Napoprvé jsem nenápadnou odbočku minula. Přece jen je to už spousta let, co jsem tu byla naposledy! Na podruhé to klaplo. Beru Ari z auta, zvoním a jdu přes dvojitá vrátka dál na travnatý dvorek. Ari zneklidní. Tady to zná!
Po několik posledních let jsme bez psů nemohli jet nikam, pokud je doma nehlídal někdo z rodiny. Berryin stav to zkrátka nedovoloval. S páteří takřka komplet srostlou kostěnými „můstky“ spondylózy si sice dokázala až do konce aspoň trochu běhat a hrát, ale muselo se na ni jemně. Prudké nárazy ve smečce hrajících si psů už pro ni mohly být nejen nepříjemné, ale i nebezpečné.
Potom Berry umřela a Ari zůstala sama. Sama v prostředí, kde vlastně nemáme vůbec žádné známé psy, se kterými by si mohla hrát. Jistě, Danina Týnka je milá, hravá a přátelská fenka, byť velikosti menší stodoly, ale je bloodhound. Nerada to říkám, ale naše Ari je po traumatizující zkušenosti rasistka – s bloodhoundy nechce nic mít!
Přitom obrovský a velmi milý Amigo, který se jí tak nešťastně dvořil v době, kdy byla Ari jen vyjukaná půlroční holčička, to opravdu nemyslel zle! 🙂 Jen na rozdíl od nás věděl, že tahle psí slečinka bude už v takhle raném věku hárat a podle toho se choval. Pravda nejen on. Jen měl ty nejlepší možnosti, protože byl s námi na výcvikovém táboře v jedné skupině.
Ok, když ne Týnka, kdo tedy? Inu… nikdo. Naprostá většina našich vycházek je v lesích, kde jsme v naprosté většině případů sami. Sice pravidelně chodíme do lesů kolem královédvorské nemocnice, kde lidé psy venčí, jenže výsledek je pořád stejný – k cizímu pejskovi si obvykle ani nečuchne. Malé psy lidé berou do náruče, s velkými smýkají na vodítku a často ustupují i z cesty.
Když takové potkám, vždy beru Ari zdvořile buď za poutko na postroji nebo na vodítko, ale vždy poznamenám, že Ari je hodná, neagresivní, že je bezpečná na setkání (protože taková opravdu je). Odpověď je dvojího typu. Buď „ale náš se pere/ bojí se/ nesnáší feny“ nebo „je to pes, tomu nemůžete věřit“. Naplňuje mě smutkem, když vidím, jak se na vodítku vzpínají mladá zvířata. Podle mě se prostě chtějí seznámit… také si potřebují „čuchnout“. Ale nikdy se nedočkají, takže jak jde čas, už opravdu útočit začnou. K takovým bych Ari vlastně taky nepustila – není žádný ranař a nepotřebuju ji mít pokousanou.
Výsledek je logický – Ari opravdu, ale opravdu chybí psí společnost. Takže když jsme vešli na dvorek našeho kdysi dvorního psího hotelu, zmítaly jí dvě stejně silné emoce, nejistota a touha. V rámci jedné se mi preventivně snažila schovat pod bundou (vlčák!:)), v rámci té druhé nadšeně větřila, až jí čenich vzrušením vibroval. „Paničko, taky jsou psi! Ale fakt, nekecám, psi! A je jich tam víc!“
Vlídná holčina, která ten den u psů sloužila, nás vzala dovnitř. Ari se s ní ochotně, ale jen letmo seznámila; celá její pozornost byla upřena na dění za plotem. Psi! A volně ložení! Běhají! Bude běhat taky? Ale to víš, že budeš, podrbala jsem ji za netrpělivýma ušima. Užij si to! Na pokyn opatrovatelky bez váhání odběhla do domečku, kde psi spí – že by si ho opravdu pamatovala?
Dohodli jsme se pro začátek na dvě hodiny v psí školce. Chtěla jsem, aby se Ari před říjnovým čtyřdenním pobytem ujistila, že to prostředí zná, a zároveň, že ji z něj zase vezmu domů. Chvíli jsem ještě před areálem čekala v autě – co kdyby to nešlo dobře – ale pak jsem odjela. Pravda, po půlhodině jsem to nevydržela a zavolala tam – co Ari?
