Dovolená pokračuje! První díl najdete zde a druhý tady.
Co by byla Itálie bez módy
Téma: Módní expert
“Dámy,” jásala Karolína. “Jdeme na módní přehlídku!”
Třetí řada byla daleko od mola, ale ne dost, aby extravagantní modely nešokovaly.
“Na hlavě má kokrhel, ale šaty ani po prdel!” rýmovala nadšeně Jindřiška.
“Hele!” ukazovala Marta prstem. “Třípatrovej indiánek se šlehačkou!”
“Koukejte! Model ‘Dobrý den, prsa ven’!” kontrovala Anna.
Karolína střídala bledla a rudla. Kolem sedící vrhali nevraživé pohledy. Na rozdíl od tří žen, které se svíjely smíchy, brali přehlídku smrtelně vážně.
“I tuoi biglietti, per favore!” štěkla biletářka. Pak jim překladačem vysvětlila, že jsou na špatné přehlídce. Ta jejich se jmenuje “Týden laciné módy” a koná se o ulici vedle.
Torna di Sorrento
Téma: Hlasy z hlubin
Seděly před restaurací, popíjely frappé.
“Holky, není to nádhera?”
Anna přikývla, když vtom odkudsi zazněla známá melodie.
Vide ‚o mare quant’è bello,
Spira tantu sentimento…
Hlavou jí prolétla vzpomínka. Maličký byt, starý gramofon, pár ohraných desek. Víc nepotřebovali.
Ona a Petr. Středoškolská láska. Svatba, první společné dny.
“Aničko?” Karolína pohlédla na kamarádku, které stékaly z očí slzy. “Děje se něco?”
“Ta hudba. Připomněla mi…”
Zmlkla. V tu chvíli zas tančila se svým mužem, který jí přes propast času zpíval:
Lásko odlétlas jak chmýří,
moře dělí nás svou šíří,
oči mé se těžko smíří
s tím, že nevidí se v tvých…
Vyprahlá Bublina
Téma: Nechat na holičkách
“Proč nejedem?
“No nejedem!” Anna vztekle mačkala všechny páčky, ale auto nereagovalo na nic.
“Co benzín?”
“Ukazovalo to půl nádrže.”
“Startuj, Bublino!”
Motor ani neškytl.
“Co teď?”
“Otevři kapotu,” zavelela Jindřiška. “Hm, dobrý. Žádná hadička nevypadla. Ani nic nehoří.”
“Volám servis,” vzdychla Anna.
“Care signore,” oznámil jim po chvíli opravář, “bez benzínu auto nepojede. Tady máte dva litry, pumpa je za rohem. Rozbitý ukazatel spotřeby paliva jsem vyměnil. A příště si hlídejte ujeté kilometry.”
“Ježíškriste,” zakvílela Karolína. “Vždyť v cestovním deníku máme přece všechno zapsané! Tankování i ty ujeté kilometry…”
“Když ona asi Bublina neumí číst, Karolíno,” rýpla si Jindřiška.
Jak to dělá konkurence
Téma: Chtíč
“Ta harmonie barev! A ty tvary!” rozplývala se Karolína.
“Ano,” vzdychla Marta.
“Viď,” zajásala Karolína nadšeně. I Marta konečně projevila smysl pro umění!
“Po tom toužím celý život. To bych tak moc chtěla!”
“Mít doma kostelní okno?” vyděsila se Anna.
“Jaké okno?” zarazila se Marta. “Tohle bych chtěla!” ukázala na nablýskanou výlohu. “Vidíte? Recepce, kávička, snad i šampaňské! Jak ty zákaznice obskakují a hýčkají! To chci vyzkoušet! Za každou cenu! Aspoň jednou v životě se posadit do křesla v luxusním kadeřnictví!”
Bez dalších řečí zmámeně vešla dovnitř.
“Holky,” hlesla Jindřiška. “Myslíte, že takové služby zavede i u nás na vesnici?”
