Jak šel čas na Cimburku – první díl najdete zde

Vyšívání zůstalo dlouhou dobu odložené. Svatava s Dorotkou se téměř přestěhovaly do kuchyně k Máří a Vítkovi. Chlapec byl čilý a nebylo snadné jej uhlídat. Zanedlouho jeho nožky zesílily a Vítek je uměl dobře používat. Stará chůva uvítala, že jej nemusí neustále mít na očích. Děvčata se navíc ochotně chápala každé práce kolem kuchyně, jak je k tomu už dříve vedla Svatavina matka. Svatava chůvě zopakovala, co jí vždy maminka říkávala:

„Holčičko, nespoléhej se na to, že jsi dcerka pána domu. Musíš znát každou práci v domácnosti i v hospodářství. Když je budeš umět, budeš vědět, co všechno – a hlavně kolik času – je potřeba na které dílo. Kromě toho, nikdy nevíš, kdy se stane, že zůstaneš bez služebnictva. A čeleď pracuje lépe, když i paní přiloží ruku k dílu.“

Když tato slova Máří slyšela, oči se jí zalily slzami. Přesně stejně mluvívala před lety ke svým chovankám Adlétě a Svatavě, po které malá mudrlantka zdědila své jméno.

„Proč pláčeš, chůvo?“ polekala se Dorotka, která pomáhala Vítkovi skládat dřívka do hraničky.

„Právě tak jsem to říkávala tvojí mamince a tetě, když byly ve vašem věku a stejně jako vy byly pořád se mnou v kuchyni,“ objala Máří Svatavu. „Tvoje babička se vždy usmívala a dávala mi za pravdu. Mám radost z toho, že si moje slova pamatovala, a dokonce je předávala i vám dvěma.“

„Chůvo,“ zaprosila Svatava, „práci už máme hotovou, vyprávěj nám o mamince, jak byla malá.“

Máří pohlédla na Vítka, který si oběma rukama protíral oči. Vzala jej do klína a začala vyprávět. Netrvalo dlouho a uložila spícího chlapce na jeho houni poblíž ohniště. Děvčata napjatě poslouchala a vůbec si nevšimla, že se na truhlu u dveří usadil Jan. I on se rád vrátil ve vzpomínkách na dobu svého dětství. Byl vděčný chůvě, že ve svém vyprávění nemluvila o tom, jak on a bratr Jakub utíkali, kdy mohli, a jak své mladší sestry zlobili.

Už se skoro stmívalo, když Jan Máří přerušil.

„Myslel jsem, že dnes přijde bratr Metoděj. Je pozdě, asi se jej nedočkáme,“ řekl zklamaně.

„Vzkázal, že přijde o týden později,“ vzpomíná si Máří. „Také jsem se těšila. Jeníčku, co kdybys nám přečetl něco z Božího slova?“

Jan nepříliš ochotně vstává a přináší arch pergamenu. Začíná číst:

Kdo nalezne zdatnou ženu? Je daleko cennější než drahokamy. Srdce jejího manžela jí důvěřuje, nebude mít nedostatek kořisti. Po všechny dny svého života mu působí dobro, a ne zlo. Vyhledává vlnu a len, se zálibou pracuje svýma rukama. Je jako obchodní lodě; zdaleka přiváží svou potravu. Vstává, ještě když je noc, aby dala potravu svému domu a práci svým služkám. Vyhlédne si pole a dostane ho, z ovoce svých rukou vysadí vinici. Svá bedra přepásává silou, posiluje své paže. Zakouší, že má dobrý zisk, v noci její lampa nehasne. Svýma rukama sahá po přeslenu, její dlaně uchopují vřeteno. Svou dlaň otvírá chudému, své ruce vztahuje k nuznému. Když přijde sníh, nebojí se o svůj dům, protože celý její dům se obléká do karmínu. Dělá si přikrývky, její oděv je z jemného plátna a purpuru. Její manžel je znám v městských branách, když sedává se staršími země. Dělá plátno a prodává ho, dodává obchodníkovi pásy. Jejím oděvem je síla a důstojnost, s úsměvem vyhlíží budoucnost. Svá ústa otvírá moudře, na jejím jazyku je laskavé poučení. Pozorně sleduje chod svého domu, nejí chléb lenosti. Její synové povstávají a nazývají ji šťastnou, také její manžel ji chválí: Mnohé dcery si počínaly zdatně, ale ty je všechny převyšuješ. Půvab je klamný, krása je nicotná, ale žena, která se bojí Hospodina, bude chválena. Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v městských branách její skutky.

