Sedím v křesle, na klíně mám notebook a pokouším se spřádat myšlenky do žádoucího tvaru. Jenže mi to vůbec nejde. Copak někdo může efektivně přemýšlet, když mu kolem hlavy lítá sem a tam ta zatracená moucha? Jo, taková bzučilka zelená se prostě ignorovat nedá.
Okamžitě jsem si vzpomněla na babičku, jak kdysi na chatě po večerech s krvežíznivým výrazem a plácačkou lovila tyhle hlučné, pomateně poletující, zeleně se lesknoucí mouchy. „Jednu necháš, a už se nevyspíš!“ bylo její bojové heslo. Tehdy jsem ji nechápala. Kolem mě by mohli lítat pterodaktylové a neprobudila bych se. Inu, dnes vím své.
Podařilo se mi tu potvoru vyhnat nezasíťovaným oknem ven a podrážděně jsem pomyslela na to, že za sebou zase někdo nechal domovní dveře dokořán. Mouchy na to mají radar. Ať se schovávají před zimou, horkem nebo hladovými ptáky, do domu trefí vždycky. Všechna větrací okna jsou zasíťovaná, ale těmi dveřmi je prostě potřeba projít. A já pak si připadám jako papoušek, když donekonečna opakuju nepozorným členům rodiny: zavírejte dveře!
Říká se, že domy si nesou ve svých zdech ozvěny svých bývalých obyvatel. Obzvlášť silné jsou prý po lidech, kteří ten dům měli opravdu rádi. Ne, teď nemluvím o strašidlech! Spíš o lásce zabudované v trámech a cihlách.
Náš dům se vyvíjel za mé takřka nepřetržité přítomnosti. Byla jsem při všech konstrukcích i rekonstrukcích, které jsme kdy nechali dělat. Jsem to já, kdo domu naslouchá. Ale… co když poslouchá i on mě? Jak mu asi zním? Co asi slyší nejčastěji?
Kriticky se nad sebou zamyslím a musím se v duchu smát. Docházím totiž k závěru, že moje existence by se za těchto podmínek vtělila do dvou jednoduchých vět. Představuju si, jak někdy v budoucnu probíhají domem děti a ze zdí slyší tiché, leč naléhavé: „Umyjte si ruce!“ A pokud se někdo rozhodne vyjít ven, dům velitelsky zasykne: „A zavři za sebou ty dveře!“
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Jen tak pro zajímavost… co by za takových okolností šeptal váš dům nebo byt? 😀
Hm, asi by se ozývalo „zase chceš ven?“, protože v jinak zcela tichém domě (ani žádná repro hudba tu není slyšet) kromě konverzace je tohle fakt nejčastější dotaz – na kočky (a platil i na Trixie). Dělám jim dveřníka ixkrát denně a denodenně (ale ráda).
Používáte ještě někdo mucholapky? Pamatuji se na ty u venkovského příbuzenstva, které visely od stropu nad jídelním stolem, zcela vytažené a dokud na nich bylo volné místo bez přilepené mouchy, neměnily se. Manžel je neznal a když tuhle „plnou“ u nich viděl při naší návštěvě, zachoval se nadmíru „statečně“ (poobědval „pod ní“).Před tím totiž při procházce celým dvorem a zahradou viděl hejna much v několika chlévech i prasečím chlívku a v domě byla běžně okna otevřená. Já na mucholapky samozřejmě byla zvyklá, měli jsme je na chatě. Ovšem i manžel je nakonec uznal za užitečné, když jsme v Německu bydleli poblíž statků a sítě v oknech nebyly. Dokonce sám při jedné návštěvě Čech odsouhlasil koupi mucholapek, ale měnili jsme je podstatně častěji (vlastně nevím, jestli se v Německu prodavaly, my měly jen ty české).
A Dede, stejně bojové heslo, jako říkala tvoje babička proháší manžel o komáru. A pak se oba zapojíme do jeho zneškodnění, protože pokusit se usnout, když ti kolem hlavy bzučí komár je prostě nemožné.
Jo, bijte je bijte, žádného neživte! Jak se normálně držím zásady Nech brouka žít, tak u komárů dělám výjimku. A u hnědých slimáků tedy taky.
Komáry nikdy dopředu nevidím 🙁 Pokud se dostanou do místnosti, jsem prakticky bez šance, protože ho až potmě slyším – nebo taky ne a prostě se ráno vzbudím poštípaná. Naštěstí, jak tady kolem moc vody není, není tu ani moc komárů. Za to jsem fakt vděčná! 🙂
(bohatě vystačím s ostatními hmyzouny:))
Maričko, nepoužíváme. Já se nedokázala přenést přes ty mrtvé mouchy nad stolem a pak, měla jsem tendenci se k ní lepit taky, většinou za vlasy, když jsem při prostírání nebo úklidu naklonila nad desku stolu. Brr.