Z Popelky modelka
Téma: Jako Fénix z popela
Náměstí obešly už třikrát.
“Nepřehání to s tou péčí moc?” reptala Jindřiška. “Aby tam nechtěla nocovat.” Seděly na lavičce, očima fixovaly dveře kadeřnictví.
Ženu s vlasy barvy leštěné mědi zprvu přehlédly. Až po chvíli jim došlo, že koukají na Martu.
“Teda,” vydechla Karolína. “Vyhrála konkurs na strážce majáku?”
“Spíš rovnou na maják,” hlesla Jindřiška. “Svítí na dálku!”
“Ale vidíte ty chlapy? Hlavy si můžou ukroutit!”
“Bella, bellisima,” zaslechly. “Signora, nedáte si kávu?”
Marta se podívala na prošedivělého elegána. S úsměvem zavrtěla hlavou.
“Děkuji, jsem zadaná.”
Muž políbil Martě ruku. “Addio, bella mia fiamma!”
Kamarádky zíraly. Tohle je jejich nenápadná Marta?
Vidí mě každý, kdo mě vidět chce
Téma: Povinná postava – Zosobnění
Sledovala je z povzdálí a zlehka se usmívala. Jak jsou stejné a přesto jsou každá jiná!
Ta první mě vidí v sochách, obrazech, stavbách a knihách.
Pro tu druhou jsou mým ztělesněním třeba nádherně naaranžované ravioli, vůně jiskřivého vína a barevné obrázky v kuchařských knihách.
Ta s těmi tiziánovými vlasy mě vidí v nich. A v účesech žen okolo, hlavně v těch, které sama vytvořila.
A tahle poslední mě chodí hledat do přírody. Na zelené pastviny plné spokojených zdravých zvířat.
Mám tisíce podob a tisíce tváří, ale pořád jsem to já. Vidí mě každý, kdo mě vidět chce.
Jsem Krása.
Vůně domova
Téma: Denní chléb
U snídaně ulamovaly včerejší bagetu. Nechutnala jim.
“Tyhle bílý buchty, co jim říkají chleba, prostě druhý den nejsou k jídlu!” lamentovala Jindřiška.
“Ani ty čerstvý nestojí za moc,” přikývla Marta.
“Já bych si dala náš chleba! Kmínový, s křupavou kůrkou!” vzdechla Anna.
“Se sádlem a cibulí!” zatoužila Jindřiška.
“Mně by stačil posolený,” zasnila se Karolína.
“Ale s Anniným sýrem by byl lepší,” kontrovala Marta.
“Nejlepší je stejně ten Maruščin. Kváskový, ještě teplý! To je taková lahoda!” Anně se naplnila pusa slinami. “A dá se jíst i třetí den!” pohlédla zamračeně na bílé pečivo na stole.
“Jo, holky, doma je doma!”
Gayo Highlands Kopi Luwak
Téma: Šelma
“Něco opravdu výjimečného,” požádala Anna baristu. Z nabídky luxusní kavárny jim oči přecházely.
Barista přikývl. “Cena?”
“Nerozhoduje!”
“Výborně.”
Po chvíli před nimi přistály čtyři voňavé šálky.
“Chutná po karamelu,” mlaskla Jindřiška. “Jaká káva to vlastně je?”
“Cibetková,” usmál se barista.
Karolína ztuhla. Má kamarádkám vysvětlit, jak taková káva vzniká? Představila si malou rozkošnou šelmičku, požírající ty nejzralejší kávové třešně. Pak její zvednutý ocásek a nevábnou hromádku, po které vzápětí s nadšením skáče placený sběrač. Měl by vzácná zrna vyprat v potoce, ale co kdyby mu nějaké uplavalo? Nebude riskovat!
Odložila koflík. “Promiňte, ale pro mě je ta káva příliš silná.”
Někdy pravda nevoní
Téma: Pravda
“Tak já ji vypiju místo tebe,” sáhla po odloženém šálku Jindřiška.