„Hraje si, běhá, je veselá. Chvilku vás hledala, ale žádná panika. Nemusíte se bát,“ ujistila mě pečující dívčina a mě odlehlo. Nejen kvůli nadcházejícímu víkendu v Paříži, ale obecně. Konečně je Ari mezi psy, užívá si zase her v bezpečném prostředí, kde jsou psi socializovaní natolik, aby mohli být ve společné smečce. Když si porovnám, jak moc a rády si s Berry hrály až skoro do konce, zatímco teď nic…
Až na to, že za takovým zážitkem musím psa odvézt až do Prahy. Tedy do Roztok. A zaplatit mu školku. Popravdě… jsem moc a moc vděčná za možnost takové školky a takového hotelu (Dogpark), kde psi nejsou v kotcích. Jak bych pobyt v kotci vůbec Ari vysvětlila? Vždyť v něčem takovém v životě nebyla! 🙂 Ari byla po těch dvou hodinách utahaná, ale moc a moc spokojená. Díkybohu, takhle si tu romantiku v Paříži i užiju:))
No a včera jsme zase s Ari byly v lese u nemocnice, a zase jsme potkali paní s mladičkou rotvajlerkou. Tentokrát se paní nedokázala odhodlat s fenkou přejít ani za mým autem, kde už byla Ari uvázaná na svém místě v kufru. Znovu jsem ji ujistila, že Ari je v pohodě, že se nemusí bát. Že by se třeba mohly holky aspoň očuchat. Její fena se vzpínala na vodítku, ale paní jen zavrtěla hlavou. „Ne, psovi se nedá věřit, je to pes…“ odvětila a já nevěděla, jestli mluví o Ari nebo o té své. A bylo mi jich vlastně líto – tedy té rotvajlerky víc. Protože její volba samota určitě není a nebude trvat dlouho, a skutečně s tímto přístupem svému psímu okolí nakonec nebezpečná bude.
Mám takový dojem, že tady u nás to asi pro Ari spraví jen druhý pes v rodině…:))
Foto – Dogpark
Ještě se zeptám – mám dojem, že ve větších městech je to obecně se socializací psů lepší než na těch malých nebo na vesnicích. Možná už i proto, že ti lidé se navzájem i se psy prostě potkávat musejí, není kam pravidelně na vycházky utéct. Jak to vidíte vy?
bezva, bude nová Berry – těším se s Tebou, Dede 🙂 ona paní s RTW asi hlavně nevěří sama sobě…bylo by lepší, kdyby si pořídila čivavu nebo maltézáčka 🙂 rotvík potřebuje klidného, vyrovnaného a důsledného pána, aby nepřevzal velení sám 🙂
Dede, krásné fotky a jak už níže bylo napsáno, Ari v chlumlu psů vypadá velmi šťastná. Přeci jen od štěněte vyrůstala s psí kamarádkou, která najednou není a Ari se musí stýskat. Takže ráda čtu, že na ní v blízké budoucnosti čeká živé chlupaté překvapení a pak naopak ona bude vychovávat. A je fajn, že si vybavila, že tenhle domek a výběhem zná a vy si pak budete moci v klidu užít vaši romantickou dovolenou v Paříži.
Moje neteř se svojí dcerou tam byly před dvěma týdny také na 4 dny (dárek praneteři k narozeninám). Udivilo mě, že neletěly, ale jely autobusem. Prý to bylo levnější a časově dokonce kratší a pohodlnější. Jasně, let by byl krátký, ale cesty tam a zpět na letiště, navíc nutno být o dost dříve a další možné komplikace. Takhle prý jeli dokonce pravidelnou linkou Praha-Paříž a autobus je vysadil jen kus pěšky od jejich hotýlku (kus od Eiffelovky). Tak ať se tam dopravíte jakkoliv, přeji krásné dny plné zážitků
Jsem moc ráda, že to tam zvládla – a nejen to vydržela, ale si to i užila. Hned se na tu cestu víc těším 🙂
Jinak po Evropě není letadlo na některé vzdálenosti a destinace opravdu nejlepší spojení – třeba od nás do Vídně je to lepší jet vlakem. Do autobusu by se mi nechtělo – přes den jsou na dálnicích kolem větších měst chronické dopravní zácpy a přes noc nerada jezdím 🙂 Ale chápu takové rozhodnutí (pokud by byl rychlý vlak, asi by se mi taky líbil víc než letadlo:))
Radost pohledět na spokojenou Bílou vlčici.
