Druhá a závěrečná část dobrodružství Šejly a Gonnyho v období třicetileté války. První díl najdete zde

Když strážci plánují, bohové se smějí

Téma: A není to málo?

Z vesnice zbylo pár pobořených stavení. Lidé v nich jsou na smrt vyděšení.
Množství tvorů, pasoucích se na jejich hrůze, je děsivé.
Obratem začneme kosit noční můry, fouarie a další bytosti zelenými paprsky wigitorů. Vzdorující dorážíme meči.
Meda vykřikne. Křídlatec, který unikl prvnímu zásahu, ji tvrdě napadá. Dívka mu čelí nebojácně, ale krátkým mečíkem se dlouho neubrání. Tvor se rozpřáhne k smrtícímu úderu. Vzduch protnou dva zelené paprsky, černá křídla zavíří, zobák se rozpadá na kusy.
„Bylo jich tu nejmíň padesát,“ uzavírám narušené rozhraní.
„Počítáš špatně,“ ukáže Gonny.
Tmavý mrak na obzoru se zachvěje a rozpadne na stovky tmavých tvorů.

Útočí

Téma: Záblesk

Temní útočí ze všech stran. Za každého zničeného nastoupí dva další. Tísní nás víc a víc. Koně se plaší. Jednou rukou držím Medu i uzdu, druhou se snažím udržet křídlatce v dostatečné vzdálenosti.
Gonnyho kůň se vzepne a odskočí stranou, nestvůrné drápy zabořené ve stehnu. Rozpůlím útočníka, ale s hrůzou vidím, jak z roztržené torby vypadává Mája. Další temný na psa okamžitě zaútočí. Zvíře bolestivě zakňučí, ale dřív, než je rozsápáno, vzduch prořízne dívčí výkřik a oči nám oslepí prudké světlo.
Když znovu nabudeme zraku, spatříme Medu. Leží nehybně, pes jí olizuje tvář. Kolem je ticho a klid.

Křídlatci zmizeli.

Déjà vu

Téma: Módní expert

Klečíme u Medy. Už jsme u ní jednou takto klečeli, není to tak dávno. Přejedu jí po tváři, zachvěje se a rozkašle. Pes se radostně rozštěká.
Přimhouřím oči, rukama pohladím drobné tělíčko. Kosti nejsou zlámané. I uvnitř těla je vše v pořádku. Pořád mám před očima obrovský výboj energie, který vytryskl z tohoto hubeného dítěte. Kde se v ní bere zdroj takové síly?
„Měli bychom jet dál,“ ozve se Gonny, stojící nade mnou. „Ukaž.“ Vezme ji a vyhoupne se s ní na koně.
Meda konečně otevře oči. „Co se stalo? Kde je Mája? A proč jste celí špinaví a potrhaní?“

Aby Meda neslyšela

Téma: Hlasy z hlubin

„Je médium. Stejným způsobem, jakým přitahuje tvory z rozhraní, přitahuje magii. Ta reaguje na její pocity. Rozzlobíš ji, smete tě. Jsi-li s ní zadobře, hýčká tě. Nevšimla sis, že naše schopnosti se v poslední době vylepšily? Tak funguje mezolavita. A ona je mezolavita. Teď už to vím jistě.“
„Ale v našem světě už skoro žádná magie není…“
„Na povrchu ne. Ale co my víme, co se skrývá v hlubinách?“
„Světa?“
Gonny pokrčí rameny. „Snad. Možná. Nebo v rozhraní… V každém případě si musíme dávat pozor. Nejvyšší čas s tím naučit Medu zacházet.“
„Ty to umíš?“
„Nevím. Ale zkusit to musíme.“

