Jan Cimburský nechce na svém hrádku žádné děti. Bůh ví, že nechce mít kolem sebe žádné děti, a také ví proč. Raději nemá ve své domácnosti ani ženy – jen s jedinou výjimkou. Ponechal u sebe pouze svou starou chůvu Máří. Srdce by mu nedovolilo poslat ji pryč.

Vychovala nejen jeho samého, bratra Jakuba a sestry Adlétu a Svatavu, ale starala se už o jeho matku, která si ji přivedla na Cimburk jako část svého věna a které byla komornou, chůvou jejích dětí i důvěrnicí. Kolik jí jen může být? Janovi už minula čtyřicítka, matka byla o devatenáct… ne, o osmnáct let starší, bylo by jí tedy šedesát … Máří už nemůže moc chybět do sedmdesátky, ale dokáže se na něj někdy podívat tak, že se znovu cítí jako sedmiletý klouček, kterého přistihla ve spíži mlsat povidla. Janovi se při té vzpomínce vkrádá do tváře smutný úsměv.

Ne, na Cimburku nebudou žádné děti, a proto tu nemohou být ani ženy, utvrzuje se ve svém postoji Jan. Starý zbrojnoš Ctibor se sice mračí, protože Jan odmítl přijmout do svých služeb manžela jeho vnučky, protože by to znamenalo, že bude s rodinou žít na Cimburku. Raději jim koupil malé hospodářství nedaleko hrádku. Však on si zvykne… pokyvuje hlavou Jan.

Kde jenom ta Máří vězí? Říkala, že se brzy vrátí, že potřebuje jen natrhat nějaké koření. Už je skoro tma a ona tu ještě není. Kdyby si aspoň s sebou vzala některého z mladých čeledínů. Přece už není nejmladší, a kdyby se jí něco stalo, nikdo ani netuší, kde ji hledat, už se trochu zlobí Jan.

Konečně je bába tady! slyší Jan s úlevou povědomé kroky.

„Dnes jsi toho natrhala opravdu hodně,“ dívá se na dva skoro stejné košíky v chůviných rukách. Najednou se v jednom z košíků přikrytém plachetkou, něco pohnulo a ozvalo se z něj nespokojené zakňourání. Máří, která nečekala, že Jana najde ve své kuchyni, odložila oba košíky na stůl a odhrnula plachetku. Jan ke svému úžasu uviděl v košíku malé děťátko, ne snad novorozeně, to pozná, ale dítě malé, maličké, které by bez pomoci nemohlo přežít.

„To jsi donesla nějaké podivné koření,“ mračí se Jan. „Kde jsi k němu přišla?“

„Promiň, pane, všechno ti vypovím, ale nejdřív se musím postarat o to malé,“ řekla Máří. „Musí mít velký hlad a taky potřebuje umýt a pořádně zabalit.“

V Janovi zatrnulo. Cítí, že jej čekají hodně obtížné chvíle. Když pro svou starou chůvu není Jeník nebo ještě častěji Jeníček, když jej osloví „pane“, to je pro něco rozhodnutá a stěží dobrovolně uposlechne. Tentokrát ale Jan neustoupí, ať si Máří povídá co chce, zamračil se na košík, ve kterém kňourání vystřídal pořádný křik.

„Už už,“ konejšivě brouká stará chůva a rozbaluje malého hosta. „Vždyť jsem to říkala,“ šlehne pohledem po pánovi, jenž nakrčil nos, když ucítil, co se line od dítěte, „potřebuješ pořádně umýt.“ Obratně ošetřuje dítě a pak je balí do kusu bílého plátna. Další kousek smotává, namáčí jej do hrníčku s mlékem a dává dítěti. Chlapeček si ví rady a statečně saje ze smotku, který Máří máčí v mléce.

Jan odvrací pohled od dítěte a odchází. Ještě zamručí: „Až s tím skončíš, přijď za mnou, musíme si promluvit.“ Máří jen kývne na souhlas a věnuje se malému.