Také okno v kuchyni/ jídelně bylo první, které mělo síť!
Máš peněženku, klíče, mobil? Fuj je to! Kdo to zase okousal?
😀
Jo, dotaz na mobil by u nás byl taky. Za ním by se chvěl ten na doklady:))
Posledních mnoho let u nás nikdo nic neokusuje. Uvidíme, co má pro nás budoucnost v záloze 🙂
Nemáš Karamel, která uváží, jestli jsi neudělala něco, co ona považuje za nevhodné. Ale po šestém roce se trochu zklidnila.
Dede, není ta poslední věta nějaký náznak 🙂
No… uvažujeme o štěněti, ale později. Z nejrůznějších důvodů. 🙂
Nedávno si ze mě synkové dělali legraci, prý – když byli děti a odcházeli z domu – krom pozdravu jsem se s nimi loučila slovy „máš kapesník?“ 😀 Tak tedy asi zní předsíně našich předchozích obydlí.
Do zdí současné předsíně je uloženo „sedni!“, „dostaneš obojek“ a „jdeme!“, o víkendech případně „vezmi si bundu/mikinu!“
Jasně, kapesníky jsou důležité! 🙂 Hlavně ty papírové. Mají mnohonásobné použití. Já bez nich vlastně nevycházím:))
Ten zbytek je jasnej. Jen u nás se místo oboje říká „hlava!“ 🙂
A navíc tyhlety bzučící entity jeví velkou příchylnost k zasíťovaným oknům, pokud je napadne, že by kvartýr opustily.
Vedle dokořán otevřené únikové křídlo, sápu se na ni chlupatou prachovkou na tyčce, snažíc se ji vystrčit, ale kdepak, prozkoumává síť milimetr po milimetru, přesvědčena, že ONA si tu díru najde sama.
Jo, to vosy jakékoli, někdy děsivé, velikosti, to je jiná.liga Těm to pálí a vystřelí při první příležitosti.
Nejméně inteligence v tomto směru letos projevila babočka admirál. Jestli má zelenej mozek nebo čím hezčí, tím alternativně inteligentnější, to nevím. Musela být v okamžiku složených křídel opatrně lapen a vyhozen balkonem.
Ale páru teda v těch křídlech teda měla!
Poškozeně nevypadala, přeletěla na protější střechu a pak se nastěhovala o patro níž na muškáty.
Jé, ahoj Baty!
No jo, taky se snažím mouchy vypouštět ven a mám stejnou zkušenost. Hlavně masařky jsou hnusné (ty fakt nechcete na ničem rozmáznout a doma jsou neakceptovatelné) a blbé k tomu.
Motýli… minule jsem se snažila jednoho dostat z auta. Nakonec jsem musela zastavit, otevřít kufr a čekat, až ten trouba vyletí. Ale vyletěl… 🙂 Nakonec.
v paneláku toto není,tam je to kakofonie zvuků,příkazů a zvolání …chudák panelák 😀
ale v ronovském domě, tam je to jiné,postavili ho vlastníma rukama rodiče mého drahého a jejich přátelé,co jim chodili pomáhat..a protože již oba nežijí,ožil dům…a tak občas najednou zaslechnu – tam ne, ve třetím fochu a najdu konečně třešňovej kompot..nebo To je vůně, nandej mi plnej talíř a knedle vedle… po smrti máti (skorotchýně), jsme nepřerovnala špajz a fochy ve sklepě..(zatím) a ta druhá věta je skorotchána, kterého jsme nezažila..tak mi to vysvětlete..a když dojedu v pátek „domů“ a při odemykání řeknu,ahoj domečku, to jsem ráda, že jsem tady. Mám při vstupu do dveří pocit,že mne objal, ale opatrně a něžně..
Jo, Sharko, pochopilas přesně, co jsem měla na mysli. některé domy jsou dobré, jiné nešťastné… však Aries ví své 🙂
Paneláky?
Ty musejí být pro citlivé lidi opravdu hlučné – a to i v úplném tichu 🙂
Náš byt bude šeptat : “ ukliď si po sobě ten bordel v pokojíčku „.
A to “ umyjte si ruce “ také .
Míšo! To mám radost, že ses ozvala. Už jsem si říkala, jestli s tebou něco není.
Mávám do Plzně a jo, tohle si náš byt v Praze a později i tento dům pamatují také! 🙂
DEDE jsem v pořádku, jen jsem byla přes léto mlčící čtoucí.