Pod hradbami

Téma: Nechat na holičkách

„Tahle akce je od začátku prokletá,“ láteří tiše Gonny. Nahlas nemůže. Sedíme potmě, v zarostlém dolíku pod hradbami Prahy. Už dávno jsme měli být uvnitř, ale spojka nikde.
„Lučištník zklamal dvakrát! Tenhle Pražan se na nás taky vykašlal! Krucinál!“
Nedivím se, že je naštvaný. Proklouznout mezi švédskými vojsky, obkličujícími Prahu, bylo náročné. Navíc s Medou, která se sice učí zvládat své schopnosti, jak jen může, ale každou chvilku má v patách nějakou další potvoru. Táhnou se za ní jak můry za světlem.
Vyruší mě podezřelý pohyb u hradeb. Strčím do Gonnyho.
Z malé, nenápadné branky vyklouzne kdosi v tmavém oblečení.

Nočním městem

Téma: Chtíč

Opatrně se plížíme podél městských zdí. Náš ne zrovna dobrovolný průvodce se s jistotou proplétá vedlejšími uličkami, vyhýbá trčícím trámům, hrbolatým kamenům. Cestu od hradeb zná zpaměti, evidentně tudy chodí často.
Dovede nás k nevelkému domu, rozhlédne se a strčí nás do dveří. V tmavém mazhauzu o cosi zakopnu. Starý muž rozsvítí lampu. Když spatří, jak vytřeštěně zírám na podivný předmět s ostrým hřbetem, rozesměje se.
„Oslice. Neznáš? Chtíčem posedlé ženy vyléčí raz dva.“ Zamyšleně dodá: „Pořád je to jednodušší práce, než popravovat sedmadvacet českých pánů.“
„Ty jsi-?“
„Jan Mydlář, pražský kat. Teď mi řekněte, co po mně vlastně chcete.“

Závěrečná poznámka: 

Kdyby se někdo ptal, proč ne zrovna dobrovolný průvodce – Jan Mydlář opravdu není jejich spojka. Nepatří ani ke strážcům – ani by při svém povolání nemohl. Jen se tam prostě náhodně octl v dobu, kdy už bylo opravdu potřeba, aby se dostali za hradby, a tak byl holt trochu ovlivněn, trochu umluven a prostě je vzal dovnitř, aniž by vlastně chtěl…
Strážci tohle holt umí.

Ona není zlá

Bonus: Povinná postava – zosobnění

„Smrt není zlá.“
Jan Mydlář si přitáhne džbán. Řekli jsme mu důvod, proč jsme v Praze, a on nám teď vypráví o svém řemesle.
„Bývá u mne často hostem. Sleduje mě při práci. Smrt není zlá. To její družina, Zloba, Závist, Bolest, Utrpení… ty ano. Ale Smrt ne. Má ráda čistou práci. Stává vedle mne, a když čistě odseknu hlavu nebo zlomím vaz v oprátce, pochvalně přikývne. Netrápí nikoho zbytečně. Ona ne.“
„Jak vypadá?“ Meda má oči navrch hlavy.
„Krásná žena s mírným úsměvem,“ odpoví kat s malým zaváháním.
Tmavá postava, stojící v rohu místnosti, se kostnatě usměje a zmizí.

Katem z vlastní vůle

Téma: Jako fénix z popela

„Opovrhované a kruté řemeslo, vím.“ Šerem se tiše rozléhá Mydlářův hlas. „Ale já ho vždy vykonával svědomitě. I na pitvy k Jeseniovi jsem chodil. Vyhodili mě, prý jako snížená osoba tam nesmím. Přitom…“ mávne rukou. „Však jsem jim to taky od plic řekl! A sám sobě slíbil, že řemeslo pozdvihnu výš. Že nebudu vždy jen ten opovrhovaný kat.“
Hledím na něj se soucitem.
„Já to dokázal! Teď jsem vážený měšťan! I král mě má v oblibě! Už na mě nepohlížejí jako na zplozence ďábla, ale jako na člověka. S duší, rozumem a vlastním názorem.“
Můj soucit se mění v úctu.

