Stojím vedle koňského boxu a díváme se na sebe. Na jedné straně já, na druhé nádherný bílý hřebec. Kolem nás znějí hlasy komentované prohlídky, ale pro mě se na okamžik zastavil čas. Ozve se zafrkání a velká koňská hlava se skloní k mé připravené ruce. Něžně hladím jemné chřípí, kůň mi klidně oddechuje do dlaně a najednou mám pocit, jako by se zacelila rána v mé duši – rána, o které jsem vůbec nevěděla, že ji mám.
Výlet do Národního hřebčína v Kladrubech jsem plánovala dlouho, ale došlo na něj až v půlce července. Já i můj muž jsme se jednoduše těšili na koně. Naprosto jsem netušila, jak silný zážitek to pro mě bude. Toho dojetí… ale proč?
S naprosto nelogickou láskou ke koním jsem se patrně už narodila. Nikdo v rodině koně neměl, nejezdil na nich, nic. A já výskala radostí od chvíle, kdy jsem koně poprvé viděla. Nikdo tu vytrvalou a neslábnoucí mánii moc nechápal. Moje maminka občas říkala, že se neměla jako těhotná chodit dívat na koně z Xaverovského hřebčína – třeba bych pak byla normální!
Mluvila jsem o koních, kreslila koně, četla o koních a od nějakých dvanácti pak konečně chodila na jízdárnu a skutečně u koní byla. Víte, v sedmdesátých letech v Praze to s koňmi opravdu nebylo jednoduché… Přestala jsem jezdit už na vysoké, ohromné nároky na brigádnické hodiny se těžko srovnávaly se studiem. Můj život šel dál bez aktivní koňské přítomnosti. Nelitovala jsem – žila jsem dobře, zajímavě, hodně cestovala. Mými průvodci se stali psi – další z mých zvířecích lásek.
Fotek a videí s koňmi mám plný Facebook, reálné vídám skoro denně – na venkově o ně dnes naštěstí není nouze. Ale… už roky jsem se vlastně žádného koně nedotkla! Nikdy by mě nenapadlo, jak strašně mi to chybí.
A tak vám tímto nenápadně připomínám – nezapomínejte na své dětské lásky, na touhy, které vás formovaly. Ony nemizí, jen v běžném životě občas zapadají prachem. Foukněte do prachu, možná budete překvapeni, co se pod ním skrývá!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Tak co, vzpomenete si na něco, co kdysi bylo vaší součástí, a tak nějak to odnesl čas? 🙂
Dede, o stýskání po koních něco vím. Trvalo mi několik let a ani dnes nejsem zcela v pořádku. Když se s takovým outěžkem člověk narodí a ke stáru se musí všeho, co je koňské vzdát, je to potom spíš prokletí než radost.
Dede, moc hezký článek. Samozřejmě jsem také jako holka koně platonicky milovala. Sen o pražské jízdárně (kam jsem se chtěly s kamarádkou přihlásit) nevyšel a tak zůstalo jen o posezení na hřbetě strejdových koních na vesnici a pak až s manželem projížďka v sedle „turistických koní“.
Ale vybavila se mi zcela jiná vzpomínka a sice na psa. Jedny školní prázdniny (bylo mi snad deset), bratra a mě na chatě hlídal tatínek. A mě poslal pro něco do vsi do obchodu. Jenže já se vrátila se psem v závěsu. Přidal se ke mně takový podvraťáček cestou zpět odněkud z louky. Nechal se pohladit a radostně mi šel v patách až k chatě. Bylo to moje první setkání s volně pobíhajícím psem, takže jsem ho okamžitě uznala za bezdomova a prosila tatinka, jestli si ho můžeme nechat Jenže tatínek měl jiný názor. No brečela jsem, ale tatínek nepovolil. Zvířata měl rád, ale prý už máme kočku a to stačí. Ale hlavně, že pes tam určitě někomu patří a musím ho jít vrátit. Šla jsem nerada, ale pes mě zase radostně následoval, ač jsem nevěděla, jak že ho tam mám „někomu“ vrátit. Pes to vyřešil za mne, když už jsem byla skoro na návsi, sám se rozeběhl a zmizel ve vratech dvora jednoho domu. Tatínka jsem chápala a došlo mi, že pes někomu patřil a časem by určitě sám utekl a vrátil se domů. Že to byl jeden z běžných vesnických psů „na volné noze“. Ale já si ho tenkrát moc přála nechat. Zůstala mi trvalá vzpomínka a mít vlastního psa se mi nakonec přeci jen splnilo. I když Trixie už také patří do vzpomínek.
Maričko, tom je moc krásná příhoda 🙂 Aneb jak kočičí Maričce proběhl srdcem pejsek… a pak jí jiný splnil sen 🙂
Dlouho byli koně krásní a důstojní. Moje první vzpomínky totiž patří koním v pohřebních průvodech od holešovského kostela ke hřbitovu. Zvolna kráčeli a moudře pokyvovali hlavami.