Když jsem náš dům poprvé uviděla, měla jsem moc hezký pocit. I když měl zničenou střechu, jeden roh vyvalený a bylo jasné, že z něj nezůstane nic než skořápka. Něco v něm bylo velmi pozitivního, i když poslední majitelé si ho koupili, aby si připravili bydlení na důchod, paní náhle zemřela a pán si nedovedl představit, že by v něm někdy mohl bydlet. Většinu úprav jsme dělali sami (občas zjišťujeme, že to mohlo být jinak a lépe) a náš domeček se nám odvděčil klidným bydlením. Snad jsme do těch buchet zase natáhli pozitivní energii
Inko, to se mi líbí – získali jste milý dům a sami ho pozitivně pěstovali… Ta dobrá energie se neztratí, jednou zůstane těm, kdo v něm budou žít po vás 🙂
Muchy nesnáším přímo bytostně – asi to mám po mamce. Vzpomínám na jednu oslavu narozenin (Dančiny čtyřicátiny), která se konala v jisté provozovně. Obsluha, prostředí, pochutiny i zábava bezva, až na ty zlolajné muchy, které kdoví odkud tam braly. Tak ti nejzodpovědnější vyfasovali lepačku (plácačku) a stali se z nich plájboji, či-li prostí pobíječi much 😉 . Mezi nima i mamka a já měla to „štěstí“, že jsem seděla vedle ní – v jedenáct večer jsem jí lepačku vyrvala z ruky, pověsila na opěradlo židle a zlovněstně zavrčela „Eščě jednú mě lepneš, tak tú lepačku rozlámám na deset kúskú!“ 🙂 🙂 🙂 !
Teď jsem obávaným plájbojem já – a heč, heč, umím je chytat i do ruky (ale nerada, fujky, ale než mít flek na zdi…).
flájboj Ege, fláj…..
No vida, já dodneška myslela, že pláj…, jako že plácá, popřípadě pleje (viz „Plejte, pane řediteli“). Co se člověk na stará kolena nedoví… 🙂 🙂
fly – fláj – moucha 😀
… myslíš jako třeba Butterfly :-)) teda trochu jídlo,trochu mucha……
😀 Jenny!
Ygo! 😀 Já věděla, že nezklameš 😀
Já si na tvoji maminku pamatuju, tak si to umím živě představit. A zároveň vidím i svoji babička – ta byla nějaký muchobijec! 🙂
Jinak chytat mouchy do ruky umí Martin, brr. Mohu to obdivovat, ale rozhodně to nenapodobím! 🙂
Inu, venkov. U nás je lepačka i součástí vybavení kanceláře. A to máme jedno okno zasíťované!
Já mám zabijátka prakticky v každém pokoji. Jsme na vesnici, kolem se pase různý dobytek. Mouchy jsou v přesile.
taky chytám mouchy do ruky neboť je bytostně nesnáším. Nedám jí pokoj dokud nezvítězím. Pak si jdu umýt ruce desinfekčním mýdlem.
Přiznejme si to, my ženy máme v hlavě jakési radary, které slyší to, co slyšet potřebují. Mouchy nemám ráda jsem jejich bijce,zrovna teď se asi některé usadily venku v dřevěném podhledu domu nebo stříšce nad arkýřovým oknem a jen otevřu okno, už jsou tu,zvláště když vařím,je to pro ně magnet, podnikla jsem opatření a doufám,že ty které narušují můj prostor jsem vyhubila, v tomto ohledu nejsem útlocitná. 🙂 A jak píše JJ, to taky zůstává,stačí jen zvuk nepatrný a jsem vzhůru, teď je to však zaměřené na zvuky našich zvířat. 🙂 Jinak vykřikuji zejména “ zhasni“! Jenže ,když jsme u těch much, jak říkal Egypťan Sinuhet „Tvá řeč je jako bzučení mouchy u mého ucha“, nuže dobrá, tak znova „zhasni“!
😀
Milá Jenny, povel „zhasni“ je taky jeden z těch častých, celkem neškodných, pokud ho nepronášíš s nabitou zbraní v ruce a právě nevycvakneš pojistku 😛
A jo, zvířata mě umějí probudit i pohledem… tedy Berry to uměla. Ari to nezkouší, ta jen nejistě přešlapuje 😛
Jestli to není tím, Dede, že pterodaktylové lítají narozdíl od much úplně potichu. 😀
Ale teď vážně, měla jsem spaní taky dubové, kanonáda by mě neprobrala, ale stačilo lidské slovo, později tichounké dětské kníknutí…
Hm, typický výkřik? „Zuj se! Jestli v těch botách proklokáš celou předsiň, tak ji taky vytřeš!“
Ano, JJ, další nesmrtelný povel 😀
U nás to ještě bývá – utři tomu psovi tlapy nebo si to vytřeš:))
Mimochodem výraz „proklokáš“ mě zaujal – jak ho neznám, úplně cítím, co přesně znamená! 🙂