Když se Jan nemohl staré chůvy dočkat, vrátil se k ní do kuchyně. Tam uviděl Máří s dítětem v náručí. Stará žena jen stěží držela oči otevřené, zatímco malý nezvaný host zřejmě usoudil, že po dobré večeři je nejlepší čas na společenský život. Doširoka otevřenýma očkama bloudil po místnosti, spokojeně si broukal a ručičkama šermoval Máří kolem obličeje. Jan se chvíli na malého díval a srdce ho bolelo. Máří se probrala z polodřímoty, a když viděla pánův obličej, i jí stekla slza po vrásčité tváři.

Jan konečně odvrátil pohled od dítěte a promluvil ke své chůvě: „Odkud jsi ho přinesla?“

Máří začala vyprávět.

„Sbírala jsem rostliny v lese, byla jsem u jezírka pod skalami. Tam rostou nejlepší a nejsilnější. Už jsem měla plný košík a vracela jsem se. Kousek od kraje lesa jsem si potřebovala chvilku odpočinout. Chtěla jsem si sednout na pařez, jenže jsem zpod maliní uslyšela dětský pláč. Šla jsem se podívat a uviděla košík s tímto malým. Nemohl tam být dlouho, na trávě se už dělala rosa, ale košík byl suchý. Čekala jsem hodnou chvíli, jestli někdo přijde, ale když se setmělo, vzala jsem oba košíky a vydala se domů. Kdo mohl tak malé děťátko odnést do lesa a nechat je tam,“ skončila Máří smutně.

Jan se zeptal: „Nevíš, čí by to dítě mohlo být? Znáš přece všechny lidi z podhradí…“

„Přemýšlela jsem o tom celou dobu, ale o nikom nevím. A podívej se, Jeníčku, na jeho oči. Viděl jsi někdy tak světlounce modré oči? I vlásky má světlé, skoro bílé.“

„Udělala jsi dobře, když jsi malého v lese nenechala, ale zůstat tady nemůže, však dobře víš proč. Zítra hned ráno jej odneseš a dáš na vychování… třeba Ctiborově vnučce Mandě.“

Při těchto slovech Máří přivinula chlapečka k sobě a tiše řekla: „Nezlob se, Jeníčku, ale k Mandě ho nedám.  Čeká v nejbližších dnech maličké a doma má tři další. Bylo by toho na ni moc.“

Jan se zamračil: „Jak jsem řekl, přes noc ho tady nechej a ráno ho odneseš. To je moje rozhodnutí a ty poslechneš. Jak už jsem řekl, sama dobře víš, proč tu nemůže zůstat.“

Máří se podívala na Janův obličej a povzdechla si.

2.

Obyvatelé Cimburku se pomalu scházejí v hradní kuchyni. Je první pátek po novoluní a v ten den přicházívá hrnčíř Metoděj se svým zbožím. Ve své nůši přináší misky, poháry a džbány, ale především Boží slovo. Domácnost na Cimburku je nepočetná, všichni se mohou pohodlně v kuchyni usadit a občerstvit svou duši živou vodou Písma.

Bratr Metoděj, statný čtyřicátník s úctyhodným plnovousem, se zdraví se všemi přítomnými. Čeká se už jen na pana Jana. Bez jeho vědomí by se na hradě lidé toužící po setkání se Spasitelem sejít nemohli. Však Metoděj dobře ví, že Jan je výjimkou mezi pány v kraji Chřibů. S čeledí sloužící ve většině statků se setkává potajmu, v ústraní, a nikdy neví, kdo daného večera přijde a kdy je někdo rozežene. Metoděj nemá lidem za zlé, že svou víru neprojevují navenek, ví, jak těžké je v dnešní době živobytí a jak snadno by mohli přijít o všechno. I o život.

Máří sedí na svém obvyklém místě u ohně, ale dnes nedrží v ruce svou obvyklou práci, ale povědomý uzlíček. Stejně sedává, vlastně sedávala, i jeho matka s nejmenším ze svých pěti vnoučat. Metodějovy děti jsou už odrostlé od babiččina náručí, usmívá se a sedá si vedle staré chůvy.