Pak přišlo období, kdy mí hrdinové byli se svými oři téměř srostlí, ať už se koně jmenovali Hatátitlá, Ilči nebo Ríh (a mnoho dalších).
A pak v Nítkovicích jsme si s Astou chodily povídat s koníky v blízké ohradě. Ale sáhnout si na koníčka jsem se nikdy neodvážila.
Ó jé, tyhle koně taky znám! „Můj“ byl vždycky Hatátitla 🙂
Přišla jsem ke koním jak slepý k houslím, jako dítě i dorostenka jsem snila o tom, že budu vyhrávat Světový pohár v lyžování 🙂 Teď už je to dvacet let, co s nimi mám něco do činění a vždy, když vidím taková ta dojemna videa, jak ke stařečkům přivedou koně nebo poníka na pohlazení, přemýšlím, jestli to pro mě také jednou někdo udělá 🙂
Po čem se mi ale opravdu občas zasteskne, je voda. Strávila jsem v kanoi i kajaku pěkných pár dní na střední i vysoké, s oddílem jsme jezdili i na menší, rychlejší řeky a to už pak po škole bylo moc komplikované. Asi bych se teď už bála, ale vždycky, když vidím nějaké pěkné peřeje a cítím vůni vody tak vzpomínám.
Já jsem si zamlada pořádně užila takové to vodácké čundrování, hodně jsme tím žili. Jo, bývala jsem Vodácká holka. 😉
Občas se na vodu dostaneme. Svézt se na kánoi. Nebojím se, vím, že s lodí to umím.
Ale ten pocit, že přesně tohle je můj svět, ten už asi opravdu odnesl čas.
Milá Klokanice… tohle „když vidím taková ta dojemná videa, jak ke stařečkům přivedou koně nebo poníka na pohlazení, přemýšlím, jestli to pro mě také jednou někdo udělá “ podepíšu 🙂
No tak v prvé řadě ty koně. Já je milovala a miluju, nikdy jsem neměla postavu na ježdění a přece jsem měla tu kliku, že se mi to splnilo. Nejdřív na učňáku jsem se naučila a na chalupě mohla pokračovat. Měla jsem i šanci s koňmi pracovat, ale ta se nesetkala s nadšením v rodině a tak jsem ji nevyužila. Nicméně cokoli koňského jde okolo mne, to je pro mne svátek.
V druhé řadě voda. Já vodák nikdy nebyla a z donucení jsem začala jezdit. Dneska bych se už do kanoe nevešla a pokud ano, po hodině bych z ní nevylezla, to jsem si vyzkoušela s holkama na táboře. Paradoxně mi to chybí, nejen ta voda, ale ty puťáky, které byly fantastické. Ale čas holt běží, něco odnese a něco přinese.
Inko, s koňmi tě absolutně chápu. S tou vodou… bavilo mě to, ale nebylo mi dáno. Za celý život jsem byla na jednom vodáckém táboře – a ohromně jsem si to užila. Ale pak se to už neopakovalo… Škoda. Další věc, kterou si odkládám do příštího života 🙂
Mou součástí bývalo kreslení a to odnesl čas. Ale letos jsem se hecnula a zapsala se na kurzy k výtvarnici, už jsem byla na prvním 🙂 Kvílela jsem dětem do telefonu, že mi to nejde, obě výtvarně vzdělané děti si prohlédly fotku zátiší i nedodělaného výkresu a smetly to ze stolu 🙂 no a Kačenka káravě dodala: „Maminko, ty nejsi trpělivá,“ což mě pobavilo 🙂
Taky mou součástí bývalo hltání knížek na jeden zátah. Teď obvykle zhltnu jednu stránu a usnu.
Matyldo, doufám, že se časem s obrázky pochlubíš 🙂 Ovšem Kačka mě dostala 😀 😀
Jinak moje netrpělivost při jakémkoliv čekání je legendární, takže když mi chtě před pár lety Marek opravdu udělat radost (možná mít i trochu klidu:)), vystál za mě strašlivou frontu při listopadové návštěvě Ikei. Nezapomněla jsem! 😀
Letos jsem si sedla na koně po pětadvaceti letech. 🙂 Na dcerku přišlo koňské období, tak jsem si řekla, že tomu přece nebudu jen nečinně přihlížet. 😀
Měli jsme štěstí a hned na první pokus jsme našli paní, u které mi sedí její přístup ke koním, k dětem a nakonec i ke mně samotné. Navíc v mém milovaném kraji, kousek od naší chalupy.
První a druhá lekce byla pro mě dost šílená – chytila jsem depku z toho, jak jsem stará a jak nemám žádnou fyzičku a že v těch patnácti to fakt šlo líp. Ale pak si tělo někde z hloubi podvědomí vytáhlo, že ač jsem nikdy nejezdila nijak dobře, přece jen něco málo jsem kdysi uměla. A začalo to docela jít. Prostě krása, přesun do jiného světa, způsob, jak si úžasně vyčistit hlavu.