Když dočetl, překvapil jej soustředěný pohled obou děvčat. Příliš nevěřil, že by osmileté děti mohly plně chápat, co chtěl pisatel knihy Přísloví povědět. K jeho údivu se Svatava obrátila k Máří:

„Chůvo, proto chceš, abychom uměly každou práci, abychom mohly být jako ta žena statečná, že? Ale jsme ještě malé,“ zesmutněla, „a skoro nic z toho, co strýček četl, ještě neumíme.“

Než mohla Máří odpovědět, řekl rozhodně Jan:

„Neboj se, Svatavo, ani ta žena statečná, o které jsem četl, neuměla všechno hned. Máte velké štěstí, že máme na Cimburku Máří, která tebe i Dorotku naučí všemu, co budete potřebovat.“ Po těchto slovech složil arch a odešel. V mysli mu stále zněla dětská otázka, která několika slovy vyjádřila podstatu úseku Písma, který přečetl. Uložil arch do skrýše k ostatním, poklekl u svého lůžka a začal se modlit za moudrost, jak vychovávat a vést děti, které mu – proti jeho vůli – svěřil Pán.

5.

„Ctibore, jak ho to neseš!“ přitočila se ke starému zbrojnoši Dorotka. Vítek sebou mrskal a snažil se vymanit z podpaží věkem schýleného muže.

„Tady si ho vem a dávej na něj lepší pozor. Takové štěně do zbrojnice nepatří. Je ho sotva od země vidět a už by si to prohlíželo meče a další výzbroj. Kdyby na sebe něco strhl, bylo by po něm jako po žábě,“ hartusil Ctibor. „Jen si ho u sebe nechte, ženské, vždyť za vámi pořád běhá jako pejsek.“

Dorotka k sobě přitiskla uplakaného Vítka a chtěla jej odvést. Ten se jí však vytrhl a utíkal směrem ke zbrojnici, odkud jej Ctibor právě přinesl. Dorotka se za ním rozběhla, a když jej chytila, chlapec vztekle dupal a křičel:

„Nechci být s ženskými, chci být s rytíři.“ Rozumět mu ještě pořádně nebylo, ale rozhodně trval na svém.

Dorotka se jej snažila uchlácholit.

„Vítku, ještě jsi maličký, abys mohl být ve zbrojnici. To nejsou rytíři, jen jejich pancíře, to je něco jako tvoje halena, jenže pancíř je takový, aby v boji nikdo nemohl zranit toho, kdo jej má oblečený.“

„Co je tu za křik?“ vyšel ze dveří podmračený Jan.

„Já chci k rytířům,“ vedl si svou Vítek. „Já jsem taky rytíř a budu bojovat.“

Jan se rozesmál. „Tříletého rytíře jsme tu ještě neměli. Necháme ti vyrobit zbroj, a až někam pojedu, budeš mezi zbrojnoši…“

Vítek se zaradoval a vítězoslavně se podíval na Dorotku a Ctibora.

„… ale to budeš muset přestat růst,“ pokračoval Jan, „když už budeš mít svoji zbroj. Podívej se na Ctibora a Martina, jak jsou pořád stejní. Nesmí ztloustnout, jinak by se do pancíře nedostali. Matěj měl zlomenou nohu, dlouho ležel, ztloustl a teď je mu jeho zbroj malá.“

Vítek se nedůvěřivě díval na Jana.

„To budu pořád tak malý?“ řekl váhavě.

„No jistě,“ dodal Ctibor. „Přece ti nebudeme dělat každého půl roku nový pancíř.“

Vítek pohlédl na Dorotku, která jen stěží udržovala vážnou tvář.

„To by stálo moc peněz,“ vypravila ze sebe, „a taky nemáme na hradě tak malého koníčka, na kterém bys mohl jezdit.“

Vítek se zamračil a posadil se na zem. Ten koníček mu vrtal v hlavě nejvíc. Martin ho už několikrát svezl na svém koni a Vítek byl nadšený. Moc si přál stejného, jako měl Martin.  Když si však představil Martina vedle jeho koně a uvědomil si, že jeho vlastní koník by nemohl být o moc větší než psi z pánovy lovecké smečky…   to by ho velcí koně snadno zašlápli… ne, to nepůjde.

„Tak dobře,“ řekl rozhodně, „já budu napřed růst, abych mohl být silný rytíř. A dostat pořádného koně.“

„Správně, Vítku, hleď rychle vyrůst, abys mohl být platným členem mojí družiny,“ pohladil jej Jan po světlých vlasech.

„A večer přijdu do kuchyně a budu ti vyprávět, co všechno budeš potřebovat, abys mohl být správným rytířem,“ slíbil Ctibor. „Ale musíš mi slíbit, že sám už do zbrojnice chodit nebudeš.“

„Tak dobře,“ nepříliš ochotně dodal Vítek, „ale přijď určitě, budu na tebe čekat.“ Chytil se Dorotčiny ruky a spolu odešli.

