Ten obraz mě k sobě přivábil navzdory tomu, že bylo strašné horko a za chvíli mi končilo parkování.
Stačilo se na něj podívat a najednou jsem stála na prudkém svahu a nohy se mi bořily do promáčených zbytků loňské trávy. Vzduch byl svěží s ostrou příchutí sněhu, který stále ještě ležel na stinných místech. Jasně jsem slyšela bublat potok, divoký z jarního tání.
Pak jsem mrkla, a opět jsem byla ve Vrchlabí, a stála na rozpálené ulici před malou galerií. No vida, Václav Mejvald! Vstoupila jsem, a nechala se pohltit… inu, vlastně svým světem. To proto, že tento malíř, stejně jako já, věnoval své srdce Krkonošům.
Vrchlabí, galerie Václava Mejvalda
Doteď mě fascinuje, jak dobří malíři dokážou zprostředkovat mnohem víc než jen vnější podobu vybrané scenérie. Pokud ovládnou umění vědomého procítění krajiny, a s pomocí jim blízké techniky svůj osobní pocit vyjádří na plátně, vznikají nezapomenutelné věci. Vůbec přitom nemusí jít o dokonale realistické malby – však si vzpomeňte aspoň na ty nejznámější krajiny Vincenta van Gogha.
Obrazy Václava Mejvalda
Kdysi jsem se rozhodla namalovat tzv. zlaté cesty. V našich lesích je spousta modřínů, takže v době krátce po jejich opadání pěšinky v lese zezlátnou. Pokud se k tomu přidá ještě první sníh na zeleném smrčí, je to pro mě neodolatelný pohled. Takže jsem se snažila… Nejsem zkušený malíř, ale s výsledkem jsem byla celkem spokojená – náznak toho osobního pocitu tam byl.
Já kdysi (jiný obraz, než o jakém píšu:))
Jenže pak bylo třeba dát obraz uschnout, protože olejovým barvám to chvíli trvá. Opřela jsem ho tedy večer o zeď pod velkým kuchyňským stolem. A ráno se nestačila divit! V noci si k němu lehl náš tehdejší pes Max a pohodlně se o něj opřel. Rozhořčeně jsem se dívala na podivuhodnou texturu, jakou na plátně vytvořil Maxův kožich. Ten… pes!
Nakonec jsem se tomu musela smát – vždyť já do lesa vlastně bez psa nechodím. Teď, se zbytky přilepených chlupů, je to nakonec dílo nejen originální, ale i velmi osobní. A to se také počítá, ne?
PS: Ze psa jsem barvu nakonec oddrolila.
Můj „fantasy“ obraz 🙂
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
A dnes se tedy ptám – co vy a obrazové krajinky? Máte své oblíbené malíře, kteří umějí zachytit krajinu tak, aby vás do sebe vtáhla?
A ještě jedna zvědavá – malujete sami nebo jste to někdy zkoušeli? Myslím sami pro radost, ne ve škole 🙂
Dede, jak níže napsala Míša, jsi žena mnoha talentů. Tak teď doufám, že Alžběta bude mít i autorsky vyvedené desky nebo obálku.
Na fotce v té malířské košili vypadáš jako Hančou zmíněný Zrzavý (chybí ti jen kulich či radiovka). Zrzavého mám také ráda, měli jsme doma jeden obrázek (reprodukci) s lodičkou (ty on maloval rád), má ji bratr. Kdysi v Německu jsme měli štěstí zajít i na jednu jeho výstavu. Nemáme doma žádné drahoty obrázků, jen takové, ke kterým mám nějaký vztah, nebo se na ně ráda koukám. Třeba od V. Jansy, nám jich tu visí několik. uměl krásně zobrazit zákoutí staré Prahy. Na obrázky krajiny také koukám ráda, hlavně té české, že? Zde na chodbě a ve vedlejším domě visí několik zárámovaných obrázků české krajiny a měst z kalendářů. Tedy z nástěnných kalendářů, které byly tištěné na kvalitním tvrdším papíře a já je tenkrát (už jsem byla „v cizině“) koupila právě za tím účelem, že si je pak zarámuje „do pasparty“.