“Vůbec není silná,” kroutila hlavou Anna.
“Já cítím lískové ořechy,” prohlásila Marta. “Nejlepší káva, jakou jsem kdy pila. Nechápu, proč ti nechutná.”
“Příjemné aroma,” rozplývala se Jindřiška. “Myslíte, že je u nás taky k dostání?”
“Určitě,” přikývla Anna. “Na internetu seženeš všechno.”
“Jenže nevím, co mám hledat,” mudrovala Jindřiška s mobilem v ruce.
Karolína se rozhodla. Poví kamarádkám pravdu. “Najdi si cibetkovou kávu.”
Jindřiška otevřela příslušnou stránku. Zbledla.
“Holky… ta kávová zrna už jednou někdo jedl!”
“Cože? Tak jak to, že jsou v té kávě?”
“To radši nechcete vědět.”
Čeho je moc
Téma: Kolovrátek
“Mně se tedy ještě nechce domů,” posteskla si Anna.
“Mně taky ne,” přidala se Marta. “Já bych se vrátila do toho kadeřnictví!”
“Návrat si užijeme,” řekla Karolína. “Pár krásných zastávek nás ještě čeká.”
“Náhodou to bylo super, šampaňské…”
“My víme, s jahodou!”
“A s jakou! A tak výborná káva! A jak se o mě staraly!”
“Už jsi nám to říkala šestkrát!”
“Jo, jen včera!”
“A dneska u snídaně taky!”
“A před polednem znova!”
“A teď nejsou ani dvě a už je to tu zas!”
“Ale když to šampaňské…”
“Hubu drž už, sakra!”
“Já…”
“Ty!”
Do Saturnia přijely v naprostém tichu.
Priority
Téma: K pramenům
“Děvčata, musíme si vybrat, všechno nestihneme,” prohlížela Karolína bedekr městečka Saturnia.
Ostatní se po sobě podívaly. Tušily, co bude následovat.
“Stará římská silnice, k ní úžasně zachovaná brána. I další brány, ale mladší. Nebo kostel, ten bychom neměly minout, už to jméno: Santa Maria Maddalena! Taky je tu hrad – starobylá pevnost La Rocca aldobrandesca, známá též jako hrad Ciacci. A co teprve muzeum, s nálezy z etruské a římské doby!”
“Karolíno! Ty jsi úplně zapomněla, proč jsme sem jely! Jsme v lázních! Termální koupele! Na naše záda jak dělané! Jdi si kam chceš, my berem plavky a jdeme k pramenům!”
Co komu visí doma
Téma: Co mi visí doma
“Vypadáš nějak smutně, Anno,” Karolína se zkoumavě podívala po kamarádce.
“Stýská se mi,” dloubla oslovená vidličkou do mozzarely. “Co ty moje sýry…” Vzpomněla si na pracovní zástěru, visící kdesi daleko splihle na věšáku, a vzdychla.
“Prosím tě, za pár dní jsme doma,” utěšovala ji Marta. “Přiznám se, že už se taky těším. Uzené, co Mirek pověsil do komína, než jsme odjely, už bude. A jaký! To si dáme! Samozřejmě vás zvu!”
“Budu ráda,” usmála se Karolína. “Mně totiž na rozdíl od tebe bude doma viset tak maximálně prach na pavučinách.”
“A co visí doma tobě?” obrátily se zvědavě na Jindřišku.
Jindřiška má starosti
Téma: Ve vývinu
Jindřiška se zamračila. “Mně nevisí nic. Ani doma, ani tady,” plácla se po ploché hrudi. “Tak nevím. Mám já se vůbec k tomu Angelovi vracet? Budu se mu líbit, když jsem zamlada ustrnula ve vývinu a nemám žádný prsa?”
“Prosím tě,” zareagovala Karolína. “Vždyť vypadáš dobře! Nejmíň o deset let mladší!”