Ještě než se stačil zeptat, kde se vzal nejmladší obyvatel Cimburku, vchází konečně pan Jan. Nespokojeně se mračí na Máří a její tvář nabývá rozhodného výrazu. Jan se obrací k Metodějovi:

„Bratře Metoději, vítám tě zase u nás. Rád tě vidím. Slyšel jsem, že jsi měl v poslední době nějaké těžkosti v Zástřizlí. Je už všechno v pořádku?“

„Do Zástřizl přišel nový kaplan, nějaký Bernard. Slyšel jsem, že je to chráněnec brněnského biskupa,“ významně pohlédl na Jana a ten přikývl, že porozuměl. Nemusí všichni vědět, že Bernard není jen biskupovým chráněncem, ale něčím víc. O biskupovi se ví, že víc hledí do očí krásných žen než do Písma. „Je to ještě mladíček, ale sebevědomí má na rozdávání. Zastavil mě a vytýkal mi, že mě ještě neviděl na mši. Přikázal, abych v neděli přišel, jinak že se postará, abych dostal rozum. Nebojím se ho, ale rozhodl jsem se, že mu nebudu zavdávat záminku k pronásledování. Vím, že by se nespokojil jen se mnou, ale že by ublížil i mnoha dalším.“

„Máš pravdu,“ souhlasně přikývl Jan, „tobě neublíží, když se čas od času na mši ukážeš, tvou vírou to neotřese a Bernard bude mít o příležitost házet ti klacky pod nohy míň.“

Na závěr Metoděj v modlitbě vyprosil požehnání pro všechny přítomné a ti postupně odešli. V hradní kuchyni zůstal jen pan Jan a Máří. Metoděj se obrátil ke staré chůvě.

„Teď už se mohu zeptat, koho to celou dobu chováš, sestro Máří,“ usmál se na ni.

Než mohla odpovědět, ujal se slova Jan.

„Řekl jsem snad jasně už včera,“ zdůraznil, „že máš chlapce hned ráno odnést z Cimburku a dát některé ženě v okolí na vychování. Jak mi vysvětlíš, že jsi neposlechla,“ dodal nasupeně. „Neposlušnost nebudu trpět ani tobě.“

„Dítě je nachlazené,“ odpověděla stroze Máří.

„Neřekl bych,“ namítl Jan při pohledu na spokojeně vyhlížejícího chlapečka, kterému bylo očividně v náruči staré chůvy dobře. A pak malý host rozevřel rtíky do širokého úsměvu, ve kterém zasvítily dva bílé zoubky.

„Jeníčku, nechejme ho tady,“ řekla Máří.

„Ne, nechci ho tu,“ promluvil už méně rozhodně Jan. „Nemusím ti snad říkat proč,“ zazněl v jeho hlasu smutek.

„Však ti vůbec nemusí přijít na oči. Postarám se, abys o něm ani nevěděl,“ řekla konejšivě stará žena.

Metoděj zkoumavě pohlédl na Jana. Zná ho již více let, jsou téměř stejného věku a bez ohledu na postavení si dobře rozumějí. Mnohokrát se dozvěděl, jak pomohl potřebným. V jeho hrádku je místo, kam se mnohokrát uchýlili ti, kdo byli pronásledováni pro svou víru, a Metodějovi jsou známy i další příklady pomoci. O to podivnější je Janova dnešní neústupnost, zvláště když je namířena proti malému děťátku.

Metoděj ví, že mu nepřísluší hodnotit skutky jiných, nechtěl by ani ztratit přízeň pána, v jehož sídle má zastání. Přesto se rozhodl, že do sporu chůvy a jejího dávného svěřence zasáhne. Modlí se tiše, aby mu Duch svatý dal ta správná slova, která by Jan Cimburský měl slyšet. Vybavuje se mu následující:

Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.

Bere z chůvina náručí chlapečka, který oběma pěstičkami sevře jeho vousy. „Líbí se ti? Jen počkej, až vyrosteš, taky budeš mít takové,“ usmívá se. „Teď ještě nevíš, co je to strach, tady jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží. Tady žijí lidé, kteří nezištně pomáhají i těm nejubožejším.“ Mluví k maličkému, ale jeho slova evangelia jsou určena jiným uším.

