Věřím, že jste to zažili taky. Jste v práci, vyřizujete něco na úřadě, domlouváte se v obchodě. Váš partner v jednání udělal nějakou chybu, kterou je třeba napravit. Ať jde o podstatnou věc nebo o prkotinu, máte velkou šanci, že se místo omluvy a dohody o řešení setkáte s až absurdními výmluvami nebo rovnou agresivitou.
Uznat chybu, byť i relativně nevinnou a očividnou, se totiž v naší společnosti nenosí. Komplikuje to život všem zúčastněným, takže stojí za to zeptat se proč. Odpověď může být překvapivá. Je to hlavně proto, že už od začátku školní docházky – když má dítě štěstí a nezačne to už dřív – se u nás za chyby trestá. Když ne sníženou známkou, tak ironickými poznámkami nebo rovnou výsměchem. Možná si říkáte – jasně, že je třeba za chyby trestat, jak by se jinak děti naučily je nedělat?
Což je nebezpečný omyl. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Dítě se nesmí bát udělat chybu nebo prohrát, aby mohlo objevovat nové věci, aby se je mohlo učit. Možnost beztrestně udělat chybu je neuvěřitelně osvobozující! Můžete být zvídavý, kreativní, prošlapávat neprobádané cestičky – a to vše společnost velmi potřebuje.
Pozor, neznamená to, že necháte děti růst jak dříví v lese! Netrestáte za to, že se někdo snažil a ono mu to nevyšlo. Naopak, je třeba děti vším způsobem lákat, aby se snažily! To, s čím musíte ve výchově důsledně bojovat, je opak snažení – lenost, lajdáctví, nezodpovědnost.
Obrovským nepřítelem učení je také apatie. Mnoho školáků má pocit, že ať dělají, co dělají, stejně se jim nic nedaří. Ve školním systému, kdy je dítě velmi často horší známkou nebo nevlídnými poznámkami trestáno dokonce i za „špatný“ výkres, ovšem nemůžete čekat nic jiného.
Opět začal školní rok. Zamyslete se nad svými školáky a zkuste nahlédnout na učení a chyby tak, jak se to u nás obvykle nedělá. Jako na cestu ke zlepšení, po které je prostě třeba jít – ne se se strachem plížit.
Omluva a snaha situaci napravit by měla být samozřejmou reakcí na udělanou chybu. Jenže to na druhou stranu předpokládá umění omluvu s jistou mírou slušnosti přijmout. Jestliže omlouvající se obdrží akorát vytáčející se proud nadávek, tak se příště omlouvat nebude. Zatloukání a popírání chyb přitom může být v lepším případě otravné, často drahé, někdy nebezpečné.
Myslím, že bychom se měli učit obojímu – chyby s omluvou přiznávat stejně jako umět přiznání a omluvu přijmout. Nu a samozřejmě se snažit nedělat stejnou chybu dvakrát… nebo aspoň mockrát. 😛 Protože myslet si, že můžeme projít životem bez chyb, nebo že je dělají jen ti druzí, je prostě jen nafoukaný omyl:))
Měla jsem rozepsáno několik odpovědí na místní diskuzi, ale nakonec jsem je neodeslala. Vytanula mi na mysli jedna věta, co jsem četla na začátku článku o vlivu výchovy a ne- a polovědomých (nebo i vědomých) signálů rodičů (např. když rodiče dítě ujišťujete, že ho jeho kreslení zajímá, a pak dvě hodiny čučí do mobilu na instagram) na citové vazby, jaké si bude potomek vytvářet v dospělosti. Věta zněla přibližně „Pokud máte v tomho jasno a vše děláte správně, ve vlastním zájmu nečtěte dál, bude to tak pro vás lepší“ a přišla mně docela výstižná. Faktem je, že spousta rysů osobnosti se vytváří během prvních let života (ale třeba abstratní myšlení se vyvíjí dlouho, až kamsi do puberty). Např. často skloňovaná motivace. Tu už ani sebelepší prvostupňářka nevytvoří, když není z čeho, ani rodina už to nedožene a přemýšlet, kde se co nepovedlo před X lety, taky spíš ublíží než pomůže (pokud tedy nejde o extrémní případy). V tomhle směru fungují školy spíš jako hlídací služba, a když chcete s dítětem nějak pracovat, jsou možnosti, ale i v dnešní době jsou stigmatizované a obecně je to nedostatkové zboží (nemluvě o tom, že žádný odborníci nejsou jako podle kopíráku a prostě nemusí dítěti sednout).
Tak, tak milá Dede, i já jsem vyrůstala v prostředí,kde za chyby se trestalo,platilo ironií atp. Je to fakt špatně. Pak jsem částečně držela stejný modus ale velmi brzo jsem si naštěstí uvědomila,že lepší je chvála a zájem.
V dřevních dobách počítačů a programů, kdy jsme čtyři se střídali u jednoho počítače protože naši nadřízení nikdy nepřiznali ,že tomu nerozumí vůbec a chyby tedy jakože nedělali. 🙂 Chjo, nevím, jestli to napíšu srozumitelně, mně nejvíc iritoval systém. Zadání zakázky na program dávali ti vzdělanější v IT, vysoutěženo bylo dle ceny,pak byl program stvořen bez konzulatace s konečným uživatelem a nakonec jsme se s programem potýkali tak, že jsme po nocích opravovali chyby ve dne způsobené. Zpracovatel programu byl většinou nedostupný a vzdáleně neopravoval. A ti šéfové, kteří tehdy neuměli pecko pomalu ani zapnout nás šikanovali a chtěli výsledky. Naštěstí je snad už jiná doba.
Mně se líbí poznatek od Ri, že „je třeba rozlišovat mezi hodnocením a trestem“. Když dítě ví, že bude doma za špatnou známku zle potrastáné, samozřejmě pokud ji nedokáže „zatlouci“, bude hledat kde jakou výmluvu. A někdy si může učitel(ka) na žáka z nějakého důvodu zasednout a šptanou známku u schválně dát, jindy je látka opravdu těžká a chudák žák ji nezvládne, ať dělá co může.
A stejné rozlišení platí myslím i v dalším, normálním životě. Ano, chyby by se měly přiznat, ale někdy (v některých rodinách, občas asi i v zaměstnání) je to stejné jako se známkou ze školy. Když dospělý člověk (nebo dítě) tuší, jaký „trest“ za svoji chybu může očekávat, je snaží zalhat, hledat výmluvu nebo vinu svalit na někoho (něco) jiného.
Jistě znáte různá úsměvná videa psů, kteří něco provedli a při kárání od páníků se tváří provinile, že přeci oni za to rozhodně nemůžeou 🙂 Ovšem i tady je druhá strana, protože je známo, že právě u psů „trest za chybu“ často nekončí jen pokáráním a není vůbec úsměvný :(.
Což mi připomíná, jak jsem někde četla, že dvojkaři a trojkaři si často v reálném světě (tedy ne ve škole 😛 ) vedou lépe než jedničkáři. Lépe si zvykli zpracovávat své pocity poté, co udělají chybu a nepovažují ji za degradující katastrofu – což se prý stává čistým jedničkářům, či spíš jedničkářkám.
Na druhou stranu, jsou jedničkáři a jedničkáři, a taky dvojkaři a dvojkaři. Chápu že známka v žákovské je nejjednodušší informací o dítěti, ale je to jen informace o tom, jak se mu dařilo při konkrétní práci v konkrétní době. Nevypovídá nic o tom, jaké prostředí panuje v rodině a ve škole, zda dítě něco zajímá a zda ty jedničky má těžce vydřené, levou zadní nebo podvodem.
Ony známky jsou obecně na prd, ale co s tím, když je spousta rodičů prostě chce podle hesla – za nás to šlo taky, tak proč ne teď?
Ono taky co si budeme povídat, pokud jediným zdrojem informací o dítěte je pro rodiče žákovská, pak není problém v té žákovské…
Já vím. Ale za chyby se trestá i v rodinách, často už i malé děti – v tom máš pravdu. Jen těžko se to láme, protože musí přijít rodič, který si tresty prošel a vědomě se rozhodl, že se bude chovat jinak – a pak to musí dodržet.
A co si budeme říkat, ty tresty máme v duši obvykle spojenější se školou než s rodinou, pokud ta rodina samozřejmě nebyla patologická. Pak je to zlé na jakoukoliv stranu a třeba dobrý učitel může naopak pomoct. Nebo dobrý trenér, skautský vedoucí a tak. U mě je potíž s tím, že s tou školou mám spíš ty horší až velmi špatné zkušenosti. Méně za sebe, víc jako matka, protože na klucích se „pančelky“ rádi vyřádí. Čest dobrým učitelům. Kdyby jich jen bylo víc!
To je zajímavé, mám naopak zkušenost, že se pančélky (toho typu, který nemá ve školství v prvé řadě nikdy co dělat) spíš vozily po děvčatech. Asi záleží na konkrétním mindráku.
Ale jo, máš pravdu. Ale obvykle se vozí jen po těch, které nejsou hodné holčičky! 😛
Podle mojí zkušenosti klukovi však nepomůže ani snaha chovat se jako hodná holčička…
…na druhou stranu je třeba rozlišovat mezi hodnocením a trestem. Škola netrestá, škola hodnotí. Otázka přijetí hodnocení je otázka schopnosti chybu akceptovat a přijmout opatření k nápravě, nebo, pokud udělal chybu někdo jiný, přijmout omluvu a návrh nápravy.
Pokud v rodině jsou děti trestány za hodnocení, které nesplňuje požadavky, není to vina školy.
To by bylo fajn, kdyby to tak fungovalo i v praxi. U dobrých učitelů jistě – ale mohu jen doufat, že jich he nadpoloviční množství.
Navíc, hodnocení by se mělo vztahovat k pokroku nebo ne-pokroku jednotlivých žáků, než ke srovnávání ve skupině. Současným způsobem jsou v každé generaci vytvářeni frustrovaní jedinci, kteří se prostě vzdají – ve škole čtyřkaři o sobě neslyší nic pěkného, a protože škola nerozvíjí různé talenty, které i na učení nepříliš bystré děti obvykle mají, neokusí v podstatě nikdy úspěch. Minimálně po devět let svého života – což je většina jejich života. Takoví vzdávají jakékoliv vzdělání, nebo končí v odpadních nádobách, v jaké se proměnilo až příliš mnoho učňáků. Dokonce i když se tam snaží s dětmi pracovat, už mají dvojnásobný problém, protože děti se proti trvalým neúspěchům obrní buď pasivitou nebo agresivitou.
A to vše jednu generaci za druhou.
Navíc by se ideálně mělo hodnocení vztahovat jen k výkonu žáka, nikoliv k jeho osobnosti. I já s kamarádkou jsme si v prvních ročnících základní školy prošly opakovaným veřejně prohlašovaným tvrzením, že se ani jedna nehodíme k jinému, než abychom někde jednou myly nádobí („zlobily“ jsme 😛 ). Ta moje kamarádka pak vystudovala medicínu s červeným diplomem – byla z „dobré“ rodiny, kde na školu nedbali a podporovali ji ve snaze se vzdělávat. Pokud rodina taková není – kolik dětí rezignuje zbytečně?
Pokud taková rodina není, je těžké chtít nápravu po škole. I když v mnoha případech se právě učitelům podaří žáka posunout dál.
Ostatně, vám evidentně to kantorské rýpání neuškodilo, nevzdaly jste to 😉
A ještě, je hezké pochválit snahu, ale hodnocení se musí vztahovat k výsledku. Představ si například hodnocení zubaře: pan doktor se úžasně snažil, vytrhl mi zub, který byl mnohem blíž tomu bolavému, než minule. Jsem si jistá, že příště už opravdu vytáhne ten správný…
Ale to přeháním. Jen jsem chtěla říct, že známka není trest. Je to hodnocení. A až rodina to použije jako ukazatel k určení dalšího postupu.
Ano, pokud to učitel dokáže podat jako hodnocení a ne důvod k posměškům. I takové perly učí.
Programy mají tu výhodu, že vám nenadávají. S výjimkou jsem se setkala jen jednou – program překládal, přitom vyhodil číslo řádku a číslo chyby a zastavil překlad a po stisknutí určitě klávesy zobrazil slovní popis té chyby. Po druhém stisknutí vyskočilo, že odpověď je o řádek výše a něco z databáze invektiv (ne vulgarity, ale o to to bylo štiplavější). Zřejmě jaký autor, takový program. 🙂
Autor programu to prostě nevydržel – prostě kdo neumí programovat bez chyb je … doplňte podle nápovědy 😛
Prvně bych se asi zasmála, později bych možná měla chuť ty chyby dělat naschvál. 😛
Na chyby prosím nenadávat, spoustu lidí živí to, že je hledají! 🙂 Pokud máte talent šlápnout na bug, kudy jdete, pak jich po vás zůstane mnohem méně. 🙂
Onehdy jsem na bug po aktualizaci narazila a protože mi komplikoval práci, nahlásila jsem ho na IT. Nejvyšší ajťák se to pokusil smést ze stolu tím, že mě sepsul jak malou holku, že mám špatné pořadí úkonů a ukončil to arogantně Clear? Jasný? I kancelářská myš se nervnula a napsala mu, že v životě nepracoval v zemědělství, že tam to pořadí takhle nejde… mno, od té doby se se mnou nebaví, hodili to nějaké mladé holce, která mě pozorně vyslechla a opravdu se mi snažila pomoct. No a nejvyšší ajťák mi po měsíci krátce napsal, že je to opravdu bug a předali to tvůrcům programu. Nicméně už vím, že bych se mlěa snažit najít si řešení sama, protože zejména těm nejvyšším je to úplně jedno….
Bohužel, IT has run out of idiots. Kvůli takovým mají ITáci obecně mizernou pověst.
To já, emeritní programátor, jsem s přiznáním chyb nikdy neměl problém (po pravdě je stejně jako první „přiznávaly“ počítače rozmanitých velikostí), ale zejména je mi znám Murphyho zákon: „V každém programu je nejméně jedna chyba, jejíž opravou vznikají dvě jiné …“ 😀
No jo, ale k programování ani dnes děti nepřijdou na prvním stupni základních škol 🙂 A právě tam se obvykle buduje základ jejich hodnocení (veřejného i jejich vlastního) na celý život.
Přijdou, Dede, a budou přicházet čím dál tím dřív. V podstatě od druhé třídy se dá začít něco zkoušet: https://www.umimeinformatiku.cz/
Naši kluci bastlili s LightBoty už od čtvrté a musím říct, že jim to rozvinulo nejen osobnost, ale i matematické myšlení a slovní zásobu. 😀
JJ, to je ohromně zajímavé. Dám vědět Andymu… Patricka by to mohlo bavit 🙂
Musím Ti říct, že klukům závidím (přeji),v jakém rodinném prostředí mají možnost vyrůstat a vzdělávat se. Jsou úžasní a vy oba taktéž.
Jenny, naše děti mají štěstí na školu. K těm robotům je přivedl jejich učitel informatiky.
Ne tak docela. Spousta rysů osobnosti se vyvine a zadrátuje v prvních letech života ještě dávno před školou. Jen ve škole to pak více vynikne. Ono je to vždycky složitější, než na první pohled (a pochopitelně, než na hloubku, do které můžeš dojít za dvě minuty).