“A jestli si myslíš, že ne,” potutelně se usmála Marta, “já tě vezmu do jednoho kadeřnictví…”
“Nééé!” zakvílely se smíchem ostatní.
“Ne, vážně,” vstoupila do hovoru Anna. “Co blázníš? Angelo tě přece bere takovou, jaká jsi. Tak si s tím zbytečně nelam hlavu a zbytek léta si prostě užij!”
Dovolená končí
Téma: A šmitec
“Neviděly jste některá moje plavky?”
“Se ti rozpadly v sirný lázni!”
“Nevíte, kde mám zubní kartáček?”
“Kašli na kartáček. Zuby máš?”
“Dovol! Klapáky nenosím!”
“Tak vidíš! Kašli na kartáček!”
“Vlak do Říma mi jede UŽ za hodinu!”
“Klid, Jindřiško, jede TEPRVE za hodinu!”
“Sedni mi na kufr, jinak ho nezavřu!”
“Au! Skříplas mě!”
“Proboha! Moje škeble! Rozsedlas mi škeble!”
“Sama jsi to chtěla!”
“Holkýýý! Vlak!”
“Mám sbaleno!”
“Nemáš! Támhle máš flašku s vínem!”
“Tu hodím do Bubliny jen tak!”
“Klíče od Bubliny! Nemám klíče od auta!”
“Ale máš. Házelas je do kufru. Na dno.”
“Já se zblázním!”
“HOLKY! TEN VLAK!!!”
Strhující finále
Téma: Sportovní drabble
Na prokluzujících pneumatikách se před nádraží přihnala postarší dodávka. Zabrzdila smykem.
Vyskočila z ní žena středního věku, batoh na zádech. Bez slůvka rozloučení přeskočila lavičku, prokličkovala mezi lidmi, ladným skokem se přenesla přes velký kufr a po zábradlí sjela do podchodu.
Schody na peron brala po třech, lidé jí zděšeně uskakovali z cesty. Zaslechla drmolivé hlášení a i když se zdálo, že už to nelze, ještě přidala. Na perón vlétla ve chvíli, kdy průvodčí zavíral dveře.
“Uno momento, signore!” zahulákala a z posledních sil vyskočila do vagónu.
Vlak do Říma se rozjel.
“Stihla to,” ohlásila Anna. “A my vyrážíme domů.”
Závěrečná poznámka:
Jak vyplývá z posledního drabblete, Jindřiška se opravdu rozhodla zajet navštívit Angela. Strávila v Římě krásné prázdniny a s kamarádkami, které v pořádku (po řadě dalších dobrodružství) dorazily domů, se uviděla až na podzim.
Rád jsem si znovu připomněl.
Díky.
Milé dámy čarodějnice, víte, čeho nesmírně lituji. Že nejste spisovatelky na plný úvazek. To bych vás mohla popohánět, ať pokračujete ve psaní, protože já CHCI KNÍŽKU! Knížku, která mi bude ležet u mého pelíšku a kam vždycky nahlédnu, když bude třeba.
A vlastně ne, dobře že nejste na plný úvazek, protože by s pocitem povinnosti vyprchala ta lehkost, která tolik lahodí.
A abych nezapomněla, je tu více autorů a autorek, na jejichž knihy jsem natěšená.
MaRi, jestli mohu něco prásknout, tak Darka je zrovna ve fázi sbírání materiálu pro další psaní. A pak, za dlouhých podzimních večerů… však uvidíme.
S tím psaním máš pravdu, když píšu něco, protože musím, nestojí to za moc. Musím se přesvědčit, že to napsat chci, a najít si v tématu něco, co mě na něm bude bavit.
Moc hezké dovolenkové příhody, které lze zažít jen v čistě ženské společnosti! A jak umně na sebe navázané, až do vskutku strhujícího finále! No jo, prázdninám a dovoleným odzvonilo, ale snad ještě není hezkým dnům konec, příští týden prý se můžeme těšit na babí léto.