Jan poslouchá se sklopenou hlavou. Vzpomínky jej přenášejí do nedávné minulosti a do chvíle, kdy spokojený život byl vystřídán smutkem a zoufalstvím. Sevře rty a pak tiše řekne:

„Bratře Metoději, jen tvé přímluvě může tento malý děkovat, že se nemusí stěhovat dál. Máš pravdu, tady už mu nikdo neublíží. Ať tedy zůstane. Ale ty, Máří, jsi za něj zodpovědná a je na tobě, abys z něj vychovala dobrého člověka.“ Po těchto slovech z hradní kuchyně odchází muž plný smutku, tak odlišný od toho, kterého Metoděj vídá jindy.

Máří se obrací k Metodějovi: „Děkuji ti, bratře, za toho malého. Jednoho dne ti budu vyprávět, proč pán tolik odmítal, aby chlapec tady mohl zůstat. Dnes ale nemohu, nezlob se. Je to příběh velmi bolestný pro Jana i pro mne.“

Metoděj se na ni zkoumavě podíval, ale nijak nenaléhal. Poděkoval staré chůvě, požehnal jí pokojem, vzal svou nůši a odešel. Celou cestu domů má nad čím přemýšlet.

3.

Máří už několikátý den se znepokojením sleduje svého dávného svěřence. Bůh ví, že Jan je muž vznětlivý, prudký a energický, ale postupem času se naučil své emoce zvládat. Ovšem v posledním týdnu… kdyby to nebyl její pán, řekla by, že je nesnesitelný, Bůh jí odpusť. Rozčiluje se kvůli maličkostem, nad kterými jindy mávne rukou, je neklidný, na všechny se utrhuje… a z toho je zase zasmušilý a Máří se zdálo, ne, nezdálo, dobře viděla, že pláče. Každý večer se dlouze modlí a jen tehdy nalézá klid. Stará chůva usedá u ohniště a také se modlí.

Druhého dne ráno Máří zjistila, že pan Jan odjel už za svítání. Překvapilo ji, že si vzal s sebou pouze starého Ctibora. Kam jen mohl jet?

„Divné je, že se nezmínil, že má v úmyslu odjet,“ přemýšlí stará chůva a krmí malého kloučka. Malého? Za těch několik měsíců, co žije na Cimburku, vyrostl a zesílil. Už se začíná stavět na nožičky, ale ty jsou ještě slabé, aby unesly jeho baculaté tělíčko.

„Tak co, Vítku, chutná ti kaše? Asi moc ne, když ji tady na mne prskáš,“ usmívá se Máří. „Tak dobře, dnes už té kaše necháme a dostaneš trochu mléka. Vidíš, jak jsi šikovný, už nepotřebuješ cumlík a můžeš pít z hrníčku…“ brouká a přidržuje mu hrníček u pusinky.

Když uslyší dvojí těžké spěšné kroky, rychle malého Vítka pokládá do košíku, kde obvykle dítě spává, a pospíchá otevřít.

Do kuchyně vchází Jan a za ním Ctibor. Každý z nich nese v náruči jedno děvčátko. Máří spěchá k mužům a s hrůzou poznává v jednom z děvčátek nejstarší dcerku Janovy sestry Svatavy.

„Co se stalo?“ ptá se vyděšeně při pohledu do uslzených tváří Jana a Ctibora.

„Horečka… Všichni jsou… mrtví…“ vyráží Jan. „Sestra… její muž… děti… služka Barbora… ostatní jsou pryč…“

V Máří se všechno sevřelo, ale není čas truchlit. Musí se postarat o nemocné.

Volá Martina a přikazuje mu, aby do kuchyně přinesl džber, nalil do něj horkou vodu z kotle nad topeništěm a sama do ní vhazuje hrst bylin z plátěného sáčku.

„Posaďte děti na zem,“ přikazuje a rychle je svléká. Za chvilku na zemi leží košilky obou děvčátek a k Ctiborově úžasu Máří bere do ruky ostrý nůž a na hromádku plátna padají i tenké cůpky.

Máří zkouší, zda voda není příliš horká, a usazuje do ní obě děti. „Ctibore, opatrně seber ty košilky a běž je spálit až za hradby. Ano, až za hradby, ať si sem nezaneseme nemoc. A pak se sem vrať, oba se musíte taky vykoupat. Musíte do vody oba,“ zdůrazňuje.