Utrpení je můj denní chléb

Téma: Denní chléb

„Nemáte to jednoduché,“ řekne kat, otevírající dvířka v zadním traktu pražského hradu. Je chytrý. Ač jsme mu zdaleka neprozradili vše, obrázek si udělal.
Jeho paní jsme přenechali Medu (kéž slib nic nekonat vydrží!). Sami, převlečeni za katovy pacholky (moje sukně!), jsme téměř u cíle naší cesty.
„Vítejte v našem království.“
Ve světle loučí se lesknou palečnice, španělská bota, skřipec. Otřesu se.
„Zní to divně,“ rozhlédne se, „ale litoval jsem málokoho, kdo mi přišel do ruky. Většinou byli krutí a nelítostní. Nebo zloději. Jen ti čeští páni…“ Vzdychne.
Znám to moc dobře. Rub i líc má každá práce. I ta katova.

Směr kunstkomora

Téma: Šelma

„Dál jít nemůžu,“ řekne kat. „Stejně si myslím, že do kunstkomory se nedostanete. Je hlídaná. Beztak je valná část sbírek už pryč. Možná i s tím, co hledáte.“ Podívá se po nás, ale když neodpovídáme, pokrčí rameny a pokračuje. „Spoustu věcí nechal odvézt císař Matyáš hned po Rudolfově smrti. Obrazy, sklo, porcelán, přístroje… Zlikvidoval i laboratoře alchymistů. Taky část stájí, koně převezli do Vídně. Stejně tak zrušil i zvěřinec. Kdybyste viděli ta zvířata tam! Draví ptáci, divoké šelmy…“ Odmlčí se. „Všechno je pryč. Doba se mění, a ne k lepšímu. Hodně štěstí.“
Zmizí ve tmě.
Zůstáváme v tmavých chodbách sami.

Stačí stisknout tu správnou kliku

Téma: Pravda

Schodiště tone v šeru. Tiše vystoupáme nahoru.
„Neříkal, že tu budou stráže?“
Gonny pokrčí rameny. „Asi je odvolali k obraně. Nebo utekly, kdo ví.“
Dlouhou chodbu stříbří měsíční světlo. Nic nenarušuje klid. Po obou stranách řady dveří.
Opatrně stisknu první kliku. Místnost je plná obrazů, soch.
„Nemáme šanci vše prohledat, Švédi tu můžou být každou chvíli!“
Gonny rázuje od místnosti k místnosti. „Hledej knihovnu.“
„Knihovnu?“
Přikývne. Pochopím. „Hledači?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Možná promluvil nějaký strážce. Ty informace nesmí zůstat lidem v rukách. Mohli by s nimi napáchat dalekosáhlé škody.“
„Ale jak najdeme tu správnou?“
„Najdeme, neboj.“
Doufám, že má pravdu.

Závěrečná poznámka: 

Dovolím si osvětlit dvě věci.
Kunstkomora nebyla, jak bychom si představovali dnes, jedna místnost pár věcmi. Rudolf II nechal pro své sbírky vybudovat Nový královský palác. Výňatek z Wikipedie:
Prostory císařské kunstkomory v Novém paláci byly tvořeny čtyřmi místnostmi, které se nacházely v prvním patře Chodbového stavení spojujícího císařský „letní“ palác na jižní straně hradu se dvěma velkými sály – Španělským (dnes Rudolfova galerie) a Novým (dnes Španělský sál). Oba sály byly postaveny nad konírnami v severní části hradního areálu. Zatímco v původním Španělském sále byla vystavena většina obrazové sbírky, v Novém sále byla umístěna císařova sbírka soch, skulptur a plastik. Naopak Chodbové stavení obsahovalo ve třech podlažích uložené císařovy sbírky přírodnin a artefaktů. Na 1. podlaží se nacházela 100 m dlouhá a 5,5 m široká chodba, z níž 60 m zabíraly 3 místnosti přední kunstkomory a 33 m byla dlouhá hlavní Kunstkammer.
Hledat tam cokoli bez katalogu (který existoval, ale naši dva hrdinové ho samozřejmě k dispozici neměli) nebylo zrovna jednoduché.