Takže ano, po dlouhé době jsem se díky vlastním dětem oklikou dostala k tomu, po čem jsem sama jako dítě vždycky toužila a splnila jsem si to tenkrát jen na chvilku.
Jo, a čas mi odnesl a pak zase vrátil i rybičky, morčata a křečka. A na psa snad někdy dojde, jednou, doufám. Teď správné podmínky fakt nejsou a právě proto, že jsem duší člověk psí – jak se tu řešilo nedávno, tak to nebudu lámat přes koleno.
Pavčo, to ti moc moc přeju! Mně se to v těch letech nepovedlo, žádný návrat se nekonal, a dnes to už na ježdění určitě není – špatná páteř, koleno… Ale mazlit si je můžu pořád, to jo 🙂
Tak si to ježdění užívej v radosti!
No a pes… pokud na něj nejsou podmínky, je to trápení pro psa i zodpovědného pána. Však se taky dočkáš. 🙂
Já vím, že je to úplně z jiného soudku, ale já milovala čtení. Sotva jsem se naučila číst, tak jsem přečetla kdeco. S kamarádkou jsme chodily do městské dětské knihovny a přečetly skoro všechno. Moje nejmilejší chvilky byly, když jsem seděla zády u topení za záclonou v pokojíčku a četla si. Maminka se na mě sice trochu zlobila, ať jdu ven, ale já musela číst a číst. Ale ven jsem také chodila.
Jednou se mi stalo na procvičování češtiny před přijímacími zkouškami na střední školu, že jsem pod lavicí četla knihu Villette od Charlotte Bronteové. Nemohla jsem se odrhnout. Měli jsme na češtinu starou ale výbornou češtinářku paní učitelku Jílkovou. Samozřejmě mě přistihla a knihu zabavila. O přestávce mi jí vrátila s tím, že výběr knihy je dobrý, ale ať čtu doma.
Ráda čtu dodnes, ale přečíst knihu v jednom trhu, už nedokážu.
Vidíš, Míšo, tohle máme společné – bohužel už i tu neschopnost hltat knihy takříkajíc najednou:))
Jinak takhle mě chytla na gymplu ruštinářka, jak jsem četla Vojnu a mír. Pravidlo sice bylo, že zabavené knihy se vracejí až na konci školního roku… ale ona si byla ten den vědomá, že jsem patrně jediná, kdo to z té třídy vůbec čte, takže mi knihu vrátila už po vyučování. Ovšem s tím, že z ní udělám referát 😛
Ygo, ty se máš! 🙂
A jo, těm grimasám bych asi taky neodolala:))
Jinak jsem tu na posledním dni spolků ve Dvoře (kde jsem byla za psy, jak pravil konferenciér:)) našla zajímavý spolek, kde mají staré koně na dožití a vítají tam lidi, aby si přišli koně pomazlit, vyčistit, vzít na vycházku a tak. Vážně o tom uvažuju, že tam zajedu, i když zrovna pod nosem to nemám 🙂 Třeba přesvědčím tu paní, co za projektem stojí, aby sem napsala…
Hm, to mělo být dole 😛
Jůů – to by bylo bezvadné. Když se starými koňmi je to ještě horší, než se starými psy a takový spolek je třeba propagovat.
Zkusím to. Mají tam starokladrubskou klisnu, potom vysloužilého policejního koně, nějakého poníka… Dám vědět až budu víc vědět 🙂
mám Kladruby co by kamenem…a Slatiňany také..a koně mají v mém srdci i v mojí duši svoje místo….a knížky Dívka v sedle a Léto,jako když vyšije, stálé místo v mojí knihovně, hned vedle Vinnetoua,Posledního Mohykána,Káji Maříka a Čtyř tankistů a psa.
V dětství jsem ráda četla, kdykoli,kdekoli a v podstatě cokoli…tak k tomu bych se chtěla vrátit..už teda ne k tomu cokoli…ale mít víc času na to čtení….
Eh Sharko, jak tě chápu!
Akorát jsem zjistila, že ty časy už nevrátím, protože už prostě s mýma očima u těch knih tak dlouho nevydržím. Naštěstí existují čtečky s podsvícením a přizpůsobení velikosti písma 😛
Svůj dětský sen o koních jsem si splnila až s Terezkou (ono to s koňmi na vesnici bylo kupodivu ještě složitější než v Praze – jeden tažný pár na kolchozu a jinak šlus). A dotýkat se koní je pro mne pořád velký zážitek, i když každou návštěvu u Terky je mojí dobrovolnou a radostnou povinností Mafina a Fífu vyhřebelcovat. A první, co udělám, když vejdu do stájí – sahám jim na nos. Což mám zakázané 🙂 , protože především Mafin pak dělá kraviny při nasazování udidla – ale když on je to takový šašek a ty jeho grimasy prostě miluju.
A na tvou otázku – všechno, co jsem dělala v dětství, dělám i teď… teda kromě čtení na stromech, ale to jenom proto, že kolem sebe nemám příhodné stromy 🙂 🙂