Máří rychle myje obě děvčátka, balí je do houně a ukládá na svoje lůžko. Volá Martina, aby rychle vylil vodu z džberu, a připravuje lázeň pro Jana. Sama se vrací do své komůrky k děvčatům. Užasle hledí na jejich vyhublé tvářičky. Není to dávno, kdy Janova sestra byla se všemi dětmi na Cimburku, a malá Svatava byla čilá jako ještěrka. Teď tu leží s očima do široka otevřenýma, s propadlými tvářičkami a sotva dýchá. Druhou dívenku Máří nezná, ale vypadá úplně stejně. Chůva jemně hladí děti. Zdá se, že horečku nemají, ale jsou tak vyhublé a slaboučké…

Uplynulo několik týdnů.  Svatava s Dorotkou neonemocněly, ale byly velmi slabé a uzavřené do sebe. Dvorec Svataviných rodičů zůstal prázdný. Jan s čeledí se ještě vrátili, aby pohřbili zemřelé. Máří prosadila, aby vše hořlavé spálili a dobytek vybili a zakopali.  Trvala na tom, že lépe ztratit několik krav a koní než životy, a Jan rozhodl, že přijme její radu.

Dorotka se vzpamatovala o něco dříve. Vyprávěla staré chůvě o svém krátkém životě. Do svých sedmi let vlastně osiřela potřetí. Rodiče ztratila ještě jako malinká, vůbec si je nepamatuje. Vzal ji k sobě její dědeček, který byl podkoním u Svatavina otce, ale také zemřel. Svatava tehdy uprosila rodiče, aby Dorotka mohla zůstat s ní. Janova sestra si obratnou a bystrou dívenku brzy oblíbila a měla ji jako své další dítě. A malí bratři Svatavy se od Dorotky téměř nehnuli, protože je dovedla zabavit vyprávěním historek, které znala od dědečka.

Svatava si vyhlédla místečko u okna, kde celé dny sedávala s vyšíváním. Na bílém plátnu však přibývalo víc skvrnek od krve než stehů a často jen leželo dívence na klíně. Svatava byla tichá, odpovídala jen na otázky a oči měla často plné slz. Jana to velmi trápilo, protože svou neteř znal jako veselé usměvavé dítě.

Rozhodl se, že ji vezme na projížďku, a zašel do její komůrky. Na obvyklém místě ji však nenašel. Překvapeně se vydal do kuchyně zeptat se Máří, jestli o ní neví. Už když přicházel ke dveřím, uslyšel nezvyklý smích. Pospíšil si tedy do kuchyně. Tam nejdřív uviděl rozesmátou Svatavu pozorující malého Vítka, který se snažil postavit se na nožky, ale těžký zadeček jej vždy vrátil zpátky na zem. Dorotka se malého pokoušela podržet, ale on před ní vždy ucukl a svalil se jako pytel obilí. Nezaplakal, naopak, jeho tvářička byla rozesmátá a zdálo se, že je spokojený, když se kolem něj lidé baví. Když však uviděl Jana, odvrátil se od něj a natahoval ručky k Máří.

„Neboj se, maličký,“ konejšivě pronesl Jan. „Já nekoušu, nebo snad ano?“ obrátil se k chůvě.

„Roste z něj silný chlapec,“ přešla jeho otázku Máří, „bude z něj užitečný pomocník.“

„Strýčku,“ řekla rozesmátá Svatava, „viděl jsi, jak se snaží stoupnout si?“

Jan, šťastný z její nálady, přisvědčil. „Děvčata, přišel jsem pro vás, abychom si vyjeli na projížďku. Za chvíli vás čekám u stáje.“

„Strýčku, vezmeme i Vítka? Určitě se mu to bude líbit,“ žadonila Svatava. „Chůvo, viď že pojedeš s Vítkem s námi,“ obrátila se Dorotka k Máří. Ta jen pohlédla na udiveného Jana a řekla: „Pojedu. Běžte si obléct haleny, obléknu Vítka – když budeme sedět ve voze, bylo by nám chladno.“

Jan překvapený změnou svého plánu jen přikývl na souhlas a odešel dát příkaz čeledínům, aby připravili vůz.

Pokračování za týden