Máš pravdu, byla radostná a to se počítá 🙂
Denis odmala měl a stále má několik kamarádů a kamarádek (ty převažují 🙂 ), se kterými si mohl dřív pořádně zaběhat a dnes se nezapomenou aspoň pozdravit, očmuchat a na paničkách vyškemrat nějakou tu mňamku. Vždy to byli malí pejsci – kluci a velké holky (ovčanda, hovawartka, labradorky, boxerky), pár mu jich už, bohužel, odešlo, ale ty zbylé pozná zdaleka a vždy je běží pozdravit. Občas teď potkáváme osvícenou paní se štěnětem – při prvním setkání jsem ji upozornila, že Denis už si hrát nebude a skákání po hlavě vydrží chvilku a pak se ohradí. Načež paní zajásala, že to právě potřebuje, aby jejího nezvedence někdo srovnal do latě a naučil, jak to mezi psíky chodí (zná nás a ví, že Denis neublíží) – tak mlaďoška absolvovala několik lekcí slušného chování. 🙂
Ari i ostatní psi vypadají úžasně spokojeně – je fajn, že máte osvědčené zařízení, kde je možno psa v případě potřeby ubytovat.
Jinak, jen tak mimochodem, mám čerstvou skvělou zkušenost s pobytem se psem v Lázních Libverda – s ubytováním v lázeňském hotelu! V mnohých lázních to vůbec není možné.
Máš tam pěknou skupinu a výchova štěněte dalším psem, když je bez agrese, jen výchova, je k nezaplacení.
Ty Lázně Libverda si zapamatuju. Já jsem tam někam kdysi jako malá jezdila – myslím, že tam poblíž žil jeden z dědových bratrů 🙂
Ari přeji abyste do budoucna měli šťastnou ruku. Společnost psů jí svědčí a je vidět,že je šťastná!
Když jsem žila ve městě,chodili jsme na vyhlášená psí místa a Ája I. byla socializována velmi dobře. Všichni psi, se kterými lítala, nesnášeli korporativně jednu jedinou fenku, dalmatinku Agátu, ta byla tak agresivní na všechny, že všichni dávali dopředu echo, pozor Agáta je za rohem. 🙂 Na dědině je to horší,různí vořeši pobíhají na volno a prudí,jeden mi napadl Jenku a Conča mu dala kartáč,takže zkusila a byla vítěz, pro mne bohužel,protože ji teď raději přidržím a pouštím jen do spřátelených formací. Máme jednu oblíbenkyni australačku,to jsou pak dostihy, pak jednoho haskiho,toho milovala už Ája II. a jednoho loveckýho mamlase, který neumí nic ale je velmi přátelský. Zajímavé je, že s Odry malinou, kterou hlídávám u nich doma a je ke mně moc hodná, se nemusejí ale s Jenkou jsou v pohodě. Conča s Jenkou jsou taky v pohodě,jako dvojka ač nesourodá,jedna bez druhé nedá ani ránu. 🙂
Jenny, nikdo nevyjde s každým, a psi jsou společenští tvorové, takže mají všechny druhy preferencí, jaké mají i lidé. Mezi nesnáším a miluju je desítka různých pocitů a oni se podle nich chovají.
Každopádně to máš s holkami psími zmáknuté a je moc fajn, že spolu tak skvěle drží 🙂
Za prvé – Ari ti psi vyloženě jdou k duhu! Jakoby omládla..
Za druhé – opravdu se těším na štěně 🙂 ! Já osobně už nikdy štěně mít nebudu, proto se raduju z „neštěstí“ těch druhých.
Za třetí – já jsem ten, který se druhým psům vyhýbám… po zkušenostech 🙂 . Ač naturelem člověk jednopsí, mám na bedrech psy dva, kteří mají vyhraněné názory na jiné psy – a bohužel se neshodují. Takže zatímco Brooke z duše nesnáší psy malé, Ernest psy velké – navíc s Brůčou v zádech je Erník provokatér a dělá ramena. Poznámka – na dovolené byl téměř za andílka, neb mu babka prdel nekryla.
