celou dobu, že přece jen přijde a na něco se zeptá. Každý večer jsme se s Annou modlili za správné rozhodnutí. Myslím, že i tebe, pane, jeho žádost hodně překvapila.“

„To ano,“ potvrdil Jan. „Pořád jsem v něm viděl toho malého chlapce, který přemýšlí jen o hrdinských činech…“

Dojatá Máří zatím vytáhla ze svého nepostradatelného košíku Vítkovu starou košili a vzdychla si. Zalitovala, že vzala právě tuto, která již byla chlapci docela těsná a hlavně krátká. „Ještě že je dnes teplo,“ pomyslela si, „bylo by špatné, kdyby právě teď před odjezdem onemocněl. Ale má tuhý kořínek,“ utěšovala se.

Vítek zatím rozbalil uzlík, který mu dala Svatava. Vytáhl z něj nohavice a košili, obojí úplně nové. Byl tak překvapený, že mu košile vypadla z ruky. Sehnul se, aby ji zvedl, a přitom ucítil, že plátno, ze kterého je ušita, je na jednom místě nějaké silnější. Přejel tam prsty a poznal, že na levém rameně je stejnou nití, kterou bylo plátno utkáno, vyšitý malý znak rybičky. Přinesl nohavice i košili k místu, kde se sešli Jan s Metodějem a Máří, a ukázal jim svůj nález.

Metoděj se usmál. „To je znak křesťanů, milý Vítku. Bude ti připomínat dnešní den, kdy ses znovu narodil do Božího království.“

Aktualizováno: 28.9.2022 — 17:50

10 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. MaRi, moc hezké a velmi ráda si přečtu jakékoliv další pokračování. Jak napsala Jenny a další, umíš vtáhnout do děje a doby, která rozhodně nebyla v mnoha svměrech vůbec lehká.

  2. Zase jsem vplula do textu jako do skutečnosti a putovala s Vítkem k tůňce,do posvátného místa, kde opatrnost byla na místě. Bude asi dobře připraven na putování,jeh bůhví ,čeho se tam dočká, no třeba se to dozvíme. Tak milý Vítku, vyhněte se nástrahám a my uvidíme…. MaRi, díky! Krásné!

    1. Ráda bych ti udělala radost, jen nevím, jestli mám odpovědět kladně nebo záporně 😉
      Ale vážně: Poslala jsem jen menší část příběhu, aby nebylo přecimburkováno. A sama pořádně nevím, kam se děj posune.

  3. Milá MaRi, opět jsem si skvěle početla – a fakt jde z Bernarda strach! I když člověk ví, jak ho jako malého Vašíčka hrozně pokřivili.
    A Vítek ti roste pod rukama jako mladý stromek – radost se podívat.
    Eh… a jak to bylo dál? 🙂

    1. Jak to bylo dál? Přesněji jak to bude dál, se teprve časem ukáže. Chystá se pokračování události ve vynechané části příběhu, hrnčíř Metoděj se pořád nemůže vypravit do té vytoužené Prahy, o slovo se stále víc hlásí starý kněz Bořivoj, jak píšu u JJ, ani Hynek nechce zůstat stranou…

    1. Vítek je ještě hodně mladý muž, v době křtu je mu asi 13 let. Jak to je se synem Jana Cimburského, sama pořádně nevím. Občas se mihne v drabblích jako Hynek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN