Byl to šok. Když jsme vystoupili z autobusu společnosti Comuto SA (BlablaCar) v betonovém podzemí hypermoderní pařížské čtvrti La Defense, nebyli jsme jediní, kdo nevěděl kudy dál. Chvíli jsme se spolu s několika dalšími spolucestujícími motali po staveništi, až nás člen ochranky pustil servisními dveřmi do stanice metra.
Určitě tím překročil bezpečnostní pravidla, ale prostě jen chtěl pomoct. Vtip byl v tom, že jste se tak dovnitř dostali bez jízdenky, ale systém chtěl lístek i při cestě branou ven. Opět jsme nebyli jediní, kdo „ukecali“, tentokrát jinou členku ostrahy, aby nás vypustila do srdce obrovského obchoďáku. Kontrast mezi venkovem Normandie, kde jsme byli včera a ruchem obchodního a administrativního centra, kam jsme se dostali, nemohl být větší.
Paříž, La Defense
Když jsem La Défense viděl poprvé, bylo mi o třicet let méně. V La Défense jsou prý všechny budovy, které v Paříži místní obyvatelé nechtěli. Dá se tomu věřit. Paříž, a Francie obecně, miluje kavárničky na rohu ulic, croissanty z malých pekáren a neuspěchaný ruch, zatímco tady jde o spojení administrativního centra, byrokratického srdce hlavního města, okázalosti v podobě skla a oceli a rychloobrátkového shoppingového potěšení. Dokonce i záchod musíte zaplatit kartou, takže když máte štěstí jako my a nefunguje terminál, ale zároveň je chápavá obsluha, ušetříte 70 centů. Ovšem pokud by trvala na platbě, která nebyla možná, máte průser. Možná v pravém významu toho slova.
I sexbyznysové Pigalle s hampejzy a erotickou show v Moulen Rouge má větší genius loci, než ultramoderní kancly a obchodní centrum. Navíc tak byli vtipně na okraj odsunuti i úředníci. Tak to dopadá, když evropské hlavní město chce skrz mrakodrapy konkurovat Chicagu či Manhattanu. Umím si přestavit, že šlo o obrovské státní zakázky v miliardách eur, od mrakodrapů po stanice metra. A ze státního, jak víme, krev neteče. Navíc se tu staví pořád dál.
Skleněné peklo Rozestavěná věž Hekla, mrakodrapová věž o výšce 220 m je přesně tím místem, kde by se dalo točit Skleněné peklo. Je 220 metrů vysoká a jméno má společné s islandským stratovulkánem, jež Islanďané nazývali „brána do pekla“. Netuším, zdali Thomas N. Scortia a Frank M. Robinson někdy v La Defense byli, ale ke svému románu Skleněné peklo, podle něhož byl natočený v roce 1974 úspěšný film o hořícím mrakodrapu, by tu načerpali spoustu inspirace. Podle propagačních materiálů by měla být letos dokončená, ale kdo by věřil reklamám.
Kancelárium
Má zde být na 3 milióny m čtverečních obchodních ploch a 600 000 m čtverečních určených k bydlení. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel. Čtete dobře. Na každých 7, 5 zaměstnanců tu připadá jeden jediný obyvatel. Byť dopravní obslužnost s „normální“ Paříží je v pohodě, bydlet bych tady rozhodně nechtěl. Když navečer odjedou bílé límečky, čtvrť osiří a fast foody to nezachrání.
Nedokonalý monument
Dominanta Grande Arche je masivní betonovo-skleněná stavba, kterou navrhl dánský architekt Otto von Spreckelsen. Když jsem tady byl těsně po sametové revoluci, byla čerstvě dostavěná a ještě neměla „plachtu“ a skleněné „větrolamy“ zabraňující vzniku velkého „průvanu“, jež sebou přinášel odpadky a byl turistům nepříjemný. Do vnitřních oken nesvítí světlo, neboť budova stíní sama sebe a panoramatické výtahy musely být kvůli větru zastavovány. S jistou dávku sarkasmu se dá napsat, že tohle je přesně ten typ baráku, který by mohl dostat cenu architektů. Vypadá opravdu monumentálně.
Pointa nakonec
La Defense, pokud nejste opravdoví fandové moderní architektury, si klidně můžete nechat ujít. Je to sice díky zrcadlovým odrazům nesmírně fotogenické místo, ale taky nesmírně depresivní. Je tady sice nejvyšší budova Paříže, Tour First s 231 metry a čepují tu skvělé belgické pivo (půllitr za dvě stovky), ale zároveň jde o extrémně odosobněný prostor. Sochy, tedy umění ve veřejném prostoru, to nezachrání. Místo osmnáctitunového bronzového vztyčeného palce (La Pouce de Cesar) by tam klidně mohl být bronzový vztyčený prostředníček.
Děkuju Topimu za článek a skvělé fotky. Také jsem na La Defense byla a… líbilo se mi to. Jako velmi zvláštní místo. Ale je fakt, že bydlet bych tu nechtěla. Popravdě mi přijde, že moderní architektura nějak ztratila schopnost vytvářet lidsky přívětivá a útulná místa, kde se lidem dobře žije. Člověka pak napadá, proč je tak strašně drahé bydlení ve starších elegantních částech Prahy, jako jsou třeba Vinohrady nebo Dejvice. Že by to bylo „lidskými rozměry“ nebo přívětivostí prostoru definovaného bloky klasických domů, bez zbytečného skla a betonu?
Každopádně se ptám – jak se vám líbí La Defense? Bydleli byste s potěšením v takové čtvrti?
Kdysi jsem nějakou dobu pobývala v Paříži a občas, když jsme měli o víkendu čas, jsme jezdili na La Défense jako na výlet. Ač se to někomu může zdát divné, musím říct, že bylo docela osvobozující vyjet právě z těch starých uliček pátého obvodu (Panthéon a okolí, včetně starých fakult Sorbonny, Latinské čtvrti a oblasti Val-de-Grâce s jednou z nejstarších a nejmalebnějších pařížských ulic Rue Mouffetard), kde jsem bydlela, na volné a poněkud větrné prostranství téhle skleněné čtvrti. Líbila a líbí se mi.
Jinak pro milovníky téhle mrakodrapové betonovo-skleněné architektury je přímo v Paříži mnohem skromnější a starší, dnes už pozapomenutá čtvrť André Citroën, na levém břehu na nábřeží Quai André-Citroën u stanice metra Javel – André Citroën (vše pojmenováno skutečně po slavném automobilovém konstruktérovi). Takové trochu překvapení ve městě, které uniká pozornosti.
Wau! Fantastické fotky. Strašně se mi líbí ta čtvrtá: skleněný větrolam a jeho stíny. Tu bych si nechala zarámovat…
Jinak jsem La Defense viděla před čtvrtstoletím a přesně si pamatuju, ten „kulturní šok“ proti tehdy ještě omšelé Praze. Připadala jsem si tam jako Neználek ve Slunečním Městě.
Byli jsme v Paříži na samém začátku 90. let a La Défense jsme si nenechali ujít. Ještě se tam tenkrát kolem stavělo. Bylo to ohromující, ale pamatuji si, že mi v tom prostoru chyběli lidi. Vztyčený palec si neuvědomuji, ale vzpomínám na jednu obří barevnou skulpturu, která vypadala jakoby ji z plastelíny postavily děti. 😀
Ty obří barevné postavy vytvořil slavný katalánský umělec Joan Miró, jmenuje se „Personnages fantastiques“ a je to jedna z nejstarších skulptur na La Défense.
Mně se nová a moderní architektura líbí a jsem přesvědčena i zkušenostmi, že se z takové nové „bomby“, časem stane stará a zabydlená. Zvláště pokud je naplněna duchem života a to i těmi úředníky neb i oni mají své pocity.Tím vším se pak stavba, dům naplní a nese si to dalším životem. Zrovna tak mám ráda ty živoucí staré uličky s kavárnami.Pro mne je takovým živoucí dokladem Ostrava,ta má potenciál.
Byla jsem se tam podívat 2 x při mých dvou návštěvách Paříže.
Člověka to napohled uchvátí, je to monumentální.
Ale bydlet bych tu nechtěla ani za nic.
Mám totiž ráda ty kavarnicky a croissanty.
Ty fotky rybím okem této architektuře vyloženě sluší.
Jinak mi to až příliš připomíná Skleňák se vším všudy. Takže místo obdivování architektury řeším evakuační plány. Lepší už to se mnou nebude.
OT – Pro Petrs případně kohokoliv jiného se slabostí pro bígly… 🙂
https://www.facebook.com/groups/607242749617684/?hoisted_section_header_type=recently_seen&multi_permalinks=1791384504536830
Bydleli jsme v La Defense asi před deseti dvanácti lety pár dní v hotelu Hilton. Zážitek to byl skvělý (tedy Paříž vůbec), ale pravda, že jsme tam byli jen přes noc – přes den jsme se toulali po Paříži. A večer byly všechny ty domy víceméně tmavé, protože kanceláře… Tehdy ještě Grande Arche neměla ani plachtu ani větrolamy, mám pocit. Je pravda že přímo po té čtvrti jsme se moc netoulali, jen jsme ji jednou projeli a pak už spíš do centra, na Montmartre a tak.
Ale bydlení v Hiltonu se mi líbilo, ne že ne.
Žít pořád bych tam nechtěla.
Musím říct, že jsem byla typická turistka – s velkým zájmem jsem tam jela, prohlédla si to a zase odjela:))
Zajímalo by mě, jak je to tam snesitelné v létě, když je horko – v tom všem skle! O to víc běží klimatizace?
Já v zásadě opravdu nejsem proti moderní architektuře, navíc chápu, že lidé potřebují někde bydlet. Nevadí mi zajímavé tvary veřejných budov – třeba opera v Sydney je úžasná a takových staveb je víc. Sem tam jsou i v Praze, ale je jich žalostně málo. Tančící dům mi už dávno jako žádná avantgarda nepřijde, ten je krásnej a na své místo se hodí.
Vadí mi u domů na bydlení nejen často „nadlidské“ rozměry, ale totální absence útulnosti prostoru, často naprosto nelogicky řešené uspořádání místností. Občas mám dojem, že ty byty jsou navrhovány pro tzv. dokonalého moderního člověka, který nemá prakticky žádné věci, určitě ne žádné koníčky (zabordelily by prostor), zvíře nebo nedělá žádný, ale fakt žádný sport (kam by přišlo vybavení, když jeden nemá kam dát ani jízdní kolo? Kočárky jsou taky asi přežitek 😛 )
Ale jo, věřím, že se najdou jednotlivé projekty, kdy jsou postaveny domy k životu příjemné. Jenže minimálně v Praze mi přijde, že nevznikají hezké ulice, na kterých je radost bydlet. S obchody, kavárnami, hospodami, parčíky a stromy. Slyšela jsem, že to prý nejde stavět kvůli požadavku na oslunění bytů – a je fakt, že v každé klasické ulici jsou stinné byty… Tak nevím. Každopádně doma i v Paříži mám radši starou zástavbu, no.
Mě se to líbilo. To otevřené okno s plachtou připomínající mrak mě docela oslovilo.
A co se bydlení týká. Pokud bych si měla vybrat mezi prvorepublikovým činžákem v centru Prahy nebo o padesát let čerstvějším skleněným peklem beru sklo;)
Já tomu v duchu říkala hranatý vítězný oblouk a s tou plachtou je to sakra působivé 🙂
K tomu sklu – já bych řekla, jak které 🙂 Ono to vlastně platí i o těch činžácích. „U nás“ na Vinohradech byly vesměs domy krásné a příjemné.
Jo, hranatý vítězný oblouk – ono tak tak snad i původně bylo myšlené, ne? Aspoň nám to tehdy tak přišlo. Ale neměl ještě ty doplňky.
Bydlela jsem v obojím a vede ten činžák, byť nebyl v centru Prahy, ale v sociálně vyloučené oblasti.
Na kouknutí dobrý, navíc bych se tam asi ztrácela. Moderní architektura tohoto druhu je mi stejně nepříjemná jako velké sídliště.
La DéfenSe… (S prosim)
turisticka povinnost: kdyz jsme v parizi bydleli, kazdy nas host se tam chtel aspon mrknout … a pokazde se rad vratil k tem kavarnickam a croissantum v centru 😀
Díky, jdu na to 🙂
Ani náhodou! Já dostávám depku i z tak příznivě nakloněného sídliště jako je Spořilov. Cesta Jižním Městem autobusem je pro mne trest. Moderní architekturu mohu jak kterou, důležité je i umístění. Tančící dům je můj vrchol, sliz na Letné silně za vrcholem. Přitom na Pankráci se mi ty moderní domy přímo líbí.
u článku jsem se bavila..bydet bych tam nechtěla..a navíc mám pocit, že jsem ani o nic nepřišla..také mám raději ty staré uličky s pekárnami a kavárničkami….z nich dejchá život..tady, mezi skly, je to k nežití…