Díky za komentář, Hančo. Jo, babí léto by se mi moc líbilo. A nejlíp na dovolené, ale ta už bohužel došla.
Dnes to bylo takové dovolenkové, lehké vtipné. Sdílí s Vámi zážitky vašich postav a zrovna z destinace, kterou miluju! Áááá, Dolce Vita ,to je ono ! A taky Carpe Diem ! Závěr tohoto léta je zatím milostivý a tak se to výborně četlo,při kafíčku,nikoliv cibetkového ale zkusila bych.
Díky, Jenny. Určitě by ti to cibetkové chutnalo! (Teda kdybys třeba nevěděla, že je cibetkové :D)
Mně by cibetkové nevadilo – ta úprava mezi cibetčím zažíváním a pitím je dostatečná 🙂 Jen na to nejsem dostatečný snob 😛
Moc děkujeme za komentáře. Sama za sebe děkuji dovolenkově stylově – z trajektu. Plujeme právě z Norska do Dánska.
No, páni ! Tak to Ti přeji a tak trochu,jak se říká přávidim. 🙂 Pak něco písni, jo?
Jo, Jenny má pravdu 🙂 Doufám, že napíšeš aspoň střípky z cest 🙂
Hm, a co rovnou celou knížku? 🙂
No neblázni!Já a knížku?? Sama??? Mojí rychlostí? To by se jí nikdo v tomto životě nedočkal.
Zjevně bude potřeba angažovat Turbotoru. 🙂 A já se taky hlásím, jestli mě vezmete do spolku.
Děkujeme, Dede. No, znáš ten pocit, když se můžeš nechat obskakovat, toho si Marta jako kadeřnice moc neužije. 🙂
Hmmm, je to tak- tzv službaři touží po tom, aby je taky někdo obskakoval. A je jedno, jestli jsi kadeřnice, masérka nebo překladatelka.
Přesně. Taky jsem měla radost, když mi můj muž dovezl z polské Toruně perníkové srdce
To jsem já, Regi (píšu z mobilu)
Moc moc pěkné, zaujala mě rozsvícená Marta a Jindřiščin výkon na konci. Auto bez benzínu mě pobavilo, já se na palivoměr mám tendenci dívat podezřívavě- tady na dědinách se nonstop benzínky jaksi nevedou 🙂
Díky, Matyldo. Já vím, ty jsi zocelená žena do nepohody. 🙂
Všechny drabblíky byly kouzelné (a vtipné!) a Strhující finále opravdu strhující 🙂 ! Ale nejvíc se mi líbilo drabble o Kráse – i když původně jsem si myslela, že to bude o Římě, až ty zelené pastviny se zvířátky mne znejistěly 🙂 🙂 .
No jo, Jindřiška. Ta je ve formě, startuje jak závodní Ferrari a nevstává přes kolena. 😀
Ano, Řím se nabízel v prvním plánu, a proto je drabble o kráse.:)
Milá děvčata, to jsem si to s vámi ale užila! 😀 Myslím tím děvčata literární, stejně jako autorky 😀
V každém drabble jsem si našla něco pro potěšení, ale celkově mi jako nejvíc strhující přišlo drabble sportovní – to byl ale fofr! 😀
Jinak jsem fandila rozsvícené tiziánové Martě… a ocenila jsem zosobnění krásy…
Díky 🙂
Komentář je nahoře. Mám ruce volšový. 🙂
Šedé, tobě hlavně děkujeme za prostor pro naše drabblíky. My si to psaní taky užívaly
Zatracené automatické opravy! To Šedé mělo být Dede.
No, jo, to se ani nedivím, ještě pamatuji na Tvé cestovní zážitky se psy a zavazadly po letištích(?) nebo kde to všude bylo. Ách, ještě, že jsme byly mladší! 🙂
Jo, to bylo v Paříži. Dnes už bych cestu s dvěma kufry, počítačem, dvěma psy a dvěma velkými leteckými přepravkami na psy najednou nedokázala 🙂 Však to byl rok 2009…