S Hledači jsme se setkali už v příběhu, který jsem psala v povídce Nezlobte mě pro Padesátku v roce 2019. Jsou to lidé, ke kterým se nějakým způsobem dostaly informace o strážcích rozhraní a snaží se zjistit způsoby, jak proniknout za rozhraní. Střípky těchto informací skládají do tzv. Hvězdných knih, které ukrývají před strážci a předávají mezi sebou.

Je tedy možné, že Gonny a Šejla hledají jednu z těchto knih. Anebo také ne…

Za dveřmi

Téma: Kolovrátek

Obrovská místnost je zaplněná jen částečně.
Část sbírek je pryč. Odvezená? Rozkradená? Kdo ví.
Pohybuji se obezřetně. Měsícem ozářené sochy vrhají pitoreskní stíny na skříně, překypující roztodivnými předměty. Míjím je bez povšimnutí, hledám knihy. Vyhnu se skulptuře, šklebící se na mě ze tmy, a opatrně otevřu dveře do další místnosti.
Zklamaně vydechnu. Ve stříbrném světle se koupe jemný porcelán a křišťálové sklo. Obejdu pár vitrín, můj pohled upoutá blýskavá věc v rohu. Kolovrátek? Ze zlata? Zvědavě popojdu blíž, o něco zakopnu a poroučím se k zemi.
Vzpamatuju se ve chvíli, kdy zjistím, že na mě vyhaslýma očima zírá mrtvý muž.

Nejsme tu sami

Téma: K pramenům

„Stráže.“ Gonny otočí mužovu hlavu. Od brady až k prvním pramenům vlasů rozšklebená řezná rána.
„Podřezali je jak…“ odplivne si. „A není to dlouho.“
„To znamená…“ rozhlédnu se.
„Že tu nejsme sami,“ doplní mě Gonny.
„Myslíš, že hledají to samé, co my?“
Pokrčí rameny. „Možné to je. Nebo jen kradou. Anebo se nějaký alchymista tajně vrátil pro své zápisky. Laboratoře jsou pryč, knihovny tu zůstaly. Kdo ví.“
„Opravdu uměli vyrobit zlato?“
„Víš dobře, že ne. Jdeme. Musíme najít tu knihovnu.“
Z ticha chodby se ozve hluk a chvatné kroky několika lidí.
Podíváme se na sebe, Gonny udělá jednoznačné gesto. Přikývnu.

Téměř u cíle

Téma: Co mi visí doma

Potkat v místech, kde jste zabili strážné, dva katovy pacholky musí být šok. Alespoň jsme v to doufali. V rudých kápích stažených přes oči jsme vypochodovali z místnosti – nabízené širočiny jsme bohužel nechali viset u kata na zdi.
Nebyly potřeba.
Jeden z trojice šel k zemi ihned, zbylí vzali nohy na ramena. Že zakopli na vrcholu schodiště a dolů se váleli jeden přes druhého, za to jsme opravdu nemohli. Ani za toho prvního, který hrůzou omdlel.
Nemají vraždit.
O dvě patra níž nás konečně potkalo štěstí. Našli jsme, co jsme hledali.
Knihovnu.

„Gonny? To po nás opravdu chtějí odnést TOHLE???“

Codex gigas

Téma: Ve vývinu

Hledíme na největší knihu, co jsme kdy spatřili. Metr na výšku, půl metru na šířku, kožené desky.
Je v ní prý obsaženo všechno vědění světa. Bohužel část je také o rozhraní, strážcích a způsobech, jak rozhraním procházet. Kdo to tam vepsal, netušíme, ale lidem ji ponechat nemůžeme.
„Neuneseme ji,“ pokusí se Gonny kodex nadzvednout.
Z nádvoří dolehne hluk povelů. Ve světle pochodní zahlédnu helmy.
„Švédové!“
Situace se pro nás nevyvíjí vůbec dobře. Knihu jsme našli, ale co teď?
„Nůž!“ syknu, zatímco horečně obracím listy.
V očích mu bleskne pochopení. „Jasně!“
„Tady!“
Vyříznout osm listů je dílem okamžiku.
Teď honem pryč.