Jan poklepal Ctiborovi na rameno. „Má statečné srdce, i když je maličký. Máří měla tehdy pravdu, že z něj bude dobrý pomocník.“

Když pak unavený Vítek usnul, vyprávěla Dorotka všechno Máří a Svatavě.

„To tedy máme ochránce,“ usmála se stará chůva. „Hned se cítím víc v bezpečí. Ale děvčata,“ obrátila se ke Svatavě a Dorotce, „musíme na něj dávat lepší pozor. Když se sám vydal až do zbrojnice, kdo ví, kam by mohl dojít příště.“

7.

Chodbami Cimburku zvoní veselé hlasy. Jan se usmívá při vzpomínce, jak ještě nepříliš dávno odmítal přítomnost dětí na svém hradu. Děvčata již ostatně odrůstají a z Vítka se stává docela dobrý pomocník. Je bystrý, pohotový a ochotný. Jan je opravdu vděčný staré Máří a hlavně bratru Metodějovi, že jej přemluvili, aby u sebe chlapce nechal.

Kaplanu Bernardovi ze Zástřizl by se určitě nelíbilo, kdyby věděl, kvůli čemu teď Svatava s Dorotkou a Vítek přicházejí. Podle takových jako on ženám, ostatně ani lidem mimo duchovní stav nepřísluší, aby uměli číst a psát.

Když se před lety Svatava konečně dostala z tíživého zármutku nad smrtí svých rodičů a bratříčků, přitulila se jednoho dne k Janovi a zaprosila:

„Strýčku, přečti mi něco z Božího slova.“

Jana její přání nepřekvapilo. Dobře věděl, že jeho sestra i její muž byli hluboce věřící v živého Ježíše Krista a pravidelně každou neděli dětem četli nahlas z Písma.

„Rád ti budu číst,“ pohladil dívenku po dorůstajících vlasech. Rozložil na stole arch a začal číst příběh o narození Ježíše. Svatava spolu se svou nerozlučnou společnicí Dorotkou tiše naslouchaly. Když Jan dočetl, Svatavě se oči zalily slzami.

„Tento příběh nám maminka četla naposledy. Říkala, že jsem už dost velká a že mě začne učit, abych si mohla číst sama. Moc jsem se těšila, že budu moct číst i bratrům,“ rozplakala se.

Jan přitiskl děvče k sobě.

„Neplač,“ řekl, ale jeho hlas nezněl stejně zvučně jako jindy. „Maminka už to nestihla, ale číst tě mohu naučit i já. A udělám to velmi rád. Dorotka se může učit s tebou,“ dodal při pohledu na touhu v očích druhého děvčete.

Dívky byly šikovné, netrvalo dlouho a uměly plynně číst. Horší to však bylo s psaním, se kterým trochu zápolily. Na čas dokonce psaní úplně odsunuly stranou.  Jan nenaléhal, říkal si, že vhodná doba jednou přijde.

Usmál se při vzpomínce, co se dělo, když vhodná chvíle skutečně nastala. To už bylo Vítkovi asi pět let. Jan tehdy vešel do kuchyně, kde místo Máří, se kterou si potřeboval promluvit, našel všechny tři děti skloněné nad popelem rozsypaným před ohništěm.

„Dorotko, ukaž mi, jak se píše moje jméno,“ naléhal Vítek.

Dorotka držela v ruce vařečku a kreslila jednotlivá písmena.

„Tady máš chybu,“ vzala jí z ruky vařečku Svatava a smazala písmenka. „Správně je to takhle.“

Otočila se ke dveřím a uviděla usmívajícího se Jana.

„Strýčku, že je to tak?“ ujišťovala se.

„Skoro,“ opravil Jan poslední písmeno.

Vítek si vzal také vařečku a začal kreslit. Jan se s úžasem díval na pevné tahy jeho malou rukou.

„Ano, Vítku, tak je to správně,“ pochválil chlapce. „Děvčata, čtete dobře, teď ještě zopakujeme psaní. Pojďte se mnou, začneme hned.“

Svatavě neušel zklamaný výraz Vítkova obličeje.

„Strýčku, může jít Vítek s námi? On už dlouho po nás chce, abychom jej taky učily.

Jan zkoumavě pohlédl do dychtivého chlapcova obličeje.

„Tak pojď, už jsi dost velký, aby ses mohl učit.“

Vítek se učil velmi rychle a brzy uměl skoro totéž jako děvčata. A Jan si pochvaluje, že všechny děti mohou dobře číst. V posledních měsících totiž písmenka jako by ztrácela ostré obrysy a po chvíli čtení Jana obvykle silně rozbolí hlava. Rád si proto nechává předčítat.

Pokračování za týden