Malovat neumím – přesněji zvládnu to co YGA :). Obraz s chlupy Maxe máš, nebo ne? Vždyť s odstupem let to může být velice památeční a originální vzpomínka na chytrého jezvečíka, který přišel ocenit (přitulením) „umění paničky“ 🙂
Ten obraz je na chalupě, doma ho nemám. 🙂 Ty chlupy byly otisknuté na „sněhu“, takže se hezky vyjímaly:)) No a rezatý jezevčík měl na boku zase bílé skvrny, no… 😀
Mám doma docela dost obrazů, které jsem si vždy intuitivně pořídila v prodejně „Dílo“ , taky mám odsud jednu krásnou tapiserii. Mám ty obrazy stále ráda a těší mne. Jsou to výrazně přírodní motivy, kytice slaměnek,zima od Palečka , kde je v popředí úžasná načuřená sýkorka,dvé obrázků s fialkami a taky nějaké krajinky. Zdědila jsem po pradědovi taky mistra Mařáka a ten je můj osobní,zakomponovaný do mého budoáru. V mém rodném městě byla celkem úroda mistrů štětce i grafiky. Mám ráda Mervartův Přerov, ten v muzeu je monumentální. Většinou je na nihc i moje milovaná Bečva. Taky jsem chodívala do ateliéru mistra Krasického, se kterým se rodiče znali, kytice měl nádherné. Bohužel někteří odešli v poměrně nízkém věku, třeba Petr Markulček. Obdivovala jsem i grafiku paní Kotasové a obrazy mého spolužáka arch. Antonína Lukavského. Na svých cestách jsem v tomto oboru prolezla všechno, co se dalo a shlédla hodně i světových mistrů. Neupřednostňuji žádný směr, musí mi to ale vždy něco říkat. Nemaluji ale ráda bych,možná ještě zkusím. Ty chlupy na obraze by byly fakr originální, mám jich doma dostatek. 🙂
Jenny, máš nádhernou kytici oblíbených malířů! 🙂
A malování zkus – fakt to jde, když si dovolíš být sama sebou a vypneš ječící učitelku ve své hlavě 😛
Jinak my máme z dob rožnovských doma obraz tamějšího malíře – kousek Beskyd. Opět předjaří:)) Malíř se jmenuje Štěpán Krhut a já ten obraz opravdu miluju. Uvažujeme, že si koupíme i něco od Mejvalda, abychom měli zastoupené i Krkonoše 🙂
Není to tak docela krajina a už vůbec ne realistická, ale já mám ráda snově něžné Zrzavého obrazy Benátek, třeba. A mnohé impresionisty, jednoho Moneta mám v kanceláři. Jinak mi doma visí obrazy, ke kterým mám citový vztah – dostala jsem je darem a/nebo jsou z kraje, který je mi milý.
Dede, obraz lesa doplněný Maxovými chlupy by mohl zabodovat v leckteré galerii jako svérázný umělecký počin!
Jo, to je ono… krajina nemusí být namalovaná realisticky, aby do sebe člověka vtáhla. Jen musí být namalovaná dobře 🙂 A co je to dobře? Inu, aby nás tam vtáhla 🙂
No, svérázné to bylo, to jo 😀
Neumím vyjmenovat malíře, které mám ráda, neřku-li obrazy. Je jich ukrutně moc – snad jen jako drobnou úchylku bych podotkla, že miluju gotickou malbu.
Zamrzla jsem někde u surrealistů, i když už jsem párkrát koukala, že se mi líbí i něco silně současného.
Ad džbánek plný květů – visí mi v ložnici. Podědila jsem ho po našich 🙂
Zjistila jsem, že pokud autor vystihne barvy, umějí na mě působit i krajiny takřka abstraktní. A pro Vincenta van Gogha mám prostě slabost 🙂
Jo, o kytici pivoněk, veliký obraz, který mívali nad postelí děda s babičkou, jsem stála. Ale dědiců bylo prostě moc, tak si ho jen pamatuju 🙂 Ony ty kytky mají něco do sebe…
Já mám vlčí máky a heřmánek 🙂
Takhle jsem stála o Wenigův vánoční betlém. Halt člověk nemůže mít všecko.
Nemůže. Ale v paměti ho mám 🙂
OT. Matyldo, (a jiné chytřejší než já), jestli se ještě objevíš. Jak bys přeložila do angl. Má topornou chůzi? Jde mi o vyjádření té topornosti. Znají vůbec ten výraz? To co nalézám to jaksi nevystihuje.
Angličani se možná toporně nepohybují, tak proto 🙂 . Ale nelam si s tím hlavu, není to o životě a smrti. Zatím díky.
Možná stiff?
Taky bych řekla.
Stift. Díky za laskavost. Také jsem to uvažovala, ale nějak mi tam víc naskakuje výraz strnulý nebo tuhý. Voni ti angličani snad tu topornost ani nemají. Díky.
mám ráda krajinu , kterou protéká Labe a míří mimo naši republiku..moc hezky ji zachytil tamní pan malíř Holub..obrazy jsem podědila, není asi moc známý, ale já se na ně velice ráda dívám ..do stejné řeky vstupuji každý den a celý svůj život…ty obrazy jsou stále se mnou…
Jo, když s nějakou krajinou (pověšenou na stěně) bydlíš dostatečně dlouho, když se do ní díváš, časem ti taky začne být domovem 🙂
Já taky často chodím po cestě s rozkvetlým šípkovým keřem, který namaloval otec mého strejdy, malíř Popelka… Jo a je to někde od Chrudimě 🙂
Ano, mám jeden oblíbený. Planina před jakýmsi kopcem/horou v pozadí, tůň, zastřeně odrážející podzimní oblohu v popředí, pár ošlehaných borovic, v dálce několik smrků, zlatá tráva, podzim. A ticho! Ten obraz je klidný jak sama usínající příroda. Malíř uměl a nevytvořil z toho kýč!
Apropos, to asi předjaří, holé kmeny stromů, zbytky sněhu, kopec, pana Mejvalda mám také. Stejný námět, stejné barvy, stejná kompozice, stejný formát čtverce. Jen trochu drsnější, jsme v Norsku a malovaný ženou. Kdo od koho opisoval?