Za čtvrté – Fram má sice pár psů, které nemusí, ale na rozdíl od mých štěkalů se dá usměrnit (což je dobře, protože maliňák je přece jenom jiná silová kategorie než německý pinč a slovenský korač dohromady). A nezřízeně miluje psí miniatury – stařenka Kačenka ve stáji je jeho velký vzor (mini minijorkšír), na druhou stranu pro sousedovic liliputánského jezevčíka je zase idolem Fram. S tím se i navštěvují, jsou-li oba dva na terasách svých bytů (no, teda navštěvuje Fram, protože on ten plůtek překročí). Je pravda, že mnozí neznalí jsou docela v šoku a očekávají masakr motorovou pilou, když vidí, jak Fram radostně vlaje nad tím pidiválečkem, co leží na zemi s nožkama nahoře a dělají na sebe cukrbliky.
Ygo, ke „domácí“ smečce psů vždy přistupuju až po domluvě s majitelem – přece jen tam jsou vztahy složitější a někdy to nestojí za to riziko, že se někdo s někým nepochopí – případně nesnese.
takže chápu, že každý se do psích setkání nehrne. Přesto si říkám – je možné, že tyhle důvody tu má odhadem 95 procent majitelů psů? Co Berry umřela (1. březen), jsme potkali dva, slovy dva pejsky, které jejich majitelé nechali seznámit s Ari. Border teriér a francouzský buldoček. Oba byli na volno, veselí a socializovaní. Samozřejmě jsem Ari hlídala (to dělám vždycky), ale byla to dvě prima setkání, která bych dřív považovala za normální. Ale jen dvě za půl roku? Když občas jezdím do lesoparku u Trutnova, je to to samé. Praha je lepší… tam přece jen nechají lidé psy aspoň očuchat, když už je nenechají si pohrát.
Hm, hm… já jsem to říkala s tím štěnětem 🙂
Potkat na dědině psy, kteří se snesou se dvěma malými fenkami, je dost těžké. Velcí po nich šlapou- sice to vždycky zkusíme, ale blbývh zkušeností je metrák- a malí psi bývají často nepříjemní nebo bývají odnášeni. Navíc mám doma zase tři feny, Kačka je pracovně v Luhačovicích a jejich psici někdo hlídat musí. Hlídá Karamel s Vanilkou…
Je vidět, že je to těžké s malými nebo velkými psy… To vše je otázka socializace a zkušeností, které ale většina psů nedostane šanci získat. Mně třeba s Ari tenkrát moc pomohl právě tento psí hotel – jak byla jako mladá taková ustrašenější, byla ráda s malými pejsky a naučila se k nim chovat tak, aby neublížila. Bez toho hotelu by se to ale nenaučila – jak, když se k malým pejskům nikdy nedostane?
I proto lidé v okolí dost žasli, když k nám do zahrady pod plotem vlezl místní psí proutník, maltézáček Filip a… nic se nestalo. Žádná z holek mu nikdy neublížila, jen ho odmítly vydat jeho paničce – podle hesla, je na naší zahradě, tak je náš 😀
Dobře vymyšleno s tou školkou. Ari vypadá veselá a šťastná!
Opravdu taková byla. Tak doufám, že si užije i ty čtyři dny v říjnu, kdy budeme pryč. Bude to mít jako děti tábor… 🙂
Sharka má pravdu, s kočkami je to horší.
Do hotelu bych ho nedala, protože by ho tam zavřeli do klece a to by Danda nedal.
Naštěstí máme moji zlatou maminku a ta nám ho pohlídá.
DEDE Ari na těch fotkách vypadá šťastně.
A těším se na povídání o novém přírůstku.
ad „Ari na těch fotkách vypadá šťastně.“ Viď? taky jsem si všimla. Byla najednou plná radosti a života.