Závěrečná poznámka: 

Předpokládám, že o knize Codex gigas asi slyšel téměř každý. Pokud se k někomu informace o největší rukopisné knize nedostala, tak kodex má rozměry 92 cm x 50,5 s 22 cm, v dřevěných deskách potažených jemnou kůží bylo původně 320 pergamenů.
Osm pergamenů však bylo časem vyříznuto – nikdo neví, kdo listy vyřízl a proč… (jen my, že).
Kniha váží 75 kg, což je důvod, proč ji strážci nedokázali odnést. Čarovat neumí a čas na to, aby ji nějakým způsobem odvezli, neměli.
Pokud by kniha někoho víc zajímala, tady je odkaz.
Kodex odvezli Švédové při posledním nečekaném přepadu Prahy, při němž ukořistili majetek nezměrné hodnoty (včetně zbylých pokladů z Rudolfovy kunstkomory). Je uložen v Královské knihovně ve Stockholmu, nikdy se ho nepodařilo získat zpátky.

Pryč odtud

Bonus: Sportovní drabble

Vyhlédneme ze dveří, v rukou stočené pergameny. Zprava jde hluk, vydáme se tedy ke schodišti vlevo. Schody bereme po dvou. V rychlosti zabočíme do dlouhé chodby, ale okamžitě se vracíme do protilehlé. Tam ještě Švédové nejsou. Seběhneme k zadnímu schodišti, prosmýkneme se do prvního patra. Do sklepení už se nedostaneme. Odevšad zní hrubé hlasy. Není jiné volby. Probíháme nejbližší místností, otvíráme okno. Pergameny letí na zem. Přehodím nohu přes parapet, zavěsím se prsty za rám a pak opatrně seskakuji. Dopad, kotoul, sebrat listiny a pryč.

Okno nad námi se rozzáří, ale to už jsme v ústí tmavé uličky.
Úkol splněn.

Závěrečná poznámka: 

Ehm… tipla bych si, že takhle nějak vznikal parkour… 😀

Domů

Téma: A šmitec

Před námi se tyčí tmavé kopce hraničních hor. Ohlédnu se ze sedla zpět, na zemi tak notně potrápenou dlouhou válkou. Běsů a nočních můr je zde stále přesmíru, ale strážci dělají, co mohou. I my se sem brzy vrátíme, vymýtit přízraky a ulevit tak zmučeným duším. Teď ale musíme odvézt Medu tam, kam patří. K těm nejlepším učitelům.
Pohladím dítě, stuleně mi spící v náručí, po vlasech. I ve spánku pevně svírá tornu s psíkem. Od chvíle, kdy na něj zaútočil křídlatec, ho už nepustila z ruky. Její jistota, její rodina, její spása.
Pobídnu koně. Vyrážíme dál.
Dát Medě budoucnost.

***

Příběh strážců je tedy – přes všechny nástrahy, které na něj kladla zapeklitá témata – u konce.

Pokud se vám líbil, a líbí se vám i svět strážců, tak by se vám třeba mohla líbit i knížka, která vyjde 22. 9. 2022 (opravdu mi ten termín takto z nakladatelství napsali) u Albatrosu v edici Fragment.
Bude se jmenovat Strážci rozhraní – Hrozba z minulosti, odehrává se v roce 1950, zčásti na Šumavě a zčásti i jinde ve světě. Šejla se ocitá v ohrožení a musí se hodně snažit, aby zjistila důvod a dokázala se hrozícímu nebezpečí vyhnout.

Všem děkuji za přečtení a těm, kteří komentovali, dvojnásob.