Opisovala příroda! 🙂
Jinak další z tichých obrazů je ten zimní, co máme od tebe. Jak je tam to losíče/ losátko (jak se vlastně říká mláděti od losa?:)), co se člověk nemůže rozhodnout, jestli se dívá na ten potok, kam míří, nebo má hlavu otočenou k člověku, který se na obraz dívá. Fakt je to tak obojetně namalované! 🙂
Mládě losa bude tele… asi.
Ano, je to tele. Elgkalv, ung elg, baby elg.
losí kráva a losí tele (používali to i indoši)
No, opisem bych to dala taky 🙂
Losátko je asi takové přirozenější než losíče… Jako to telátko 🙂
Umím namalovat domeček jedním tahem, hlavu medvídka, popřípadě kočičky či pejska, ale v rodině máme umělce! Už mamka nádherně kreslila (však se jeden čas živila i jako lidová malérečka na keramice) a toto nadání po ní zdědila naša Danka – její tužkové kresby jsem milovala. No a dokonce máme i jednu ilustrátorku v rodině – jednu z neteří. Ilustrovala už poměrně dost knížek pro děti, ty první mám doma a jsem na ně i na ni pyšná. Však jsem ji držela při křtu, tož mám být proč.
Ze všech obrazů, co mám doma, nejvíc miluju mamčino Zátiší se džbánem plným květů a temnězeleným závěsem 🙂 – však je to většinou první i poslední denní pohled, neb ho mám v ložnici 🙂 .
Jé, Ygo, bylo by něco proti něčemu, kdybys sem dala odkaz na nějaké ty ilustrace tvé kmotřenky neteře? 🙂 To mě zajímá 🙂
A kreslící a malovací maminka je fajn – máš velmi osobní památku.
Jinak… zátiší se džbánem plným květů býval obvyklý trest mojí paní profesorky na výtvarce, když jsem ji popudila neschopností „práce s materiálem“ (jako třeba tkaní:)) Když se zlobila nejvíc, byla to perokresba! 😛
Našla jsem nějaké její ilustrace tady
https://www.asil.sk/eva-simonova-svrckova
Ygo, to je krása! takové knížky musejí potěšit děti i dospělé 🙂
A neteřce to sluší 🙂
neměla ta tvoje profesorka sestru,která učila v Chrudimi ? Dělala mi totéž….
To nevím, ale kytice kreslená za trest je nejspíš osvědčený výchovný prostředek 😛 Až na to, že u mě neuspěl – vždycky jsem dala přednost kytici před „prací s materiálem“ 🙂
DEDE ty jsi žena mnoha talentů. Výborně píšeš a krásně maluješ.
S manželem jsme navštívili opravdu hodně evropských galerií.
Milujeme renesanční malíře.
Například od mého oblíbeného Leonarda da Vinciho obraz Madona ve skalách. Krajina je tam až snová.
Miluju obraz od Sandra Botticelliho Zrození Venuše. Viděla jsem ho v Gallerii degli Uffizi. To moře za Venuší vystupující z mušle je nádherné.
A což teprve drsný Caravaggio, jehož obrazy lze vidět i v kostelích v Římě. Ten se s tím nepáral, jeho obrazy jsou drsné a proto pravdivé.
Mě nebylo dáno umět malovat, ač bych po tom toužila.
Milá Míšo, ty obrazy, cos jmenovala, znám a jsou nádherné. Miluju obrazy, které ke mě mluví a já naštěstí umím dobře poslouchat 🙂
„Nebylo dáno“ neber úplně vážně. Mnoho lidí si to myslí, ale je to obvykle jen tragický vlic školní výuky. Zkus si vzít do ruky uhel nebo hrudku, kousek si ulom a chvilku si hraj s uhlem „naplacato“ – možná budeš velmi příjemně překvapená. Jen musím umlčet ten hlášek, který ti říká, že to nemá cenu, protože to neumíš.
Já se mám, protože mám jeden tvůj obrázek. Mám ho v pracovně a líbí se mu tam a obraz se líbí mně.
Děkuju ti 🙂
Kdy a kde budeš mít, Dede, vernisáž? Moc ráda bych si tvé obrazy prohlédla.
S obrazy máme s Tórou, Katty a Regi jednu zkušenost – byly jsme U nás v Kameničkách. A ten rybník je pořád stejný, i pahorek a břízy. Jenže – není to rybník, ale sotva rybníček. 🙂 To bylo překvapení. 😀 Slavíček zjevně chtěl vyvolat dojem rozlehlosti a povedlo se mu to skvěle.
Ty první dva obrázky z galerie: 😀 https://pardubice.rozhlas.cz/u-nas-v-kamenickach-6036834
Slavíčka miluju a jako malá holka jsem se snažila malovat jako on – hlavně koně! 🙂
jo, s těmi rozměry máš pravdu… ale třeba pro něj ten rybníček momentálně představoval svět 🙂
maloval to víc jak před 100 lety..to mohl být ten rybníček větší…nebo bylo po deštích 😀