Kdybych měla po ruce tak skvělé psí parťáky, jako má třeba Alex, na štěně bych asi nepomyslela. Ale takhle…
Jo, tohle je vždycky trauma, když má člověk jet někam na delší dobu, kam se zvířetem? Dobře jste to vyřešili, Ari bude spokojená a vy si to užijete. A těším se, až bude přírůstek, už to vypadá nadějně :). Ono u psů je to v tomhle směru horší, prostě smečková zvířata. Kočka sama si vystačí a kolikrát je šťastnější, když je sama, než když je jich víc. Ale ohledně cestování je to s kočkama ještě horší, psa můžeš na hodně míst vzít s sebou, což u koček většinou nejde, zvlášť když jich máš víc. Tak pak buď kvalitní hlídání, nebo holt dřepět doma…
a sehnat kvalitní posluhu ke kočkám je někdy mnohem pracnejší…
To je momentálně hlavní důvod, proč nemám kočku. Ještě chceme cestovat, a jak píše Tora, se psem se ledacos dá a pokud nedá, je hlídání snazší.
Jo, štěně plánujeme 🙂
Ale bude to muset být pejsek. Nemohu k submisivní a kastrované Ari s čistým svědomím pořídit fenku, která může být dominantní (a bude nekastrovaná), i když bude mladší a zpočátku slabší a méně zkušená. Pravděpodobnost, že by se holky nesnášely, je prostě vyšší, než jakou hodlám riskovat. A když se feny nemusí, jde to na krev – na rozdíl od psů, samců. A vlčáci nejsou fleti nebo kavalíři, no…
Jinak mám záznam (předrezervaci:)) v chovatelské stanici tzv. staroněmeckých ovčáků (čti chovem nezmrzačených německých ovčáků s dlouhou srstí a rovným hřbetem), jenže tam je dlouhá čekací doba – až příliš mnoho lidí chce takového psa. (Možná by tento fakt neměl uniknout poradcům chovu německého ovčáka, výstavních linií)
Potom mám vyhlédnutou velmi sympatickou chovku bílých švýcarských ovčáků (jejich psi mají i canisterapeutické zkoušky), ale tam nebudou štěňata dřív, než na jaře.
Tak uvidíme, jakého pejska nám nakonec CD přidělí 🙂
Držím palce, ať je to brzo a ke vší spokojenosti. A těším se na fotky štěněte (štěňata a koťata jsou stejně nejkrásnější, jen strašně rychle vyrostou).
Dede, ta romantika v Parízu – dovezeš si k Ari – aristokratku?
Ne 🙂 To bude jen ta romantika ve dvou 😛 Měli jsme letět v létě (Martinovy narozeniny), ale to tam bylo 35 stupňů, tak jsme to přesunuli 🙂
Já mám dojem, že dost velká část majitelů psů jsou majitelé psů a na psí lidi. A od toho se odvíjí dnešní situace, kdy se venčí malí psi doma na plínku, protože by je venku velcí psi roztrhali. Jakýkoli kontakt je raději zapovězen, takže psi se neumějí chovat v psí společnosti, jakákoli reakce je okamžitě označena za agresi a pejsek ještě více izolován. A potom se stane, že prostě uteče a potká jiného psa.
Majda byla a stále je hodně dominantní. Pokud si na ni někdo dovoloval, schumlala si ho pod sebe a mručela mu do ksichtu. Teda pokud byli oba na volno a páníček druhého pejska byl obeznámen. Dokonce se nám i stalo, že jsme byly požádány o výchovnou akci. Ale dost často jsme potkávali psy, kteří zjevně neznali slušné chování a jejich majitelé se domnívali, že jsou agresivní. Takže je vláčeli na vodítku, řvali na ně a sem tam i rána přiletěla. Asi nemá cenu dlouze debatovat o tom, jak se lidé mají či nemají chovat ke svým psům. Je to přece každého věc ( to jsem taky slyšela).
Přeju šťastnou ruku a spoustu radosti se štěníkem
Inko, podle mého názoru je majitelů čím dál víc, psích lidí zase tolik nepřibývá. Psí lidé totiž vědí, do čeho jdou a kde jsou jejich hranice, aby mohli psa odpovědně mít. Těm druhým je to jedno. Buď mají psa jako módní přívěšek, nebo „k dětem“, nebo jako dítě. Neříkám, že i za těchto podmínek nemůže pes žít slušný život, ale v mnoha případech tomu tak není. Mockrát ani ne ze zlé vůle, jen z nepochopení. Prostě ti lidé nevědí, že potřebují nějaké znalosti navíc, no.
Ta poslední věta je cítit příslibem…
No zjevně. Pejska, a asi nejen pejska, prostě štěně potřebuje. 🙂
Potřebuje… 🙂 A my taky, počítám:))